Napsal: Jan Skácel

Byla-li kampaň do letošních parlamentních voleb více než ostudná, pak vše, co se dělo a děje v době současné, překonalo v tom nejhorším všechna očekávání. Pokud se týče oné rétoriky, stačí uvést jen málo – kampaň ČSSD, kde používala znak ODS, aby demagogicky vysvětlovala, kam v případě jejich vítězství dospějeme, je klasickým případem ztráty slušného vychování. Přidáme–li k tomu ještě obhroublé chování jejího předsedy, kterému skutečně neschází na sebevědomí, tak již dále není o čem hovořit. Dokáže-li předseda největší opoziční strany pak hovořit pro případ svého volebního vítězství o „noci dlouhých nožů“, pak buď neví o čem mluví a v tom případě by si měl hrát na písku s bábovičkou, nebo je člověkem, který by měl požádat o psychiatrické vyšetření. Snad jedinou omluvou by zde bylo, kdyby prokázal, že před tímto památným výrokem konzumoval větší množství moravské slivovice. Ta je totiž vždycky dobrá. Svou demokratičnost také rozhodně neprokázali páni místopředsedové Nečas a Langer, když málem žádali v případě Lety o postih a zákaz Národní strany za to, že hájila prokazatelné postoj Historického ústavu Akademie věd, stejné stanovisko sdílí současný president, právě tak i komunistický politik a historik PhDr. Miloslav Ransdorf. A v Letech byla pouze hájena čest našeho národa proti těm, kteří naše předky chtěli postavit na úroveň nacistů. (Oni vraždili v Osvětimi, my v Letech – „vsjo rovno.“) Případ Lety je uzavřen, představitelé Národní strany se ničeho zlého nedopustili a dle příslušné zprávy jednali v mezích zákona. Jen si stavím otázku, jakého budeme mít 1. místopředsedu vlády a ministra vnitra.

Uvedl jsem několik perliček před volbami. To, co se dělo a děje dnes, nemá také hned tak obdoby. Ještě nebyly známy definitivní výsledky a již se ozval pan premiér ing. Paroubek, který dával současný vývoj do jedné roviny s Únorem 1948. S tím Únorem, ku kterému se sám zcela dobrovolně a veřejně přihlásil v minulosti a to v květnu 1978. Následně se přece jen od tohoto výroku v jistém smyslu distancoval. Že se ale chová tak, jako by těch 26 hlasů komunistických poslanců patřilo k němu, je více než jisté. Při tom ČSSD usnesení Bohumínského sjezdu, že nebude spolupracovat s KSČM, nezrušila. Jenže pro bývalého premiéra nějaký slib nebo usnesení sjezdu vlastní strany je zřejmě jen kus ubohého papíru.
Ale abych nezůstal jen u sociální demokracie: ještě nebyly známy konečné volební výsledky a již se objevil na obrazovce pan president a prohlásil, že pověří předsedu ODS jmenováním nové vlády. Když volby skončily oním pověstným patem, začal hovořit o tom, že jedněch sto hlasů a druhých sto hlasů se nedá srovnávat. Dosti originální výklad jak aritmetiky, tak i platné ústavy. A pokud hodlal pan president ostrakizovat komunisty, pak se musím tázat, proč se jejich zásluhou nechal zvolit.
Zde osobně přiznávám, že jsem byl velmi rád, že byl zvolen hlavou státu, již proto, že v otázce sudetských Němců zastává jednoznačně národní stanovisko a kategoricky odmítá politickou integraci Evropy ve formě jakési federace. A tento svůj postoj dokáže i tvrdě hájit. Ale proč ve chvíli, kdy se stal prvním občanem našeho státu, nezrušil své členství v ODS, je mi velkou neznámou. Vystavil se zcela zbytečně útokům a to pro nic a za nic. Máme-li totiž jako formu vlády parlamentní demokracii a v tom smyslu, byť v mnohém nedokonale, je formulován i náš základní zákon, pak by měl vědět, že v rámci ducha takové ústavy je presidentem všech občanů, tedy i komunistů. Může se mu to líbit nebo ne, ale takový je smysl tohoto uspořádání. Svoboda a demokracie jsou totiž nedělitelná a platí pro všechny. Právě tak je předseda sněmovny předsedou všech poslanců bez rozdílů jejich politické příslušnosti. V jistém smyslu je subjektivní role dána pouze premiérovi, který je předsedou všech ministrů a ostatních členů vlády a je odpověden parlamentní většině, ne již oposici. Jeho povinností je samozřejmě respektovat ústavně zaručená práva menšiny a to ve smyslu článku 6. Jenže neštěstím naší politické scény je skutečnost, že si každý dělá, co chce, a nikdo ho neokřikne.
