Napsal: Ladislav Bátora

Adam Michnik ve své úvaze „Čekáme na svobodu a kazíme to“ (MFD 14. 4.) v nedbale disimulované elitářské tónině líčí, jak si disidenti kdysi hýčkali sen o svobodě: „Demokracie místo totality, pluralismus místo monopolu moci, právo místo bezpráví, svoboda tisku místo censury, rozmanitost místo konformnosti, otevřené hranice místo ostnatého drátu, tolerance místo vševládné ideologie…“ A všechno tohle jsme podle Michnika získali až docela nedávno - se vstupem do Evropské unie.

Pane Michniku, i lidé z Vámi tak opovrhované tehdejší „šedé zóny“, kteří už dlouhá léta také vinou Vaší „lhostejnosti“ (dosvědčujete ji dnes opět svým vyhraněným odporem k lustracím) prožívají „dramata poražených“ (jakkoli zrovna je jste tím obratem samosebou ve své ignoranci na mysli neměl, ale co naplat, taková je realita…), snili o svobodě. Navzdory tomu, že se ani v době komunistické nesvobody tito povýtce „nekomunisté z přesvědčení či z prosté lidské slušnosti“ nestyděli za radost z maličkostí, věčně se nesoužili duchaprázdnými kontemplacemi o existenciálním „bezčasí“, a navíc - ta hrůza - denně chodili poctivě za svou prací. A věřte-nevěřte, ti nakonec tedy tu vysněnou svobodu získali o mnoho let dříve než Vy. Ano, hliněné nohy komunistického režimu sice stály i na ušlápnutém mlčení oné „šedé zóny“, ale když vyrazila znenadání do ulic a nahlas promluvila, tak se rázem podlomily. A už tehdy jsme si znovu vybojovali svobodu. Tedy aspoň my, prachobyčejný plebs ze začouzených továren, z polí a chlévů dávajících nám každodenní obživu, ze škol, z úřadů… Ne, ne, pane Michniku, svou svobodu jsme si nevyžebrali, a už vůbec ne na Evropské unii. Ale pokud máte v úmyslu podnítit onu dnes zase smýkanou „šedou zónu“, aby se ještě jednou vydala do ulic, tak to na to jdete s tím přiléváním do ohně šikovně. Jen by mě zajímalo, odkud berete olej…
Divíte se sílícímu rozčarování středních vrstev a usuzujete, že „společným znakem je strach ze změn a útěk před svobodou.“ To jste tedy na velikém omylu - my se nebojíme svobody! Máme naopak obavy, jestli ji v posledních letech nezačínáme pomalu ale jistě zase někomu kousek po kousku odevzdávat. Zaplať Bůh za to, že náš president „chrlí“ - Vašimi slovy - „jeden výpad proti Evropské unii za druhým.“ Alespoň trochu krotí mocenský apetit nových lžidemokratů, kteří v tajnosnubném příšeří svých luxusních bruselských kumbálů pro nás už možná chystají nové transparenty a na modré plátno malují ve všech jazycích žlutým písmem „VŠE PRO UNII, NIC MIMO UNII, NIC PROTI UNII!“ Inu - „vzor demokratických tradic a politické kultury,“ tak proč by nakonec třeba nepřišel vhod i trochu aktualizovaný Giovanni Gentile…
Nebýt prozíravosti a obdivuhodné osobní angažovanosti a odvahy těch několika zbývajících opravdových evropských státníků jako je Václav Klaus, už brzy bychom možná dopadli jako ta žába ve vařící vodě. A tohle - ta prvořadá starost hlavy státu o osud vlasti a národa - je podle Vás, pane Michniku, jen „pravicový populismus, exotika a obsese“? Neřku-li „probouzení démonů evropských dějin“? Že Vám není jako Polákovi ani trochu hanba! A to jsem přesvědčen, že třeba Palacký, Rieger nebo Kramář by se vůbec nerozpakoval znectít Vás po zásluze ještě ostřejším odsudkem.
Dnes už chápu, proč se rektor Hampl tolik zdráhá udělit Vám čestný doktorát University Karlovy. S tak zlostně a podle zkresleným výkladem reality, nebo - v lepším případě - s tak nebezpečným a trestuhodným naměstnáním hlouposti jako u Vás, jsem se už dávno nesetkal.