Napsal: Ladislav Malý

Zhruba tak od padesátých let minulého století, v době, kterou je možno nazvat západním ekonomickým zázrakem, proudily ze svých domovů v Itálii, Španělsku, severní Afriky, Řecka či Turecka tisíce dělníků za prací do západoevropských průmyslových zemích. Je to víceméně pochopitelné, neboť poválečná obnova průmyslu a infrastruktury v západní Evropě vyžadovala hodně pracovních sil mužů, jejichž značné procento bylo obětováno na frontách druhé světové války. Italové, Španělé, Řekové tak, jak postupně bohatly jejich státy a domácí ekonomika rovněž potřebovala vzdělanou a pracovní sílu, odjížděli domů.

Vedle této pozitivní stránky, totiž nutné pracovní síly na obnovu země, začala tím ale první infiltrace cizí neevropské kultury do křesťanské Evropy. V západní Evropě totiž zůstávali pracovníci ponejvíce ze severní Afriky a Turecka, hromadně sem přijížděli i z jiných muslimských zemí; ne ovšem už za prací, ale na trvalý pobyt. A co víc: za touto první vlnou přistěhovalců přijížděli jejich rodinní příslušníci, dokonce i jejich další příbuzní, a ti všichni si pomlaskávali v novém prostředí, neboť vlády západoevropských zemí měli pro ně otevřenou širokou náruč a nebývale štědré sociální zajištění.

V té době – koncem šedesátých let a let následných – přijaly sionisticko-zednářské vlády západoevropských zemí ke své škodě ideologii multukulturalismu a multietnicity. Sdělovací prostředky téměř unisono začaly nehorázně bušit do bílých autochtoních obyvatel Evropy, veškerá televizní a filmová kultura byla naladěná na sebemrskačství bílých, jak že těm černým v minulosti neustále ubližovali. Původní obyvatel Evropy se měl a má stydět za svou pleť a kulturu! A samozřejmě, jako vždy, na tapetě nenávisti zednářů byla na prvním místě katolická církev se svým údajným konservatismem. A to i po druhém vatikánském koncilu, jenž proběhl ve znamení aggiornamenta; papežové se za všechno a všem, vlastně i za svou existenci, málem plačtivě omlouvají – a katolíci ne a ne spáchat harakiri…

Vlivem vládních zednářských médií přibývalo násilí a defektu na duševním zdraví bílých Evropanů, zákonitě se v národech Evropy probouzela síla vlasteneckých sil, jež poukazovaly na zrůdnost multikulturalismu a svým vládám doporučovaly přísun přistěhovalců radikálně zbrzdit. Nebyly a nejsou vyslyšeny – od zednářů dostávají nálepku extrémisté, neonacisté apod., vlády je na politické scéně nezákonným způsobem ostrakizují. Je úplně jedno, zda-li se jedná o vládu liberální či socialistickou. Tmelem pro všechny vlády v liberální demokracii je sionismus a zednářství, jehož praktický důsledek je vytváření pseudohumanitní, sekulární společnosti. Zcela zákonitě se v tomto procesu na okraji velkých měst a průmyslových aglomerací vytvářejí ghetta s barevnými a dlužno dodat s nepřizpůsobivými cizinci, kteří už ale za svůj domov považují Evropu.

Původní úmysl zednářů o splývání kultur a národů v Evropě se samozřejmě nemohl zdařit, jejich vysněné přání ale šikovně využili muslimové, aby masově zalidnili Evropu. Postupně se tato ghetta – v důsledku vymírání bílého obyvatelstva na jedné straně, a na druhé straně porodní explozí u muslimů – budou slévat do větších regionů, a protože muslimů je už v Evropě přes dvacet milionů, budeme svědky v pořadí dalšího kosovského syndromu.

Katolický Týdeník, což je list českých katolických liberálů a zednářů, přinesl dne 2. února t.r. článek od nikoho menšího než od samotného šéfteologa katolických liberálů, Tomáše Halíka. Článek nese název – světe div se! – „Multikulturalismus a jeho stinné stránky.“ Halík zřejmě vztáhl nad hlavu svůj nasliněný ukazováček, aby zjistil, odkud že to vítr fouká. A tu zjistil, že poněkud čerstvěji a jinak, než je zvyklý, vane z Vatikánu: papež Benedikt XVI. totiž svými názory a myšlenkami nedopřává pokojný spánek pomazaným pánům z paláce na Hradčanském náměstí v Praze, kteří utopeni v liberalismu, pletou si krucifix s protestantským kalichem či Menorou.

Tomáš Halík jasnými slovy ve svém článku řekl skutečnosti, které jsou ovšem našinci známé zhruba od začátku devadesátých let; na Západě je lidé znají už od let šedesátých, leč v rámci politické korektnosti jsou tabuizovány. Halík napsal, že respekt k menšinám (k přistěhovalcům v Evropě, pozn.aut.) a snaha vynahradit jim dřívější útlak (!) vede k různým formám pozitivní diskriminace, když obava před dominancí původní převažující kultury a náboženství vede de facto k potlačování této kultury. Dále Halík píše: „Snaha vytvořit prostor pro každou kulturu pak nakonec vede k vytváření ghett. Stát z obavy, aby žádné náboženství nemělo navrch, pak ve skutečnosti netolerantně vytlačuje náboženství ze společnosti a sekularismus se pomalu stává náhradním a často pěkně netolerantním náboženstvím“. No ne, pane doktore… to že jste se opovážil napsat? A jak to, že jste na tyto pravdy přišel až teď, co Vás k tomu vede - že by jen ten nasliněný ukazováček?

V článku v jeho první polovině je nejdříve multikulturalismus lakován na růžovo, vyzdviženy jeho údajné pozitivní stránky, a potom teprve v druhé polovině je poukazováno na skutečnou pravdu tohoto nezdravého fenoménu v Evropě, jakási lehká Halíkova kritika. Na druhou polovinu článku je kladen důraz, ten má zůstat v paměti čtenáře. I tato okolnost je zajímavá, neboť úvahy v článku ještě před několika lety by měly obrácené pořadí.

Současně se nabízí otázka, co tím vším katoličtí liberálové sledují, že by opatrně plíživý obrat od pro církev zhoubného liberalismu? Spíše je to jenom Halíkovo alibi pro případ personální výměny na postu nejvyšší hlavy katolické hierarchie v Čechách.

zdroj: Národní tisková agentura