Zde uvedu případ ing. Miloše Zemana v jeho dvouleté funkci předsedy Sněmovny. Když došlo v roce 1996 k jisté dohodě o toleranci Klausovy vlády, měl ing. Zeman jako šéf oposice převzít funkci předsedy poslaneckého klubu a ne předsednictví sněmovny. Tím totiž přestal být předsedou všech poslanců. Předsedou sněmovny mohl být v případě vytvoření vlády velké koalice, ale i tak by se musil chovat jako předseda všech poslanců. Nejhorší na celé věci je to, že se dotyčný ještě ve své knize chlubil, jak po vzoru Zdenka Nejedlého z tohoto úřadu udělal hlavní nádraží. Kdyby věděl, co byl první Nejedlého krok po jmenování do funkce ministra sociální péče v roce 1946, asi by o tom hlavním nádraží nepsal.
A k tomu všemu ještě přispívá špatně zpracovaná ústava. Klasickým nesmyslem je formulace oněch tří pokusů v článku 68. Praxe má vypadat následovně: Po ustavení Sněmovny podá vláda demisi, president demisi přijme a požádá ministerského předsedu o dočasný další výkon funkce až do jmenování nové vlády. Současně s tím pověří, dle tradice, předsedu nejsilnější politické strany o sestavení nové vlády. Neuspěje-li předseda nejsilnější politické strany, musí dát hlava státu šanci někomu, u koho je předpoklad, že jeho vláda získá důvěru.Všechny tyto kroky mají vycházet z již předběžné konzultace presidenta s politickými stranami. V případě, že není možné vládu sestavit, nezbývá presidentovi než jmenovat úřednickou vládu a vypsat nové volby a to bez jakékoliv změny stávajícího volebního systému. Jistě, náš základní zákon byl šit „horkou jehlou“, měli jsme však více než třináct let, abychom věci dali do pořádku. To vše jen svědčí o naprosté politické nezodpovědnosti všech těch, kteří nám zde vládli a to rukou společnou a nerozdílnou.
Vraťme se však k současnému vývoji. Nelze přece před zraky celého národa kupčit se vším a licitovat o všem. Arogantní chování ing. Paroubka není o nic horší než tvrzení ing. Nečase o tom, že ČSSD prohrála volby, když tyto fakticky skončily patem. Prokázalo se totiž jen jedno, že ČSSD je jednoznačně spjata s komunisty a zřejmě na tom nikdo nic nezmění. To však situaci neřeší. Stejně nehorázné je tvrzení ing. Topolánka, ve chvíli, kdy tyto řádky píši, pana premiéra, že jednání ČSSD s KDU-ČSL bylo protiústavní. Nevím, co na tom bylo protiústavního, když by to zajistilo určitou vládní většinu. Vždyť to byl on, kdo opustil projekt trojkoalice a vystavil menší strany obavám ze změny volebního systému. Je možno takovému člověku vůbec věřit?
Navíc se musím ptát, jak mohl jmenovat členem vlády člověka, který se ani nestaral o navrácení českého občanství. Asi proto, že dotyčný pan ministr je svobodný zednář a jako takový si může dovolit všechno.
