Napsal: Dan Richter

Námět na tento článek jsem dostal od jednoho přispěvovatele v jedné z diskuzí k předešlým článkům. Jeho slova ve mně vyvolala pochyby, zda opravdu náhodou nevěřím něčemu, co je jen bláhovou šovinistickou myšlenkou o zemi a národu, kde jsem se narodil a kde žiji. A tak jsem se pustil do čtení a sbírání faktů, informací a projížděl články či krátké studie různých lidí, až mi vyšel následující „mišmaš“.

Z toho, co jsem vyčetl a dal si posléze dohromady, je podle mě prvním počátečním impulsem u „zrození české země“ úplně něco jiného než Sámova či Velkomoravská říše. Počátky toho všeho bych hledal mnohem, mnohem dříve – při migracích indoevropských kmenů (tzv. Arjů). Pojďme si na začátek říci něco malinko k tomuto zdémonizovanému kmenu (upozorňuji, že to hodně zjednodušuji vzhledem k omezenému prostoru pro článek).

Původ slova Arijec je ve slově „aria“, což je perské slovo pro „vznešený, urozený, nadřazený“. V mnoha vědeckých studiích se píše, že Arjové obývali oblast Asie (v současnosti se nejvíce přiklání k teorii, že obývali oblast kolem Černého moře), odkud pak začali podnikat své první expanze už v období kolem roku 5.000 př.n.l. Ty asi nejvýznamnější expanze jsou odhadovány k období 2.000-1.500 př.n.l., kdy tehdy migrovali a expandovali nejen do Evropy, ale i Asie.

Nás jako Evropany pochopitelně zajímají nejvíce západní skupiny (bylo jich samozřejmě mnohem více, ale nemá cenu si povídat o Tocharianech, kmenech Ainu či Farsiech, které mířily směrem na východ, třeba Tochariani doputovali až do Číny), které sem do Evropy přišly v pěti největších skupinách, jež si vědci rozdělili na – nordickou, alpinskou, středozemní, dinárskou a východobaltickou.

Všechny tyto skupiny měly své charakteristické rysy jako výška, stavba kostry, tvar lebky, barva očí, vlasů, ochlupení atd. Vlivem médií a systému byl pojem Arijec (Indoevropan) vztahován pouze na jedinou skupinu – nordickou (samotné nacistické Německo to vztahovalo jen na vysoké plavovlasé Teutony), což je zažitý omyl, protože každý soudný antropolog vám řekne, že Indoevropané nejsou jen výhradně nordická skupina, ale že obsahují všech pět skupin. Ba co více, tyto skupiny často bývají promíchány, takže není ničím neobvyklým pojem nordicko-dinárský či alpinsko – dinárský atd.

První skupinou Indoevropanů, která více prorazila, byli Keltové, hned po nich Germáni. Asi nejpočetnější skupinou Indoevropanů pak tvořili nám dobře známí Slované, kteří v šestém století „vpadli“ do Evropy a začali ji hromadně osídlovat.

Kmenů bylo samozřejmě více, některé zanikly, jiné se asimilovaly, přesto však tyto skupiny měly něco společné – vyspělou kulturu, velmi dobré hutnické, pastevecké a pěstitelské znalosti a velmi dobře organizovanou vojenskou složku, stejně jako i budování sídel, dále zavedení kastovního rozdělení společnosti – tj. „nižší“ člověk nemohl být nikdy tam, kde ten „vyšší“, včetně sledování rodu po meči, pálení alkoholu, šíření vlastního náboženství, v nichž byla jistá základní analogie, což platilo i pro řeč (dle vědeckých studiích nejbližšími jazyky k indoevropštině je údajně sanskrt, řečtina a latina… současná litevština je z novodobých řečí nejblíže). Z hlediska heraldiky je pak asi zajímavé, že časté motivy na středověkých vlajkách a erbech mají nejspíš také pradávný původ u těchto indoevropských skupin (bílá – kněz, rudá – voják, modrá či zelená – pastevec).

