Napsal: Petr Bahník

Není žádným tajemstvím, že občané dávají ve volbách přednost těm politickým stranám, které už znají z parlamentu či vlád (potažmo z médií) a které jim připadají dostatečně silné, aby mohly takříkajíc „zabodovat“. Osobně tento sklon ke stádnímu chování nechápu, zejména ne s ohledem na převažující nespokojenost obyvatelstva se stávající politickou scénou, ale ať se mi to líbí nebo ne, prostě to tak je. Lidé sice vliv vlastní volby hodnotí skepticky, ve stylu známého rčení: „My to nezměníme!“, zároveň si však svého hlasu cení natolik, že se ho bojí takzvaně „zahodit“ tím, že by volili nějakou málo známou mimoparlamentní stranu (např. PaS) a raději vybírají v „tradiční“ nabídce jakési „menší zlo“, takže se pořád točí do kola odéesáci, socani, komouši, havlisti (pod různými názvy) a lidovci. Jaksi předem se přitom počítá s tím, že tyto strany nejsou žádným ideálem a že mnohé předvolební sliby nikdy nesplní. Je to už takový folklor a lid to (bohužel) snáší trpělivě.

Budiž, ale každá trpělivost by měla mít své meze. Takovým nepřekročitelným Rubikonem trpělivosti by, myslím, měl být pro každého voliče okamžik, kdy strana, kterou volil, dělá pravý opak toho, co hlásala před volbami. Nemluvím teď o populistických slibech, které po volbách obvykle jaksi „spadnou pod stůl“, nýbrž o zásadních tématech, která jsou pro jednotlivé strany profilující a definují jejich orientaci. Těžko si lze například představit, že by bolševici navrhli daňové prázdniny pro milionáře. Možná je mrzí, že to nemohou udělat, už kvůli svým zazobaným vůdcům a sponzorům, ale s ohledem na voliče to prostě nejde.

Právě něco takového však letos provedla svým voličům ODS, když na svém kongresu opustila tradiční eurorealistickou orientaci a minulý týden nechala prvním čtením v parlamentu projít ratifikaci tzv. Lisabonské smlouvy! Je to obrat o sto osmdesát stupňů a odporný výsměch voličům do tváře. Vedení ODS si však je jisto, že mu to projde. Sází na vnitrostranickou loajalitu svých poslanců a únavu české společnosti z politiky.

Je jasné, že svou piruetu provedlo pod tlakem zahraničních souvislostí. Britští konzervativci přece hodili „flintu do žita“ jako první a jejich strana prochází úspěšnou „transmutací“ do podoby labouristicko-toryovského homonkula. Lze však tuto skutečnost přijmout jako omluvu odéesácké zrady na voličích? Těžko. Topolánkovské vedení přece mohlo podobný vývoj tušit, a nepochybně ho tušilo už v době uzavírání vládní koalice se zelenými eurofily, (nebylo totiž nic těžkého postřehnout jeho náznaky už tehdy), ani v nejmenším se však nepokusilo tomuto směřování čelit a nedokázalo si ani vytvořit potřebný „ústupový prostor“, tak jak to udělali např. polští konzervativci z Prawa i Sprawedliwošči (PiS), kteří svou ochotu přijmout „Lisabon“ podmínili parlamentními usneseními, jež jeho dopad co nejvíce neutralizují.

Je sice fakt, že polští politici z PiS mohli navázat na úspěšně dojednané podmínky pro vstup do EU, což ČR úspěšně znemožnila někdejší Špidlova administrativa, ale to není podstatné. Nikdo přece od ODS nežádá, aby měla v případném odporu proti „Lisabonu“ nutně úspěch, právem však lze od vedení této strany žádat alespoň gesto, alespoň minimální snahu po „zachování vlastní tváře“. Podle vývoje událostí se však zdá, že se voliči ODS ani česká veřejnost ničeho podobného nedočkají.

Tím statečnější je nedávné vystoupení „rebelů“ (Tlustý, Schwippel, Raninec), kteří byli sto se proti zbabělosti (či bezcharakternosti?) kolegů postavit a obhájit tak alespoň své vlastní jméno. (Podobně je třeba ocenit ty poslance ODS, kteří měli nedávno odvahu nehlasovat pro tzv. antidiskriminační zákon). Hlas těchto statečných však nenachází u současného vedení ODS žádnou odezvu. A ani případní Topolánkovi konkurenti, usilující dle „šeptandy“ o jeho předsednický „trůn“, nemají podle všeho pro tyto kritické hlasy mnoho pochopení.

Kam tedy kráčí současná ODS? Vidíme tu v přímém přenosu definitivní zánik největší české pravicové strany a její přeměnu v modrozelené bratrstvo? A jak se k tomu postaví ti politikové ODS, kteří se s tím nemohou ztotožnit? Těžko být v této věci prorokem. Pro české konzervativce v PaSu je však tato „krize identity“ v ODS v každém případě znepokojující, neboť je úpadkem liberální pravice jaksi až ve druhé řadě, v prvé řadě je posílením pozice „multikulturalistů“, a to může mít fatální dopad na osud základních politických práv v naší zemi.

V popsaném vývoji, např.v postoji výše zmíněných „rebelů“, však lze zahlédnout i slabounkou jiskru naděje, že by se mohl stát určitou očistou a východiskem pro budoucí zrození nové pravicové politiky, ve které by mohla rezonovat i obhajoba tradičních hodnot a národních zájmů. Strana PaS by takovou katarzi na parlamentní scéně pochopitelně uvítala.