Napsal: Milan Smiljanić

Také jste si všimli, že si Srbové stěžují, že se k nim tzv. mezinárodní společenství chová nespravedlivě? Všechny kroky, které činí posledních alespoň 17 let, údajně směřují k zeslabení pozice jejich země a národa. A toto všechno je prý podpořeno vydatnou mediální propagandou. Mají pravdu nebo se jedná o kolektivní paranoiu celonárodního rozměru?

Rozhodl jsem se provést malou analýzu článků MF DNES (resp. její internetové obdoby iDNES) vztahujících se právě k Srbsku. MF DNES jsem si nevybral proto, že by snad jiná média byla lepší nebo objektivnější, „mainstreamová” média jsou všechna téměř stejná, ale proto, že mám dojem, že má nejlepší pověst, tj. pověst intelektuálních, demokratických, nebulvárních novin s profesionálním a objektivním zpravodajstvím, na které se čtenáři mohou vždy spolehnout. Je tomu skutečně tak?

Články věnované Srbsku, napsané převážně v roce 2007, jsem roztřídil do několika kategorií - Volby a Případ „Šešelj”, Kosovo a březen 2004, Nenapsané články, Kultura a sport a Případ „válečného prezidenta”.

Volby a případ „Šešelj”

Jako první z článků věnovaných Srbsku letos vyšel článek s titulkem: „Srbští nacionalisté vyhráli volby, vládnout ale nebudou” (22. 1. 2007).

Tento text zcela jednoznačně favorizuje „demokratické a proevropské” (rozuměj globalizační, neoliberální a proamerické) strany, na prvním místě Demokratickou stranu Borise Tadiće. O středové Demokratické straně Srbska Vojislava Koštunicy zpravuje neutrálně, ale vítěznou antiglobalistickou Srbskou radikální stranu „satanizuje”, že to snad ani horší být nemůže. Předně, článku vévodí vskutku odporná fotografie Tomislava Nikoliće, místopředsedy této strany. Autor pak vyjadřuje svou radost nad tím, že „radikálové”, ač volby vyhráli, nemohou sestavit vládu a dodává: „Nacionalisté nemají případného koaličního partnera”. Přitom zapomíná na Socialistickou stranu Srbska i na DSS Vojislava Koštunicy, jejiž „koaliční potenciál” teoreticky umožňuje vládu s „radikály” sestavit. Dále o SRS píše: „Jejím šéfem je Vojislav Šešelj, který se u haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii zodpovídá z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Proces s ním začal koncem listopadu a za zločiny spáchané během balkánských válek v 90. letech mu hrozí doživotí. ”

Termín „šéf” se v souvislosti s Šešeljem objevuje často, jako by se nejednalo o politickou stranu, ale o podnik nebo snad mafii. Autor dále neříká pravdu, neboť proces se Šešeljem nezačal dodnes. Tento muž již více než neuvěřitelných pět let sedí ve vazbě a čeká na začátek procesu, „Haag” totiž není s to proti němu získat jeden jediný důkaz, a proto začátek soudního řízení neustále odkládá. Navíc Šešelj musel 27 dní držet hladovku, aby si vydobyl elementární lidská práva a práva obžalovaného, která náleží každému obžalovanému člověku kdekoli na světě. O této hladovce se autor přímo v článku nezmiňuje, ale pravda je v něm umístěný odkaz na článek „Nacionalista Šešelj bojuje v Haagu urážkami a hladovkou” ( 27. 11. 2006). To by bylo hodné pochvaly, kdyby právě tento článek nebyl jedním z nejhorších a nejmanipulativnějších ze všech. Šešelj v něm získává přídomek „ultranacionalista” a dále se dočteme: „Šešelj neuznává autoritu soudu a vymohl si právo hájit se sám. Odmítá přiděleného obhájce a k členům poroty se chová urážlivě. Desátého listopadu zahájil hladovku, kterou si chce vymoci splnění svých požadavků, například odvolání přiděleného advokáta a předložení všech dokumentů v písemné podobě, protože odmítá pracovat s počítačem. ”

A jak to bylo doopravdy? Šešelj se skutečně hladovkou dožadoval splnění svých požadavků, ale na rozdíl od „skrouhnuté” verze iDNES zde uvádím všechny:

1. Požadoval, aby se mohl hájit sám. Tento požadavek zahrnuje i to, aby v soudní síni nebyli přítomni ty tzv. „stand-by” advokáti (advokáti určení soudem), kteří by kdykoliv mohli převzít jeho „obhajobu”. Není bez zajímavosti, že kohokoli tito dva advokáti (David Hooper a Andreas O’Shea) „hájili” před mezinárodním soudem pro Rwandu, dostal trest doživotí.

2. Požadoval zrušení nepochopitelného zákazu návštěv jeho ženy a dětí.

3. Požadoval, aby mu soudní materiály byly předkládány v srbštině, ne angličtině, kterou neovládá, a to pouze v tištěné formě, jelikož neovládá práci s počítačem.

4. Požadoval, aby Haag uznal tým jeho pomocníků v právních záležitostech.

5. Požadoval okamžité odvolání soudců Alfonsa Oreyho, Patricka Robinsona a Franka Holfela, jelikož se dopustili celé řady protiprávního jednání.

