V pátek 28. října 2005 se v Praze konala demonstrace Vlastenecké Fronty k výročí vzniku samostatného Československa. Akce začala v 16:00 na Staroměstském náměstí. Po uvítání účastníků jako první promluvil člen Vlastenecké Fronty František Nonnemann, po něm zástupce neoficiální sdružení Národní korporativismus (oba tyto projevy publikujeme) a na závěr velmi emotivně vystoupil předseda Vlastenecké Fronty David Macháček. Zejména jeho symbolické roztrhání vlajky Evropské unie se setkalo s bouřlivou odezvou přítomných. Po skončení projevové části se účastníci zformovali do průvodu a vyrazili na pochod Prahou, který skončil na Václavském náměstí. Na závěr ještě David Macháček poděkoval zhruba dvěma stům účastníků za to, že přišli a důstojně reprezentovali nacionalistickou myšlenku.

Adam Kovář

Projev 28. října 2005 na demonstraci Vlastenecké Fronty na Staroměstském náměstí

Dnes, 28. října 2005, jsme se sešli zde na Staroměstském náměstí v Praze a to proto, abychom společně vzpomněli na události, které se odehrávaly před 87 lety. 28. října 1918 se náš národ ukázal opravdu být silným a svébytným celkem, v těch slavných dnech zmizely společenské, ekonomické i politické rozdíly a všichni byli především a na prvním místě Čechy. Tehdejší nadšení a síla národní svornosti daly vzniknout samostatnému státu, Československu. Myšlenka národní jednoty a pospolitosti triumfovala.
Tento stav však, bohužel, netrval dlouho. Přišly všední dny, přišla deziluze a přišly i krizové momenty české historie - Mnichov 1938, únor 1948 nebo srpen roku 1968. Při všech těchto zlomových situacích se sice český národ dokázal vzchopit a postavit se společně na obranu svojí svobody, přesto však tyto rány osudu zanechaly na jeho duši jizvy.
Je otázkou, zdali se ještě dnes obyvatelé této země mohou nazývat českým národem. Ano, mluvíme stejným jazykem, obýváme společně tuto zemi, vycházíme ze stejných kulturních kořenů… Stačí to však? Je to dost k tomu, aby byl národ opravdu národem? Osobně se domnívám, že ne.
To, co především dělá skupinu lidí národem, co je jednotícím prvkem všech dalších aspektů, je národní vědomí, pocit sounáležitosti s národem a odpovědnosti ke své krvi. A národní vědomí je právě to, co nám dnes chybí. V době silného odnárodňovacího tlaku různých zednářských a kdovíjakých ještě dalších kruhů a lóží, v době cíleného bourání hranic mezi státy a národy, v době řízené imigrace barevných přistěhovalců, v době stupidní popkultury a kultu konzumu a materiálních požitků, se naše národní vědomí vytrácí a slábne.
Ještě však není konec, ještě není vše ztraceno. Národní vědomí, ta životní síla našeho národa, je sice slabé, ale stále tu je, třeba právě v nás, kteří jsme se tu dnes sešli.
Uvidíme, co přinesou léta budoucí, co osud našemu národu ještě uchystá. Ať už to bude cokoliv, já pevně věřím, že se národ v pravý čas probudí a zbaví se všech falešných model a idolů, znovu se stane národem v pravém slova smyslu a my všichni opět vezmeme svůj osud do vlastních rukou!

František Nonnemann

Projev představitele Národního korporativismu

Dobrý den, dámy a pánové, zastupuji zde neoficielní politické sdružení Národní korporativismus. Rád bych se dnes zmínil o nemoci, kterou všichni dobře znáte a jejíž jméno je komunismus. Česká republika nemá dlouhou tradici samostatnosti. Značnou dobu jsme spadali pod politický rámec Rakouska-Uherska, poté přišlo krátké období První republiky, po němž následoval protektorát Böhmen und Mähren. Po poražení nacistického Německa si západní mocnosti a Sovětský svaz rozdělily Evropu na dvě části. Na nás bohužel vyšla laskavá péče velkého bratra ze Sovětského svazu. Mnozí z vás si jistě ještě dobře pamatují výdobytky komunismu jako regály plné ničeho, cestování pouze s povolením, politické procesy, nebo šedesátý osmý rok, kdy k nám přišla mírumilovná vojska Varšavské smlouvy. Dovolím si tvrdit, že komunismus byl to nejhorší, co kdy v dějinách náš národ postihlo. Za relativně krátkou dobu stihli komunisté přeměnit jednu z nejprůmyslovějších zemí Evropy v pouhé torzo bývalé slávy. Rudí zde napáchali strašné škody, a to nejen materiální, ale i duchovní.
Po sametové revoluci se konečně zdálo, že jsme získali svou svobodu a suverenitu. Zdálo se, že je po všem a že komunistické šílenství zmizí jednou provždy v propadlišti dějin, kam bezesporu patří. Trochu mě překvapilo, že nebyla zakázána komunistická strana a že komunistické špičky nebyly pozavírány. Říkal jsem si - ale co, vítězové můžou být velkorysí a komunismus je už stejně jednou pro vždy mrtvý. Ať si zde zůstane těch pár bláznů šířících bludy pro nemyslící. S postupem času jsem si stále víc uvědomoval, jak hluboký to byl omyl. Komunistická strana sílila každými volbami víc a víc. Dnes už má druhou největší podporu veřejnosti. Sbližování s vládní sociální demokracií taky není nic nového, nebo nic, co by mohlo člověka překvapit. Ostatně sociální demokracie spadala po většinu doby své existence pod komunistickou stranu a 28 ze 70 členů poslaneckého klubu ČSSD jsou bývalí členové KSČ. Zapomínat bychom neměli ani na to, že 6 ministrů současné vlády jsou bývalí soudruzi z KSČ. Jak spolupráce funguje v praxi nám bylo předvedeno nedávno při prosazování zákoníku práce. Není důležité, zda volíte komunistickou stranu či ČSSD, v obou případech podpoříte zcestné krajně levicové myšlenky.
Ani ne dvě desítky let po pádu komunistického zla opět přihlížíme tomu, jak komunisté rozhodují o životě v naší zemi. To mě vede k myšlence, že sametová revoluce byla spíše než revolucí jakýmsi předem připraveným a naplánovaným sametovým podvodem. Soudruzi viděli další neudržitelnost své totalitní moci a připravili pro nás tragické divadlo, za které by se nemusel stydět ani Sofokles. Soudruzi si dali dobrý pozor na to, aby nebyli pozavíráni a aby jim nebyl zabaven majetek. Komunistická strana je dnes nejbohatší stranou v zemi. Dali si také pozor na to, aby nebyla zakázána komunistická strana, která tu stále existuje v zřejmém rozporu se zákonem. Čeští komunisté se nikdy nedistancovali od své minulosti a dokonce se ani nikdy neomluvili za zločiny komunismu. Zastánci režimu, který má na svém kontě nejvíce obětí v dějinách lidstva, si dále spokojeně sedí v poslanecké sněmovně a rozhodují o bytí a nebytí v naší zemi. Ve své nekonečné drzosti hovoří o obludnostech komunismu jako o něčem, co patřilo k době, či co dokonce vůbec neexistovalo. Ostatně, co můžeme čekat od autorů výroku „jeden mrtvý je tragédie, milión mrtvých je statistika.“
Děkuji.

Autor je místopředseda neoficielního politického sdružení Národní korporativismus (Narodni-korporativismus@freedom.usa.com)