Napsal: Ladislav Malý

Je nošením dříví do lesa hovořit o významu české vesnice pro život českého národa, jeho kulturu a vůbec jeho bytí. Z české vesnice, z jejího sociálního uspořádání, zvyků a tradic, cílevědomé práce lidí, jejich životní zkušenosti a víry závislé na hodnotách, jež přesahují člověka a jsou darem Božím, vždycky v minulosti český národ čerpal do svých žil sílu, naději a radost – ať už v dobách zlých či horších – a pomáhaly mu přežít.

Není to tak dávno, kdy jsme si bláhově mysleli, že českou vesnici už nemůže potkat nic horšího, než bylo období po druhé světové válce. Jak hodně jsme se mýlili, o tom nás přesvědčuje současný život na vesnici s problémy takového rázu, jimž jsou obyvatelé vesnic vystaveni a které jsou jejich chabými silami neřešitelné.
Po druhé světové válce zhusta sedláci českého a moravského venkova sedli bolševikům na lep a ve volbách v roce 1946 jim dali svůj hlas. Vždyť tenkrát komunisté zvítězili s 38 % hlasů! Pro zajímavost: na Slovensku zvítězila Demokratická strana s 60 % hlasů. Jenže hlasy v Čechách a na Moravě o dalším politickém vývoji republiky rozhodly. Na Slovensku se potom chytře provedl převrat a i tam lid zvítězil nad zrádnou buržoazií tím, že „uřízl“ Demokratické straně hlavu.

Česká vesnice nastoupila svou křížovou cestu…

Po převzetí moci bolševici pochopitelně nesplnili nic z toho, co sedlákům slibovali. Naopak: na vesnici najeli na stalinský model – z velkých sedláků nadělali tzv. kulaky, vystěhovali je z vesnice vesměs do pohraničí, tenkrát vylidněného po vyhnaných sudetských Němcích; popřípadě je zavřeli do uranových dolů, nebo z nich nadělali tovární dělníky. Bolševikům šlo hlavně o jejich majetek: ten rozkulačili a převedli do zřizovaných Jednotných zemědělských družstev (JZD), rozoráním mezí vytvořili scelené socialistické lány. Ostatní drobní sedláci a bezzemci se pochopitelně zalekli a houfně se stávali členy JZD. Plným právem můžeme hovořit o násilném vhánění lidí do družstev, o loupežích majetku ve velkém, čili o zločinech, jaký český venkov do té doby nezažil. Český venkov a s ním i celý národ prožíval velkou dobu boření hodnot, krvavou sice, ale do jisté míry i romantickou; byl to čas státem zinscenovaných kolosálních zločinů…

V té době si bolševici zcela lehce poradili i s druhým svým nepřítelem na vesnici: s katolickou církví. A situace se opakovala: katoličtí hodnostáři jako nepřátelé lidu byli „po zásluze“ potrestáni, kněží jako třída likvidováni, majetek církve rozkraden a převeden do JZD či Státních lesů apod. A tak pány české vesnice se stali bolševici a ustrašení venkované se stali jejich nevolníky.

Po vulgárním rozkopání zhruba čtyři sta let zaběhlého sociálního systému a zvyků lidí žijících na vesnici bolševici zjistili, že národ potřebuje – a zejména oni – potravu pro přežití; museli tedy nový socio-politický systém na vesnici etablovat a lidem trochu povolit otěže. Po těch nejhorších brutalitách – zlomení šíje sedlákům a katolické církvi – přistoupili k mírnějším prostředkům vládnutí a vesničanům dovolili mít dokonce své záhumenky; konečně dali vesnici pokoj a ona začala – byť v zdeformované podobě – dýchat. Lidé si pomalu začali na nový pořádek zvykat, začali pro sebe stavět nové domy, vesnice se zabydlovala mladými lidmi; vesničanům se začínalo vcelku dobře dařit, utéct nebylo kam. Noví vládcové dobře věděli, že potraviny – jako obilí, cukrová řepa, brambory apod. – jsou v duálně rozděleném světě strategická surovina. Svým otrokům zavřeli ústa investicemi: stavěli kulturní domy, samoobsluhy, leckde školy i mateřské školky; existovala dokonce kvalitní dopravní obslužnost, takže dostat se denně autobusem či vlakem do okresního města nebyl problém. Ďábel ovšem nesedí za bukem, spřádá svoje plány; cesta české vesnice na popraviště pokračovala…

Nikdo na vesnici netušil, že rok 1989 a s ním jeho listopad bude pro českou vesnici znamenat jedno ze zastavení na bolestné křížové cestě.

