Napsal: Ladislav Malý

Bylo první výročí sovětské okupace. Komunističtí kolaboranti, jakoby znovuzrozeni, dávali najevo svou chuť zotročit národ a mstít se za ponižující chvíle z předešlého roku. Lidé, ještě vloni plni naděje, dnes už opět ubití, podvědomě tušili, že všechno je prohrané, že opět ti „naši vedoucí představitelé“, na které tolik spoléhali, zklamali a svůj národ prodali za mísu čočovice (v Čechách se tohle divadlo opakovalo s železnou pravidelností po 20-30 letech celé dvacáté století). A tak nezbývalo než svou zlost si nějak naposledy vybít. Pražská demonstrace v roce 1969, zejména její potlačení ze strany bolševické policie, měla ráz téměř občanské války; podobné to bylo v Brně i Liberci, soudě tak podle tehdejších novinových zpráv. Zločinci z tzv. lidových milicí a tzv. veřejné bezpečnosti stříleli do bezbranných civilních obyvatel, byli mrtví a ranění. A národ upadl do letargie na dalších dvacet let.

V osmdesátých letech, po nástupu M. Gorbačova k moci v Sovětském svazu, se postupně uvolňovala atmosféra jak v Rusku, tak i v celém východním bloku. V národě došlo k výměně generací, lidem „narostla křídla“ a jak se uvolňovaly společenské tlaky, získali na sebevědomí - což se opět projevovalo na ulici. V Praze se první taková malá a nesmělá demonstrace konala k výročí sovětské okupace v srpnu roku 1987. Demonstranti – v naprosté většině mladí lidé a snad mezi nimi i studenti – se shromáždili u sochy sv. Václava; viděl jsem i několik československých vlajek vlající nad jejich hlavami; táhli pak směrem na Můstek, provolávala se sláva Havlovi, Chartě 77 a hanba bolševikům. Jeden proud demonstrujících se vydal směrem na Staroměstské náměstí, druhý proud šel směrem na Národní třídu. Soudruzi bezpečáci, zřejmě proto, že se jednalo o první po dlouhé době hromadné „nepokoje“ v Praze, byli asi z toho velice překvapeni a zaskočilo je to. Trvalo jim totiž dlouho než přijeli a demonstrující na Národní třídě rozptýlili. Samozřejmě jich však několik pochytali a krutě zbili. V té době měli soudruzi esenbáci klasické černé pendreky a jakési bílé helmy na hlavách, ustrojeni byli do svých zelených uniforem, v opascích a zapnuti u krku. Celé jejich chaotické vystoupení a směšná výstroj svědčila o nepřipravenosti a překvapení. Domnívali se, že národ je natolik zpacifikován a duchovně vykastrován, že bude poslušně na ně pracovat a – jak se tenkrát říkalo - držet hubu a krok.
Za rok nato - v roce 1988 - už probíhaly v Praze demonstrace jako na běžícím pásu; téměř u všech zásadních výročí státu se konala demonstrace. A policie už byla na demonstrující připravená: obušky podstatně větší a bílé, rovněž bílé helmy, sice zelená uniforma, ale už ne tak při těle, nýbrž volnější – říkali si pohotovostní pluk VB. K udržení pořádku a klidu - jak paradoxně říkali právě oni, političtí chaoti - používali i hasičská vozidla a dokonce i KUKA vozy; posléze měli i svou pojízdnou cisternu s vodou, kterou na demonstranty pod tlakem stříkali. Co to bylo za lidi ten tzv. pohotovostní pluk VB? Vesměs to byli mladí uchazeči o práci u policie, v naprosté většině z venkova a jaksepatří indoktrinováni bolševickou ideologií; studovali v policejní škole v Hrdlořezech (nomen omen). Lidé z dnešního vedení policie a MV z velké části zcela jistě u těchto složek tenkrát sloužili: obrátili kabát – a jsou z nich příkladní demokraté.
Zdokonalení „boje s rozvratníky socialismu“ spočívalo také v tom, že příslušníci StB v civilu a jejich aktivní agenti mladšího věku se vetřeli do demonstrujícího davu, vytipovali si ty největší „štváče“ a poté co zaútočila uniformovaná složka policie, tito „tajní“ napadli nic netušící občany zezadu – a obuškem zpracovávali svou oběť. Lidé, kteří stáli na chodníku podél Václavského náměstí - neboť zejména zde se totiž protikomunistické demonstrace konaly – zpočátku s námi, s demonstrujícími, nesouhlasili; podlehli komunistické propagandě, že demonstranti narušují klid k tvořivé práci pracujících lidí. Někteří stojící na chodníku byli zvědavci, někteří byli agenti, v naprosté většině se lidé báli být účastni demonstrace. Pro bolševický režim a jeho zločinecké vedení by bylo bývalo nejideálnější, kdyby sami dělníci z pražských fabrik na nás vyrukovali a jednou provždy si to s námi vyřídili. Leč pracující třída měla už sama režimu plné zuby. Tak, jak bolševická moc ztrácela půdu pod nohama, byla stále více nervóznější a cítila svůj konec, ztráceli jsme v očích lidu punc chuligánů a narušitelů a těžiště sympatií u občanů se pomalu přesunovalo na naši stranu.

Teď udělejme střih a vraťme se do současnosti na demonstrace dnešní mladé generace proti tzv. demokratické vládní moci.