6. Požadoval, aby byl zrušen limit 800 slov v jeho stížnostech.

7. Požadoval, aby Haag stornoval veškeré protiprávní dění kolem jeho případu.

Nemáte dojem, že se jedná o něco úplně jiného, než o čem informovala MF DNES? Šešelj hladovku přerušil a to poté, kdy „Haag” přijal všechny jeho požadavky do jednoho. Navíc se nově přidělený soudce v tomto procesu Jean-Claude Antonetti Šešeljovi omluvil za to, že ho tribunál přiměl držet hladovku, aby si vydobyl práva, která mu ze zákona náleží. Navíc řekl, že „není normální” aby někdo seděl ve vazbě takovou dobu a že udělá co bude v jeho silách, aby byl proces co nejdříve zahájen. Jelikož toto vše byla jedna veliká porážka ICTY a jejich podivných metod, MF DNES o přerušení hladovky opět informovala více než neúplně, když ve článku z 8. 12. 2006 napsala: „Srbský ultranacionalista Vojislav Šešelj ukončil téměř měsíční hladovku. Haagský tribunál mu totiž umožní, aby se obhajoval sám” a posléze „upřesnila”: „Hladovkou si chtěl vynutit právo hájit se sám, požaduje také, aby mu všechny dokumenty byly předkládány v písemné podobě, protože odmítá pracovat s počítačem.”

Aby Šešelj náhodou nezískal sympatie někoho ze čtenářů, dočteme se např. i toto: „Šešelj, bývalý velitel srbských polovojenských jednotek, je obecně považován za jednoho z nejdůležitějších iniciátorů národnostní nesnášenlivosti a etnických čistek v prostoru bývalé Jugoslávie. ” Šešelj pochopitelně nebyl velitelem žádné polovojenské jednotky ani s žádnou neměl nic společného. Srbská radikální strana sice v Bělehradě organizovala nábor dobrovolníků, ale ti byli podle svých schopností a dosažených hodností rozřazováni do regulérních jednotek jediné legální vojenské formace v zemi - Jugoslávské národní armády. V článku se dále uvádí: „Zahájení procesu bylo již několikrát z technických důvodů kvůli urážlivému chování obžalovaného odloženo. ” Toto tvrzení je bohapustá lež. Zahájení procesu bylo opravdu odloženo bezpočtukrát, ale proto, že obžaloba nebyla připravena na zahájení procesu. Kvůli Šešeljovi bylo odloženo jen jednou, kvůli zahájení hladovky. Ihned poté, kdy se uzdravil a řekl, že je zdravotně schopen zúčastnit se soudu, obžaloba opět požádala o odložení, znovu kvůli svojí nedostatečné připravenosti. Článek nejen že nevyjadřuje podivení nad faktem, že někdo sedí ve vazbě pět let, ale prodlevy klade za vinu samotnému obviněnému. Přitom použitím prosté logiky dojdeme k závěru, že jestli není v něčím zájmu donekonečna vysedávat ve vazbě, je to právě obviněný.

Kosovo

Žádný článek věnovaný Kosovu a jeho budoucnosti jsem neshledal objektivním. Každý měl manipulativní charakter směřující k navádění čtenáře, že jediné možné, správné a spravedlivé řešení je nezávislost této provincie. O vztahu MF DNES ke Kosovu více než dostatečně vypovídá titulek „Srbové v referendu schválili ústavu, přisvojili si Kosovo” (29. 10. 2006). Přisvojit si přeci můžete jen to, co není vaše, že? MF DNES neustále ignoruje (či popírá) fakt, že Kosovo od ranného středověku bylo a zejména díky rezoluci OSN 1244 a principielnímu stavu Ruska pořád je součástí Srbska. Učebnicovou manipulací s dějinami nalezneme ve článku „Plán pro Kosovo: částečná suverenita pod dohledem EU” (25. ledna 2007), kde stojí: „Nabízí se otázka, proč se vlastně Bělehrad odmítá Kosova vzdát. Jak už je na Balkáně zvykem, odpověď je třeba hledat v historii. Srbové považují Kosovo za nedílnou součást svého státu a jakousi kolébku srbství. V roce 1389 se na Kosově poli odehrála velká bitva, v níž Turci porazili balkánská vojska, a otevřeli si tak cestu dále do Evropy. Srbové považují tuto bitvu za klíčový bod svých národních dějin a během staletí ji opředli mnoha hrdinskými mýty. Pro řadu z nich je tak představa samostatného Kosova nepřijatelná. ”

Předně, Srbové nejen že považují Kosovo za nedílnou součást svého státu a „jakousi” kolébku srbství, Kosovo JE nedílnou součástí jejich státu a historickou kolébkou jejich kultury, státnosti a duchovnosti. Názory srbské strany jsou často podobným způsobem zpochybňovány a znevažovány. Navíc Srbové mají silný vztah ke Kosovu již od 9. století, kdy ho začali osidlovat. Ze článku by se však mohlo zdát, že se Kosovo pro Srby stalo významným až v roce 1389.

