Napsal: Dan Richter

Jednou za čas si sedávám po večerech k televizi a na pár minut dostávám prudký záchvat ovladačové choroby, která se projevuje zejména chronickým přeblikáváním televizních stanic a tím, že i když si člověk konečně najde nějaký zajímavý pořad, přesto i nadále bliká dál a dál a hledá více takových, než si najde patřičný uspokojivý počet pořadů, mezi ktermi po pravidelných časových úsecích přeblikává.

Něco podobného přepadlo mě i onen večer, a tak jsem zuřivě přejížděl kanály a věřím, že i kdybychom měli aspon tisíc programů, zvládl bych to projet za minutu. Vedle osvědčeného Eurosportu se zajímavou sportovní nabídkou a kresleného kanálu pro děti, kde zrovna běžel animovaný Spiderman, mě ovšem nic moc nezaujalo, a tak jsem jen tupě zíral do bedny a blikal, blikal a blikal, až jsem se problikal na stanici (jistá nejmenovaná německá), kde dávali něco, co mě přinutilo se probudit z letargie a zbystřit zrak, i mysl. A o tom pořadu vám teď povím.

A cože jsem to viděl? Vlastně nic zas tak zvláštního, aspoň na první pohled. Šlo totiž o další reality show, kterými nás televizní společnosti v současnosti zasypávají. Čím byla tato reality show tak zajímavá, že mě přiměla zbystřit smysly? Samotný název naznačí – „White rappers show“.

U nás v Čechách jde nejspíš o prakticky neznámou věc, o které možná ví pár hiphopových nadšenců, v USA šlo o celkem sledovaný pořad, který si dokonce vyžádal i pokračování (jak jsem později zjistil).

Neznám přesně detaily a podrobnosti této „show“ (či soutěže, jak chcete), jen tak z všeobecného hlediska jsem zjistil, že se to odehrává v Bronxu za dozoru amerických známých rapperů (já je samosebou vůbec neznám…), soutěžící v oné reality show hrají o celkem slušný balík peněz a musí plnit různé úkoly velmi úzce související s rappem (potažmo hiphopem), jak po stránce hudební, tak i společenské.

Už samotný název jasně napovídá, že soutěžící jsou výhradně „běloši“ (ačkoliv jsem mezi nimi viděl pár míšenců, ale nebuďme detalisti), kteří neměli žádné profi zkušenosti s rapem, jen jsem jim to tak nějak povrchově líbilo a žili tím stylem (či prostě chtěli zkusit vyhrát ty prachy). A tak se nabízí jasná asociace, která i mě trkla, že se tu prezentuje něco, co patří čistě k „černochům“ a v čem velmi vynikají, a ono prezentování se dává do spojitosti s bělochy, kteří při vší úctě v rappu a hiphopu za černochy pokulhávají, aspoň já jako laik to tak vnímám.

Pojďme se na chvíli zaměřit na samotnou podstatu tohoto pořadu. Ta je jednoduchá, pro pobavení Američanů se v televizi pouští pořad, kde se běloši snaží dokazovat, že jsou taky dobří v něčem, v čem jinak dominují černoši. Samotný název já pak osobně vnímám jako satirickou narážku od autorů pořadu, ale proč ne, recese je fajn, když je podařená.

Ale pojďme si to trošku obrátit. Co by se tak asi stalo, kdyby se v Americe či Evropě spustil pořad o černoších, kteří by se snažili dokazovat, že jsou dobří v něčem, v čem jinak dominují běloši (neřešme teď, co přesně, to je vedlejší), a dal se tomu jako třešnička na dortě název „Black xxx-show“, hm?!

Samosebou jsem onu reality-show nesledoval od začátku a ani pravidelně, měl jsem možnost vidět jen dva díly a to ještě pár minut, takže opravdu nevím přesně, oč tam jde, co se tam děje, ale z toho, co jsem mohl vidět, jsem si utvořil následující obrázek. V části, kterou jsem viděl, bylo „ve hře“ 6 soutěžících – čirou náhodou štíhlá, sexy blondýnka, čirou náhodou tlustá trošku „míšená“ černovláska, jeden Hispánec, dva takoví „divní“ běloši a jeden „normální“ běloch (omluvte ony popisy, lepší mě nenapadly). Všichni měli samosebou rapperská jména, takže se jmenovali MC – xx atd. Co se týče oděvu, tak pochopitelně měli dlouhé vytahané kalhoty, trička xxxxxl (zajímala by mě velikost, kterou měla ona tlustá rapperka), no prostě vše, co patří k této modě. Dalším nedílným doplňkem soutěžících byla jejich mluva a gestikulace, která byla silně podobná té, kterou tolik rozšířili černoši na periferiích amerických velkoměst (potažmo v tamních ghettech). A tak, pokud byl člověk zvyklý na spisovnou angličtinu, musel si připadat, že slyší nějakého marťana, který mluví jazykem vzdáleně podobným angličtině. Časté vulgarismy byly nezbytností a prakticky kdo nic neřekl sprostého, nebyl správným rapperem a vypadal hned divně…

