Výmarská republika (německý stát 1919 - 33) nepochybně byla parlamentní a demokratickou republikou. Že pak lidem začali vládnout nadlidé, nebylo vinou jen kancléře Hitlera - ten by nedokázal nic, kdyby mu ostatní neodsouhlasili „dočasné“ generální zmocnění, že „zákony nemusí být ve shodě s Ústavou a že žádný zákon nepotřebuje souhlas Říšského sněmu“.
Třetí říše pak padla, ne však zlozvyk politiků. I v poválečném (předúnorovém) Československu platily zákony jen pro někoho. Známý je případ jezdeckých slavností, které se měly konat 5.- 6. 7. 1947 v Nechanicích u Hradce Králové. Ministerstvo vnitra je nepovolilo, i když pro své rozhodnutí nemělo právní důvod; když účastníci přijížděli, narazili na obec obklíčenou policejními jednotkami připravenými k násilnému zásahu. Bylo to jedno z nejkřiklavějších porušení zákona, ale nebylo možno je ani zkoumat, ani napravit ani potrestat. Jak připomíná historik Jiří Pernes1), tehdejší politický systém pro to neměl dostatečné nástroje. Novými nadlidmi se pak stali straníci, k převzetí moci jim posloužilo „stínové právo“. Nikdo nevolil ani nejmenoval „akční výbory“, vznikly a řádily s požehnáním mocenských politických orgánů, postižení neměli ani tu nejmenší možnost dovolat se práva.
Přestože tento měsíc upozornil Petr Schnur2), že žijeme ve zvláštním světě, který toleruje devastaci práva i destrukci vlastních hodnot, zdálo se mi absurdní, že by mohlo přežít nebo znovu ožít „stínové právo“. Můj sen skončil v předvečer 58. výročí dne, kdy Gottwald výzvou k nezákonnému zakládání akčních výborů výše zmíněným způsobem navázal na Hitlera. Ten den právníci potvrdili, že i dnešní premiér Paroubek porušoval zákony v přímém přenosu (ČT), a mně přišel přípis z Kanceláře veřejného ochránce práv (ombudsmana), kam jsem se v lednu obrátil s podezřením na závažné porušování lidských práv ministrem zdravotnictví. Přípis nesl podpis Mgr.Kateřiny Valachové, vedoucí odboru věcné působnosti, a hned v úvodu jsem četl mezi řádky „pracujeme nezodpovědně“. Přestože jsem já podání doručil osobně, ujistila mi Valachová, že to bylo e-mailem, a přestože je Rath nestraník, označila jej Valachová za čelného představitele ČSSD.
Vachalová dále uvedla, že v naší demokratické společnosti smí být ombudsman přísný jen na prostý lid, vláda, prezident republiky, parlament a státní zastupitelství mají zase jakousi „imunitu“. Jelikož celé mé podání se týkalo Ratha, B. Sobotky a Paroubka, mám podle Valachové zjevně smůlu. Obávám se, že vše je trochu jinak. Protože v demokratické Evropě odstupovali politici při pouhém podezření ze zneužití moci, JUDr. Motejl nás v ní zostudil, když přistoupil na hru, že je nelze ani prověřit. Copak je to za ombudsmana, když akceptuje totalitní „Kdo jsi? Z toho odvozuji Tvá práva! “
V další části přípisu se Valachová vyjadřuje k celému mému podání ke státnímu zastupitelství. Ignorovala ústavní princip „státní moc slouží všem občanům, a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ (č.2 Ústavy ČR), a nabídla jiný: „Obecně je třeba rozlišovat mezi jednáním nemorálním, politicky nekorektním a jednáním protiprávním. Vzhledem k tomu, že Vámi uváděné výroky byly vyneseny jakožto výroky politické, je třeba je takto posuzovat a poměřovat primárně se zásadami politické korektnosti a férové politické soutěže, nikoliv s pravidly právními.“
Od roku 1989 intenzivně prohlubujeme demokracii a lidská práva, a obávám se, že se blížíme ke dnu. Před týdnem jsem psal o tom, jak představitel ČSSD „odlehčuje atmosféru“ písněmi opěvujícími Che Guevaru, o němž i Britské listy psaly, že byl vrah a zločinec. Je nutno chránit férovou politickou soutěž, ale ani hlavičkový papír ombudsmana mi nezlomí k tomu, abych do této soutěže zařadil potlačování diskuse (základu demokracie), špehování a použití násilí jako prostředku politiků. Takováto odvolávka na „politickou korektnost“ připomíná neochotu postavit se „hodnotám doby“, která neprošla nacistům před Norimberským procesem a „bandě čtyř“ v Číně po smrti Mao Ce-tunga.
Všichni zločinní „nadlidé“ se zkoušeli hájili tím, co doporučuje dnes papír s hlavičkou ombudsmana - „je třeba na daný případ aplikovat právní pravidla až jako poslední možnost.“ Proto je tak důležité opět učinit politiky nejkontrolovanějšími a nejohroženějšími osobami, jak to bývalo zvykem v demokratické Evropě. Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu jen proto, že (spolu)pachatelem je politik. Proto je tak tragické, že nic takového nemá v programu žádná Strana či sdružení Nezávislých kandidátů. Soudím, že existence takovéto vrstvy (třídy) politiků (parazitů) je v rozporu se samou podstatou demokracie.

1) J.Kocián, J.Pernes, O.Tůma a kol.: České průšvihy, kapitola „Většina národa jde s KSČ“.
2) Petr Schnur, Hannover, v PRÁVU 10.2.2006

František Rozhoň