Napsala: Kateřina Bartošová
,,Bez snů a ideálů nelze být člověkem.“
,,Neodpoutávej se nikdy od svých iluzí. Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“
Před pár dny jsem se náhodou setkala s člověkem, jehož pohled na dnešní stav věcí ve mně vyvolal dosti smíšené pocity a rozmluva s nímž mi poskytla nejen látku k tomuto článku.
Starý hřbitov, relativní oáza klidu v jinak rušném centru města. Dnes se zde již nepohřbívá, je to pietní místo, jež přiměje k přemýšlení, možná i proto, že jsou zde pochovány mnohé známé osobnosti českých dějin. Člověk tak stojí nad jejich hroby a uvědomuje si odpovědnost vůči minulosti národa, jakožto i národu samému, a povinnost pokračovat v díle započatém těmito lidmi, kteří žili pro ideu hrdé země, pro budoucí český lid.
A právě na tomto místě jsem hovořila s dotyčným pánem ve středních letech, který zde přemítal o svém životě. Ve svých osmnácti letech emigroval do Dánska poté, kdy ho komunisté ,,doporučili“ pro dělnické povolání, na něž dle posudku měl lepší předpoklady než pro studium vysoké školy. Po převratu se vrátil jako mnoho jiných s nadějí, že země nabere správný směr, ale ,,Celá revoluce byla akorát tyjátr pro lidi a ti tak rychle zapomínaj‘!“. A teď tam stál a litoval, že se v devadesátém roce nesbalil a neodjel opět do zahraničí, vyvaroval by se tak pocitu prázdnoty a vědomí života, jenž mu proklouzává mezi prsty.
Můžete si myslet, co chcete, nechci zde nijak moralizovat, taková situace zde panuje a nejedná se o ojedinělý případ, nýbrž jev doprovázející nynější společnost. V tuto chvíli chci jen klást otázky, nad nimiž se každý z nás musí zamyslet pouze sám, a odpovědi na ně musí opět pouze sám srovnat se svým svědomím.
Snad by bylo pro mě jednodušší vidět osobu, které se jedná jen o osobní prospěch, dalšího nevděčníka, jehož jediným zájmem je urvat si co největší kus toho, co naše vlast ještě nabízí, a pak jí (obrazně i doslova) ukázat záda. Ale tak jasné to – bohužel? – není. Žádná černá, nebo bílá. Je totiž příliš snadné bezmyšlenkovitě soudit a odsoudit – to dokáže každý hlupák – ale zamyšlení, proč se tak stalo, nám může přinést kýženou odpověď, klíč od třinácté komnaty národa.
Zabolí, když spatříte v lidech zklamání a jistou rezignovanost. Můžete se na ně hněvat, zlobit se nad jejich nečinností, vyvstává tu však otázka: Je opravdu nutný příchod zklamání a skleslosti do našich životů, když i přemýšliví, chytří a schopní lidé nemají sílu bránit se splynutí s davem?
Náhrobní deska mladíka, který zemřel ve dvaceti dvou letech údajně na choleru. ,,To, co on prožil za svých dvaadvacet, já neprožil za celý život! Dřív tak nějak dříve dospívali a žili naplno. Dnešní společnost je technická a to není dobře. Člověk místo aby rozvíjel sebe, rozvíjí techniku.“ Možná sebelítost, možná zkušenost, možná holý fakt – to je v pohledu toho, kdo se dívá, ale stejně v tom spatřuji kus pravdy. Tempo našich životů by se dalo označit za vražedné, a to nejen rychlostí, ale též dopadem! Život by měl být dobou na objevení a splnění svého poslání a ne slepým honěním se za materialistickými přeludy.
Avšak kolik takových ,,živých mrtvých“ bloudí naší společností naprogramované dle měřítek ryzího sobectví a ostrých loktů? Jsou skutečně tolik vyčerpaní, nebo jen neschopní žít a bez vůle ještě něco měnit? Mají vůbec právo odvrátit tvář od země, jež jejich nadání, mysli a citu tak zoufale potřebuje? Máme my právo jim to vyčítat? Opravdu jsme tak slepí vůči sobě i ostatním? Musí talentovaní lidé napřed zemřít nebo se proslavit v cizině, abychom je začali uznávat a vážili si jejich činů a děl?
Proto bych tyto věty chtěla věnovat právě tomu pánovi a všem tápajícím a zklamaným, aby měli odvahu a i přes nepříliš radostné vyhlídky do budoucna se nevzdávali a neukládali naději, schopnosti, víru a část sebe samých do rakve. Na pohřeb má český národ ještě dost času!!
Loading ...
Loading ...
6 responses so far ↓
1 Horst // Apr 25, 2008 at 6:12
“Emigrovat” a vzdát to zde, je možno i dnes. Spusta lidí zkouší začít žít v jiných zemích. Je smutné spatřovat rezignující lidské jednice. Nicméně ozývají se i hlasy, že tenkrát to bylo lepší. Po r. 89´nastal čas možností. Schopní a poctiví lidé si cestu našli. Bohužel také i ti nepoctiví. Jenže taková možnost, něco udělat a změnit, byla velmi vzácná a jen tak zase nepřijde. Lamentováním člověk nic nezmění. V dnešní době má člověk spoustu možností – trend státního aparátu, který se co nejméně míchá člověku do toho, co dělá, je jediná správná cesta – všechno ostatní je cesta k úpadku. A jako vždy, budoucnost je v mladých lidech.
2 Conel // Apr 25, 2008 at 6:27
Velice zajimavy clanek. Smutny, ale pekne a vystizne napsany. Casto me napada otazka: zaslouzi si bezna spolecnost se svymi nizkymi “idealy” opravdove velikany, pro ktere mela a ma za jejich zivota vetsinou pouze odmitnuti, pohrdani a casto dokonce horici hranici? A mohou ji tito skutecne pomoci, kdyz o jejich pomoc nestoji?
3 VS // Apr 25, 2008 at 8:50
Opět velmi dobře napsaný článek.
4 Playmaker // Apr 25, 2008 at 21:07
Bránit se splynutím s davem vyžaduje dnes opravdu enormní sílu. Dav totiž už ze své podstaty není latentní – podědomě a plíživě využije svoji sílu s komukoliv jdoucímu “proti proudu” začne dosti zásadním způsobem křížit plány… Problém našeho národa tkví v tom, že je vysoce destruktivně naladěn – díky bizardní kombinaci bolševického myšlení a komformního pseudohumanismu (nažerem se a budem se mít rádi)..
5 Mikke // May 2, 2008 at 14:21
Nebo je to mnohem jednoduší. “Komunisté” měli pravdu a ten “hrdina” příliš schopný nebude.
6 Káťa Bartošová // May 5, 2008 at 9:26
Ale o něm to není, spíše o tom, jak se dnes – bohužel a ne zřídka – přistupuje k životu, jeho hodnotám, vlasti…
Leave a Comment