Napsal: Dan Richter

Uplynulo několik dní od mé poslední sondy do politického a společenského dění a tak se rychle do něj znovu podíváme, aby nám náhodou něco neuteklo a nezaspali jsme dobu. Tentokrát se nejdříve podíváme na chvíli do světa.
Trošku propereme ono setkání G8 v Heiligendammu. Zde bylo zajímavé, že ačkoliv šlo o celkem mimořádnou politickou událost, neměla zase takovou mediální pozornost. Nebo, lépe řečeno, mediální pozornost byla, ale více se zaměřovala na to, co se dělo na demonstracích, než na to, co vše se projednávalo, řešilo a jaké byly plány všech pohlavárů. Ven tak proniklo vlastně jediné pořádné usnesení (krom snížení emisí), ono tolik diskutabilní rozhodnutí o další finanční injekci v hodnotě cca 60 miliard do zemí Afriky. Nechám na každém, zda se mu to zdá správné nebo rozumné. Já přispěji pouze s jednou myšlenkou, že pokud původní obyvatelé nebyli schopni za cca několik tisíc let dosáhnout natolik vysokého civilizačního stupně, aby pro ně jejich životní úroveň byla dnes „snesitelná“, asi jen těžko pomůže nějaká ta miliarda dolarů. Problém je nutno hledat jinde, ale to už by zavánělo rasismem a to přece vyspělá západní civilizace nechce. Ta chce naopak hasit oheň benzínem, a tak „lije“ další miliardy do afrického ohně v naivní důvěře, že to pomůže. Jistě, pomůže to, ale komu?! Navíc, buďme upřímní, opravdu si každý myslí, že ona dotace bude použita skutečně na ony charitativní účely a dostane se tam, kam se údajně má dostat?

Trošku probereme i onen radarový štít. Jak všichni víme, USA hodlají vybdovat onu síť radarů ve střední Evropě. Rusko se zatím k tomuto stavělo negativně, ale z ničeho nic pan Putin přišel s návrhem, aby si Američané vybudovali radar v Azerbajdžánu ve vojenském prostoru Gabala, který dosud měla v nájmu ruská armáda. Vzhledem k tomu, že Azerbajdžán s tímto souhlasí, jde asi jen o formalitu, než se tak i stane. Člověku se tak nabízí otázka, před čím (kým) chtějí budovat USA (a nepřímo i Rusko) onen radarový štít? A jaký je vlastně jeho „vyšší smysl“? O tom se dá jen spekulovat, nicméně věřím, že v nejbližších desetiletích se to jistě dovíme.

A na závěr událostí ze světa se zmíním o jednom nedávném soudním přelíčení v Makedonii, kde se ukázalo, že nejen v Kocourkově je spravedlnost slepá a úplatná. Možná někomu něco říká automobilový závod Gummball 3000. Jde o mezinárodní automobilový závod, kterého se účastní zhýčkaní milionáři, kteří si takovým způsobem dávají relax a oraz od toho neustálého hromadění milionů. Problém je v tom, že dotyční „závodníci“ často úmyslně porušují pravidla silničního provozu a mnohdy tak zbytečně ohrožují ostatní „nezúčastněné“, což ovšem závodníkům nevadí, a vzniklé případné problémy s přestupky řeší celkem jednoduše – napěchovanými peněženkami. Bohužel tento způsob relaxace není zas tak příjemným a idylickým, naopak mnohdy nese nebezpečí na hranici života a smrti. A že smrt není výjimkou, potvrdila právě událost v Makedonii, kde jeden „milionářský závodník“, N.Morley z Velké Británie, zavinil dopravní nehodu, která stála život dva staré lidi. I zde tento „přestupek“ nejspíše nakonec vyřešila napěchovaná peněženka, když obviněný N.Morley dostal podmínku a z celé soudní kauzy udělal nechutnou frašku, která se vysmívá všemu soudnictví. Vše pak vrcholilo v okamžiku, kdy pozůstalí obětí otočili z ničeho nic svůj postoj a označili za viníky nehody své mrtvé rodiče. Když se k tomu ještě přidá náhlá ztráta paměti jediného svědka a soudem neuznané znalecké expertýzy včetně důkazních materiálů, není se pak čemu divit, že vysmátá tvář „viníka“ před odletem z Makedonie do Británie volala: „Miluji Makedonii, je to krásná země!“

Krásná země je jistě i ta naše, a tak se hned podívejme domů, copak se zde událo zajímavého. Onu měnovou reformu ještě necháme být, tu pořádně probereme, až bude oficiálně platit. Nebudeme probírat ani Krejčíře, je to stejná komedie jako v případě pana Morleyho, kauza Čunek už je taky celkem nudné a pomalu i trapné téma, a tak se zmíním o šoférském mistrovství pana Ransdorfa, který jaksi nevnímal, že když se vysazuje z auta člověk a je to pár metrů od přechodu, je lepší se nejdřív podívat před sebe a pak teprv nastartovat a vyjet. Žena, která jím byla na přechodu poražena, může být ráda, že vůz p.Ransdorfa nemá krapet lepší zrychlení při startu a že pan politik není žádným závodníkem, který startuje s pedálem na podlaze. Na druhou stranu oproti jiným provinilcům aspoň pan Ransdorf přiznal vinu a hodlá nést plnou zodpovědnost. Otázkou zůstává, zda to neříkal jen proto, že si je vědom toho, že trest žádný nepřijde, a tak vlastně udělá sobě dobrou službu, když tím, že si posype hlavu popelem, se udělá lepším v očích veřejnosti.

