Napsal: Petr Pavel

Jak jsem psal přednedávnem, Česká republika se stejně jako většina Evropy dostává do sociální pasti. Jak taková past funguje? Zkusím to popsat.
Daňový systém byl kdysi vynalezen za tím účelem, aby občané financovali svůj servis. Jak jsem psal v předešlém příspěvku, pracující, kteří tvoří „jádro“ ekonomiky, potřebují svůj servis. Potřebují policisty, aby udržovali pořádek, potřebují armádu, aby je bránila před vnějším nepřítelem, potřebují soudy a soudce, aby se zajistila spravedlnost, potřebují úředníky, aby existoval byrokratický systém, který udrží stát v chodu, a dokonce potřebují i ty politiky, aby někdo třímal kormidlo a určoval směr plynutí státu. Za tento nepochybně velmi potřebný servis se velmi dlouhou dobu až do první světové války platilo zhruba 10% příjmu. Po první světové válce však došlo k velkým sociálním propadům (bída a hlad v centrální Evropě v letech 1917 – 1922 není žádná fáma) a po krátkém oživení koncem dvacátých let se opět ekonomiky zhroutily do velké krize třicátých let. Dítětem těchto sociálních problémů je sociální systém, který měl ve své době za úkol zabránit nejhoršímu, tedy smrti hladem. Vynořily se odbory, které hájily zájmy zaměstnanců proti zaměstnavatelům, a objevila se zde tripartita, tedy dohody mezi zaměstnavateli a odbory garantované vládou. Tenkrát to vypadalo jako opravdu dobrý nápad, málokdo tušil, že tím byla vlastně zrozena nezničitelná hydra která se nás pokusí sežrat.

Z bídy velké deprese vyrostl v Německu nacismus a v Rusku se rozbujel komunismus. Tím pádem až do roku 1945 měl svět jiné starosti a priority než řešit sociální problematiku. Ta se opět objevila v západní Evropě hned po válce a byla (vedle zbrojení) jednou z odpovědí na komunistickou propagandu šířenou ze socialistického tábora. Myšlenka byla celkem logická. Vlády měly v té době relativní přebytek peněz, protože po válce ještě pořád fungovalo „válečné zdanění“, tj. firmy i lidé byli v podstatě smířeni s odvodem zhruba 50% svých příjmů. Tyto prostředky se po válce použily k prosazení takzvaného „evropského socialismu“, což není nic jiného než varianta římského „dej lidu chléb a hry“. Pro evropské pracující, kteří měli pohodlné bydlení, auta a více než dostatek prostředků na obživu, byl chudý socialismus méně přitažlivou variantou.
Starší lidé si jistě vzpomenou, že jak Itálie tak i Francie byly velice náchylné ke komunistické rétorice a jejich komunistické strany byly ještě v letech sedmdesátých neobyčejně silné. Kdyby tehdy nefungoval obrovský daňový penězovod od bohatších k chudším, tak opravdu reálně mohlo dojít k tomu, že v těchto státech by komunistické strany vyhrály volby a přihlásily se k tehdejšímu Sovětskému svazu.
Nicméně důsledky této politiky pociťujeme dodnes. Důsledně dodržujeme a propagujeme parlamentní demokratický systém, kdy každý dospělý člověk má jeden volební hlas bez ohledu na svou inteligenci a tedy i u mnoha lidí i bez schopnosti dohlédnout důsledky svého rozhodnutí. Velmi mnoho voličů má na volby jednoduchý pohled – volit budu toho, kdo mi nabídne nejvíce a to hned a bez čekání. Toto jsou samozřejmě voliči, kteří z onoho daňového penězovodu mnohem více berou, nežli do něj přispívají. Systém žádal neustále více a více peněz. Vlády a parlamenty evropských zemí, které snad původně byly vládami „všech občanů“, postupně jednostranně začaly sloužit levici. Projevilo se to tak, že daňové zákony a jejich vymáhání bylo jednoznačně zaměřeno proti daňovému poplatníkovi a to zvláště proti tomu kvalifikovanějšímu a tedy i schopnějšímu s vyšším příjmem. Některé vlády dosáhly daňové zátěže až 90% u vyšších příjmů. Toto byl pochopitelně ráj pro daňové poradce a každý schopný člověk začal uvažovat, jak svůj příjem „daňově optimalizovat“.
