Na hřbitově v Praze Ďáblicích je čestné pohřebiště politických vězňů popravených nebo umučených v letech 1948-1989. 26.června 2005 tam proběhl tradiční pietní akt a já na něj jel. Poprvé. Noční ostravskou tramvají, vlakem, pražským metrem a pak šel pěšky kolem hákových křížů namalovaných poblíž nového vchodu na starý hřbitov. U starého vchodu upozorňuje na čestné pohřebiště Sdružení bývalých politických vězňů, které organizuje i dnešní pietní akt. Na pohřebišti je 243 pomníků, ten dominantní bílý nese nápis silně nepřesný - Obětem komunismu.
Pár metrů odtud náhrobní kámen připomíná, že v hromadném hrobě zde jsou i pozůstatky Zdeny Mašínové, manželky legendárního generála Josefa Mašína a matky neméně legendárních Ctirada a Josefa. I Zdena Mašínová fascinována nadějí vstoupila do KSČ, Strana pak čestné ženě nechala zakroutit krkem. Komunismus byl myšlenkou, která nejen po té strašné válce fascinovala davy, ale teror vyvolali i páchali lidé, kteří myšlenku - nikoli poprvé v dějinách - zneužili a jí se oháněli. Nemohlo by se - při podobném povrchním myšlení - říci že Zdena Mašínová je spoluvinicí rudého teroru? Nebo že toto pohřebiště připomíná oběti demokracie - vždyť ta otevřela cestu rudému (bolševickému) teroru a ten (teror) se chlubil, že je nejlepší demokracií - lidovou?
Když se blížila devátá, otevřeli obchod, já koupil a zapálil svíčku na památku těch, kteří trpěli, i k oživení pohřebiště. A to ožilo!
Hřbitovní služba přivezla spoustu bílých květů a oživila jimi dětskou část pohřebiště. U dominantního pomníku zapálila ohně jakoby věčné a instalovala držáky na věnce. Autobusy přivezly vojenskou hudbu i uniformované kladeče věnců. Pak přijely Superby i auta ještě dražší a přivezly celebrity mnohdy mi neznámé, a mohla začít půlhodinka pouhá pietního aktu, v níž se představily ty celebrity a od srdce promluvili i bývalí vězni. Při níž stál skromně stranou bez povšimnutí Milan Paumer u náhrobků Zbyňka Janaty, Václava Švédy a Ctibora Nováka. Toho Nováka, proti jehož ocenění se teď tak ostře postavila KSČM. A mně bylo chladno ne proto, že pršelo, ale z toho co zde nezaznělo a přesto se mi to honilo v hlavě.
Nezhynuli totiž ti, kteří organizovali to peklo na zemi, které připomíná čestné pohřebiště. Známý organizátor Jaroslav Kojzar se 23. června 2005 v Haló novinách vrací k případu Milady Horákové. Pod sloganem „Proč tedy neříci konečně i pravdu v tomto případě?“ zdůrazňuje, že Horáková nebyla odsouzena při vykonstruovaném procesu. Kojzar cituje z článku historika Pernese: „Pro JUDr. Miladu Horákovou však boj neskončil: navázala kontakty s československými politiky, kteří odešli do exilu a tam chtěli bojovat za návrat svobody do vlasti. Stýkala se s představiteli poražených demokratických stran a jednala s nimi o možnosti politické práce v nových podmínkách… Tedy, přeložíme-li si tato slova do srozumitelného jazyka, pak šlo o boj ve spojení se zahraničím, o boj se vším všudy. Protože oni exulanti, to věděli všichni, nemohli nebýt v úzkých kontaktech se zahraničními centrálami zvláštních a jiných služeb, tedy i s nimi.“… „Že onen zmíněný kontakt byl využit i k předávání informací získaných doma od ‘představitelů demokratických stran’, je zdá se neoddiskutovatelné.“
Pro údajný kontakt s těmi, kteří bojovali za návrat svobody byly vypáleny Lidice, údajný kontakt je pro Kojzary neoddiskutovatelně stále trestuhodným. Neonacisté slibují, že znovu nevypálí Lidice, polepšil se i Kojzar: „podotýkám, že jsem zásadně proti nejvyšším trestům za politické delikty.“
Celebrity k tomu pomlčely. Nemohlo by to mlčení vést - v lepším případě - k novým čestným pohřebištím? Nacismus fascinoval slibem návratu poskvrněné cti, moci a slávy, bolševismus slibem beztřídní společnosti. Která další dobrá myšlenka bude (je) zneužita? Nebude to už ta evropského sjednocování ve stát téměř komunistický - sociální bez válek, v němž se v gross-bublanovském duchu stát postará i o bezpečnost? Nezapomeňte, že žádné nebezpečí nehrozí jen mrtvému!!!
Když celebrity skončily svá vystoupení a věnovaly se debatám, hřbitovní správa stáhla českou vlajku a zhasla věčná světla. Pieta skončila, zapomeňte. A já šel a znovu zapálil tu malou svíčku pod velkým věncem prezidenta republiky. Aby její teplo v chladném dopoledni připomínalo, že i v mrazivém počasí Sametu bylo teplo, a že ta Sametová má mimo celebrity přezdívku Nedokončená.

František Rozhoň

zdroj: Svědomí/Obrana národa