Tohoto roku se odehrála bitva mezi Osmanskou říší a Srbskem, ne „balkánskými vojsky”. To je nepravda jak opsaná z albánských učebnic dějepisu, kde mj. píší, že součástí „balkánských vojsk” byli Albánci (kteří přitom byli po staletí využíváni jako „úderná pěst” Osmanské říše) a věřte, nevěřte, dokonce i Češi. Článek se navíc vůbec nezmiňuje o extrémní důležitosti Kosova z duchovního hlediska. Nikde jinde se totiž nestalo tolik významných událostí pro pravoslaví a nikde jinde se nenachází tolik církevních objektů jako právě v Kosovu.

Dále bych se chtěl zaměřit na větu, která se objevuje hned v několika různých článcích: „Srbové se odmítají vzdát Kosova, které považují za historickou kolébku své kultury a státnosti, a etnických Albánců, tvořících 90 procent dvoumilionové kosovské populace. ”

První část tohoto tvrzení již byla vysvětlena. Pojďme se ale podívat na vynesený „fakt”, že je maličké Kosovo „dvoumiliónové”. Přesný počet jeho obyvatel nebyl nikdy zjištěn, neboť se Albánci již několik desetiletí odmítají zúčastnit sčítání lidu. Získali tím možnost sdělit světu, že jich v Kosovu žijí 2 miliony a že je tudíž tzv. „etnické právo” (které je však z hlediska mezinárodního práva zcela irelevantní) na toto území zcela na jejich straně. Toto číslo však nikdy nikdo nepotvrdil a tudíž by s ním nemělo být operováno. Srbové naproti tomu tvrdí, že v Kosovu nežije více než 1 milion Albánců. Pravda, ani toto číslo nebylo potvrzeno, ale proč si ze dvou zdrojů MF DNES vybrala zrovna ten albánský?

V článcích MF DNES se často objevuje i podobná formulace: „Podle Koštunicovy vlády by jakékoliv řešení pro Kosovo muselo umožnit návrat 200 tisíc Srbů, kteří v obavě z albánské pomsty po válce z provincie uprchli.”

V letech 1998 a 1999 z Kosova uteklo 400.000 Srbů. Naprostá většina z nich před a během NATO bombardování, takže ne „po válce”(tímto tvrzením autor smývá vinu z NATO). Ti, kteří neutekli ze strachu z bombardérů NATO, neutekli ani „v obavě z albánské pomsty”(autor se snaží navodit dojem primární srbské viny), ale zkrátka jen ze strachu z Albánců.

Březen 2004

Přesuňme se nyní o tři roky nazpět, k masovému běsnění Albánců z března roku 2004. Toto násilí za sebou zanechalo dvanáct mrtvých, několik desítek zbitých a podle údajů UNMIK čtyři tisíce vyhnaných Srbů. UNMIK dále odhaduje, že bylo zapáleno 561 srbských domů a 218 jich bylo těžce zdemolováno. Podle údajů Srbské pravoslavné církve bylo zcela zničeno 35 pravoslavných klášterů a kostelů a desítky hřbitovů, ze kterých byla těla zesnulých vykopávána a rozhazována po okolí. Rozkopány byly i hroby svatého Joanika Devického, cara Dušana, staré hroby v kostelech Sv. Djordje v Prizrenu a Sv. Nikoly v Prištině.

V úterý 18. března 2003 vyšel článek „Kosovem otřásly mohutné srážky”, ve kterém se píše: “Nejméně sedm mrtvých a na sto zraněných si vyžádaly středeční srážky mezi kosovskými Albánci a Srby v kosovské Mitrovici. V tomto městě ležícím na severu jihosrbské provincie Kosovo žijí dvě komunity - albánská a srbská - přísně oddělené od sebe. Nepokoje vznikly den poté, co se v řece utopily tři albánské děti. Albánci viní z jejich smrti Srby, kteří údajně na děti poštvali psa. Ve středu ráno se na obou stranách mostu přes řeku Ibar začaly shromažďovat davy Albánců a Srbů. Násilí vypuklo po zprávě, že byla nalezena těla dvou utonulých dětí, třetí se stále pohřešuje. ”

Z článku jsou „evidentní” dvě věci. První je, že násilnosti započali Srbové, neboť na nebohé děti poštvali psa. MF DNES právě této události věnovala nejvíce prostoru. Až neuvěřitelně mnoho, řekl bych, vzhledem k tomu, co všechno se dělo ve dnech následujících. Albánskému násilí MF DNES prostor nevěnovala téměř žádný, celou událost bagatelizovala a nikde neuvedla, co se přesně Srbům stalo. Druhá: jedná se tudíž pouze o „pomstu”, což je slovo, za kterým se schovávají snad všechny albánské zločiny.

Články věnované březnu 2004 celkově budí dojem, že se jednalo o střety dvou stran a ne že, což bylo zcela evidentní, jedna strana napadla druhou. Rovněž se patřičně nezdůrazňuje fakt, že na mnohých místech Albánci napadli i vojáky KFOR. Kosovské dění tamních dní v článku „Kosovu vládne klid, ale je cítit napětí” (21. 3. 2004) shrnul autor do odstavce: „V klidu a bez incidentů se uskutečnil také dnešní pohřeb dvou albánských dětí, jejichž smrt připsaná Srbům byla rozbuškou k rozpoutání nové vlny násilí. Násilnosti o víkendu odsoudili nejen zástupci světového společenství a Srbové, ale také kosovskoalbánská vláda. Krvavé střety si podle sobotních informací zástupců OSN v Kosovu od středy vyžádaly na 30 mrtvých a přes 600 zraněných, mezi nimi i 61 příslušníků mezinárodních sil včetně jednoho Čecha. Vypáleno bylo nejméně sedm vesnic, 25 pravoslavných kostelů a asi stovka srbských domů. Přinejmenším 3.600 osob, převážně Srbů, muselo být kvůli násilnostem evakuováno.”

