V Čechách a na Moravě jsme před dvanácti lety prožívali fázi gründerského kapitalismu se všemi průvodními jevy, jež k tomu patří. Zavírala se jedna továrna za druhou, lidé, neznajíc do té doby „dobro“ nezaměstnanosti, pocítili ji v její plné „rozkoši“; ekonomové z ODS a vláda, jež tato strana na základě voleb z roku 1992 sestavila, snažili se v národě, který v důsledku komunistického režimu trvajícího dvě generace byl ekonomicky nivelizován, vytvořit v české společnosti - přesně podle pouček Karla Marxe a Fritze Engelse - dvou vousatých dobrodějů „šťastné budoucnosti“ - sociální třídu „horních deseti tisíc“ stůj co stůj.
Přes noc se z bolševických správců/ředitelů národního majetku, tedy majetku, který jsme my všichni vytvářeli a rozmnožovali často otrockou prací, stávali vlastníci a majitelé - široce se ujímalo slovo manažeři; jejich společným znakem je absence sebemenších ohledů na život svých zaměstnanců.
Pro dokreslení charakteru nových majitelů podniků a továren je třeba si uvědomit, že je na výsluní jejich ředitelských postů v dobách bolševického režimu vynesla vlna tzv. normalizace v sedmdesátých letech. Aby se stali správci našeho majetku, tedy ředitelé (s nimi i všichni ti náměstci, co jich bylo), museli se nejdříve stát členy zločinné Komunistické strany Československa. Aby se stali členy KSČ, museli plivnout na suverenitu svého státu a být zrádci svého vlastního českého národa. Nic jiného totiž od nich bossové KSČ nechtěli, než aby nahlas a veřejně souhlasili s tzv. vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Jinak řečeno: za kus „žvance“, aniž se styděli, prohlásili se za zrádce národa a kolaboranty s okupační mocí! Ztráta morální čistoty ani zrada národa fyzicky nebolí a okolnost, že svým nechutným postojem se stali morálním bahnem společnosti, nebylo na nich ani znát, ani cítit, za to „kešeně“ byla plná. Tak čeho se bát?
Zkraje roku 1994, tak jak vzrůstala nespokojenost a rozčarování prostých lidí s ekonomickým a politickým vývojem v republice, vytvořila v Praze skupina schopných a odhodlaných lidí novou politickou stranu s názvem Demokratická unie (DEU). Strana měla být náplastí na všechny ty křivdy a zlodějny, divokou privatizaci, vzrůstající kriminalitu prorůstající do nejvyšších vrstev společnosti, korupční prostředí, rozprodej národního majetku do ciziny, atd.atd. Kdo chce více vědět o této době a událostech s ní spojených, odkazuji ho na tehdejší noviny Český deník, vydávané jeho majitelem p. Kudláčkem. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu a v dobré víře lidé - mezi nimi i já - kteří upřímně doufali, že se dá pomocí demokratických prostředků a metod leccos ve společnosti opravit. Za všeobecného konsensu nastavit v národě morální hodnoty, jež by byly nejen prioritou v chování lidí, ale byly by i rozhodujícím činitelem v ekonomice i politice. Je to jistě naivní představa, ale tehdy se to lidem tak naivní nezdálo. Přetrvávala mezi nimi totiž ještě jakási euforie z roku 89, která ovšem v dalších měsících z nich dokonala vyprchala. Do nové strany se hlásili ve velkém počtu i lidé, kteří tuto stranu vnímali jako příležitost, jako poslední vlak, do něhož je třeba naskočit a nechat se svést do nejvyšších pater politické moci.
Toho roku se i v Praze 6, tak jako na mnoha místech republiky, zakládaly buňky nové strany. V sále kina Ořechovka 27. května 1994 se nás sešlo tenkrát přes šedesát lidí. Byli to lidé ze všech sociálních vrstev společnosti - od té doby jsem už nezaznamenal tak velikou spontánní účast dospělých lidí na řešení politického života společnosti…
Organizačních záležitostí se ujal ing. Bělohoubek, známý disident na Praze 6. Po jeho krátkém úvodu dal slovo plénu. Nastal slovní průjem mnoha lidí, zoufalé výkřiky na vládu a ODS, jakož i proklínání komunistů - kdo v té době absolvoval nějaké politické schůze, tak ví o čem hovořím; člověk nabyl falešný dojem, že vlastně všichni v sále v dobách bolševického režimu byli jeho tvrdými oponenty.
Po více než dvou hodinách se přistoupilo k tomu hlavnímu: volbě předsedy DEU na Praze 6. Domnívali jsme se, že jím bude ing. Bělohoubek. On však k volbě doporučil prof. Č. Černého z vysoké školy chemicko-technologické.
Pan profesor měl úžasné entreé: ve svém projevu, jež vedl tvrdě antikomunisticky, se rovněž představil jako nesmiřitelný odpůrce ODS a vlády vedené jejím předsedou, dnešním panem presidentem. V kině Ořechovka učaroval své posluchače jednak svým slovním vystoupením, jednak svým vzhledem: střední štíhlá postava, dokonale padnoucí drahý oblek, kravata, ostře řezaný obličej s brýlemi, bílé vlasy - dokonalý profesorský zjev.