Je třeba si uvědomit, že vzhledem ke známým událostem z konce roku 1989 se změnil přístup státní moci k občanům. Byla schválena nová Ústava ČR a svobody v ní obsažené vedou kromě jiného také k zásadnímu obratu i v celém pojetí demonstrací. Neboť jestliže za bolševiků byly protirežimní demonstrace zakázány a účast na nich trestána, v současné době – v době tzv. otevřené společnosti pluralitní demokracie – jsou demonstrace občanů, pochody, manifestace apod. v zásadě povoleny, musí se ovšem na příslušném úřadě nahlásit; jsou ale i případy, kdy úřady demonstraci zakážou – děje se tak ale opravdu výjimečně.
Rovněž i samotná policie zaujala různý přístup k demonstrantům. Protože se v naprosté většině jedná o demonstrace tzv. extrémní pravice, jak režimní policejně mediální propaganda nazývá autentickou pravici – policie zaujala vůči této stále více sílící skupině obyvatel České republiky sofistikovanější přístup. Nepochybně by nás nejraději zadupala do země, to ale ve skutečnosti nejde, tak aspoň ostentativně předvádí svoji sílu, jakoby na naši ochranu. Jenže pravicoví demonstranti jsou v zajetí této policejní síly, v jejím sevření, takže u nestranných obyvatel dochází k dojmu, že jsme to my, proti komu je nasazena policejní síla. Psychologicky je to velmi účinné a ďábelsky rafinované! Brutální rozhánění pokojně shromážděných občanů – to se dělá jenom proti tzv. tvrdému jádru pravice – myšleni jsou tím tzv. neonacisté.
Ukažme si postup policie na příkladě. Jistá politická strana autentické pravice se rozhodne provést demonstraci např. proti americkým radarovým základnám. Dohodnou si místo a čas; většinou to bývá na nádraží města, kam se občané zdaleka sjíždějí, a ohlásí předem demonstraci na příslušném magistrátním úřadě. Všechno dění také samozřejmě nezákonným způsobem monitoruje tzv. extremistické oddělení Policie ČR – není-liž pravda, pane majore Kopečný? Na místo srazu demonstrace se sjede zásahová složka policie – tzv. těžkooděnci - a pokojné demonstrující obstoupí kolem dokola, údajně pro jejich bezpečí. A takto v obklíčení jdou demonstrující pochodem z nádraží na náměstí města, kde jsou většinou projevy vedoucích organizátorů demonstrace. Současně ovšem s tím se na místo demonstrace – a na pokyn kohosi - sjedou anarchokomunističtí živlové, profesionální rozbíječi pokojných demonstrací, kteří na demonstrující i policisty házejí kameny, lahve apod. Je třeba se ptát: kdo je na demonstrace pravice pozval? Kdo je platí za tyto nezákonné nepokoje? Jak to, že policie proti nim tvrdě nezasahuje?
Než demonstranti obklíčeni policejními těžkooděnci přijdou na místo určení, jiní těžkooděnci vyklízejí náměstí, uzamykají se zde všechny obchody a restaurace, dotěrní anarchisté i místní obyvatelé jsou z náměstí vyháněni. A nad tím vším zbytečným cirkusem ještě létá helikoptéra, zřejmě monitoruje dění shora.
Proti komu je namířena policejní demonstrace síly? Všechna tato policejní opatření jsou namířená především proti pravicovým demonstrantům, neboť v jejich myslích se postupně vytváří dojem, že uplatňováním v praxi svého ústavního práva na svobodné shromažďování páchají cosi nesprávného, když u toho musí být tolik ozbrojených policistů. Rovněž tak u diváků, tj. prostých lidí žijících v daném městě, kteří se na demonstraci dívají z chodníku, o politiku se vůbec nezajímají, jejichž hlasy ovšem u voleb jsou nesmírně důležité, vzniká negativní psychický dojem, že s těmi pravičáky v obležení policie to není nějak pořádku.
A právě o to vládnoucí skupině zednářských lóží jde: pomocí policejní síly a médií vytvářejí veřejné mínění namířené proti skutečným demokratickým silám autentické pravice. Oni to jsou – zednáři - kteří vytvořili politický systém tzv. pluralitní totality, tj. systém skupiny několika politických stran, jakési nové národní fronty, jež souhlasí s ideologií multikulturality a bezuzdného liberalismu, deroucí se mocí mermo in anus rektum vlády USA a snažící se svou moc v Čechách zabetonovat. Přesvědčujte pak řadového voliče o své pravdě a pravdě celého našeho hnutí, o nutnosti demonstrací, o nutnosti být politicky angažován, když on na vlastní oči vidí, že jste obklopen tvrdou policejní silou a váš hlas zanikne ve vřavě zednáři placených anarchistů. Součástí této show je také vždycky přítomna – jak jinak - Česká televize, která v tomto případě hraje roli určenou ji zednáři: deklasuje a dehonestuje pravicové demonstranty už tím, že je nálepkuje slovem extremisté a mnohdy dokonce neonacisté; úspěšně tím pracuje na zastrašování celého národa a dokazuje tím, v jakých že rukou se nachází. Vzhledem k tomu, že ji všichni platíme ze svých daní, je to role ostudná, protiprávní.
Zúčastnil jsem se demonstrace v Berouně, v Ostravě, v Přerově, znám demonstraci v Otrokovicích i jinde, a vždycky probíhá ten samý scénář, který jsem výše popsal. Otázka je, jak se zbavit narušitelů pokojné demonstrace, tj. anarchistů. Cožpak si vyzbrojená policie s nimi neví rady? K čemu policisté nosí pendreky, k čemu jsou připravená auta? Cožpak je takový problém anarchisty – většinou jsou to puberťáci – pochytat, odvést na vyšetřovnu, perlustrovat a vyžadovat na nich tučnou pokutu, kterou by museli zaplatit? Protože oni to jsou, kteří nezákonným způsobem narušují pokojnou demonstraci, je třeba s nimi náležitě tvrdě zatočit. Ale podle všech známek se policie takto nikdy nezachová, poněvadž celé to divadlo – jak jsem výše popsal – má sloužit k diskreditaci nás, autentické pravice.