Všimněte si, že se záměrně neuvádí národnost obětí (vyjma jednoho Čecha). Pravda, bylo napsáno, že vypáleny byly pravoslavné kostely a srbské domy, ale jejich počet byl drasticky snížen a některé objekty, jako třeba kláštery a hřbitovy, se neuvádí vůbec.

V srdceryvném článku z následujícího dne „Kosovo mluví o usmíření, ale chce pomstu” (22. 3. 2004) MF DNES opět píše o události, která násilí vyvolala: „Všichni mluvili o usmíření, bylo však cítit, že mnozí touží po pomstě. Kosovští Albánci v neděli pohřbili dva chlapce, kteří se před týdnem utopili v řece Ibar. Podle všeobecně rozšířené verze zahnali jedenácti- a dvanáctileté hochy do řeky psi, které na ně vypustili místní Srbové. Rozvodněná řeka Ibar se proměnila v nejstřeženější tok na světě. Dům otce dětí Fitima Veseliho stojí jen pár desítek metrů od ní a dlouhá procesí smutečních hostí tudy mířila k rakvím s těly utonulých. Smrt dvou chlapců, jedenáctiletého Avniho Veseliho a dvanáctiletého Egzona Delia, z níž jsou viněni Srbové, vyvolala mohutné protisrbské násilnosti a zmařila naděje, že nenávist kosovské války pomalu doznívá. Na pohřeb se do vísky Cabra (albánsky Cabër) sjelo několik tisíc Albánců z celého Kosova a smuteční obřad byl svědkem srdceryvných scén. Příbuzní dětí hlasitě naříkali, na tvářích některých mužů se zračila touha po pomstě.”

Myslím, že se ani nedá spočítat, kolikrát je v tomto článku zmíněna „srbská vina” a albánská „touha po pomstě”. Dozvěděli jsme se dokonce jména dvou utonulých chlapců, příběh totiž musel „dostat tvář”. Jen škoda, že jsme se nedozvěděli jméno ani jednoho z 12 Srbů zabitých rozlícenými Albánci. A proč bychom také, když se vlastně jednalo jen o „pomstu”? Mimochodem, po několika dnech albánský tisk zveřejnil informaci, že si chlapci celý průběh události vymysleli. Hráli si totiž v řece, kam nesměli chodit, a jelikož se to báli přiznat rodičům, vymysleli si nesmyslný příběh o zlých Srbech, kteří na ně poštvali psa. MF DNES se samozřejmě neobtěžovala zveřejnit dementi.

Nenapsané články

Snad ještě horší než články manipulativního a lživého charakteru jsou články „nenapsané”, tj. události, které MF DNES neshledala dostatečně důležitými nebo zajímavými, aby o nich informovala. Tak například tabu jsou albánské zločiny směrem k srbskému obyvatelstvu, a to jak ty předválečné, válečné, tak ty, ke kterým dochází v dobách „míru”, tj. od roku 1999 kdy správu nad Kosovem převzali OSN a NATO. Od té doby přitom prakticky před očima vojáků KFOR u UNMIK došlo k více než 7.000 nejrůznějším útokům na Srby, které s sebou odnesly 1.206 lidských životů.

Abychom byli i aktuální - jen během posledních tří týdnů došlo ke třem událostem, které by si snad trochu pozornosti zasloužily. Dne 20. srpna 2007 z věznice uteklo sedm albánských zločinců v čele s Ljirim Jakupim zvaným „Nacista”, který si odpykával trest za vraždu ruského vojáka, a o den později, 21. srpna 2007, byli uneseni dva Srbové, mladý pár z města Gračanica , „chráněné zóny OSN”. Dívka byla znásilněna třemi únosci a chlapec oloupen a zbit do bezvědomí. Dne 12. září 2007 se Albánci (letos již podruhé) vloupali do Kostela carevny Jeleny a cara Konstantina ve Velikém Trnovci, zdemolovali to málo, co ještě zdemolováno nebylo, a vchodové dveře spálili. Psaním o takovýchto událostech a bezvládí, které Kosovem vládne, by se narušilo černobílé vidění problému (Srbové viníci, Albánci oběti) a veřejnost by pochopila, že tato společnost není schopna sama a demokraticky vládnout jakémusi nezávislému státem. Nemluvě o ostudě OSN a NATO, které nejsou schopny (nechtějí?) v Kosovu udržet mír a pořádek.