Už se schylovalo k volbě, resp. jmenování, neboť snad každý byl rozhodnut dát mu svůj hlas, když jsem si uvědomil, že vlastně pan profesor nám o sobě nic neřekl, že bychom měli znát jeho krátký životopis. Bojoval jsem sám se sebou: budu-li vyžadovat, aby na sebe něco řekl, budu vnímán jako provokatér; na druhé straně, vědět něco o něm musíme, když mu dáváme důvěru. Zvítězilo ve mně mé lepší já, vstal jsem a prohlásil, že pan profesor by nám měl říci také něco o sobě. V tu chvíli bylo v sále kina takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnuvší na zem. Odkvétající zmalované a vykrmené matróny, které byly ozdobou všech bolševických schůzí, mně očima vražedně probodávaly, co že si to vůbec dovoluji. Pan profesor Černý hbitě vstal a jal se hovořit. Hovořil o tom, jak ho mají jeho studenti rádi, hovořil o tom, jak studoval a vystudoval, a také řekl, že mu v roce 1969 zůstal bratr ve Švédsku, a on že prý v roce 1970 získal profesorský titul a zařazení na vysoké škole. Po jeho slovech jsem zůstal jako omráčený!
Po chvíli jsem opět vstal a prohlásil, že vzhledem k životopisu pana profesora nemůže - podle mého názoru - tento vykonávat funkci předsedy DEU na Praze 6. Obšírně jsem také dokazoval, proč si to myslím. Moje argumenty neobstály - jako vlny mořské vody se rozbíjely o skálu mlčení většiny přítomných. Lidé v sále nebyli schopni - lépe řečeno nechtěli - si dát do souvislosti profesorovo sdělení s tehdejší politickou situací, že totiž komu utekl na Západ někdo z rodiny, zůstavší příbuzní měli tak říkajíc „po chlebě“. Ano, bylo možné, že někdo z rodinných příslušníků žijících v socialistickém táboře mohl dělat kariéru, ale to nebylo zadarmo; všechny takové „hříšníky“ měli estébáci pod kontrolou, jejich kariéra, byla-li jaká,znamenala něco za něco. Byl-li někdo na takovém vysokém postu jako pan prof. Černý a nebyl přitom v KSČ, musel být dobře zapsán jinde. V každém případě je to člověk s elastickou páteří a musel bolševikům „zobat z ruky“. Všechno marné: lidé v sále byli hlušší, nechtěli znát pravdu o metodách komunistického režimu i když ho sami prožili. Viděli jen před sebou skvostného pana profesora, bezvadného rétora - a to bylo pro ně rozhodující. Normalizační profesor Černý byl tedy na Praze 6 zvolen předsedou DEU, strany, jež si vytkla za svůj hlavní cíl postupnými cílenými kroky národu vrátit duchovně-morální hodnoty!
O celém volebním spektáklu na Praze 6 jsem napsal článek do Českého deníku, jež vyšel 22.6. 1994.
Na základě toho se konala druhá schůze DEU, kde byl přítomen i šéf DEU, sám ing. Majzlík. Tento Majzlík přešel do DEU z KDU-ČSL, kde byl dlouholetým členem. Submisivita této takystrany a její čtyřicetiletá a stále nenaplněná touha vlézt do rektálního otvoru mocných tohoto světa, se nutně musí podepsat na psychice a rozhodování jejích členů, zejména vedení.
Schůze se nesla v duchu „nalezeného nepřítele ve straně“, za kterého jsem byl označen já, protože jsem se opovážil nazvat věci pravým jménem. Označili mne za štváče, rozvraceče a lháře, dokonce mě jistý právník vyhrožoval trestním stíháním. Takže v politické straně DEU jsem skončil, aniž jsem do ní vstoupil. Tak to v Čechách chodí: kritik musí odejít, zatímco žába zůstává na prameni.
Příběh má ovšem svou pikantní pointu.
V listopadu 1994 se v České republice konaly komunální volby. Na Praze 6 volby vyhrála ODS a starostou se stal ing. Petr Boček. Protože DEU měla také tenkrát slušný volební výsledek, zaujala místa v zastupitelstvu a pan profesor Černý se stal dokonce členem rady zastupitelstva.
Pan starosta byl člověk snaživý, přišel s nápadem vskutku geniálním: udělat z Dejvic jakousi reprezentační čtvrť pro „horních deset tisíc“. Jeho skvělý, lidumilný nápad dokonce korunoval tím, že tehdejšímu premiérovi, panu V. Klausovi - svému stranickému bossovi - nabídl přiměřený byt jeho postavení za „přiměřenou“ cenu. Tenkrát, v roce 1995, se „transakce“ provalila a média měla několik měsíců o čem referovat. Ale pikantní na věci je to, že v radě zastupitelstva v Praze 6 pro to, aby byl byt nabídnut Klausovi, zvedl ruku i náš milý normalizační profesor Černý!
V té době se mi dvakrát při náhodném setkání na ulici stalo, že lidé, kteří mu v sále Ořechovka dali hlas, se mi omlouvali a divili se, jak mohli být tak zaslepeni. Byla to pro mne příjemná satisfakce a měl jsem velkou radost zejména z toho, že pan profesor odkryl svou skutečnou tvář.
Píše se rok 2006, zanedlouho budou parlamentní volby. Apeluji na voliče, aby byli uvážliví ve svém rozhodnutí komu dát svůj hlas. Nedejte se zmást zjevem kandidátů, nebojte se jich ptát na jejich život: kde pracovali za vlády bolševiků, jakou dělali kariéru, jak a v čem byli organizováni, jak velké majetky mají, kdy a jak je nabyli, popřípadě kde a kdy studovali apod., protože to jsou informace, jež osvětlují život kandidáta a částečně ukazují i jeho vnitřní život; neboť - považte! - jestli kandidát bude zvolen, bude placen z vašich peněz.
Uplatňujme vždy a všude na předvolebních schůzích svoje právo znát své kandidáty!

Ladislav Malý