Ačkoliv jsem říkal, že se nebudu zmiňovat o Čunkovi, pozastavím se na chvíli u paní nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, která chce vystoupit před poslanci v rámci vyšetřování korupční aféry kolem Čunka. Prý v tom chce udělat jasno, aby okolí netrpělo dezinformacemi atd… Pokud naše nejvyšší státní zástupkyně chce opravdu udělat v některých věcech jasno, možná by měla spíše vystoupit v rámci jiné kauzy – Vlastimila Pechance, po které čirou náhodou „povýšila“ postupně z krajské zástupkyně až na svůj současný post. V tomto bodě mě napadá jedno úsloví: „Proč vrána krákorá?!“
Myslím, že pro paní Veseckou by bylo lepší, aby jako ta vrána moc nevystrkovala svůj zobák, byla rád, za to, co získala, v klidu si toho užila až do důchodu a zbytečně ze sebe nedělala ještě většího komedianta.

No a nyní trošku bulváru: když občas pročítám ty zkazky o našich celebritách, nestačím se divit, někdy se ale dovedu i upřímně zasmát. Tak jako v případě článku o Evě Aichmajerové, kde se použil obrat „moderátorka a příležitostná herečka“. Daný autor článku se už ale nezmínil, jak moc velká a dobrá hééééérečka to byla.
Vilím Čok se ve svém věku 45 let dočkal znovuzrození, když se mu podařilo shodit několik kilo a vysekat své bříško, které teď všude možně ukazuje. Ono je to možná i dobře, někdy je lepší vidět pěkné břicho, než obličej, který je vzhůru nohama a taky naruby.
Muzikálový herec a vítěz taneční soutěže StarDance R.Vojtek zas pro změnu byl se svou přítelkyní v nákupním středisku, kde vybíral pro svou přítelkyni hodinky. Chudák ovšem nemohl nic vybrat. Naštěstí se objevila žena na slovo vzatá – Gábina Partyšová, která už věděla, co vybrat, a tak asi nepřekvapí, že se pan Vojtek pořádně prohnul při placení, ale to mu jistě nevadilo, když šlo o dárek přítelkyni, která se mu pak jistě náležitě odměnila za tuto nepatrnou pozornost.
Gábina Partyšová se pro změnu jednoho odpoledne ocitla v nejmenovaném italském butiku na pražském Chodově, kde nakupovala sama. Jak se dalo čekat, nejednalo se o ceny z vietnamských tržnic, a tak za 5 triček utratila cca 10 tisíc. Inu, není nad kvalitu, a nad to, když máte kreditku, kterou vám dotuje nějaký zazobaný mecenáš. A co na to G.Partyšová? „Jsem ráda, že konečně je v Čechách tahle značka. Znám ji z Paříže a Milána. Mají nejenom super střihy, barvy, ale hlavně kvalitní materiály. A cenově jsou dostupné pro každého!“
Na závěr se zmíním o jistém Filipu Trojovském, dříve zkrachovalé existenci, pornoherci, poté účastníku show Big Brother a nyní uznávané celebritě a modelem (jaká to náhodná podobnost s některými dalšími celebritama). Uznávanou celebritou je aspoň tedy bulvárem a pokryteckou části naší společnosti, která vždy na adresu kritických hlasů říká: „Podívejte, co dokázali a kde jsou oni, a co jste vy?!“
Na to já často odpovídám: „Lepší se ctí ztratit, než s hanbou získat!“

Náš bulvár částo probírá i celebrity v tom, jak jsou oblečení a jak vypadají. Někdy se užívá i termínu „modní policie“. Není nutné zvlášť popisovat, co tato policie vyšetřuje a jaká pravidla a zákony hájí a chrání. Bohužel dostat pendrekem od této policie je asi pro většinu naší společnosti horší, než od klasického zástupce pořádkové služby.
Co horšího se totiž může pokryteckému člověku stát, než že o něm někdo řekne, že vypadá nevkusně a nesluší mu to. Chudák takový člověk pak asi neprospí v depresích několik nocí, nejí, nepije, sexuálně nežije, možná ani nedýchá. Ale když naopak někoho někdo pochválí (což se v naší závistivé společnosti stává málokdy), tak onen dotyčný se nafoukne jako balonek na kolotoči a nadnáší se tak dlouho, než o nějakou jehlu praskne. Povětšinou tou jehlou bývá fakt, že dotyčný oblek či styl už má někdo jiný anebo už přestal být „in“.
Když už jsme u těch termínů, zkusme si o některých něco říci. Základem je jakési slovo „outfit“, kterému drtivá většina lidí nerozumí, přesto ho bere v ústa. A aby dal každý svému pokrytectví známku, každému, kdo dá najevo, že neví, „wo co go“, se vysměje do tváře a dívá se na něj jako na nějakého diletanta. Běda pak každému, kdo bude mít chaos v tom, co je trendy, in, out, když se nebude orientovat ve výrazech jako topík, vuittonka (nebo jak se tomu říká), balerínky, legíny, běda těm, kteří budou vypadat nemoderně, nevkusně, bez značkového oblečení. Běda pak takovým, neboť se z nich stanou looseři na okraji společnosti, o než nikdo neopře ani kolo. Inu, šaty pořád dělají člověka!