Já jsem chytil zrovna díl, kde oni „rappeři“ měli za úkol vymyslet nějaký text, ten pak odrappovat a nechat se pak zkritizovat od „odborníků“ (ony výše zmiňované rapperské hvězdy USA, které neznám). Řekněme, že texty byly celkem originální (často o trávě, sexování, pár odvážnějích se pustilo i do kritiky prudérní konzumní americké společnosti či do popisu bojůvek mezi lidmi atd.), stejně jako jejich prezentace. Však taky byli soutěžící kladně ohodnoceni a posláni do další soutěže, kde měli odpovídat na otázky týkající se „černé muziky“. Bylo to něco na bázi „Riskuj“ (ale soutěžící dostali jen tuším 10 otázek), otázky dával jeden vypasený „Afroameričan“ a diváckou kulisu (ale zároveň porotu) dělali, jak jinak, další černoši (nejvíc mě dojala asi padesátiletá zmalovaná fuchsie, která ječela radostí nebo bučela zklamaním či posměchem, jako kdyby měla v kalhotkách škorpiona).
Soutěžící se snažili, odpovídali, celkem toho věděli dost (i já jsem věděl odpovědi na dvě otázky…), ale to není podstatné. Podstatné bylo to, že se oni soutěžící mohli doslova přetrhnout, jen aby se mohli zavděčit, zalíbit a ukázat v dobrém před onou „porotou“ a tím vypaseným „vrchním soudcem“. Řekněme však, že když jde o prachy a soutěž, leccos se dá překousnout.

V dalším díle, který jsem chytil, zase pro změnu oni soutěžící měli za úkol vymyslet rapperský videoklip na zadaný text a s patřičnými kulisami a komparzem (zde mě dojal černošský lilipután s brýlemi většími než jeho hlava a afrem na hlavě, že by s ním jistě udělal kariéru v sedmdesátých letech, stejně jako skoro osmdesátiletá babička, která naopak takové velké brýle potřebovala, alespoň podle toho, jak si pletla soutěžící a neviděla kolem sebe). Klipy celkem šly (vidět rappující osmdesátiletou babču s liliputánem, to fakt stojí za to…), ale i to není tak podstatné. Znovu tam bylo něco „skrytého“. Oni soutěžící se měli vyjádřit „vlastními“ slovy k textu, proč zrovna tento videoklip zvolili, proč tam použili to či ono atd. V drtivé většině (až na toho „normálního“ bělocha) všichni jako by říkali to samé, ale v jinak poskládaných slovech. Jediné, v čem se lišily jejich názory, byly v použití vulgarismů a řekněme „hyperbolických“ vyjádření. Jinak to bylo pořád to samé, co lze slyšet od většiny amerických soudobých rapperů - takže sex, tráva, násilí, konzum atd.

Nejvíc pak asi dojalo, jak se oni soutěžící snažili, aby byli opravdu dobrými rappery jako ti super skvělí černoši. Neustále o nich mluvili jako o polobozích (ačkoliv valná většina jimi opěvovaných rapperů má za sebou život v gangu, úzký kontakt s drogami, násilím a kriminalitou), mluvili samosebou o všeholásce, toleranci, humanitě a vždy ten soutěžící, který nejvíc a nejkrásněji mluvil o „peace, love nad freedom“, byl hodnocen nejlépe. Myslím, že více o tomto pořadu psát nemusím. Pokud má někdo větší zájem, ať si někdy po deváté hodině večer pustí onen německý satelitní kanál (zas jich tolik není, tak se snadno najde).

Než ukončím tento článek, tak se v tomto kontextu trochu obecněji vyjádřím k chování a strategii soudobých masmédií. Asi moc nepřekvapí, že média (včetně nahrávacích společností) jsou vesměs pod kontrolou „klíštat“ a jejich poskoků, a tak to, co zrovna teď letí a je moderní, nám určuje Systém. Ten tak velmi pečlivě řídí, kdo bude hrán, jaká skupina zrovna bude „in“, jaký song bude hitem atd.

Je tedy víc než logické, že pokud se v současnosti razí trend tolerance, bourání rasových i etnických hranic, bourání morálky a sexuální revoluce, tak se to bude razit i v hudbě (respektive médiích). Proto se v současnosti objevuje více a více muzikantů a kapel, kde členové jsou různých ras a národů, tolik bisexuálně laděných interpretů, tolik zpěváků, kteří vedou život bez morálky, pod vlivem drog, promiskuity a chlastu, a to nemluvě o ženských interpretech. Vesměs jde o osoby volných mravů a pošpiněné minulosti či o lidi, kteří nevyšli pořádně základní školu, ale přesto rozšiřují v médiích své „odkazy“ o lásce, bratrství a solidaritě a hrají si na největší mudrce a pansofisty na světě.