Demoliberálnímu režimu a současným zednářsko-sionistickým vládcům v naší zemi se volnou tvorbou cen a neviditelnou rukou trhu daří ničit na vesnici všecko to, co se tam za čtyřicet let vybudovalo, žilo, byť v pokřiveném stavu, a co bylo na bývalém režimu v podstatě vyvzdorováno.

Zpočátku se vracel restituentům jejich bolševiky ukradený majetek. To se zdá být na první pohled v pořádku, až na jednu „maličkost“: naprostá většina restituentů s bývalým majetkem nemohla srůst, neboť vyrůstala ve městě a dobytek viděli toliko ve filmu, nehovoříc o lásce k půdě.Vždyť je to čtyřicet let, co na vesnici proběhla smršť rozkulačování! Restituenti požadovali jen peníze a peníze. Jen malá skupina poctivých sedláků, kteří na vesnici vyrostli, dostala od bolševiků z JZD rezavé a porouchané stroje, půdu té nejhorší bonity a polorozpadlé budovy. Ale i přesto přese všechno – díky své zatvrzelé české povaze – tato skupina sedláků pracuje na svém. Družstva se rozpadla do jakýchsi družstev vlastníků, a i tak se horko těžko a ve značně změněných a tvrdých podmínkách liberalismu „vyrábějí“ potraviny dál. Současní vysocí zemědělští hospodáři a ekonomové svým postojem k vesnici jakoby nevěděli, co bolševikům bylo dobře známo: že totiž potraviny jsou strategickou surovinou a mají cenu zlata. Totéž se týká toho nejcennějšího, co tato země má, tj. kvalitní ornou půdu. Jak se s ní trestuhodně zachází, může se každý přesvědčit na vlastní oči na periferiích měst, např. Prahy. Podle zpráv Svazu měst a obcí dává demoliberální vláda za rok 6,5 krát méně finančních prostředků na obyvatele vesnice, než za stejnou dobu na obyvatele žijících ve městech. A na venkově žije zhruba 80% všeho obyvatelstva. Pochopitelně že taková „štědrá“ podpora musí být znát…

Český a moravský venkovský lid byl v minulosti zbožný, ctil a miloval svou svatou katolickou církev. O tomto faktu svědčí ještě dneska na vesnicích leckde zachovalé kostely, které ale bez finančních dotací na jejich opravy brzy vezmou za své. Církev – jak známo – na to peníze nemá: demoliberální režim jí nechce vrátit ani to, co jí bolševici ukradli. A tak se kostely tu a tam z prostředků věřících opravují, tu a tam se prodávají, a někde čekají, až jejich torza muslimové přestavějí na mešity.

Všichni zajisté vzpomínáme na rok 1991, kdy probíhala vlna liberalizace cen a tzv. malá privatizace. Vzpomínáme, jak na okresní privatizační dražby odněkud přijížděli neznámí mladí muži v dokonalých oblecích a s kufříky plných tehdejších ještě federálních peněz, zkupovali kdejaký krámek v okrese. Všechny ty samoobsluhy na vesnici, kulturní domy a restaurace sice bolševiky vybudované, ale za naše národní peníze zřízené, byly komusi prodány, lépe řečeno rozkradeny – a peníze za ně bůhví také.

Zpočátku měly obchody svého soukromého vlastníka, ale ten později – protože na vesnici neměl kšeft – zkrachoval, a tak „sámošku“ zavřel. Od té doby stále více přibývá vesnic, kde není obchod s potravinami, o ostatních službách ani nemluvě. Za bolševiků aspoň existovala pojízdná prodejna potravin – i tato činnost se soukromníkům dneska nevyplatí. Primárním cílem v liberální ekonomice je zisk, nikoliv spokojenost občana – ta nikoho nezajímá. Život na současné vesnici je nepředstavitelně těžký, zejména pro mladé rodiny s dětmi a nemocné lidi. Samozřejmě že se tato skutečnost netýká všech vesnic, co jich v Česku je, zejména ne vesnic poblíž městských aglomerací – ale trend zde nastíněný takový je. Podobně na vesnici dopadla dopravní obslužnost: musíte vlastnit osobní vůz, protože dopravní obslužnost státem řízená neexistuje. Soukromým společnostem se nemůže vyplatit jezdit autobusem po špatně udržovaných silnicích pro pár lidí – a tak jsou vesnice, kam autobus nejezdí vůbec. Situace se v tomto ohledu vrací do první poloviny 19. století. Vesnice se vyklidňují, nebýt „lufťáků“z měst, už dávno by jich spousta zanikla.

