Napsal: Petr Pavel

Zákon džungle nám říká, že v právu je ten větší a silnější. Platilo to ve zvířecích tlupách, platí to ve vztazích mezi státy dneška a patrně toto pojetí práva v různých vztazích přežije i nás a naši civilizaci. Již v prvních lidských tlupách se však zjistilo, že bez ochrany a zajištění nějakých práv slabších to nejde, i samice, mláďata a nemocné a zraněné kusy potřebují nažrat a potřebují ochranu. Bylo to výhodné pro tlupu a nakonec podobné chování můžeme pozorovat i u zvířat.
Výkon spravedlnosti se pak přenesl na náčelníka tlupy, radu starších a později na krále či panovníka. Výkon soudní pravomoci, kdy panovník rozhodoval spory, byl jednou z jeho nejdůležitějších povinností. Lid hodnotil, zda má vládce „spravedlivého” či „tyrana”. Hezký příklad hledání spravedlnosti nám uvádí například bible, kdy k Šalamounovi přivedli dvě ženy a jedno dítě, o které se obě hádaly. Panovníkovo tehdejší rozhodnutí se dodnes uvádí jako výsledek moudrosti a spravedlnosti.

Když nám státy narostly, počet případů již byl takový, že panovník soudy nebyl schopen řídit osobně. Proto ustanovil soudce a, aby dodržel jednotnost práva, vydal zákony, které měly výkon spravedlnosti zajistit. Nejznámějším zákonem této éry, který každý zná, je biblické „desatero”, mnozí si jistě vybaví i Chamurappiho zákoník vytesaný do kamenného sloupu. Na svou dobu nejpropracovanější bylo římské právo. Toto právo definovalo některé základní kameny, které se dodnes respektují, jako například presumpce neviny či právo na to se hájit prostřednictvím advokáta.
Bohužel v posledních desetiletích v USA a v Evropě došlo a dochází k velmi nezdravému a nepříjemnému vývoji (alespoň dle mého názoru). Došlo k naprostému rozštěpení a oddělení práva od spravedlnosti. Soudci (a především soudkyně) dneška jsou na pojem „spravedlnost” hákliví a někdy reagují až hystericky a odmítají jej. Ještě před několika málo desítkami let si pod pojmem „soudce” člověk představil staršího pána v taláru s velkou životní moudrostí, který řídí proces, v USA a Anglii pracuje s porotou, naslouchá obžalobě i obhajobě a hledá onu pravdu a spravedlnost v mantinelech zákonů, které jsou mu pomocníkem.
Bohužel situace dneska je zcela odlišná. Všichni známe nedávnou aféru, kdy prezident odmítl jmenovat soudce a soudkyně téměř ještě v dětském věku a byl za to mnohokráte nevybíravě napaden. Soudce dneška se necítí být zodpovědný za průchod spravedlnosti, ale za to, že soud proběhne podle procesních pravidel. Při případném odvolání jsou procesní pravidla opět to jediné, co je zkoumáno. Do očí bijící nespravedlnosti soudci a právníci striktně odmítají uvidět. Jak velmi výstižně říkají oni sami: „K soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek”. V USA osvobodí černocha O.J.Simpsona, přestože nikdo nepochybuje, že opravdu svou manželku zavraždil. Jenomže na tom nezáleží. Je černoch, je bohatý, je slavný, má skvělé právníky, kteří zajistí převahu barevných v porotě. USA je právní stát, v právu je ten, kdo má na lepšího právníka.
Ty tam jsou doby, kdy se zákony vešly na jeden žulový sloup a každý si je mohl přečíst nebo nechat přečíst. Zákonů je dnes takové množství, že je neznají ani specializovaní právníci. Tím kurióznější je stav, kdy neznalost zákona neomlouvá. To, že zákony nezná NIKDO, na věci nic nemění. Toto je skvělé podhoubí pro špinavé politické hry. Jelikož zákony porušuje každý a ani o tom neví, je velmi snadné zlikvidovat politického protivníka tím, že si najdu něco a obviním ho z porušení zákona. Úplně stačí, když se například před televizní obrazovkou zasměje vtipu o Cikánech či Židech. A pokud dotyčný nebo jeho manželka podnikají, tak to už potom není vůbec žádný problém. Dnes v Čechách neexistuje účetnictví jakkoli malé nebo pečlivě vedené firmy, na základě kterého by nebylo možno majitele na několik let uvěznit. Stačí politické vůle, pečlivá kontrola a správná interpretace některého z mnoha zákonů, nařízení či vyhlášek.
