Když pak budete kralovat po mně,
ozdobení korunou královskou,
pomněte,
že i já jsem kraloval před vámi
a že jsem obrácen v prach a v hlínu červů.
Podobně i vy upadnete v nic,
přecházejíce jako stín a květ polní.
Co je platna urozenost aneb hojnost věcí,
není li přidáno čisté svědomí
s pravou vírou
a s nadějí na nové vzkříšení.
(císař Karel IV.)
Lidská pýcha je nejčastější příčinou problémů ve společnosti. Pýcha nás staví na první místo v žebříčku hodnot. Vede nás k prosazování sebe sama, bez ohledu na jiné. Definice svobody končící tam, kde začíná svoboda druhéo, také vychází z pýchy a je zrůdná. Díky ní vidíme v ostatních ty, kdo omezují naši svobodu. Společnost pak není jeden celek, složený z nejrůznějších originálních lidí, ale souhrn protichůdných více či méně si cizích až nepřátelských osob. V ostatních vidíme své rivaly, ne-li přímo protivníky.
Těžko někdo dokáže fungovat nezávisle na ostatních. Přesto si díky tomu mnohý nalhává, že ostatní nepotřebuje. Je tu přece proto, aby se staral sám o sebe a sobecky prožíval své dny na tomto světě.
Každému je třeba zejména pokory. Pyšní lidé nejsou citově zralí a duševně naplnění, utápějí se v vlastní nicotě. Chybějící citové a duševní bohatství se snaží nahradit bohatstvím fyzickým. Povětšinou nemaje žádného ukotvení, své názory a postoje odvozují od vlastních momentálních pozic, tedy ze své pýchy. Nenutno dodávat, že diskuse s nimi je neobohacující a spolupráce obtížná. Obecné blaho, nějaký společný zájem podporují, jen je-li současně zájmem jich samých.
Nepřekvapí, pokud kandiduje právě pyšný člověk. Jak však ostatní povede? Místo spolupracovníků vidí jen své živé nástroje a názor jeho, coby hlavního představitele, bude považovat za nejlepší.
Skutečný vůdce je člověk, který ostatní nemusí převyšovat intelektem, penězi ani společenským postavením, nýbrž energií a svými činy. V svém konání musí být příkladný a zásadový. Vize, víra, vůle a vytrvalost jsou hlavní. Pyšný šéf názory jiných nebere plnohodnotně, ale snižuje a označuje za nereálné. Naopak příkladný vedoucí ví, jak je lze uskutečňovat, neboť vše vidí právě v činnosti.
Každý raději podporuje toho, kdo dokáže něco dělat, než toho, kdo aktivismus druhých shazuje, přičemž jeho vlastní činností jsou pózy.
Co se říká a píše, to se i snadno zapomíná. Co se vykoná, přetrvá věky. To dokazuje i dílo největšího Čecha Karla IV.
Milan Tobiáš



4 responses so far ↓
1 Ivan // Dec 20, 2005 at 4:43
Eto očeň charašó. Mně nrávitsja taváryšč Tobiáš
2 tatatunga // Dec 20, 2005 at 20:16
Nic proti,ale karel ctvrty nebyl cech,nybrz lucemburk.
Nebo snad ne?
3 Adam Kovář // Dec 21, 2005 at 3:39
No tak jeho matka byla Eliška Přemyslovna, takže českou krev v sobě bezpochyby měl. Je sice pravda, že ve středověku se hlavně u šlechty na nějakou národnost moc nehrálo, o to víc je ale potěšitelné, že se Karel IV naučil česky, pro tuto zem mnoho udělal a za Čecha se i považoval.
4 Milan Tobiáš // Dec 23, 2005 at 7:24
für Tatatunga ua.
Císař Karl IV. je Čechem pro své skutky. Jen pro ně a pro nic jiného.
Řeči a prohlášení nejsou k ničemu bez konání je to mlácení prázdné slámy. To kým, čím jsme ukáží nejlépe naše činy. O tom je i ten článek.
Není lepšího příkladu než Karla IV.
O jiných panovnících nemluvíme ani jako velkých češích, ani jako o velkých panovnících.
Leave a Comment