Svoboda projevu je zaručena. Alespoň to říká Listina základních práv a svobod (dále LZPS) v čl. 17 odstavci prvém. Odstavec čtvrtý téhož článku sice připouští její omezení, nicméně pouze zákonem a toliko z důvodů tam uvedených. Dále LZPS říká v čl. 4, odstavci 3, že taková omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují uvedené podmínky.
V praxi je ovšem vše jinak. Důvodem k omezení, často ale dokonce k odepření svobody projevu, je podle policie kupříkladu pouhé setkání osob „podezřelých“ ze sympatií ke krajní pravici, jakmile jejich počet překročí 1 osobu. Nedávné případy ukázaly, že lze pod rouškou ochrany veřejného pořádku rozehnat soukromou oslavu narozenin v řádně pronajaté restauraci, a to jen na základě domněnky, že jsou uvnitř příslušníci či příznivci hnutí nepohodlného ministru vnitra. Je-li výsledkem „důvodného podezření z hromadného páchání trestné činnosti“ několik předvedených a jedna či dvě demonstrativně obviněné osoby, musíme se ptát, jak je možné, že odpovědný příslušník je ještě na svém místě.
Většinou jde totiž o soukromé akce s řádným právním podkladem, co se týká místa konání (o čemž si např. CZECHTEK může nechat jen zdát). No a je-li při nich trocha hluku, dá se jistě věc řešit jinak, nikoli demonstrací síly. I kdyby ale osoby uvnitř naplňovaly znaky trestného činu, tak pouze po formální stránce, jež sama nestačí. Přistupuje k ní společenská nebezpečnost, tu zde nicméně při objektivním pohledu na věc nenajdeme.
Situace je o to závažnější, že tentýž policejní sbor, který za naše peníze pravidelně pořádá ukázkové zásahy proti soukromým oslavám, nečinně přihlíží tomu, jak opravdová hrozba - příznivci komunistické ideologie svoji svobodu projevu plně využívají. Naposled před nedávnem v Brně, kde policisté přes výzvy občanů nezakročili proti shromáždění Komunistického svazu mládeže. Pominu-li fakt, že se konalo v okruhu 100 metrů od budovy Ústavního soudu, což zákon (§25 zák. č. 182/1993 Sb.) zakazuje, byť mnozí namítnou, že soud v ten den nejednal, zůstává nepochopitelné, že policie nekonala.
Jsem hluboce přesvědčen, že úplně jinak by situace vypadala, kdyby se na stejném místě a ve stejnou dobu sešlo stejné nebo i menší množství sympatizantů krajní pravice, dostali bychom další ukázku toho, že „rovnost“ je pojem čistě relativní, a to i v případech, kdy by měla platit bezvýhradně.

Rostislav Vrzal, student Právnické fakulty Masarykovy univerzity