Zřejmě nejdrastičtější případ jednostranného přístupu a ignorování důležitého dokumentu se odehrál v srpnu roku 1995. Všechna světová média tehdy zveřejnila údernou zprávu o tom, kterak bosenští Srbové hodili bombu na sarajevskou tržnici „Markale” a zabili přitom 68 civilistů. Mluvčí UNPROFOR tehdy okamžitě prohlásil: „Je to ještě jeden případ zvěrstva a zločinu srbské armády, která za to musí být potrestána jako nepřítel lidstva”. Ruský plukovník Andrej Demurenko, náčelník mírového sboru OSN v Sarajevu, naproti tomu řekl, že ho rozlítilo, že Srbové byli bleskurychle a neprávem obviněni. Francouzský generál Bachlé Demurenkovi svěřil velení vyšetřování tohoto zločinu. Ruský plukovník a tým odborníků z OSN po 3 dnech vydali oficiální expertizu OSN, ve které stojí, že tento zločin Armáda Republiky srbské v žádném případě spáchat nemohla, neboť se nenacházela na pozici, která by jim umožňovala tržnici vůbec trefit. Tento dokument však téměř nikdo nezveřejnil a média dodnes operují s „faktem”, že za tímto masakrem stojí Srbové.

Nesmíme zapomenout ani na (ne)zveřejněné válečné videozáznamy. Poměrně nedávno všechna světová média obletěly záběry, na kterých příslušníci srbské zločinecké paramilitární jednotky „Škorpióni” nemilosrdně popravili šest bosensko-muslimských civilistů. MF DNES o záběru tohoto vskutku odporného zločinu informovala jak se má - bleskově a důkladně (dokonce jim lze odpustit, že píší, že se masakr udál ve Srebrenici a ne v Trnovu, kde se skutečně stal, neboť místo kde se tato tragédie stala, nehraje velkou roli). To je samozřejmě v pořádku, ale co již v pořádku není, je skutečnost, že zcela ignorovala půlhodinový film „Pravda”, který srbská strana zveřejnila o den později a je plný podobných záběrů, ale v „opačném gardu”, tj. muslimové na nich zabíjí Srby.

Zrovna nedávno, 17. září 2007, bosensko-srbská televize BNTV ukázala nové šokující video, na kterém se skupina mudžahedínů vyžívá na srbských zajatcích. Je zde vidět několik dekapitací, před jednou z nich dokonce terorista před očima své oběti brousí sekyru a přinutí ho jí políbit. „Nazývají nás teroristy, jsme teroristi! A pobijeme všechny nepřátele Alláhovy!” zvolá v jedné scéně jeden z velitelů.

Záběry navíc zcela jednoznačně dokazují, že této jednotce velel bosenský prezident Alija Izetbegović. Mudžahedíni totiž při jeho návštěvě v jejich výcvikovém táboře nahlas přečtou jeho nařízení ze srpna roku 1993, kterým se tato jednotka („El Mudžahedin”, pozn.) stává regulérní součástí tzv. Armády Bosny a Hercegoviny. Film končí další odpornou scénou, na které mudžahedíni s jednou z uříznutých hlav hrají fotbal. Napjatě jsem čekal, zda se o tomto snímku v jakémkoliv českém médiu objeví jedna jediná zmínka. Neobjevila, samozřejmě.

Kultura a sport

Domníváte se, že do kultury a sportu se antisrbská propaganda dostat zkrátka nemůže? Pokud ano, mýlíte se. Tak například víte, jaké národnosti je slavný režisér Emir Kusturica? Pokud ne, jste i vy obětí propagandy. Je to totiž Srb, ale, věřte nevěřte, jeho národnost se nezmiňuje v jednom jediném článku MF DNES. Texty o něm zpravidla začínají vyumělkovanými slovními spojeními „slavný sarajevský rodák”, „slavný absolvent pražské FAMU” nebo dokonce „slavný bosenský režisér”. Je sice pravda, že se Kusturica v Bosně narodil, ale takováto prezentace ve čtenáři budí dojem, že se jedná o bosenského muslima (Bošňáka), ne Srba. Je zajímavé, že MF DNES s jinými režiséry problémy nemá, kupříkladu Pedro Almodovar je v téměř každém článku představen jako Španěl a ne jako „slavný rodák z Calzady de Calatrava”.

Podobný problém mají novináři (nejen) MF DNES nebo iDNES i s hudebním skladatelem Goranem Bregovićem, tam by se to však dalo pochopit, hovoří sice srbsky, žije v Bělehradě, ale je napůl Chorvatem a pokud se nemýlím, tak se o své národnosti nikdy veřejně nevyjádřil. Co už se však pochopit nedá, že hudbu, kterou se proslavil, MF DNES nazývá „balkánská dechovka”. Nevšiml jsem si, že se hraje v Řecku, Albánii, Bulharsku nebo jakékoli jiné balkánské zemi. Je to tradiční srbská muzika, která vznikla z mobilních vojenských kapel, které doprovázely slavné srbské vojsko v I. světové válce. Kupříkladu v Chorvatsku tuto muziku neuslyšíte ani v rádiu, neboť je dodnes vnímána jako srbská vojenská hudba. Ale česká média s tím mají evidentně problém.

Vše srbské je třeba nějak překřtít či zregionalizovat, z tak zlé země přeci nemůže pocházet nic dobrého. Dokonce ani sport. Zvláštní zpravodaj MF DNES Tomáš Macek z Francie dne 5. června 2007 napsal nenávistný článek „Srbská invaze: tři zástupci v tenisové elitě”, ve kterém v podstatě vysvětluje, že je úplná náhoda, že Srbové mají tři zástupce ve světové tenisové špičce a že kdyby se v útlém mládí neodstěhovali do zahraničí a zůstali ve své vlasti, nic by z nich nebylo. Navíc uprostřed článku na čtenáře „vybafne” větou: „Zatímco svět stále spojoval image Srbska se zvěrstvy v Kosovu a soudním tribunálem v Haagu, tenisté začali vytvářet nový pohled na svou zemi. ” Myslím, že by se autor měl spíše zamyslet nad tím, jestli se psaním článků „na objednávku” sám nestává součástí mediálního stroje, který špatnou image této země vytváří.

