Napsal: Dan Richter

Po delší době odmlky, způsobené abnormální pracovní vytížeností (ono zvládat dvě práce a ještě psát pro vás články, není jen tak), se znovu vracím zpět do tohoto koloběhu. Po takové pauze ovšem není jen tak se vrátit a je třeba přijít s něčím, co zaujme trochu více, než kdy jindy.

Téma pro tento článek tedy bylo celkem obtížné vybrat, nestačilo se spokojit s politickými narážkami, kritikou EU či tlacháním o tom, jaké by to mělo být, a tak jsem si řekl, že to zkusím s pejsánky. Konec konců v České republice je toto téma vždy aktuální a lidé se rádi o něm hodně baví.

Ale o pejsáncích jsem už také toho napsal dost (a nejen já, ale i plno dalších), a tak napsat něco nového a přesto zajímavého, také nebylo tak snadné. Až mě pomohla jedna žena, která vyšla na povrch se svým dojemným a srdcervoucím článkem.

Už samotný název článku ve mně vyvolal úsměv, stejně jako rozporuplné myšlenky, protože jsem měl vždy za to, že existují jen jedni pejsánci – přizpůsobiví a hodní, kteří žijí v nepřizpůsobivé společnosti, jenž je netolerantní a nedá jim volně dýchat. Autorka však asi usoudila, že ne každý pejsánek je opravdu sladký pudl či maltézáček.

Shodou okolností jedna z mých prací mi „umožňuje“ prakticky každodenní styk s pejsánky a to nejen neosobní, ale i verbální a společenský, díky čemuž jsem se dověděl plno věcí, které jako normální obyvatel Kocourkova jen těžko mohu vnímat. A tak jen mohu potvrdit, že onu jednotnost pejsánků do nás vštěpuje pouze náš humanistický systém, samotní pejsci jsou rozděleni na plno skupin a částí, které se jednou mohou víc, podruhé míň. Ale celkově vzato jsou asi pak dvě hlavní skupiny. O jedné z nich se mluví dost prokazatelně ve výše zmíněném článku. Je to ta skupina, která se drží starodávných tradic, zachovává si svůj specifický jazyk (velmi dobře poznatelný kdekoliv a kdykoliv), a to nemluvě o chování, vystupování, ošacení a v neposlední řadě i nepřizpůsobivosti. Mají dokonce i vlastní hierarchii (tolik známí baroni), a co více, nejsou tolik „opálení“, ale mnohdy bychom je nepoznali od ostatních „neopálených“ lidí.

A ačkoliv se to zdá absurdní, tito na první pohled „slušní“ pejsánci, se totiž drží natolik ortodoxně svých tradic a hodnot, že prakticky respektují zákony majoritní společnosti jen potud, pokud jim to je vhodné, a to samé platí i pro samotnou společnost (čili asi tak nějak podobně jako politici a podnikatelé, tj. berou si ze všeho tolik, co si urvou a co jim systém umožní si vzít).

Další výrazným poznávacím rysem je jejich zajištěnost. Ačkoliv tito lidé jen málokdy chodí do normální práce, povětšinou jsou evidovaní na úřadech práce a jen málokdy nevyužijí štědrosti různých sociálních programů, mají více peněz, než většina politiků. Čert ví, kam chodí k těm penězům, ale řekl bych, že až na pár výjimek, které se snaží opravdu podnikat či vydělávat poctivou cestou, to asi bude ilegálními aktivitami. A tady je pro změnu velký prostor – drogy, organizovaní krádeže ve velkém, prostituce, lichva atd., možností je hodně, a jak jsou jejich mozečky míň schopné se učit Einsteinovy teorie relativity, tak v ilegálních aktivitách jim to naopak pálí jako hrom.

Posledními poznávacími rysy této první skupiny, o kterých se zmíním, je jejich „nepřehlédnutelná“ hlučnost a temperamentnost, mnohdy ústící až v pořádné rodeo (viz nedávná komedie pejsánků u brněnského soudu), až na pár odpadlíků neberou drogy (ale neváhají je prodávat druhým), velmi dbají na rodinu a její soudržnost (kterou mnohdy berou tak vážně, že dochází i rodinným „intimním“ stykům), a hlavně se snaží odblékat do kabátů těch „lepších“ , „kultivovaných“ pejsánků chodících v luxusních hadrech a jezdících v pěkných autech. Jednak proto, že mají peníze, a jednak proto, že vyčítají těm druhým pejsánkům jejich snahu se přizpůsobit majoritní společnosti, za což se nad ty druhé nadřazují. Ovšem o této kultivovanosti si sami můžeme udělat představu, stačí si jen prohlédnout ono známé video u brněnského soudu, anebo pokud někdo si myslí, že to je náhoda, ať si zajde do nějakého ghetta, kde se sdružují, a sám uvidí.

A nyní pár slov o těch tzv. „druhých“ pejsáncích. Ti , jak jsem se zmínil, jsou těmi „prvními“ bráni jako něco nížšího. To samé ale i tito říkají o nich, takže tu máme celkem roztomilý kolotoč.

Hlavní poznávací značkou u této druhé skupiny je to, že se snaží žít podle kocourkovských pravidel, ať už společenských, sociálních či dokonce výchovných (což jim právě nemohou odpustit ti „první“). Samosebou se jen snaží, protože pejsánek zůstane pejsánkem, ať už bude přednášet na univerzitě nebo bude ležet zfetovaný na chodníku v nějakým ghettu.

