„Pozitivní“ diskriminace ve své podstatě vyjadřuje zvýhodnění jedné skupiny obyvatel na úkor zbytku společnosti. O jaké skupiny se jedná, to určuje stát. To, že se nemusí vždy jednat jen o menšiny, vyjadřuje přístup čtyř států USA, kde jsou již dnes bílí lidé v menšině, a přesto rozhodně nepociťují nějaké zvýhodňování, ba právě naopak.
Jakákoliv forma diskriminace odporuje základním principům naší demokracie, která má ve svém ústavním pořádku zakotvenou, zjednodušeně řečeno, rovnost šancí pro všechny.
O takzvané pozitivní diskriminaci jsme doposud slýchávali převážně ve spojitosti s USA, Kanadou a státy západní Evropy. Bylo jen otázkou času, kdy se tato demokratická vymoženost dostane i k nám. V současnosti u nás pozitivní diskriminace nedosahuje zdaleka úrovně výše zmíněných států, přesto se i u nás začíná stále více projevovat a tento zhoubný jev se bude zajisté nadále stupňovat. Poslední ukázku diskriminace nám poskytlo ministerstvo školství.
Ve školství existují v podstatě tři různé možnosti přístupu k výuce žáků:
1. Princip rovného přístupu ke vzdělání. To můžeme interpretovat jako rovnost příležitostí pro všechny žáky.
2. Meritokratický princip. Důraz je zde kladen na podporu rozvoje výjimečně talentovaných žáků, přičemž se berou v úvahu jejich intelektuální dispozice a osobní úsilí.
3. Princip pozitivní diskriminace. Přednostní šance a zvýhodnění ve vzdělání pro adepty se sociálními či jinými „hendikepy“.
Naše vláda, jak už to bývá často zvykem, zvolila nejhorší možnou variantu, tedy princip „pozitivní“ diskriminace. Ministerstvo školství spustilo program nazvaný „Podpora romských žáků středních škol“. Za tímto roztomilým názvem se skrývají dotace pro studenty ze sociálně slabších vrstev. Na tom by nebylo nic divného ani špatného, nebýt jedné drobnosti. Podmínkou pro získání příspěvku na školné, stravné či pomůcky je skutečnost, že žadatelem musí být Rom. Bílí studenti, byť by byla jejich rodina sebepotřebnější, prostě nemají nárok. Maximální výška dotace činí 7.000 Kč, ze kterých může být studentovi proplacen třeba i počítač.
Tato informace šokovala mnoho rodičů „neromských“ dětí. Paní Irena (36) z Ostravy to okomentovala slovy: „Jsem samoživitelka, žiju ze sociálních dávek. Na školní příspěvek pro syna nemám nárok jen proto, že máme „špatnou“ barvu kůže!”
První případy cikánského zneužívání situace na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeden majitel ostravské zastavárny například uvedl: „Jedna Romka po mně chtěla potvrzení, že si koupila počítač za šest tisíc, i když to pochopitelně nebyla pravda. Prý, že jí ho škola proplatí.”
Autoři myšlenky si protěžování romských středoškoláků nepřipouštějí. „Maximálně můžeme říci, že jde o pozitivní diskriminaci,“ prohlásil mluvčí ministerstva školství Ondřej Gabriel. Jde podle něj zkrátka o podporu nadaných mladých lidí ze sociálně a kulturně znevýhodňujícího prostředí.
Celkem by mě zajímalo, jak se zjišťuje ona nadanost romských studentů. Dovolím si dost pochybovat o tom, že by byla ověřována pomocí inteligenčních testů či srovnávacích zkoušek se zatím většinovou bílou populací. V tom případě by se totiž mohly objevit zajímavé skutečnosti.
Co dodat? Snad jen to, že pokud jste bílí Češi, tak máte ve vlastní zemi smůlu. Je smutné, že naše vláda raději než Vás a Vaše děti, podpoří jakoukoliv menšinu. Pozitivní na tom snad je jen to, že podobné případy budou otevírat oči lidem jako je paní Irena.

Jiří Petřivalský