Napsal: Petr Bahník

Pod dojmem někdejšího volebního úspěchu polské strany Právo a spravedlnost vzniklo také v Čechách roku 2006 stejnojmenné politické hnutí (PaS), jehož jsem se letos zjara stal předsedou. Od počátku jsme si nedělali velké iluze o možnostech zdola vyrůstajícího hnutí a svou aktivitu jsme chápali především jako určitý „donkichotský“ pokus kultivovat české politické prostředí připomínkou autentického konzervatismu. Současně ale bylo naše snažení také součástí krásného snu o možnosti vyvolání celoevropského odporu proti multikulturní orientaci EU. Bohužel, letošními předčasnými volbami v Polsku, a tím, co jim předcházelo, se tento sen rozplynul, a nedávný kongres ODS prokázal, že vedení této české pravicové strany toho nijak nelituje.

Rozpad někdejší polské koalice, úspěch Donalda Tuska i výsledek modrého kongresu svědčí o tomtéž, totiž o smutném faktu, že tradiční mravní a kulturní hodnoty nepředstavují pro současnou evropskou pravici statek natolik cenný, že by v zájmu jejich uchování byla sto překonat své rozpory a konzistentně se těchto hodnot držet! Platí-li to v Polsku, kde lze počítat s konzervativním zázemím většinové společnosti, platí to tím více u nás, kde jsou tradiční hodnoty díky levičáctví našich „elit“ pošlapány natřikrát, i v západní Evropě, v jejíchž institucích se zabydleli někdejší „sorbonští Guevarové“ let šedesátých, a jejíž toryovští „obránci“ si dnes patrně vytkli za cíl býti co možná nejrozplizlejšími, v duchu hesla: „Buďme konzervativci, ale nemusí o tom nikdo vědět!“

Relevantní síly soudobé evropské pravice buď tradiční hodnoty opustily zcela, konformně se přizpůsobily levicovému diskursu a věnují pozornost výhradně ekonomice (jako např. Tuskova Občanská platforma) nebo si, snad ze sentimentu, přece jen pěstují zdání „konzervativnosti“, avšak namísto zápasu s multikulturalismem věnují své síly neustálému sebeobhajování, zdůrazňování vlastní zodpovědnosti a nekonečným sporům. Neváhají se přitom navzájem obviňovat z kdekterých „zločinů“, zejména z přílišné pravicovosti a k nesmírné radosti levičáků jsou přitom ochotny používat i jedovatých slovíček o „fašizující“ pravici, „ultrakonzervatismu“ apod.

Nakolik je tato situace těžká pro hnutí typu PaS, není asi třeba zdůrazňovat. Současní vůdci parlamentní pravice mohou totiž za takových poměrů jen těžko vidět v autentických konzervativcích nějaké potenciální „zálohy“ či ideové spojence, spíše pro ně představujeme nepříjemného svědka jejich zrady. Inu, svědkem úpadku soudobé pravice bohužel skutečně jsme. A jak ukázal poslední kongres ODS, konkrétně problém postoje současného vedení strany k tzv. Lisabonské smlouvě, nejde přitom zdaleka jen o vztah ke konzervativním hodnotám, ale také o otázku věrnosti vlastnímu programu (!) a dodržování elementárních pravidel demokratické vnitrostranické diskuse.

Viděno zvenčí jediným kladem kongresu ODS zůstala její jednota v otázce volby prezidenta republiky, což je sice věc mimořádně důležitá, zároveň by však měla býti věcí natolik samozřejmou, že ji lze jen těžko prezentovat jako nějaký zvláštní projev konzistentnosti. Postoje Václava Klause v roli hlavy státu se přece staly svého druhu symbolem neodvislosti na levičáckém vidění světa, synonymem politiky ODS a nadějí pravicově orientovaných občanů na uchování zdravého rozumu v zemích českých. A naopak, neexistuje žádný objektivní důvod, proč by kongres ODS neměl novou kandidaturu V. Klause podpořit. Kdyby vedení ODS váhalo i v této věci, bylo by už na místě se ptát, jaký má další existence této strany vlastně význam a zvolna chystat slučovací sjezd se Stranou zelených a jmenování Václava Havla jejím čestným předsedou.

To se naštěstí nestalo, naopak, již před kongresem a tím spíše po kongresu se na půdě ODS rozvinula pozoruhodná debata o dalším směřování strany, jež vyvrcholila v tomto týdnu odporem řady poslanců a senátorů ODS proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Nebude-li tato debata současným vedením ODS udušena, může přece jen představovat naději na znovuzrození české pravice.

Ostatně i polský volební výsledek není beznadějnou katastrofou. Mnozí Poláci si naštěstí jsou dobře vědomi přínosů minulé vlády, nenechali Pis vypadnout z parlamentu a nedali se zlákat levicí. Kaczyňští zkrátka svou nekompromisní snahou o vyrovnání s minulostí a bojem proti korupci posunuli celou polskou společnost výrazně vpravo. To je neoddiskutovatelné a dlouhodobé mravní vítězství minulé polské vlády.

Jiným, neméně důležitým kladem politiky Pis, byl její zásadový postoj vůči Německu a Rusku. Ten nebyl motivován žádnou iracionální germanofobií ani rádoby anglosaským antirusismem, tak rozšířeným u mnoha českých neokonzervativců, ale prostou realistickou úvahou, že přílišné sbližování Německa (resp. EU) a Putinova Ruska nemůže pro polské národní zájmy představovat nic dobrého! (Nejde přitom tolik o Putinův bonapartismus, ani o jeho minulost ve službách KGB, ale spíše o jeho přetrvávající vazby na evropské socialisty). Četní polští voliči tohle dokázali prohlédnout a ocenili ve volbách snahu Kaczyňských vydobýt v dané situaci Polsku co nejvíce místa na slunci.

Je dobrým znamením, že si přednosti politiky Práva a spravedlnosti začínají konečně uvědomovat už i čeští konzervativní komentátoři. Ačkoli si obvykle udržovali od polských „kačerů“ odstup, aby se nedostali do hledáčku levičáckých médií, začínají nyní pomalu přiznávat úspěchy Pis. Snad budou schopni aplikovat toto poznání i na české poměry a pomohou spoluutvářet politické prostředí u nás tak, aby se česká pravice mohla definitivně odpoutat od vlivu multikulturních kruhů a znovu našla svou pravicovost, tradiční mravní hodnoty i někdejší eurorealismus. Nám, aktivistům českého hnutí Právo a spravedlnost, nezbývá, než v možnost takového prozření doufat.

zdroj: Národní tisková agentura