Indoevropané tedy byli velmi rozpínaví kočovníci a kamkoliv vkročili, tam zanesli svou kulturu a náboženství a původní obyvatelstvo „přesvědčili“, aby se k nim přidalo, ale ne vždy po zlém. Častěji se stávalo, že původní s nimi nějak koexistovalo, protože si bylo vědomo jejich vyspělosti a chtělo toho tak nějak „využít“.

Vznik evropské kultury (a tím i takový prapůvod české země) tedy je spojen právě s příchodem Indoevropanů, což dokazují dávné kamenné stavby, menhiry, malby či různé vykopávky atd. Co je zajímavé, je ona asimilace s původními obyvateli. Zatímco v Evropě se asimilovali de facto bílí ne-Indoevropané s Indoevropany (výjimku tvoří Baskové, kteří si dodnes zachovali svou rasovou i kulturní unikátnost) a vznikaly tak „indoevropské“ státy, kmeny a města s vyspělou civilizací, ve staré Indii se původní kmeny Arjů asimilovali s tamními kmeny Védů a není třeba dodávat, jaká kultura tam byla od starověku až dodnes.

Indoevropanem tedy nelze nazvat ani Němce, ani Čechy, ani Francouze, vždy šlo totiž o původní poražené kmeny či národy, které se asimilovaly s kmeny Indoevropanů. Lze ale tvrdit, že nordická a germánská skupina (potažmo baltická) má mnohem blíže k čisté skupině Indoevropanů, protože při tehdejším osídlování Evropy bylo nejvíce civilizace na jihu kolem Středozemního moře, čili v těchto oblastech docházelo nejvíce k míšení původních obyvatel s Indoevropany. Naopak čím severněji, tím méně zde bylo původních obyvatel a tím logicky k míšení docházelo méně.

Posledním bodem o Indoevropanech je spojení běloch a Arijec. Není vhodné to tak spojovat. Na území Evropy bylo před příchodem Arijců plno bílých kmenů a konec konců i dodnes jsou v Evropě bílé skupiny ne-Indoevropské (Madaři, Fini, Lotyši, Baskové). Také „bělost“ rasy by neměla být hlavním měřítkem, neboť Románi (Španěle, Italové, Řekové) byli vlivem podnebních podmínek snědší, přesto byli stejnými Indoevropany jako Germané či Keltové.

A proč o tom píši? Prakticky v každé historické knížce se píše o tom, že v období starší a mladší doby kamenné (tj. 6.000-2.500 př.n.l) se tu pomalu přecházelo od lovu a sběru k zemědělství (tj. chovu a obdělávání půdy), o tom, jak se tu začala budovat pevná sídla (Mohelnice, Bylany), vyráběla keramika, kde hlavní surovinou zůstal kámen (hlazené kamenné nástroje - sekery, klíny, vrtané nástroje), o tom, jak se lidé usazovali v nížinách na úrodných půdách, když je předtím (vymýcením a žďářením) zbavili porostu, o tom, jak se zdokonalovaly výrobní techniky (použití např. mědi), o tom, jak vznikala řemesla a obchod, o tom, jak se umocnilo postavení muže ve společnosti a vedlo ke změně matriarchálního zřízení v patriarchát, o tom, jak se postupně rozšiřovalo používání bronzu (rozvoj kovotepectví a kovolitectví), o tom, jak se zde v době bronzové objevily mohylové kultury a popelnicová pole, o tom, jak se v období doby železné bronz nahradil postupně železem, vznikaly tak kovářské dílny (Býčí skála Králové u Litovle atd.), o tom, jak vznikala rodová aristokracie, kde se lidé u moci obklopovali přepychem, žili na pevných hradištích a obchodem získávali drahocenné zboží, o tom a plno dalším.

A když si toto vše dáme do spojitosti s tím, co jsem napsal o kmenech Árjů (respektive Indevropanech) i mně, historickému laiku, to napovídá, že původní obyvatelstvo na našem území bylo pod silným vlivem indoevropské kultury, od které víceméně vše přejalo a nejspíš se i asimilovalo, což jasně dokazuje i následující věc – přítomnost Keltů na našem území (v období 400 př.n.l. – přelom letopočtu), kdy nejspíš po jednom z desítek keltských kmenů (Bojové) zůstalo latinské pojmenování Boiohaemum - Bohemia. Postupem času zmínky o Keltech ubývaly a to pod tlakem Římské říše a zejména další expandující skupiny Indoevropanů - Germánů, o kterých si dál něco více řekneme, protože i oni měli vliv na to, co se dělo na našem území.