Vzhledem k tomu, že tito pejsánci se snaží začlenit do naší společnosti, tak se snaží chodit do normálních prací (např. zedníci, výkopáři, práce na stavbách atd.), což je na jednu stranu šlechtí a opravdu dělá lepšími, na druhou stranu to nijak nic nemění, protože po práci se většinou vrací „zpět do svého kabátu“. Nejednou jsem měl možnost vidět, jak tito pracující „slušní“ pejskové neváhali udělat „čorku“, prodávat drogy a to nemluvě o samotné konzumaci téhoto svinstva.

A toto je naopak charakteristické pro tuto skupinu. Jak jsou totiž přizpůsobiví, tak bohužel po většinou si vzali z naší společnosti to „špatné a zkažené“. A tak vedle vysoké promiskuity a nízkých mravů, morálních hodnot a násilnějšího chování tu můžeme vidět užívání drog (prakticky každý, od mládeže po rodiče si něco dává, ať už občas nebo častěji), závislost na automatech (v hernách prakticky tráví svůj noční život), drobné krádeže (supermarkety či obchůdky by mohly vyprávět) a všemožné pokusy, jak si nějak „bez práce“ přijít ke koruně.

Rozhodně nemají tolik peněz a nežijí si tak dobře, ale o to více jsou nebezpečnější, protože opravdu neváhají využít sebemenší možnosti, jak člověka oblbnout, okrást, zmanipulovat, aby si přišli právě k těm korunkám. A to, že to umí, jasně dokazuje jejich fascinující výřečnost. Během minuty, dvou vám dovedou dojemně vyprávět o svém životě, o tom, že se znali s tím a tím, že dokázali to či ono, nezapomínají mezitím vždy vložit větu, jak jsou féroví a jak se jim dá věřit, pak se rozpovídají o tom a onom, a člověk za chvíli má z nich pocit, že jsou to největší světáci a nejlepší pohodáři pod sluncem, ale jen do té doby, než vás ve vší slušnosti požádají o nějakou laskavost, nejčastěji o pár stovek, o zavolání nebo abyste pro ně něco nevyřídili atd. A sotva jim takto podáte ruku, ukáže se jejich pravá tvář, už ne tolik příjemná.

Pokud jim nějaký naivka půjčí nějakou tu korunu (nejčastěji se nese finta, že za pár stovek ti donesou do hodiny supermoderní Nokii či Samsunga), tak se s ní už neshledá, pokud se najde ještě větší naivka, a půjčí mobil, v lepším případě přijde o kredit, v horším případě se ten mobil stane obchodním artiklem, no a už jen úplný blázen by se chtěl zapojit do nějakých služeb pro ně, vesměs to smrdí kriminálem či nějakým jiným problémem.

Ano, jsou slušní, ale jen jak se jim to hodí. Dovedou s vámi u baru prokecat několik večerů, nakoupí vám věci v obchodě, vždy vtipkují a nezlobí, ale pak se jednoho dne stane, že někdo kolik nich projde podnapilý, zamává peněženkou, kde je pár tisícovek, a věřte, že do rána už je nebude mít.

Vrátím se zpět k tomu článku od pana Olšera. Dojemně tam líčí cestu jedné fenky, která dokázala vystudovat vysokou a nyní pracuje jako sociální pracovnice. Daná slečna má moji úctu, už jen proto, že když vidím, jak vesměs žijí a skončí její vrstevnice, je opravdu mimořádné, pokud se aspoň nějaké podaří žít civilizovaněji a na úrovni. Škoda jen, že je to jedna vlaštovka, a ne celé hejno.

Můj respekt ale nepatří autorovi článku, který se opět ukázal jako jeden z mnoha humanistických pisálků, kteří jsou schopni napsat kdejakou …., jen aby prostě zabodovali u systému a mohli o další ždíbeček přispět na podporu humanity a tolerance v Čechách.

Já osobně jsem se dobře bavil na těmi pasážemi, a kdybych opravdu nebyl tak cynický, určitě bych i uronil slzu. Dojala mě třeba ona pasáž, kdy se ona „neopálená“ fenka vyjádřila ke svému „psímu“ původu, že se za něj nestyděla nikdy, ač třeba celou vysokou školu se prezentovala jako obyvatel Kocourkova, co nemá s pejsky nic společného, nechala se přejmenovat, žila jinak, prostě vůbec to nevypadá, jako by nechtěla mít s nimi nic společného. Ale budiž.

Každý článek má mít perličku na závěr, něco pikantního. To samé si myslel jistě autor, který ačkoliv se jednalo o článek o pejscích, zmínil se v závěru o utrpení klíšťat. A bylo to tak patetické, že kdyby bylo na mě, dám mu Pulitzerovu cenu.

Na dálku vzkazuji panu autorovi, že když si on stěžuje na netoleranci, proč on není tolerantní k jiným názorům, které zas tolik druhým neubližují, jen vyjadřují přímý postoj člověka?! Ale to jsou už ti humanisté, v cizích očích vidí třísky a že ve svém oku mají trám, jim jaksi uniká.

A co pejsánci? Ti, ať už jsou hodní a zlí, přizpůsobiví víc či míň, řádní či nepořádní, pořád to jsou pejsánci – tvorové, kterým když nedáte košík a nemáte je na obojku, nikdy neposlechnou a budou kousat a štěkat!