Část elity (především inteligence) například v padesátých letech emigrovala do USA. Jedná se o onen známý „brain drain“, po kterém třeba v Anglii téměř nezůstal anglický lékař či sestra a britské zdravotnictví se muselo rychle saturovat z afrických a asijských absolventů britských lékařských fakult (na což druhotně ovšem doplatila Afrika i Asie). Tenkrát byla objevena ona slavná Lafferova křivka. Tato nám říká, že existuje určitá úroveň zdanění, která má nejvyšší výnos. Říká se, že nejvyšší výnos je u zdanění příjmů kolem 30%. Touto teorií byla úplně opuštěna představa, že daně mají vynést potřebné prostředky na provoz státu (tuto teorii bych si já dovolil vyhlásit za pravicovou). Všechny vlády a politické strany se nepokrytě a bez rozpaků hlásí k představě (dle mého názoru levicové), že úkolem státu je vytěžit z daňových poplatníků maximum.
To, co se dnes prohlašuje za levicové a co propaguje KSČM a ČSSD (a co já prohlašuji za nikoli levicové, ale za hloupé), je primitivní prosazování co nejvyšší míry zdanění bez ohledu na Lafferovu křivku. Zde se patrně nejedná jenom o snahu o co nejvyšší výnos, ale i o dráždění nejnižších pudů svých voličů, kteří mají radost, když se pořádně šlape po hlavách jejich bohatým „třídním nepřátelům“.
Takzvaně pravicové strany, jako je ODS, se odvolávají na Lafferovu křivku a navrhují rovnou daň s poukazem, že patrně v dlouhodobější perspektivě vynese státu více než daň progresivní. O tom, že by základním cílem státu nemusela být snaha vytěžit z daňového poplatníka co nejvíce, ani zmínka. Toto je jeden z podstatných důvodů, proč považuji ODS za levicovou stranu.
Když před několika málo desetiletími v Evropě vlády poznaly, že ať ždímají poplatníka jak ždímají, tak více už z daní z příjmu nedostanou, zavedly zdanění spotřeby, neboli onu moderní a progresivní DPH. Zde vám nepomůže žádný daňový konzultant ani registrace firmy na Bahamách. Jenomže ji musí platit všichni, tedy i voliči levice. Nelze ji tedy hnát do nějakých výšin, jediné, co lze, je dát tuto daň nižší na komodity jako jsou potraviny. Kromě toho se neustále „pracuje“ se spotřebními daněmi na tabák, alkohol a benzín, ale to má rovněž své meze a svou „Lafferovu křivku“, neb přežene-li se to s těmito daněmi, začne klesat konzumace tabáku, alkoholu a spotřeba benzínu. Myslím, že existují ministerští úředníci, kteří velmi opatrně sledují spotřebu a daně a pokoušejí se je optimalizovat na maximální výnos.
Takže jsme zpět tam, kde jsme v minulém příspěvku začali, tedy u onoho levicového rozpočtu a sociální pasti. Ekonomika roste nebývalým tempem, daně z příjmu, DPH i spotřební daně jsou nastaveny tak, aby přinášely nejvyšší výnos do státního rozpočtu, a tento rozpočet je pořád v deficitu. Je v deficitu přesto, že je pořád dotován výnosy z privatizace. Paroubek může prohlašovat, že stát stejně své dluhy neplatí. Špidla svůj slavný výrok „zdroje jsou“ nepronesl již několik let. Nad stavem veřejných financí se tváří pohřebně představitelé všech politických stran. Co nás tedy čeká?
Jeden čtenář můj předchozí příspěvek komentoval slovy, že po mé analýze následuje vždy pochmurná předpověď. Ono to zase až tak špatné není, jak se říká, „všechno zlé je na něco dobré“. Jaké jsou tedy možnosti?
Model 1 – nedělat nic.
