Napsal: Pavel Jaroš

Zhruba před týdnem v televizi proběhla upoutávka na 9. ročník kočovného filmového festivalu o lidských právech Jeden svět 2007. Lidskoprávní problematika, do níž bezpochyby patří například vraždění nenarozených dětí, mi připadá poměrně zajímavá, takže jsem se podíval na internetové stránky tohoto festivalu, kde se můžeme mimo jiné dočíst, že jeho součástí je i výstava plakátů dislokovaná v Národní knihovně. Fakt, že se nejedná o plakáty ledajaké, nýbrž antirasistické, byl rozhodující pro moji návštěvu starobylé budovy Klementina při nejbližší vhodné příležitosti.

Vhodná příležitost se naskytla již tuto sobotu a já chvíli před devátou hodinou stál před vchodem do Národní knihovny, kde mou pozornost zaujal rozměrný poutač s nápisem „Snášenlivý-nesnášenlivý, výstava antirasistických plakátů“. Pod ním stálo drobnějším písmem napsané upozornění, že jedním z letošních témat festivalu je nacionalismus, rasismus a rasově motivovaný extremismus ale pozor, pouze v evropském kontextu. Pokud by tedy někdo byl tak naivní a očekával kresby týkající se rasového teroru páchaného na bílých občanech Zimbabwe, měl by smůlu. Tomu bychom se ovšem neměli příliš divit, neboť část plakátů zapůjčených pro tuto akci pochází z německé studentské kolekce nazvané Útoky proti pravicovému radikalismu, a o politické orientaci takového mladistvého „útočníka” jistě nemůže být pochyb. Za úvahu by rozhodně stálo i smýšlení a skryté cíle autora zmiňovaného poutače, který automaticky zařadil nacionalismus po bok rasismu a extremismu.
Po zakoupení vstupenky v ceně 5 Kč jsem pln odhodlání zamířil do výstavní haly, nebo spíše chodby, odkud mne vzápětí vykázal svědomitý pracovník ochranky s tím, že ještě není devět. Ciferník mých hodinek opravdu ukazoval zhruba 8:56 a já se poslušně přesunul do prostoru vymezeného strážcovým ukazovákem. Inu, pořádek musí být. Co kdyby se někdo náhodou, ale v tomto případě asi opravdu jen náhodou, pokusil odcizit tuto svébytnou sbírku uměleckých děl? Po uplynutí čtyř minut mi mezi ně byl konečně umožněn vstup a já se mohl pokochat pohledem na zhruba 70 fotomontáží, fotokoláží, malého zlomku vcelku povedených obrázků a několika patlanin. Srdce dnešních kritiků by zajisté zaplesalo, protože barevná skvrna stěží odhadnutelného významu v jejich očích představuje vrcholný projev talentu. Jenomže já nejsem kritikem a cílem výstavy nebyla propagace moderního umění, nýbrž propaganda multikulturního smýšlení.
Z tohoto úhlu pohledu bych vystavená díla rozdělil do tří skupin a to na mnou nepochopená, pak trapná a k naštvání. Do první kategorie mohu jednoznačně zařadit Soužití sousedů od Adely Kaczmarkové, která namalovala velkého tmavého psa s malým žlutým ptáčkem v hubě plné zubů. Utajen mi zůstal i smysl světelné tabule, jakou požívají oční lékaři k testovaní zraku. Namísto obvyklých číslic a písmen na ní byly různé evidentně vymyšlené znaky a mezi nimi malý hákový kříž. No, nemusím rozumět všemu.
Kategorie trapných výtvorů je podle mého hodnocení nejpočetnější. Jejich autoři sice projevili vůli vytvořit nějaký vtip, ale výsledek byl obvykle dosti žalostný. Německé výtvarníky by snad mohl omluvit jejich pověstný nedostatek smyslu pro humor, protože jedině ten mohl stát za figurkou hajlujícího skinheada pověšenou na klíčích a okomentovanou slovy Du bist ja nur ein Einhaenger (Einhaenger má podle vysvětlivek význam buď následovník nebo přívěsek). Příliš mne nepobavilo ani hejno holubů s nápisem Flieg heil! (letu zdar) nebo rentgenogram lidské lebky se svastikou v mozkovně a vysvětlivkou Tumor.
Stejně křečovitá snaha o legraci se nicméně vyskytovala i v českých dílech. Z jednoho jsem se dozvěděl, že vedle modrých a žlutých kontejnerů existují i oranžové určené na Romy, Vietnamce, svobodné matky, drogově závislé či homosexuály, které je před vyhozením nutno vymýt a sešlápnout. To taková Ludmila Fuxová nejprve udělala růžové pozadí, na něž poté umístila obrázek mouchy, květiny, ptáka a člověka. K těmto organismům následně přiřadila předměty určené k jejich likvidaci. Na hmyz sprej, flóra si vysloužila srp, ptáka je nutno usmrtit puškou a u člověka se objevil otazník. Slečna tak projevila ukázkovou neznalost historie, protože každý, kdo ukončil základní vzdělání musí vědět, že místo otazníku měla použít srp a kladivo jakožto symbol nejvražednější ideologie všech dob.
Výše zmíněné výtvory můžeme považovat za ubohé a jako takové stěží někoho naštvou. To už se ale nedá říci o třetí, byť nepříliš početné skupině. Její představitelé svou rétorikou i grafickým zpracováním nápadně připomínají nám známou tzv. Antifu a jak za chvíli ukážu, možná ne náhodou. Poněkud povědomá fráze Němky Jasmin Klose návštěvníkovi podle českého překladu radí, aby poznal a pochopil ultrapravičáctví a protestoval proti němu. Český překlad bohužel není zcela identický s německým originálem, v němž se nemluví o ultrapravici ale jen o „rechts”, tedy pravici. V tomto drobném rozdílu bych neviděl zlý úmysl překladatele, ale spíš jeho neznalost myšlenkových procesů levicového extremisty, pro kterého je fašismem či ultrapravičáctvím vše napravo od sociální demokracie.
Zda tímto scestným způsobem uvažují i pořadatelé multikulturních orgií zvaných Jeden svět se můžeme jen dohadovat, faktem ale je, že jsem z jejich stránek plynule přešel na stránky Goethova institutu v Praze, který tyto plakáty rovněž vystavuje. Na nich se nacházel odkaz na stránky www.klick-nach-rechts.de, jež jsou věnovány stejnému tématu, a z nich už to byl jen krůček na www.hagalil.com. Hebrejštinu neovládám, takže se mohu jen domýšlet, co znamená ono malebné slovo hagalil, ale mezi bannery umístěnými na této stránce čas od času proběhne odkaz, světe div se, na německou antifu. Zřejmě shoda okolností nebo náhoda.
Popisem jednotlivých propagačních materiálů by se dalo strávit ještě hodně času, podstatné ale je, že žádný z nich nebyl zaměřen proti nacionalismu, jak bylo avizováno, ale jen a pouze proti nacismu. Směšování těchto pojmů je dnes běžné, což jsem musel konstatovat i v sobotu večer, kdy běžel nějaký politický thriller o jakémsi fašistickém spiknutí. Jeden z jeho aktérů divákům polopatě vyložil, jak je krásné, když vlastenecká hnutí, nacionalisté, nacisté a árijské národy spolupracují. Co k tomu říct, na výstavu asi většina lidí nezavítá, ale megafilm si jen tak někdo ujít nenechá.