Muž, který byl v pátek 22. 7. zastřelen v londýnském metru, neměl s teroristickými útoky nic společného. Jednalo se o brazilského občana Jeana Charlese de Menezese, který ve Velké Británii pobýval legálně, pracoval tam a studoval. Šéf londýnské policie Ian Blair se dnes rodině zastřeleného omluvil.
K celému incidentu došlo ve stanici metra Stockwell, kde byl Brazilec policií vyzván, aby zastavil, on však vběhl do jednoho z vagónů. Policisté jej následovali a ve vagónu Menezese pěti kulkami usmrtili. Londýnský policejní šéf Blair k tomu dodává, že i po tomto incidentu má policie právo střílet po lidech podezřelých z terorismu, a to zásadně do hlavy podezřelého.
Těžko tuto věc jednoznačně hodnotit. Pochopitelná je zvýšená aktivita policie a její nekompromisnost. Chápu, že londýnská policie nechce riskovat další bombové útoky.
Ovšem je zmaření života nevinného člověka přijatelnou cenou? Na tuto otázku si nemusí odpovídat jen zasahující policisté a jejich nadřízení, na tuto otázku bychom si měli odpovědět všichni. Kde je meze, za kterou již nelze jít, a je vůbec možné takovouto hranici stanovit? A je nutné ji stanovovat, resp. k čemu bychom mohli dospět, pokud tuto mez neurčíme?
Závažné otázky, které vyžadují neméně závažné odpovědi. Podle mého názoru určitá hranice mezi osobní svobodou, právem na duševní a tělesnou integritu na straně jedné a státním postupem (nejen) při boji proti terorismu na straně druhé existovat bezpochyby musí. A měla by být pevně určena a důsledně dodržována.
Zásadní problém, kde by tato hranice měla být, však zůstává. V tomto konkrétním případě se zasahující policisté obávali, že utíkající člověk u sebe má výbušninu, jejímž odpálením by mohl způsobit smrt několika desítkám (možná i více) lidí. Proto jej zlikvidovali. Bylo však nutné jej pěti výstřely usmrtit, neměli se policisté alespoň snažit jej „pouze“ eliminovat, tedy zranit? Pokud by postřelili nevinného, bylo by to jistě smutné. Jestliže jej však zabili, je to tragédie.
Londýn (a nejen on) žije v atmosféře strachu. Ta je zcela pochopitelná a odůvodněná, po tragických zkušenostech minulých dní se dá opravdu říci, že nevíme dne ani hodiny, kdy se i my můžeme stát obětí fanatikovi bomby. Musím soukromě přiznat, že když jsem druhý den po útocích v Londýně jel pražským metrem a vedle mne si přisedl snědý muž s velkou sportovní taškou a plánem metra v ruce, nebyl jsem si úplně jistý a záchvěv strachu jsem opravdu pocítil. A kdyby se mi to stalo v Londýně? Těžko říci, jak bych se cítil a co bych dělal.
Na druhou stranu ani představa, že policie bude s cílem usmrtit střílet po každém, kdo se jí bude jevit jako osoba „podezřelá z terorismu“, mě nenaplňuje klidem. Podobné termíny lze totiž velmi snadno zneužít, rozšířit a aplikovat i na další osoby, jak nás bohužel (i poměrně nedávná) historie učí.
Tedy ani vize vybuchujícího metra, ani vize policistů zabíjejících každého, kdo jim připadá „podezřelý z terorismu“, nejsou představou světa, ve kterém bych chtěl žít. Pokud tu však takovéto problémy jsou, je nutné se nad nimi zamýšlet, klást otázky a hledat odpovědi.
Jak již naznačuje název této úvahy, já v tuto chvíli jasnou a jednoznačnou odpověď dát neumím. Nedokáži si sám pro sebe, tím méně veřejně, odpovědět, kde, jak a proč vymezit určitou hranici, jak v konkrétních případech postupovat atd.
Přesto si troufám zopakovat, že je potřebné si tyto otázky klást. Pokud bychom tak totiž nečinili a jen trpně přijímali řešení (ať už jakákoliv - zásadně liberální nebo zásadně restriktivní) někoho jiného, mohli bychom se jednoho dne probudit do světa, ve kterém by se opravdu nedalo žít.

František Nonnemann