Že nakonec k vytvoření menšinové vlády nedošlo, je především zásluhou členské základny lidovců. Tato strana má totiž přece jen podstatně širší členskou základnu než ODS – cca 23.000 členů nebo ČSSD –cca 17.000 členů. Z těchto důvodů se v KDU-ČSL s členskou základnou tak manipulovat nedá, také v této straně, na rozdíl od těch voličsky velkých a početně malých, nejsou žádné korupční skandály. Ty již prolezly jako rakovinotvorná chobotnice celým státním aparátem, kde došlo dnes k již nepříliš vzácnému propojení politiky a velkopodnikatelských aktivit s organizovaným zločinem, jak ukazují věčné aféry, kterých jsme denně svědky. A přidáme-li tomu velmi špatně a naprosto sobecky fungující justici, čemu se lze divit. Sdělovací prostředky již jen tento bludný kruh uzavírají. Většina deníků je v cizích rukou, z Práva se stal hlásný orgán ČSSD a to tak neuvěřitelně ubohým způsobem, že se mi ho již dnes ani nechce číst. Uznávám třeba slovesné umění pana redaktora Jiřího Hanáka, když však ve snaze přirovnávat něco k něčemu koná své historické exkurze, je mi k pláči. Opět se vynořuje onen typ kdysi komunistického intelektuála, který nezapomněl na své vychování a zjednodušující formou zcela přesvědčujícím způsobem hovoří o něčem, co se zdaleka nezakládá na pravdě. Při hledání historických analogii je jeho oblíbeným tématem případ prvního ministerského předsedy ČSR Dr. Karla Kramáře. Poukazuje na jeho někdejší popularitu a na jeho pozdější bezvýznamnost. Chtěl bych jen pana redaktora Hanáka upozornit, že dr. Kramář až do své smrti byl předsedou významné politické strany, která se účastnila vlády. Po celou dobu byl poslancem Národního shromážděním. Po smrti Dr. Aloise Rašína se stal členem oné pověstné „Pětky“ a to až do jejího rozpadu, po kterém byla nastolena vláda Občanské koalice. A historicky je možno čerpat z jeho myšlenek dodnes. V roce 1919 napsal, že náš stát nelze uhájit bez existence demokratického Ruska. Dne 28. února 1920, den předtím, než vstoupila v platnost Ústava Československé republiky, prohlásil na adresu Slovenska toto: „My nechceme vtáhnout Slováky do žádného centralistického chomoutu, oni sami si musí určit své postavení v republice“. Kritizoval Benešovu zahraniční politiku, která nakonec skončila krachem. A nenaplnila se nakonec i výše uvedená prorocká slova? Jenže říkat něco v době, kdy jediným kriteriem hodnot je bezprostřední úspěch za každou cenu a to bez ohledu na pozdější následky, je opravdu velmi těžké.
Stejně tak složité bude dnes hledat východisko z onoho stavu devastace základních hodnot, na kterých byl postaven náš způsob života i celá civilizace, ve kterém jsme vyrůstali. Jedinou cestou je nyní stále vysvětlování, že není všem dnům konec. A že tito naši současní mocipáni by měli jít od toho a co nejrychleji. Vyzývat občany, aby nevolili parlamentní strany, protože jinak se změn nedočkáme. A nebát se invektiv do našich řad. Musíme být stateční a nebojácní. Nebát se říkat, že jsme nacionalisté a současně vysvětlovat smysl tohoto slova. Jestliže budou říkat na naši adresu, že žijeme myšlenkově v zastaralých úvahách, tak se jen usmívejme a připomeňme těmto pánům, jaký byl konec komunistického systému, který o sobě říkal, že je to jediné, co má budoucnost. Stejným způsobem odejdou i ony nesmyslné kosmopolitní ideje, jejichž cílem je rozklad tradičních hodnot. A pokud by tyto ideje v naší společnosti zvítězily, pak zde budeme mít jinou civilizaci a to jak v kulturním tak i etnickém slova smyslu - bude-li tady vůbec něco. Jenže pak jsme za takový vývoj odpovědni všichni a v Kocourkově nám budou opravdu závidět, protože strůjcem všeho jsme byli my sami.