Hlavní germánský nápor na území Čech a Moravy vedli Markomani. Koncem 1. století zesílili Římané středodunajské hranice (limes romanus). Za markomanských válek (166-180 n. l.) došlo k dočasné římské okupaci markomanského a kvádského území za Dunajem (předsunuté římské posádky se dostaly na jižní Moravu); plány na zřízení římské provincie Markomanie na území jižní Moravy se však nerealizovaly (což nepřímo dokazuje, že už tehdy byla jakási snaha o vytvoření takového de facto prvního státního útvaru na našem území).

V polovině 4. století se dali do pohybu od Kaspického moře Hunové a zahájili velké stěhování národů (následovali Avaři, Maďaři atd.). Zde nutno dodat, že nešlo o kmeny Indoevropanů, ale o asijské kočovné kmeny s nižším stupněm kultury a civilizace. Uprostřed nastalých zmatků (někdy v polovině 5. století) odešli „čeští” Markomani do Bavor. Přibližně v témže období se z Moravy vytratili Kvádové (patrně se připojili k dlouhému exodu germánských Vandalů). Nutno zmínit i krátké intermezzo germánských Langobardů na počátku 5. století n.l. V závěru tohoto neklidného období (asi po roce 530) se objevili od východu noví kolonisté našich zemí - Slované.

První zmínky (značně mlhavé) o Slovanech jsou u antických autorů z 1. století n. l. (označují se jako Venedi-Veneti, později Anti nebo Sklavini, Sklavi, Slavi; mimochodem, všimněme si zajímavé podobnosti u německého a anglického výrazu pro otroka, které záhy níže vysvětlím více). Slovanské obyvatelstvo přicházelo v několika vlnách z různých směrů. První takovou „oficiálnější“ kronikářskou zmínkou je spis byzantského dějepisce Prokopia, který psal o putování germánských Herulů z jihu (oblast Dunaje v Rakousku) na sever (do Skandinávie) přes „všechny slovanské národy“ (kalk z jeho spisu) - tedy jistě i přes území Čech a Moravy. Zmínka se datovala k roku 513 n.l., a lze tedy usuzovat, že s největší pravděpodobností na našem území byly slovanské kmeny i před 5. stoletím.

V 6. století n.l. se stupňuje usídlování Slovanů v našich zemích (zejména po definitivním odchodu Langobardů do Podunají) a od konce 6. století se stávají Slované jedinými „pány“ území dnešní České republiky (slovanské osídlení ve střední a východní Evropě doložil dějepisec gótského původu z 6. století Jordanes - k roku 551 mluví o středoevropských Sklavenech, potomcích Venedů).

Poté přišly nájezdy Avarů (nomádských turkotatarských kmenů), kteří dostali na nějaký ten čas pod svou nadvládu i „naše” Slovany. Nejvíce údajů o této době přináší spis zvaný Historia Francorum (z poloviny 7. století, tzv. Fredegarova kronika). Slované byli tehdy pokládáni za „pacholky” (odtud nejspíš vzniklo právě ono výše zmiňované slovo pro otroka v angličtině a němčině), protože museli platit Avarům roční tribut.

V období let 620 - 630 došlo nejspíš k dalšímu příchodu Slovanů do Čech (historicky nedoloženému) a tehdy se pod vedením franského kupce SÁMA zahájil odboj blíže neurčených západoslovanských kmenů proti avarské nadvládě. S nástupem Sáma by se už dalo mluvit o prvním oficiálním státním celku na území dnešní České republiky (ač územní rozsah tzv. Sámovy říše není přesně znám; jádro říše snad leželo na Moravě či na západním Slovensku, náležely k ní patrně Čechy a možná i alpské kmeny), neboť daný člověk sjednotil ony slovanské kmeny pod jednu vládu a tak nějak vymezil hranice jejich země.

