Napsal: Jan Skácel

Ve čtvrtek dne 28. února uveřejnilo Právo článek známého funkcionáře ČSSD pana Jaroslava Foldyny pod titulkem „Prohraje-li Srbsko, prohraje i Evropa.“ Autor zde popisuje působení sdělovacích prostředků, které zaznamenávají masové demonstrace v Srbsku včetně pokusu o zapálení velvyslanectví USA a současně je kritizuje s tím, že žádný redaktor neuvede příčiny. V další části pak popisuje běh událostí z roku 1999, kdy dochází k agresi NATO vůči bratrskému srbskému národu za účelem udržení multietnického charakteru oblasti Kosova. Následně se pak vrací ke skutečným následkům této intervence, kdy hořce konstatuje, že v dnešním Kosovu jsou multietnické již jen hřbitovy.

Správně pojmenovává celou loupež, jíž se mezinárodní společenství těch mocných dopouští na Srbsku, porušení norem mezinárodního práva, nedodržení rezoluce Rady bezpečnosti OSN, v některých případech jde i do detailu, když vyjmenovává i oběti. Snad zde schází již jen jedno, říci, co byla UCK, co jsou dnešní představitelé nového druhého albánského státu a napojení těchto lidí na narkomafii.

Jenže jaksi zapomíná, že i on je jeden z těch, kteří na těchto skutečnostech mají svůj podíl. Jako funkcionář strany, za jejíž vlády jsme vstupovali do NATO, nedokázal prosadit, aby se o tomto vstupu konalo referendum. Jaksi pozapomněl, že ve chvíli, kdy padaly bomby na Bělehrad, byli jsme i my toho příčinou, neboť jsme dali k disposici svůj vzdušný prostor. A tak jsme se tehdy, ještě jako svobodný a suverénní stát s demokratickými zvolenými zastupiteli, stali po prvé v moderní historii agresory. Věci se mají totiž nazývat pravým jménem.

Když jsem se na pozvánku, jako tehdejší tiskový mluvčí občanského sdružení Vlastenecká fronta, účastnil dne 28. dubna 1999 smutných oslav státního svátku ještě tehdejší Jugoslávie, bylo mi nedobře. Nedobře z toho, že jsem se tam mezi jinými sešel i s některými poslanci ČSSD, poslanci vládní strany, která se zachovala jak se zachovala. Občanské sdružení Vlastenecká fronta manifestovala za bratrskou Jugoslávii již rok před tím před jejím velvyslanectví, kdy hrozil útok, snad jako jediné. Tehdy se vojenská intervence odložila. Když v roce 1999 došlo k agresi, tak byla Vlastenecká fronta opět první, když vyjádřila svou solidaritu s bratrským srbským národem a svolala opět na ta samá místa demonstraci. Ze mne se stal přes noc puncovaný extremista, který v mnoha ohledech přestal věřit na principy euroamerické civilizace.

Pan Jaroslav Foldyna zůstává stále člověkem společnosti. Útočí na USA a zapomíná, že stejně se chová celá Evropská unie. Celá společnost pánů z Bruselu totiž není nic jiného, než společenství velkých, kteří pod pláštíkem politické integrace chtějí z těch menších a malých udělat poslušné vykonavatele svých politických a ekonomických zájmů. A kdo nebude poslouchat dopadne jako Srbové. Sociální demokracie je pak v celoevropském měřítku toho poslušným nástrojem.

Jako by se nevědělo, že jeden dlouholetý ministr zahraničních věcí Německa kdysi ve svých pamětech napsal, že Srbsko musí být potrestáno, protože vyvolalo první světovou válku. Inu, kde ty časy jsou, kdy někdejší císařské Německo bylo zásluhou Otty von Bismarck velmocí první kategorie. (A jak by to bylo pro Němce hezké, kdyby se ony doby opět navrátily). Zajímavé je, že tuto větu o nutnosti potrestat Srbsko otiskly při vzpomínkách na bitvu na Kosově poli před devíti lety Lidové noviny. Pouze nevyslovily jméno autora. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Jistě, v tomto boji za Srbsko nesmíme kapitulovat. Ale nesmíme také vzdát svůj boj za lepší Evropu. Evropu, ze které nebude vylučováno Rusko pod pláštíkem samozvaně vykonstruovaných pohádek o lidských právech. Evropu tak, jak ji charakterizoval velký francouzský státník Charles de Gaulle - Evropu vlastí (národních států) od Gibraltaru až po Ural – zde bych dodal až po Eurosibiř, protože i tu obývají Rusové, kteří jsou Evropany. A kdo je vlastně onen Evropan? Opět budu citovat de Gaulla. Člověk bílé pletí, křesťanského náboženství a vychovaný v řeckořímském kulturním dědictví. A organizačním základem této Evropy jsou národní státy. Veškerá soustátí a mnohonárodní federace vždy zkrachovaly, vesměs pak s nedobrými následky pro zúčastněné.