Nebude nevhodno připomenouti, že Čechy pobízel nejen duch zevnitř působící, nýbrž i zbožní mužové odjinud, kteří viděli ohavnost zpuštění; míním muže z university pařížské a oxfordské, kam Čechové chodili na studie a přinášeli jiskry čistější pravdy; zejména však Jana Wiklefa. Připojuji sem jeho list (psaný v posledním roce jeho života, 1387) Janu Husovi, tenkrát jinochu, který jsem našel v některých dosud zachovaných starožitnostech:
Spasení, a dá-li se ještě něco sladšího mysliti v Ježíši Kristu!
Drazí bratří v Pánu, které já miluji v pravdě, a nejen já, nýbrž i všichni, kteříž poznali pravdul Tu pravdu, která zůstává v nás a bude s námi až na věky skrze milost boží. Velmi jsem se potěšil, když od Vás přicházeli bratří a vydávali svědectví vaší pravdě, že i vy v pravdě chodíte. Slyšel jsem, bratře, jak vás zarmucuje Antikrist, uváděje mnoho rozličných soužení na Kristovy věrné. A není divu, že se takové věci dějí u vás, když už skoro po celém světě zákon Kristův trpí utiskováním od protivníků, a onen veliký, ryšavý a mnohohlavý drak, o němž mluví Jan ve Zjevení, vypustil ze svých úst po ženě velikou řeku, aby ji zachvátila. Ale nejvěrnější Hospodin jistě vyrve nevěstu sobě věrnou. Posilněme se tedy v Pánu Bohu svém a v jeho nesmírné dobrotě, věříce pevně, že nedopustí, aby jeho milí zemdleli v dobrém předsevzetí, jen budeme-li jej milovati celým srdcem (jak jsme povinni). Neboť protivenství by nenabývalo vrchu, kdyby nenabývala vrchu nepravost. Tedy žádné sklíčení neb utiskování pro Krista nás nesmí zlomiti; vždyť víme, že Hospodin trestá ty, kterékoli pčijme za své syny. Neboť podle vůle otce milosrdenství máme býti vyzkoušeni protivenstvím již v tomto životě, aby nás šetřil později; přeje si totiž nejvyšší umělec, aby zlato, které vybral, bylo pročištěno ohněm již zde, by je později mohl uložiti do svého nejčistšího věčného pokladu. Vidíme, že čas, který máme na tomto světě, je krátký a pomíjející; ale život, který očekáváme pro budoucno, je blažený a věčný. Pracujme tedy, pokud máme čas, abychom byli nalezeni hodni, vejíti v onen pokoj. Co jiného vidíme, prosím, v tomto životě, než bolesti, úzkosti, omrzelost a – což se musí věřících dotýkati nejvíce – pohrdání a šlapání zákona Božího! Snažme se tedy, co nejvíce můžeme, uchopiti ony statky trvalé a věčné, odpírajíce svým smyslům statky pomíjející a prchavé. Ohlížejme se na způsob života otců dřívějšího věku, vizme svaté obojího Zákona, jak ti snášeli na tomto moři zmítání a protivenství, věznění a pouta; byli kamenováni a mučeni a zmírali sťati mečem. Chodili v kožích ovčích a kozelčích atd., jak podrobně uvádí epištola k Židům. Všichni kráčeli úzkou cestou ve šlépějích Kristových, jenž řekl: Kde jsem já, také služebník můj bude. My tedy, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědectví dávných světců, odvrhněme, pokud je na nás, každé břímě i hřích nás obkličující, a v trpělivosti spěchejme k boji nám uloženému, patříce na původce a dovršitele naší víry; Ježíše, který místo radosti sobě určené ztrpěl kříž, neleknuv se zahanbení. Uvažujme, jaký je ten, který strpěl od hříšníků tak velké odmlouvání proti sobě, abychom neochabovali klesajíce na mysli. Ale ze srdce prosme o pomoc Hospodina a mužně bojujme proti jeho protivníku Antikristovi. Milujme jeho zákon z plné duše a nebudme dělníky lstivými, nýbrž ve všech věcech, pokud dá Bůh, vedme sobě odhodlaně a budme v boží věci horliví, v naději na odměnu věčnou.