Případ „Válečného prezidenta“

Snad žádné malé zemi (a ani celé řadě velkých) nebylo v českých médiích věnováno tolik prostoru jako právě Srbsku. Je zde tedy ještě celá řada zajímavých témat, na které se nedostalo, neboť by se tento článek protáhl na délku romaneta. Ujišťuji vás však, že jsou všechny do jednoho, stejně jako ty, o kterých jsem psal, zabarvené antistrbskou propagandou, ať už se jedná o Ahtisaariho zavrhnutý plán řešení statusu Kosova, procesy v Haagu, atentát na premiéra Djindjiće, dění ve Srebrenici, referendum o odtržení Černé Hory, NATO bombardování, války v 90. letech apod. Rád bych však zmínil ještě jeden článek, který si zaslouží naší zvláštní pozornost.

Článek „Válečný ‘prezident’ Martič dostal v Haagu 35 let “(12. 6. 2007) je tak prošpikovaný nenávistnými a lživými informacemi o jednom národě, že by se za něj nestyděl ani Göbbels. Podívejme se například na tento odstavec:

„Pod Martičovým dohledem se v Krajině odehrávala děsivá zvěrstva. Nesrbští obyvatelé byli zatýkáni, biti, mučeni a vražděni, desítky tisíc jich byly deportovány. Martičovi muži systematicky plenili nesrbské příbytky, aby se utečenci později neměli kam vrátit. Ve všem, co Martič prováděl, ho podporval jugoslávský exprezident Slobodan Miloševič, architekt balkánské války. Ten se však spravedlivého verdiktu nedočká, zemřel v cele haagského tribunálu loni v březnu. Martič podle ICTY spolu s Miloševičem a dalšími válečnými zločinci - mimo jiné Ratkem Mladičem a Radovanem Karadžičem - usiloval o vznik Velkého Srbska, které by zahrnovalo i třetinu Chorvatska a velké části Bosny a které by bylo etnicky čisté.”

Nechci komentovat úlohu Martiće a „jeho mužů”, ale proč se se stejným zápalem nepíše o chorvatských zvěrstvech? Čísla mluví za vše, podle výsledků sčítání lidu v Chorvatsku v roce1991 žilo 600.820 a v roce 2002 pouze 106.002 Srbů. Kde jsou a proč to MF DNES téměř vůbec nezajímá? Podle dokumentačně-informačního centra „Veritas”, které se zabývá zločiny na území bývalé Jugoslávie, bylo pouze při operaci „Bouře” (4. a 5. srpna 1995) vyhnáno 250.000 a zabito1.922 Srbů, z toho 1.192 civilistů, mezi nimi 858 žen a 28 dětí.

Nevím také, jestli se všichni s autorem shodneme na tom, že je Milošević architekt balkánské války. Nevím ani, co autor myslel pojmem „spravedlivý verdikt”, ale zproštění obžaloby zřejmě ne. Vím však o někom, kdo se s ním rozhodně na něčem neshodne - jsou to, možná překvapivě – „haagští žalobci”. Geoffrey Nice, hlavní žalobce ICTY v procesu se Slobodanem Miloševićem po celé řadě důkazů obhajoby výslovně prohlásil, že Miloševićovi vytváření Velkého Srbska za vinu již neklade! Pravda, byl to do té doby jeden z pilířů obžaloby, která se tímto prohlášením prakticky sesypala. Za krátkou dobu jugoslávský ex-prezident za záhadných okolností v Haagu zemřel. Pro autora článku však tento v procesu revoluční obrat evidentně významný není, zřejmě je lepší pořád dokola opakovat zažitá klišé á la CNN, než komplikovanou situaci na Balkáně důsledně sledovat a reagovat na nastalé změny.

Pomiňme fakt, že presumpce nevinny pro autora tohoto článku evidentně nic neznamená (nevím o tom, kdo kromě médií prohlásil Karadžiće a Mladiće válečnými zločinci, možná Richard Gere v roli novináře, který v novém hollywoodském filmu „The Hunting Time” v bosenských horách honí Radovana Karadžiće) a přesuňme se k větě v druhé části článku: „Počátkem května 1995 Martič nařídil bombardování Záhřebu, při němž zemřelo devět lidí”. Díky tomu, že se MF DNES důsledně drží hesla „píšeme jen to, co se nám hodí”, se už čtenář nedozví, že bombardování Záhřebu přišlo jako snaha o zastavení útoku chorvatských ozbrojených sil na západní Slavonii známý jako „Operace Blesk”. Tato akce začala 1. května 1995, trvala 36 hodin a přinesla 283 zabitých (mezi nimi 57 žen a 9 dětí) a 15.000 vyhnaných Srbů. Svět tehdy (kupodivu) obletěly záběry, na kterých chorvatská policie čistí krev z ulic Pankracu a Okučan. Proč se proboha v MF DNES nemůžeme dočíst ani řádku o tomto strašlivém zločinu, díky kterému Martić poslal na Záhřeb několik raket, za což je dnes na stránkách téhož deníku „ukřižováván”? Vlastně proč se divím, vždyť se to „nehodí”…

Kdo a proč?