Úmrtí Sáma ukončilo vstupní kapitolu dějin „našich” Slovanů. Poté zprávy o nich až do sklonku 8. století naprosto umlkají. Teprve expanze franské říše do Bavorska a Podunají za vlády Karla Velikého (768-814) vyvolala nový zájem cizích kronikářů o situaci u západních Slovanů. Tehdy tento slavný vladař zřídil v Bavorsku tzv. Českou marku (jakési militarizované pásmo franské říše proti Čechám), což nepřímo dokazuje, že tehdy Slované tam pořád byli a okolními zeměmi byli bráni jako národ s vlastním územním celkem. Za úplně první kronikářskou zmínku o českých Slovanech lze nejspíš pak brát období v letech 791-795, kdy byla avarská říše rozvrácena franskými vojsky. Důležitý je fakt (aspoň pro nás), že se tehdejších tažení účastnil i slovanský vévoda Vonomír.

Počátkem 9. století proniká postupně na naše území křesťanství (z Itálie a Řecka) a množí se také franské vojenské výpady, které nakonec mají za následek to, že Čechové (v análech se nám říká Cihu) platí tzv. tribut. A ačkoliv v zákoně Karla Velikého Ordinatio imperii o uspořádání vlády ve franské říši nejsou Čechy ani Morava mezi zeměmi, nad nimž uplatňoval svrchovanost franský vládce, po smrti tohoto vladaře se v jeho oslavném životopise uvádí mezi zeměmi, které Karel Veliký ovládal, také i Čechy. Čili i zde máme další důkaz o tom, že už tehdy existovalo slovo Čechy a Češi a že byli vnímáni jako určitý státní celek, ač neměl pevnou svébytnost. A toto je pro mě dalším důkazem, že opravdu lze považovat tehdejší Slovany za „praotce“ Čechů a zakladatele českého státu.

S Čechami úzce souvisí i Morava a Moravané. První kronikářskou zmínkou o nich je asi rok 822, kdy se konal ve Frankfurtu říšský sněm pod patronací císaře Ludvíka Pobožného. Sněmu se tehdy zúčastnili vyslanci západních Slovanů (Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů), Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů a o pár let později (831) dle pasovské tradice pokřtil biskup Reginhard (někdy označovaný jako apoštol Moravanů) „všechny Moravany”.

A pak už to šlo rychle. Objevila se osoba Mojmíra (Moimay, Moymar, 830-846), prvního historicky známého moravského panovníka, který je označován za zakladatele mocné středoevropské říše - Velké Moravy (tak označil tento stát v polovině 10. století byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos). Po smrti Mojmíra nastupuje k vládě na Moravě synovec Rostislav za přispění Ludvíka Němce, s nímž pak paradoxně vede v následujících desetiletích četné válečné konflikty, což jen dokazuje, že Moravská říše už tehdy byli dost důstojným sousedem mocné franské říše. Mimochodem, tehdejší letopisci nazývají Moravany nejčastěji Vinidy a o Rostislavovi se mluví nejednou jako o „králi vinidském”.

Za Rostislava došlo k jedné významné události, když v roce 863 byzantský císař Michal III. vyhověl Rostislavově žádosti a vyslal na Moravu misii vedenou soluňskými bratry Konstantinem a Metodějem, kteří znali slovanský jazyk. Ti zde zahájili epochální pastorační, literární i organizační práci úzce spjatou s mocenskými poměry. Konstantin byl nesmírně vzdělaný a filologicky nadaný a ještě před příchodem na Moravu sestavil slovanské písmo – „sclavinicae litterae”, později nazvané glagolice (hlaholice) a přeložil do slovanštiny i některé církevní texty (část Starého zákona, texty řeckého církevního práva). Nejvýznamnějším činem bylo vytvoření literárního církevně slovanského jazyka a uvedení byzantského způsobu bohoslužby. Na Moravě byl vypracován i zákoník světského práva Zakon sudnyj ljudem. Z prostředí byzantského byl pravděpodobně na Moravu přinesen i symbol dvojramenného kříže.

