Celý svět je doposud v šoku z opakující se jedenáctkové symboliky a snaží se vyvozovat z madridských událostí důsledky pro dny nedaleko budoucí, každý chce alespoň přežít. Otázkou zůstává, jak na to, co je tou správnou taktikou. Žel, někdy zůstává zamlčena otázka druhá: opravdu nám stačí holé přežití?
Současný terorismus, ať už ho páchá kdokoliv, je bezesporu věcí odsouzeníhodnou, odpor vůči němu je prezentován coby boj za západní civilizaci, do níž je našemu podvědomí vnucován Izrael, jedna z příčin současného civilizačního gordického uzlu. Jsme proto svědky mlžení, účelového matení pojmů a nejrůznějších domněnek, i přes všechny pochyby a věčná „ale” musíme finálně připustit nemalé nebezpečí islámských fundamentalistů, ať již je řídí kdokoliv a bez ohledu na to, jestli jsou právě oni ničivou akcí anebo spíše ničivou reakcí, na což abychom našli ucelenou odpověď, musíme zohlednit spousty a spousty vlivů.
Za jednu z největších devíz západní civilizace oproti té islámské bývá pokládána svoboda a volnost v rozhodování, ač si je každý vykládáme poněkud jinak a poměřovat civilizační hodnoty je poměrně nesnadné, nicméně tvrzení, že Evropa je svobodnější než země islámu, se obecně na pravdě zakládá. Na jak dlouho ovšem, to je to, oč tu běží. Ondřej Neff ve svých článcích vyzývá k nekompromisnímu a ucelenému boji proti světovému terorismu s podotknutím, že jinak nás teroristé uvaří jako žáby – pomalu, ale jistě. Můžeme se dlouhé hodiny přít o taktice, příčinách, důsledcích a variantách vývoje, nikdo mi však nevymluví, že nejhorším není (ať mi útlocitní prominou, opravdu nehodlám cokoliv znevažovat!) ani tak jedna konkrétní bomba a konkrétní atentátník, mnohem horší dopady má uvaření sebe sama ve vlastní šťávě a totální rozklad z důvodu panického strachu.
Začíná to až nepřirozenou rozvážností, která může mít mnoho forem (třeba tento týden mne má babička šokovala otázkami a varováním: ty jedeš vlakem? To se nebojíš? Žiješ rizikově a můžeš na to dojet.), končí to totální destrukcí všech výdobytků svobody, a to ani zdaleka nemusíme být liberalisty ohánějícími se svobodou v každé větě. Na strach Evropanů i Američanů toužebně čekají nejenom bojovníci džihádu, ale i všemožní otevření i skrytí totalitaristé uvnitř ohrožených zemí, kterým ti prostější z nás snadno uvěří hranou starostlivost o náš klidný spánek. V USA to začalo lidskosti nedůstojným zaváděním zákonů Patriot act 1 a 2, jejichž přímí klonové se zřejmě vyskytnou na starém kontinentě, v současnosti zuří diskuse ohledně důslednějšího monitoringu připojení k internetovým stránkám, hovorů z mobilních telefonů, kdy budou policisté moci získat jednodušeji souhlas k jejich odposlechu. Právě o opatřeních tohoto rázu hovořil britský ministr David Blunket, téměř totožné myšlenkové pochody má i Stanislav Gross a dnem i nocí se zabývá vytvářením koncepcí „protiteroristické” legislativy. Protřelí teroristé si ale téměř vždy najdou nějakou skulinku, doplácet na status quo budou zase jen pokojní „neteroristé“, kterým budou legálně vybírány emaily, monitorovány hovory v sítích mobilních operátorů, v krajních případech i bez souhlasu soudu. Naši vládci a strážci budou oprávněni znát naše bankovní účty a třeba i naši zdravotní dokumentaci. Existují určité indicie ohledně porušování určitých předpisů tohoto rázu policejními orgány i dnes, avšak stále se dle platného právního stavu jedná o exces, ne o legální (pozor, neplést zde s legitimitou) normu. Nejedná se ani tak o problém obecný, o nutnosti tvrdšího postupu proti skutečným teroristům panuje vcelku konsensus, mám jen nemalé pochyby o lidské kvalitě některých zákonodárců a členů výkonných orgánů následné zákony prakticky aplikujících.
Již v létě čeká svět velká zatěžkávací zkouška, olympijské hry v kolébce jejich pramáti, rizikům se zhusta dávají přívlastky nesmírná a jsou zde i rady hodit flintu do žita ještě před bitvou, hlavně proboha dokud je čas. Jeden z řeckých politiků, na jehož jméno si momentálně žel nevzpomenu, volá po možnosti zrušení her hlasem lidu – referendem řeckých občanů. Pokud by k této eventualitě došlo, vězte, že jedna z prvních bitev by byla prohrána. Kalhoty stáhnuty ještě před brodem, statisíce doslova vyklepaných strachy a vystresovaných ze svého možného osudu, lobotomie odvážného ducha a kritického myšlení. Chléb nám až do odvolání zůstává, hry prozatím z technických důvodů zrušeny. Opravdu chceme, abychom takto dopadli? Poraženi sami sebou ještě před válkou?

Josef Klas