Nemusím dodávat, že všichni tito lidé ani pořádně nevědí, co říkají a jaký odkaz to prezentují, ale mají za to slávu a peníze, a tak se rádi stanou loutkami v této hře. A mládež i dospělí jsou obklopováni hudbou kriminálníků, zdegenerovaných jedinců, slabošškých metrosexuálů, bisexuálů a polonahých žen pochybné minulosti.

Rozhodně není náhodou, že se více a více popularizuje tzv „černá muzika“ (což ani není tak těžké, protože hudba a tanec je něco, co jim vždy šlo). A díky tomu pak má obyčejný člověk představu, že i různorodá etnika jsou taky stejně tak dobrá, ne–li lepší, a zaslouží si právem své místo ve společnosti a pokud ho tam nemají, tak je třeba jim to místo vytvořit. Ale upřímně, ještě jsem neviděl civilizaci vybudovanou tancem a zpěvem, tanec a zpěv ani nedokáží udržet řád, morálku a správný chod společnosti a státu.

Toto neustálé dokazování, že „oni“ jsou stejní jako „naše“ civilizace (respektive menšinové národy a skupiny obyvatel jako většinový národ, který je spjat s daným územím), jen nepřímo dokazuje, jak je teorie pseudohumanismu prohnilá a zavádějící, protože (a znovu se opakuji), kdyby nebyly rozdíly, nikdo by se nesnažil o rovnoprávnost, protože by ona rovnoprávnost byla přirozená, a každý by ji bral jako samozřejmost!

Média mají jednu osvědčenou strategii, kterou velmi zdařile manipulují davy. Mají dokonce pro ni i název - „STAR“. Funguje to většinou tak, že se prostě vybere „vhodný“ interpret se správně špinavou minulostí a tomu se pak zajistí komerční úspěch. Časem se daný interpret „odvážně“ do televize či novin přizná ke své homosexualitě, drogové závislosti, promiskuitě, alkoholismu atd., dojemně povypráví o své „špinavé a krušné“ minulosti, přidá k tomu pár naučených frází o světovém míru, lásce, toleranci, no a tupé stádo lidí udělá jediné - začne ho tolerovat, bude ho opěvovat, brát za vzor a věřit v jeho odkaz.

Je třeba, aby společnost ještě více přijímala homosexuály? Tak je zapojíme do kultury a skrze média vytvoříme představu o milých a sladkých lidech, kteří přece nemůžou být tak „špatní“, už jen proto, že jsou tolik slavní a mají takové velké hity. Kdo by si třeba troufnul říci něco špatného o Mercurym a dalších?

Je třeba rasovou toleranci? Zařídíme komerční úspěch černochům či podle potřeby jiných ras, kultur a národů, vždy podle aktuálních potřeb. Je třeba tolerance a pochopení pro kriminálníky? Tak zařídíme slávu zpěvákům, kteří dříve porušili zákon a až jsou slavní a lidé je „žerou“, přiznají se a lidé už je nebudou brát špatně. Naopak je budou chválit za jejich odvahu a snahu napravit se a začnou mít pro něj pochopení. Je třeba tolerance pro pedofily, masové vrahy, kanibaly…?

Někdy je třeba jen prorazit nějakou myšlenku, názor či jen pouhý modní trend a styl, a tak se prostě udělá konkurz na zpěváky či spíše na hudební skupiny, pokud možno oboupohlavní, všerasové o velkém počtu členů. Je jedno, jací jsou to umělci, zda vůbec umí zpívat a umí číst noty, hlavní je, aby zapadli tito lidé do představ a plánů. Obvykle se konkurzy dělají z řad lidí ze společenského bahna (viz ona praktika „Star“). O výhodách tohoto tahu netřeba mnoho psát - jsou úplatní, manipulovatelní, udělají cokoliv pro slávu a zapadají dokonale do onoho plánu na degeneraci a zkažení lidstva. Jak asi zapůsobí na naše děti fakt, když jejich hudební idolové jsou bisexuální metrosexuálové či „vysloužilé“ striptérky s nosem ušoupaným od kokainu, potažmo lidé z pochybnou, kriminální minulostí atd.?!

Ano, vliv médií na naši společnost je velký, o tom není sporu. Bohužel pro nás je onen vliv zneužíván k mocenským, manipulátorským snahám a my můžeme udělat jen jedinou věc, jak se tomu bránit: vypnout televizi (či radio) a doufat, že onen vliv „nenakazí“ většinu našich blízkých. Leč nezbývá mi než konstatovat, že onen vliv je i v našem okolí každým dnem větší a větší…