A toto je další důkaz, neboť tehdy existoval nějaký „slovanský jazyk“, který se naučili a upravili oni misionáři, a když je jazyk, tak je i území, pod které spadá, a to nemluvě o kultuře atd. Co se týče tohoto slovanského jazyka (z něhož nám postupem času vznikla naše čeština), tak o jejím „titěrném“ významu hovoří i následující historická událost v letech 867-869, kdy se konala cesta Konstantina a Metoděje z Moravy do Říma k papeži Hadriánovi II., který po hebrejštině, řečtině a latině „uznal a legalizoval“ při bohoslužbě další liturgický jazyk - církevní slovanštinu.

Po jistých mocenských machinacích se dostal k vládě nám známý Svatopluk (871-894). Za jeho vlády se objevuje první zmínka o českém panovnickém rodu Přemyslovců (Fuldské anály). Tehdy, při vpádech Franků, pronikla jejich vojska až do území středních Čech, kde se střetla s vojskem pěti českých knížat, z nichž jeden z nich byl Goriwej (Bořivoj??). Svatopluk dokázal za své vlády získat pro svou zemi prakticky úplnou nezávislost, navíc se mu podařilo Velkou Moravu rozšířit - Holasicko (Opavsko), dále Slezsko, Vislansko, přidali se k němu i polabští Slované, rozšíření území bylo i o horní Odru a Vislu, část Potisí a Čechy (tam byl dosazen jako Svatoplukův místodržitel Bořivoj - podle Kosmy první známý Přemyslovec).

V roce 880 před papežem Metoděj obhájil slovanský jazyk (viz Industriae tuae), kdy papež doporučil, aby se evangelium četlo ve všech kostelech na Velké Moravě napřed latinsky a potom pro „obecný lid” též slovansky, současně papež potvrdil samostatné a nezávislé postavení Svatopluka a království Moravanů v křesťanském světě, což bych bral za další důkaz o slovanské (respektive české) svrchovanosti a svébytnosti, a i proto tuto událost zmiňuji. Pak ale přišla smrt Metoděje, kterého bych si dovolil označit za takového prvního „kardinála“ Richelieu s tím rozdílem, že Metodějovi šlo opravdu o dobro věci a blaho země, nikoliv o vlastní, mocenské zájmy, a troufám si tvrdit, že naši historici a vůbec naše společnost dostatečně nedoceňuje přínos tohoto církevního hodnostáře i na poli politickém a celkově historickém. Po smrti Metoděje nastaly rozbroje a ona „vydobytá“ svébytnost slovanského jazyka i kultury se velmi rychle smazala a od roku 885 na popud biskupa Wichinga se muselo při liturgiích mluvit fransky či latinsky. Navíc sám biskup se postaral o hromadný exodus metodějových stoupenců, což považuji za prvotní důvod následného rozpadu Moravské říše.

Brzo pak přišla i smrt Svatopluka, po níž se Čechy (a pár dalších územních celků) odtrhly od Moravy. Odtržené země se pak rozhodly „slíbit věrnost“ východofranské říši. S tímto momentem je zmiňován kníže Spytihněv, který začal vládnout v Čechách (894/95-915). Mluvím o něm proto, že je označován za prvního křesťanského panovníka v Čechách, protože pokřtění Bořivoje Metodějem bylo zastáncům latinské liturgie proti mysli.

Pak přišlo 10. století a velké vpády Maďarů, které ochromily natolik Velkou Moravu, že ztratila svou svébytnost (nejspíš pak byla pod vedením lokálních knížat či vévodů), až tak nějak zanikla. Trošku lépe na tom byly Čechy, které sice taky byly zasaženy maďarskými vpády, ale nepadly jako Morava, i díky těsnému sousedství se Sasy a celkově s východofranskou říši.
A pak následovali Vratislav I. (otec Václava), svatý Václav, Boleslav I. Boleslav II., Vladislav II., oba Přemyslové Otakarové a ti všichni a mnozí další dali konečnou podobu české zemi a celkově českému národu a zároveň definitivně vyčlenili pro Čechy své místo nejen v historii, ale celkově na mapě Evropy. Tím bych také zakončil tuto historickou vsuvku, ve které mě šlo hlavně o to, abych dokázal úzkou spojitost mezi současnou Českou republikou a tehdejšími Slovany (jako i předchozími kulturami), čímž bych rád nepřímo vyvrátil ony „řeči“ o tom, že ona slovanská spojitost je výplodem agitací národního obrození.