Zmiňovaný Josef Göbbels dával svému tisku příkazy, jak informovat o Jugoslávii. Trval na tom, aby se neustále psalo, že „Srbové systematicky utlačují menšiny”, že pro ně „vytváří koncentrační tábory” a že „srbská vláda vyzbrojuje srbské bandity”. Jeho nařízení byla téměř do puntíku dodržována i západními médii o 50 let později. V porovnání s dnešními „přeborníky svého oboru” by se však dalo říci, že Göbbels byl amatér. Dnešní sofistikovaná propaganda je posunutá o několik laťek výše. Jedná se o perfektně sehraný globální systém, který je od tiskových agentur až po to které konkrétní médium kontrolován celou mašinérií pseudonovinářů, kteří zprávy píší (sestavují, vymýšlejí) přesně tak, jak se to hodí jejich nadřízeným. Případná „nevhodná zpráva” se může „poupravit”, či zcela zastavit hned na několika místech (nejlépe hned v agentuře). Jinak smýšlející novináři v takovémto systému zkrátka nemají místo a poté, kdy se projeví jinak, než je „žádoucí”, bývají ze systému odstraněni.

Pochopitelně si nepřeji, aby veškerá vina padla na MF DNES. Jak už bylo řečeno, všechna (nejen) česká „mainstreamová” média jsou téměř stejná. Dokonce ve srovnání s některými západními médii, zejména německými a rakouskými, ta česká působí vcelku umírněně. Analýzou německého tisku z 90. let zjistíme, že působil jako prvotřídní válečný štváč. Německý analytik Michael Tumann napsal (Die Zeit, 2. září 1994): „Srovnání s nacisty při tom byl pouze rámec celé jedné koncepce vlastností, které jsou připisovány Srbům. Co se všechno nedočteme, ‘Srbové loupeživý národ’, ‘Potomci Čingis-Chána’, ‘učedníci Saddáma Huseina’, nebo ‘etnofundamentalisté’. Když je zapotřebí, jejich jméno se změní v ‘srbobolševiky’ nebo ‘radikalsrby’. Karikaturisté je vyobrazují jako válející se svině, zmutované býky, krvežíznivé vlky, hady s dvěma jazyky, mrchožrouty, hladové hyeny a pitbuly. Jinými slovy, Západ neměl co dělat s lidmi, ale s monstry. ”

Zdá se tedy, že Srbové opravdu netrpí celonárodní paranoiou. Svět se k nim opravdu chová více než nespravedlivě a mj. k tomu využívá kontrolovaná média. Ale proč? A kdo za tím vším stojí? Odpověd na tuto otázku je příliš složitá a je na zcela jiný článek (nebo spíš knihu). Velice stručně uvedu pouze nejrozšířenější teorie.

1. Válka Vatikánu proti pravoslaví - Srbové nejen že jsou jako nejzápadnější pravoslavný národ „na úderu”, ale papež Jan Pavel II. prohlásil, že usmíření s pravoslavím možné je, ale se svatosavím (specificky srbské pojetí pravoslaví, podle Sv. Sávy, pozn. aut.) ne. Vatikán svůj vztah k Srbům nejlépe dokázal během II. světové války, kdy všemožně pomáhal chorvatským fašistům, tzv. ustašovcům, provést nejstrašnější genocidu na Balkáně, při které bylo bestiálně povražděno 1, 5 milionu Srbů (o čemž dnes drtivá většina světové veřejnosti samozřejmě neví). Navíc římsko-katolická církev po válce pomohla nejvyšším ustašovským funkcionářům, včetně „poglavnika” Ante Paveliće, utéci do Jižní Ameriky, kde se schovávali před spravedlivostí a zpravidla v klidu dožili.

2. Historický revanšismus Německa a Rakouska - Srby nenávidí minimálně od sarajevského atentátu a potupné porážky v I. světové válce. A nehodí se snad Němcům i skutečnost, že se konečně zbaví pověsti nejhoršího národa na světě? Vždyť už slavný německý historik a srbofil Archibald Reis řekl: „Srbové, Němci se vám dříve nebo později pomstí. ”