Toto je cesta, kterou se před nedávnem vydala Argentína a o které mluví Paroubek. Poskládat rozpočet a deficit pokrýt úvěrem. O celkovou výši zadlužení se prostě nestarat, to jsou stejně jenom nějaká čísla a je celkem jedno, kolik je u nich nul. Zde je ovšem problém, že v jednom okamžiku již ani tomu státu nikdo nepůjčí. Co potom?
Model 2 – krach
Zkrachovalých států jsme v posledních dekádách viděli několik. Nejedná se jenom o Argentinu. Když stát nemá peníze, tak prostě neplatí. V Rusku v devadesátých letech nedostali důchodci několik měsíců důchody, úředníci, učitelé a policisté platy. Nakonec něco podobného dnes probíhá na palestinských územích. Tento model jsme už viděli u nás u několika zkrachovalých firem. Toto politici pochopitelně nechtějí připustit, protože pokud důchodci nedostanou důchod či úředníci plat, tak je to pochopitelně naštve a budou mít potom předsudky proti volení zrovna té strany, která byla v onom kritickém okamžiku u kormidla.
Model 3 – inflace
Zaplatit pohledávky inflačními penězi je přece tak lákavé. Vždyť papír a barvy zase tolik nestojí, a proto není problém, aby každý dostal tolik peněz, aby byl spokojen. Tento model byl v minulosti vyzkoušen již mnohokráte, známe z vlastní zkušenosti Itálii, Chorvatsko či Turecko, kde bochník chleba posléze stojí tisíce či miliony měnových jednotek, jinou verzi toho samého byla česká „měnová reforma“. Tento způsob objektivně znehodnotí úspory obyvatelstva (což je z hlediska vlády dobře), ale zároveň je velice výnosný pro ty, kteří jsou zadlužení, neboť jejich dluhy rychle začnou ztrácet reálnou hodnotu. Takto přišli k latifundiím mnozí žebráci v Německu dvacátých let, když si je zakoupili na úvěr a po hyperinflaci ten úvěr měl zlomek skutečné hodnoty. Toto by se ovšem nelíbilo našim bankám, které mají hypotéky na mnoho bytů či rodinných domků a najednou by o ty peníze přišly. Nakonec od zabránění tohoto scénáře zde máme nezávislou centrální banku s jejím guvernérem a pan Tůma funguje prozatím velice dobře.
Model 4 – reformy
Toto je trošku komplikované téma na popsání v jednom odstavci. Napíši někdy příště.

Takže jak je vidět, ty „katastrofické“ modely zase nejsou tak tragické. Bude nějaký otřes, trochu to zaklepe ekonomikou, několikaletý pokles v rámci normálního cyklu poklesů a růstu a za pár let se nám to vrátí do normálu. Pár lidí zbohatne a hodně jich bude mít o něco hlouběji do kapsy. Opravdový hlad asi nebude mít nikdo, ale možná víc lidí bude muset jezdit metrem, protože nebude mít na benzin každý den na cestu do práce. Venkov na tom bude asi lépe než Praha.
Výše popsané sice není žádná katastrofa, ale bude to i tak dosti zlé. No a jak jsem psal výše, všechno zlé je i na něco dobré. Pokles životní úrovně snad bude vést k tomu, že nebudeme natolik atraktivní pro barevné imigranty. Protože nemá smysl si nic předstírat, oni táhnou za lepším. Byli jsme chudí a imigranti plnili západní Evropu. Teď jsme si trochu pomohli a už nám některé oblasti pěkně černají. Metro v centru Prahy již je barevné více, než je mi milo, a nejedná se jenom o turisty. Vietnamci nám zase obsazují jiné regiony, o Cikánech teď raději nic ani psát nebudu.
Ten opravdový průšvih bude až bude panevropská občanská válka mezi původním obyvatelstvem a barevnými imigranty. Tento problém vidím v perspektivě tak 20 – 30 let. Jestliže se mezitím u nás odehraje ekonomický pokles a s tím snad spojené ozdravění ekonomiky a rozpočtu a díky nižší životní úrovni se k nám natáhne těch imigrantů méně, tak to možná i bude stát za to. Ale to je už spíše filozofická úvaha.