Napsal: Filip Fidelité

Drtivá většina obyvatel západního světa má dnes dostatek informací o tom, jak vážně je poškozeno životní prostředí na Zemi. Díky nadšení mnoha jednotlivců i skupin a také díky internetu máme přístup k mnoha šokujícím záběrům zničené přírody a vybíjených zvířat. Známe statistiky, které jsou rok od roku více varující. Víme o společnostech, které kácí deštné pralesy nebo masově znečišťují prostředí. Víme i obrovských továrnách na smrt, jatkách, které se staly nedílnou součástí našich konzumních životů. Přesto však, kromě sporadicky zamáčklé slzy nebo podpisu petice některé ekologické organizace, s tím málokdo něco děláme. A čas naší planety zatím nemilosrdně směřuje ke svému konci.

Téma ochrany přírody je často úzce spojováno s levicovými organizacemi, které ochranu přírody propojují i s politickou agitací. Pro mnoho nacionalistů se tak ochrana přírody stala zapovězenou stezkou, na kterou se nechtějí pouštět. Přitom otázka rasy a národa byla s přírodou a se zemí odjakživa pevně spjata
Ekologii jsem okolo sebe vnímal už od puberty, ale nikdy jsem jí nebral příliš vážně snad i proto, že mě odrazovala představa ekologických aktivistů s dredy na hlavě a nášivkami Antifašistické akce na roztrhaném kabátě. Změna přišla teprve někdy před sedmi lety, kdy jsem byl na návštěvě za německými kamarády. Diskutovalo se, poslouchala se muzika a pilo pivo. Když nás pak pozdě večer šli Němci doprovodit k hranicím, už mírně opilý jsem zmačkal plechovku od piva a zahodil jí do trávy. Jeden z Němců se na mě otočil a káravým hlasem řekl: „Umweltschutz ist Heimatschutz” (něco jako – ochranou prostředí chráníš vlast). Zahanbeně jsem plechovku zahodil do blízkého koše a začal o všem přemýšlet. Došlo mi, že je jasné, že když chráníme naše lidi a naší zem, které obojí tak milujeme, ochrana přírody, jejíž jsme všichni součástí, k tomu neodmyslitelně patří. A během svého studia jsem brzy poznal, že tento koncept není v žádném případě nový.
Je něco v naší rasové duši, co nás táhne do neznámých krajin. Chceme stoupnout tam, kam se před námi dostala jen zvěř. Láká nás dálka. Neposední bílí pionýři, kterým byla přelidněná Evropa vždy malá, vyráželi na dlouhé cesty po moři i po souši. Marco Polo došel až do Číny. Vasco de Gama obeplul Afriku. Magallhaesova výprava obeplula celý svět a po ní to zopakoval Francis Drake. Stovky vědců se plavily s nimi, aby v dalekých krajinách obdivovaly krásy přírody a zkoumaly její taje. Navzdory divokým Indiánům pronikaly skupinky i jednotlivci na západ severní Ameriky. Neúnavně mapovali krajinu a přinášeli informace o přírodních krásách i zvláštních, neznámých zvířatech. Stejně jako jejich současníci, kteří procházeli divokou Afrikou. Ti všichni z naší krve chápali pouto, které nás k přírodě váže. Mnozí opouštěli přetechnizovanou Evropu, aby v daleké divočině splynuli s odkazem svých předků, kteří kdysi vyšli z hlubokých lesů.
Byli však i jiní, kteří v Evropě zůstali a vyhlásili svůj návrat k přírodě na její půdě. V době romantismu mnozí opovrhovali tím, jak velký průmysl mění tvář krajiny. Velké lesy byly vykáceny, města se začala rozšiřovat a zájem zisku a blahobytu převládl nad zájmem přírody. Lidé si v té době zřejmě neuvědomovali, co jejich zásahy s přírodou za relativně krátký čas dvou set let udělají. A tak Evropa a Amerika každou chvíli slavila nějaký další technický úspěch nebo to, jak se jim přírodu podařilo přemoci. Naproti tomu však především mezi mladými lidmi vznikaly různé spolky, kterým byla průmyslová revoluce pro smích a byli šťastní, když mohli odejít do lesů a jen tak se toulat.