Úplně zrůdné mi přijde podkopávání základů spravedlnosti v nových zákonech. O skutečnosti, že ústavou a chartou lidských práv zaručená svoboda slova je prostě zapřena zákony ústavu ignorujícími, jsem již psal. Dalším vyviklaným kamenem je presumpce neviny. Právníkům a feministkám se podařilo dosáhnout stavu, že muž obviněný z obtěžování ženy je považován za vinného, dokud neprokáže opak. Toto snad oficiálně platilo naposledy za středověkých čarodějnických procesů! Oficiálním zdůvodněním je to, že žena toto obtěžování prokazuje pouze velmi obtížně. Absolutně se ignoruje fakt, že prokázat, že se něco NESTALO, je ještě mnohem obtížnější.
Jiným normálnímu člověku nepochopitelným fenoménem našeho právního systému či jeho realizace je nulová ochrana majetku. Krádež auta se považuje za „drobnou kriminalitu” a vůbec se nevyšetřuje. Přitom auto představuje obvykle více než roční příjem normální české domácnosti. Rok člověk chodí do práce a pak mu to zloděj během několika minut ukradne. To není pro postiženého žádná drobnost, to je minimálně stejně nepříjemné jako zlomenina končetiny. Přitom když přistihnete zloděje a onu končetinu zlomíte jemu, tak se to bere jako mnohem vážnější trestný čin než krádež sama.
Každý například ví, že měděné okapy z rodinných domků jsou často ukradeny v průběhu hodin, možná maximálně dnů, po jejich osazení. Mám známého, který přistihl tmavšího spoluobčana s manželkou, jak mu z hrubé stavby kradou měděné okapy. Došlo ke rvačce, do které se vydatně zapojila i manželka onoho tmavšího spoluobčana. Policii vysvětlili, že se byli na stavbě jenom „podívat”, vozík měli „jen tak” a majitel domu „je napadl”. Protože byli dva proti jednomu, soudkyně uvěřila jim (svědectví tmavého kriminálníka má přece stejnou váhu jako svědectví jakéhokoli jiného občana a dva jsou víc než jeden) a onen známý měl potom mnoho problémů.
Karel Srba dodnes sedí ve vězení. Jeho bývalá ho obvinila, že si u nějakého bezdomovce najal vraždu novinářky. A soudce tomuto zcela zřejmému nesmyslu “uvěřil”. Jsem přesvědčen, že se svými kontakty a nikým nezpochybňovanou inteligencí v případě, že y chtěl mít tu novinářku mrtvou, tak ta již nežije. A zcela určitě by tu vraždu neplánoval se ženou, která jej zjevně nenávidí a nějakým bezejmenným bezdomovcem. Kromě tohoto tento člověk byl neuvěřitelně pomluven v kauze Českého domu v Moskvě i v jiných kauzách, takže dnes by si od něj nikdo kůrku chleba nevzal. Pravda je zřejmě zcela jiná (alespoň to málo co já vím o Českém domě), ale toto je historka, která nám byla předložena k věření. O kauze nejznámějšího českého vězně Kájínka doživotně odsouzeného za vraždy, které s obrovskou pravděpodobností zjevně nespáchal, snad ani nemá smysl psát. Takovýchto historek zná nepochybně každý více než dost.
Dnešní stav je bohužel takový, že zákony a soudy nechrání většinové zákonů dbalé obyvatelstvo proti grázlům, ale často je tomu právě naopak. Zákony jsou špatné, komplikované a je jich příliš mnoho. Soudci nehledají spravedlnost, ale vynášejí často zjevně nespravedlivé rozsudky, aniž by jim to vadilo.
Tento stav považuji za špatný, poškozující naši vlast a fungování státu jako takového. V současnosti systém funguje již pouze ze setrvačnosti a lze předpokládat jeho selhání v blízké budoucnosti. Obdobné systémy selhaly nedávno například ve Francii, kdy řádění přistěhovalců zůstalo naprosto beztrestné, přestože zjevně k mnoha trestným činům došlo. Nakonec nemusíme chodit ani do Francie, je tomu pár let co se obdobné scény odehrávaly při zasedání MMF v Praze.
Stát má několik základních funkcí, které musí naplňovat. Jedním z nich je schopnost zajistit pro své občany bezpečnost, tedy musí mít funkční policii a armádu. Druhou z těchto složek je právě právo a spravedlnost, aby se každý občan mohl svého práva domáhat a stěžovat si, pokud se mu děje křivda. Vždyť již ve staré Číně platilo, že kdokoliv mohl přijít před soud a uhodit na gong a přednést soudci svůj případ. To, že v naší dnešní civilizaci platí, že svou pravdu je lepší u soudu nehájit, je jeden ze znaků hniloby naší civilizace. Opačným extrémem, ale rovněž velmi nezdravým, jsou dnešní USA, kdy se každý soudí s každým a rozsudky jsou často selským rozumem nepochopitelné a neuchopitelné. Prostě zde chybí zkušení soudcové obdaření životní moudrostí a hledající a hájící spravedlnost. Bohužel.
Jako poslední základní funkci státu bych zmínil fungování-nefungování státní správy. To snad ani nemá smysl dále komentovat, každý, kdo se dostal do spárů úřadů, o tom ví svoje.