Všimněme si ještě jedné zajímavé věci. Už od počátku příchodů Slovanů se vedou neustálé válečné konflikty se „sousedními“ Franky. Rok co rok se konaly vpády ať už tam či tam, neustále se vedly války a boje a neustále si Frankové (později Bavoři, Sasové a vladaři Východofranské říše) stěžovali na „neposlušnost“ Slovanů, kteří jednou platili za mír, jednou s nimi válčili a neuznávali jejich svrchovanost, a tak to bylo pořád dokola.

Tím chci upozornit na to, že už od těchto dob tady tak nějak se „vyskytuje“ ona „řevnivost“ mezi Slovany a Franky (či Čechy a Němci, jak chcete), která vlastně přetrvávala přes celý středověk, vládu Habsburků, až do časů světové války. Títmo nepřímo narážím na myšlenku, kterou se nám snaží vnutit soudobí „liberální historici“, že jsme víc Němci než Slované a plno dalších tomu podobných „myšlenek“.

Všimněme si také ještě další věci, že slovanská kultura tady na českém území má hluboké a dávné kořeny, více než 1.500 let, a to nevymaže a nevyvrátí žádný Gellner ani jiný Jákob. Nikdo taky nevyvrátí, že náš jazyk, kultura, podoba naší země, památky, celkově mentalita i chování, stejně i antropologické prvky (stavba kostry, tvary lebky, ochlupení atd.), to vše je ovlivněno zejména díky Slovanům, kteří sem tehdy v 5. - 6. století přišli. Z Keltů a předešlých kultur nás toho ovlivnilo opravdu málo a rozhodně si nemyslím, že by Frankové či asijské kočovné kmeny nějak výrazně ovlivnily českou kulturu a vůbec podobu českého státu a celého národa.

Za ta staletí pochopitelně došlo k různým asimilacím mezi jednotlivými národy, a tak „čistých“ Slovanů je v současnosti pramálo, ale není důležitá rodová (či genetická) „čistota“, ale důležitá je ona duchovní „čistota“ - oddanost a loajalita ke své zemi a národu. A tu cítí opravdu jen ti „praví“ Slované (či Češi, jak chcete), kteří jsou spojeni s touto zemí krví í srdcem a jsou na ní hrdí kdykoliv a kdekoliv.

Jistě, můžeme tu mít naturalizované Mongoly, Portorikánce, Němce, Rumuny, různé „křížence“ či bůh ví co dalšího, mohou mít i českou národnost a státní příslušnost, ale nikdy se nebudou cítit uvnitř srdce jako Češi, nikdy nebudou hrdí na českou zemi a její minulost, vždy budou tíhnout k tomu svému, odkud pochází, i když třeba tady budou rádi.

Žádný občanský průkaz, žádná věda, žádný systém, ale hlas rodu a srdce určuje, kam kdo patří. Sami všichni jistě podvědomě cítíme, když jsme někde, kam nepatříme, že se tam necítíme „nejlépe“. A sice můžeme být naštvaní na místo, kam patříme, uvnitř podvědomí s tímto místem cítíme a vnímáme ho jako místo, kde je nám dobře. Jistě že nám dobře může být Rumunsku, Grónsku nebo v africké džungli, ale ne nadarmo se říká, všude dobře, doma nejlépe. A domov je vždy jeden – tam, kde jsme se narodili, kde se narodili naše rodiče, naši dědové, kde náš rod vyrůstal až po staletí a ke kterému patří naše srdce.

Co říci závěrem? Už nestačí, že nám vzali naši krev a rod, svobodu ducha a mysli, teď ještě chtějí vzít naší kulturu, zemi, národ a naší historii. Co přijde pak? Dáme jim naše majetky, ženy a děti, své životy?!