Jako reakce na článek Davida Macháčka „Věčné téma Sudetští Němci“ vyšla tato úvaha Ladislava Malého. Ten na celou věc pohlíží jinýma očima a některé události hodnotí dosti odlišně. Dáváme mu prostor i u nás, aby si i naši čtenáři mohli tyto názoru porovnat. Redakce

S velkým zájmem jsem si na internetu přečetl článek z pera Davida Macháčka „Věčné téma sudetští Němci“. Také zejména proto, že D.Macháček je předsedou Vlastenecké Fronty, která ideově stojí velice blízko Národnímu sjednocení. Ne, že by mně obsah článku D.M. nějak překvapil, znám zhruba názory autora na dané téma, nicméně se v něm tak trochu otřel o katolíky, a tady se cítím být „potrefenou husou“ - proto moje odpověď.
Rozhodně nepatřím k těm, kteří se nějakým způsobem snaží v minulosti naše soužití s Němci idealizovat a vysvětlují ho málem jako procházku růžovým sadem: život na této zemi není snadný ani pro etnicky čisté národy žijící v samostatném státě, natož pak pro národ český, jemuž bylo dáno žít ve střední Evropě spolu s jinými národy a etniky. Právě tato okolnost měla naše národní představitele vést k uvážlivější reflexi a opatrnosti, a také větší vstřícnosti vůči menšinám s námi v tomto životním prostoru sdílející osud - mám na mysli rok 1918 a měsíce, jež následovaly.
Musíme si uvědomit, že před sto lety slovo Československo bylo naprosto neznámý pojem, asi jako před lety dvaceti pro mladou generaci slovo Česko; slovo Československo vzniklo v mysli sionistických a zednářských kruhů během první světové války, a to tak říkajíc za pochodu na poslední chvíli. Vždyť ještě v roce 1917 naši národní představitelé - sami zednáři a napojeni na zednářskosionistické světové kruhy - nechali se slyšet, že naši národní budoucnost vidí ve federalizovaném Rakousku. Za rok nato už říkali něco jiného.
V průběhu převratových dní v roce 1918 německá menšina čítající něco přes tři miliony osob a žijící v pohraničních oblastech Českého Království, nevěděla co s ní bude, do jakého státu bude patřit; proto její představitelé - vesměs poslanci říšského sněmu ve Vídni - , v rámci svého práva na sebeurčení rozhodli o dočasném zřízení jakéhosi regionu Deutshböhmen; posléze jeli z Liberce, což bylo „hlavní město“ onoho regionu, do Prahy vyjednávat s českými představiteli Národního výboru. A tady se ukázala česká povaha. Možná, že mnozí čtenáři mého článku mně nazvou německým lokajem a patolízalem, ale věřte: to, co zde uvádím se skutečně odehrálo. David Macháček má pravdu, říká-li, že soužití s našimi Němci nebylo nikdy lehké - ono to ovšem platí z obou stran. Nuže, ve chvíli, když „muži 28.října“ v Praze věděli, že z Liberce přijela delegace k jednání o budoucím uspořádání naší republiky, byli tito pražskými furianty odmítnuti s poukazem ať vyčkají dalších příkazů. Najednou prostě Češi byli na koni, mohli si dupnout a ukázat svou tvrdou pěstičku…
Poté co smlouva v pařížských Versailles dopadla tak, jak dopadla: zednářskosionistické z války vítězně vyšlé kruhy zrušily v Evropě legitimní monarchie a nahradily je „vládou lidu“, Německo bylo odsouzeno do roku 2000 platit ve zlatě válečné reparace; my Češi jsme si „vybojovali“ samostatný stát a chovali se v něm asi jako Rakušané v bývalé monarchii.
Zhruba pět měsíců po převratě bylo naše vojsko, složené vesměs z navrátilců z italské a francouzské fronty, vysláno do pohraničí udělat tzv.pořádek, tj. utopit v krvi snahu Němců po větší samostatnosti, ne-li po samostatnosti vůbec. Ke střelbě do lidu (Němců) došlo v Teplicích, Mostě, v Liberci; známý je masakr v Kadani, kde 4.března 1919 Češi kulometem na náměstí stříleli bez vyzvání do lidí : 19 obětí tohoto masakru je pochováno na místním hřbitově. Kdo nevěří - ať tam běží… Tzv. Deutschböhmen skončil, naše republika měla od samého počátku ruce od krve.
Jinak řečeno: nikdo se sudetských Němců neptal, v kterém státě chtějí žít, a byli „přifařeni“ do státu Československého!

Celý článek…