3. USA - Americe se jedná zejména o Kosovo. Geopolitické důvody, které by je k tomu vedly, jsou ohromně silné. Přes vojenskou přítomnost chtějí kontrolovat tzv. Moravsko-Vardarské údolí, které tvoří páteř bezpečnosti Balkánu a dává kontrolu nad nejvýznamnějšími dopravními a energetickými koridory (naftový koridor E-8 má být protiváhou ruskému koridoru E-4). Kosovo je projektované jako místo, které bude sloužit ke kontrole celého Balkánu, zejména zemí bývalé Jugoslávie. Tamní základna „Camp Bondsteel” zabírá více než 1.000 hektarů a je největší americkou základnou směrem k Černému a Kaspickému moři. USA a NATO se „nepovedlo” Kosovo demilitarizovat, UCK (která se do roku 1998 nacházela na americkém seznamu teroristických organizací) se přeměnila v „Kosovskou policii” a tvoří nukleus budoucí „Kosovské armády”. „Nepodařilo” se ani rozbít kosovsko-albánskou narkomafii, která má v Kosovu minimálně 10.000 vojáků. Právě tato narkomafie bude sloužit k destabilizaci EU, již dnes kontroluje cca 70 % evropského trhu s tzv. tvrdými drogami (a pomiňme spekulace ohledně „sponzorování” amerických politiků, zejména z řad Demokratů). Navíc nesmíme zapomenout na, pro USA vždy důležité, nerostné bohatství Kosova. Toto území je nejbohatším nerostným nalezištěm JV Evropy. Pouze zásoby lignitu se odhadují na neuvěřitelných 14,7 miliard tun. Zásoby olova a zinku odhadují se na 42,2 milionu tun, niklu a kobaltu na 20.000 tun atd. V kosovských dolech se těží i vzácné minerály - indium, kadmium, germanium, talium a galium. Používají se v průmyslu vyspělých technologií, kvůli čemu se mnozí domnívají, že jsou „terčem” nejrůznějších nadnárodních korporací.

Významnou roli může hrát i kompenzace antiislámské politiky USA na Blízkém východě a povzbuzování nejrůznějších separatistických hnutí po celém světě.

4. Postupný plíživý útok na Rusko - Srbsko bylo vždy vnímáno jako „Malé Rusko” a vždy (snad až na výjimku vlády chorvatského komunistického diktátora Tita od konfliktu se Stalinem a dnešní „demokratickou” vládu) jako přirozený spojenec Ruska zaručovalo prosazování jeho zájmů na Balkáně. Koneckonců celá řada kdysi prorusky orientovaných států je postupně otáčena na stranu „atlantismu”, ať už se jedná o Ukrajinu, Gruzii, nebo třeba Kyrgyzstán.

5. Strach „globalistů” - že dokud je Srbsko Srbskem, nebudou moci ze světa udělat absolutně kontrolovaný megastát podle Orwella.

Srbové bezpočtukrát v historii dokázali, že jsou více než kterýkoliv jiný národ hrdí a svobodymilovní a že se za žádných okolností nikomu nepokoří. Nepokořili se ani Turecku, ani Rakousko-Uhersku, ani Německu, ani USA a NATO, ani nikomu jinému. V Srbsku by se vždy mohl zapálit plamínek svobody, který by se mohl rozšířit po celém světě. Proto je třeba tuto zemi zcela zeslabit, rozdrobit, národ pokořit, ponížit a očernit. Jen tak si totiž zajistí, že se neobjeví nový Gavrilo Princip, který bude ochoten za svobodu své země i celého národa ochoten položit i vlastní život. A kdyby se přeci jen objevil, kdo by ho následoval? Vždyť by byl jen dalším „šíleným” příslušníkem toho „šíleného” balkánského národa…

Závěrem

Letos v srpnu Novak Djoković vyhrál tenisový turnaj v Montrealu a oficiální „speaker” ho představil jako Chorvata. Totéž se v květnu stalo zpěvačce Mariji Šerifović na „Eurosongu”(nemluvě o tom, že z geniálního vědce Nikoly Tesly „udělali” Chorvata již dávno). V červenci srbský „nároďák” zvítězil na ME v basketbale hráčů do dvaceti let a při vyhlašování vítězů pořadatel srbskou vlajku otočil vzhůru nohama a hymnu pro jistotu nepustil vůbec. Na ME v basketbale byl srbský celek přivítán vlajkou „staré” Jugoslávie. Možná je toto všechno shoda okolností nebo prostě náhoda, ale já si myslím, že „vítr vane” odjinud… Řekl bych, že přesně odtud, odkud byla do světa vypuštěna tato zpráva:

„Nejchytřejší Evropané - Nejinteligentnějším národem Evropy jsou Němci a Nizozemci. Vyplývá to z výsledků měření průměrného inteligenčního kvocientu evropských národů, jež provedl profesor univerzity v severoirském Ulsteru Richard Lynn. Němci se umístili daleko před Brity, o Francouzích a Španělích ani nemluvě. Profesor Lynn zjistil, že Němci a Nizozemci mají průměrný inteligenční kvocient 107; o jeden bod tak předbíhají Poláky a o tři Švédy. Následují Italové se 102 body a Rakušané a Švýcaři se 101 bodem. Britové a Norové dosahují hodnoty sta bodů, a mají tak lehký náskok před Belgičany, Dány a Finy s 99 body. U Španělů Lynn zjistil inteligenční kvocient 98; pohodlně tak předbíhají Francouze s 94. Ty předstihli i Rusové, Řekové a Irové. Za nimi jsou už jen Bulhaři, Rumuni, Turci a poslední Srbové s 89 body. ”

A je třeba dodat ještě jednu citaci: „Češi jsou podle výzkumu Světové zdravotnické organizace v současné době třetí nejtlustší národ v Evropě hned za Srby a Řeky!”

„Nejtlustší a nejhloupější” národ v Evropě se dostal pod neskutečnou, neuvěřitelně dobře organizovanou a synchronizovanou palbu imperiálních globalizátorů. Nezbývá než držet jim palce, ať se z tohoto „globálního svěráku” dostanou a vrátí se tam, kam patří. Nevděčná Evropa už zřejmě zapomněla, kdo že to po staletí tolik bojoval a umíral za její svobodu.