Ty tedy, Huse, velini milovaný bratře v Kristu, neznámý mně sice podle tváře, známý však ve víře a lásce (neboť ani hranice okrsku světa nemohou odtrhnouti ty, které spojuje láska Kristova), posilni se v milosti, která je tobě dána. Bojuj jako dobrý voják Ježíše Krista, slovem i skutkem; a které můžeš, zavolej zpět na cestu pravdy; neboť ani pro bludné a klamné dekrety ani pro bludy Antikristovy nesmí se zadržovati v mlčení pravda evangelia. Raději podlamuj zchytralost Satanovu a tím posiluj a zpevňuj údy Kristovy. Neboť s vůlí Páně brzo najde Antikrist svůj konec. Já se velmi raduji z toho, že ve vašem království i jinde posílil Bůh srdce některých tak, že pro boží slovo s radostí snášejí žalář, vyhnanství i smrt. Nemám, co bych ještě více psal; vyznávám se však, jak velmi rád bych posílil v té lásce k božímu zákonu tebe i vás všechny milovníky zákona Kristova. Proto je pozdravuji z hloubi srdce svého, zejména tvého druha v evangeliu Kristově, a prosím, abyste se modlili za mne i za celou církev Kristovu. Bůh pokoje, který vzkřísil z mrtvých pro krev věčné smlouvy velikého pastýře ovcí, pána našeho Ježíše Krista, nechť uzpůsobí vás ve vsem dobrém, abyste konali jeho vůli; necht učiní na vás, co je libé před tváří jeho, skrze Krista, jemuž sláva na věky věků, amen!

Tedy Hus, stav se profesorem na universitě a potom (roku 1400) kazatelem universitní kaple Betlémské, odhodlal se podniknouti útok na ony ohavnosti, bezuzdně již pronikající, a otevřeně vytasiti meč slova božího, za velké pochvaly lidu nejen v Praze, nýbrž i po celém království; zejména když téhož roku mistr Jeronym Pražský, vrátiv se z Anglie, přinesl s sebou knihy Wiklefovy a podvracel bludy se stejnou otevřeností ve škole, jako Hus v kostele. Těmto zbožným snahám, očistiti církev od nánosu pověr, stavěli se vší mocí na odpor cizí členové university (mající převahu počtem osob i počtem hlasů) a odsuzovali články Wiklefovy. Proto Češi zahájili s těmito bojovníky papežovými spor o přednost hlasů, dovozujíce, že patří jim jako domácím a nikoli jiným jako cizím. Rozhodování o tom bylo vzneseno na krále Václava (syna Karlova) a ten se vyslovil na prospěch Čechů; tu se Němci rozhněvali a v celých zástupech vyšli z Prahy (při kteréžto příležitosti byla založena universita lipská a erfurtská) a Čechové si hlasováním zvolili roku 1409 mistra Husa rektorem.
Mnichové, byvše opuštěni králem i universitou, popudí arcibiskupa a dosáhnou toho, že (16. července roku 1410) byly články Wiklefovy znovu odsouzeny a jeho knihy určeny k spálení. Tuto potupu pomstili členové university jinou potupou. Následujícího roku (1411) dával totiž papež Jan troubiti na poplach proti králi neapolskému a rozdílel odpustky těm, kteří se chopí zbraně pro církev: Některý z těchto kramářů se dostal do Prahy a mniši hlásali toto křižácké tažení s kazatelen. Tu však nejen několik zbožných mužů z lidu se postavilo veřejně proti nim, nýbrž den nato i mistr Hus vyhlásil these prnti pověře odpustků a veřejně ukázal jejich nicotnost. Ale když onen kramář nicméně pokračoval, oboří se na něho zástup studentů a vyrvou mu buly; kohosi ze svého středu obléknou do šatu nevěstek, posadí jej na káru, ozdobí mu prsa bulami, vozí jej kolkolem a pokřikují na něho, zatím co nevěstka lákala k sobě nejlichotivějšími slovy a posunky dav kolem shluklý a udílela požehnání. Konečně spálí uprostřed náměstí všechny buly s mnoha papežskými a prelátskými listy.