Kolikáté už je to zastavení na křížové cestě české vesnice?

Nedávno jsem hovořil na jedné takto postižené vesnici s jedním bodrým sedlákem. Říká: „Víš, můj děda mi vždycky říkal: český sedlák je jako vrba: čím víc ho řežou, tím víc obrůstá.“ Přál bych si, aby to tak bylo, aby čeští sedláci „obrostli“ a podařilo se jim dostat se z pastí pro ně – vlastně pro nás všechny – nachystané. Bojím se ale, že „chycení“ do fatálních pastí pro nás nachystaných se nevyhneme.

První takovou past připravila tzv. Evropská unie se svými kvótami a s bolševicko – dirigistickým systémem vládnutí. Díky „moudré“ zemědělské politice EU ve státech jako je ten náš rapidně ubývá hovězího dobytka, ale i vepřového. Jsme nuceni dovážet maso z jiných koutů Evropy, které je tamějšími vládami finančně dotované, což má za následek, že spousta českých sedláků se konkurenčně nemůže vyrovnat s levnějším zbožím a přestává maso produkovat – vlastně „krachne“. Producenti masa se zbavují vepřového i hovězího dobytka, neboť se jim nevyplatí ho chovat. Naše pole ovšem nutně potřebují chlévskou mrvu a té je čím dál méně. Na pole se tedy aplikují převážně umělá hnojiva, což zase má negativní důsledky ve finalitě potravního řetězce, a tím je člověk a jeho zdravotní stav.

Podobné je to i s jinými potravinářskými komoditami. Tak kupř. díky kvótám EU rapidně klesá produkce mléka a mléčných výrobků ve všech evropských zemích, což má za následek skokové zdražení této potraviny – v Německu až o 50% -, ale podobně to dopadne i u nás. Zemědělci v jižních Čechách raději svoje mléko vyvážejí do Bavorska, kde za ně dostávají na litru o korunu víc než u našich výkupců. Je to díky tomu, že k nám ještě nedorazila ta pravá „mléčná krize“. Od příštího roku se očekává velké zdražení pekárenských výrobků – říká se až o 20 %. Je to v důsledku neúrody v letošním roce a to na celém území EU. K tomuto zvýšení je třeba ještě přičíst zvýšení o 4 % na DPH, kterou odhlasovali naši volení zástupci lidu v parlamentě v souvislosti s tzv. reformou veřejných financí. Takže my, spotřebitelé, se máme na co těšit. Čili, díky Evropské unii – a vlastně těm politickým silám, jež nás do ní dostaly – naše kdysi vysoce vyspělé zemědělství, které se vyznačovalo vysokou produkcí a soběstačností v těch nejdůležitějších komoditách nutných pro výživu národa, se proměňuje na evropské příštipkaření a spotřebitelé – tedy my všichni – draze platíme potravinářskou výrobu cizích sedláků a šlendrián úředníků z Bruselu.

Druhou past pro náš venkov, a tedy pro náš národ, vidím ve vymírání českých vesnic. Za takových patnáct dvacet let zcela zákonitě biologicky odejdou současní obyvatelé vesnic, vesměs staří lidé. Sionisticko-zednářský systém má zřejmě pro náš venkov připraven strategický plán, jakýsi endlösung venkova: nechat českou vesnici dokapat a potom sem k nám do Čech a na Moravu, do širokých prostor vymřelých krajů a prázdných vesnic, nechat přistěhovat neevropské obyvatelstvo z arabských zemí, Afriky, Asie. Zabijí tím hned několik „much“ najednou: postarají se o likvidaci bílé rasy, zničení křesťanské kultury a tradic prastarého českého národa a poskytnou prostor a půdu statisícům hladovějícím krkům ze všech koutů světa.

To ovšem už bude Golgota české vesnice…

zdroj: Národní tisková agentura