Tím vším je popuzen papež a obešle Husa do Říma. Když se Hus nedostavoval (jsa od toho zrazován v universitou i předními muži), tu papež (Jan XXIII.) vydá interdikt, že se nesmí v Praze sloužiti mše (pro přítomnost zatvrzelého rouhače Husa). Hus vida, že úřední osoby zuří a lid že se rozštěpuje v nepřátelské strany, dobrovolně odejde z Prahy a učí slovu božímu po městečkách až do doby, kdy je povolán do Kostnice (vydat počet ze svého učení), opatřen jsa císařovým průvodním listem. Jak jej tam přijal sněm římského shromáždění, věďí dějiny; že totiž Hus byl upálen 6. července 1415, Jeronym pak 30. května 1416 atd. Viz martyrologie.
Husova díla byla později vydána v Norimberku latinsky ve foliovém formátu. Ale kromě toho je vydal Otto Brunsfels v kvartovém formátu (s věnováním znějícím p. Lutherovi), získav ještě některé jiné rukopisy. Jsou to:
O pitvání Antikrista, jedna kniha.
O tajemstvích Antikristovy nepravosti.
O zjeveních Kristových a Antikristových.
O vymýcení sekt a nálezků lidských.
O jednotě církve a o vyhýbání rozkolu.
O evangelické dokonalosti.
O zhoubnosti lidských nálezků.
O království lidu, životu a mravech Antikristových.
Některé jiné zlomky, jako
Že se máme při disputaci vyhýbati hádce.
Že apoštolové pracovali vlastníma rukama, jsouce spokojeni velmi málem.
Co znamená, odbočiti od víry.
Výklad místa 1. Mojž. 49: Budeť Dan jako had atd.
O ohavnosti spuštění.
O tajemství Josefa a Faraona.
O srovnávání špatných žen s Antikristem.
Jsou také spisy v jazyce českém, jichž není v latině; na příklad Postila na nedělní evangelia, plná vzletu a horlení proti všelikým zkaženostem v křesťanském lidu atd.
Čeští a moravští páni nesli s nevolí papežovu drsnost v nakládání se svými učiteli (proti danému slovu) a proto jménem celé obce sepíší ke koncilu stížný list (ověšený kolem dokola pečetěmi a opatřený vlastnoručnimi podpisy), že byl nespravedlivě odsouzen jejich pastýř, muž nevinný, zbožný, svatý a věrný učitel pravdy. Dáno bylo v Praze 21. září 1416 (mám věrohodné svědky, že originál tohoto dopisu se až dosud chová v knihovně aberdýnské university). Sbor jim neodpověděl, ale dopsal jiným mužům, o nichž věděli, že jsou dosud omámeni římskými pověrami a že mají vynikající postavení (zejména Janovi z Michalovic, Aleši Škopkovi z Dubé, Albrechtovi z Koldic atd.); prosili je a zapřísahali, aby měli církev katolickou na starosti a aby pomáhali v potlačování kacířství vyslanci koncilu, biskupovi Janu Litomyšlskému. Dáno bylo v Kostnici 22. března 1417.
Když byli Čechové takto koncilem rozdvojeni a proti sobě vyzbrojeni, den ode dne se víc a více přiostřovaly spory, hádky a nenávisti. Duchovní vyhlašovali s kazatelen proti Husitům vyloučení z církve a svolávali na ně kletby; také jim činili protivenství, odnímajíce násilím kostely, kdekoli jen mohli. Ta věc vyvolala 30. července 1419 v Praze takovou bouři, že pozdvižený lid sházel dolů s oken radnice dvanáct staroměstských konšelů i s rychtářem a chytali je na hroty oštěpů.