Tato kultura byla nejvíce rozšířená v 19. století v Německu. Studentské vlastenecké spolky se ztotožňovaly se svými pohanskými předky a v hlubokých lesích uctívaly svazek člověka a přírody. Snad i proto, že tato vlna zasáhla celou generaci, bylo německé enviromentální hnutí nejsilnější v Evropě a šířilo se i do dalších zemí. Již v roce 1815 Ernst Moritz Ardnt ve svém článku Péče a zachování lesů volá proti odlesňování a vidí přírodu jako jedno těleso, kde žádný tvor ani rostlina nejsou výš než ostatní, ale jsou spolu navzájem propojeny. Ten samý Arndt ale mluví i o německé půdě a německém sedlákovi, kdy zdůrazňuje jednotu země a člověka, který jí obdělává, dává tak teoretické základy pozdější myšlenky Blut und Boden, krve a půdy. Tyto myšlenky dále rozvedl Arndtův žák, Wilhelm Riedl, ve svých článcích proti industrializaci a urbanizaci společnosti, kde se obdivoval venkovským hodnotám jako protipólu dekadentního života ve městech.
V roce 1867 německý zoolog Ernst Haeckel, který se na konci svého života stal členem společnosti Thule, uvedl do života výraz ekologie a spojil myšlenky ochrany a studia přírody s kritikou míšení ras a podporou rasové eugeniky. Ekologie se tak tehdy nestala ničím menším, než generální myšlenkou sociálního odporu vůči modernímu světu
Ve dvacátých letech minulého století, kdy v Německu rostla síla nacionálně socialistického hnutí, staly se různé enviromentalistické spolky jeho přirozeným spojencem. Nacisté totiž, mimo jiné, v prvních letech své existence ostře vystupovali proti velkému průmyslu, hlásali odklon od moderní společnosti zpátky k pohanským kořenům a vyzdvihovali prostotu a čistotu vesnického člověka.
Především v začátku 20.století se témata, která se pozdějí sloučila s nacistickým světonázorem, dostala do populární literatury. Návrat k přírodě, anti-kapitalismus a láska k životu, se poprvé nejvíce objevila v díle Jacka Londona, kdy jako jeden příklad za všechny můžeme uvést jeho Měsíční údolí, příběh dvou mladých manželů, kteří opustí džungli dělnického San Francisca na cestě do svého vysněného Měsíčního údolí. Svého času velmi oblíbeným spisovatelem se stal i Nor Knut Hamsun, jehož dílo Growth of the Soil (Matka příroda) velebilo prostého člověka, který si najde dobrou ženu, založí rodinu, postaví farmu a žije tvrdým, ale krásným zemědělským životem.
Dalším spisovatelem, který ve svém díle idealizuje německého rolníka, byl Friedrich Griese, jehož díla Winter, Feuer a Die Weissköpfe se stala jedněmi z nejčtenějších děl ještě před nástupem nacionálních socialistů k moci.
Ti, když pak ve volbách v lednu roku 1933 získali nejvyšší počet hlasů, přistoupili k mnohým změnám. Některé vyvolaly kritiku světové veřejnosti, jiné zas její pochvalné mručení. Mezi takové změny můžeme zařadit vyhlášení pruského ministerského předsedy Goeringa, který 16.srpna 1933 vyhlásil na celém území Pruska zákaz vivisekce. Trestem za porušení tohoto zákazu bylo odeslání do koncentračního tábora. V oficiálním prohlášení se objevilo: „Mezi všemi civilizovanými národy je tak Německo prvním, které ukončilo kulturní hanbu vivisekce. Nové Německo nejen že osvobozuje člověka od prokletí materialismu, sadismu a kulturního bolševismu, ale dává krutě perzekuovaným, mučeným a až dosud bezbranným zvířatům jejich práva. Přátelé zvířat a odpůrci vivisekce radostně uvítají tuto akci nacionálně socialistické vlády nového Německa!”
Na druhou stranu je třeba říct, že podobný zákon v té době existoval i ve Velké Británii. Nicméně vedle zákazu vivisekce, se v Německu na rozdíl od Británie kladl veliký důraz na práva zvířat. V roce 1936 byla založena Německá společnost pro zvířecí psychologii a od roku 1938 se ochrana zvířat učila jako předmět na středních a vysokých školách. Přesto je nutné uvést, že zatímco německá věda a veřejnost odmítla pokusy na zvířatech, někteří němečtí lékaři přešli k pokusům na lidech. Ale toto není tématem tohoto eseje.
Enviromentální uvědomění bylo zřetelné i u Adolfa Hitlera, který ve dvacátých letech ve své později smutně proslulé knize Mein Kampf píše: „Když se lidé pokouší vzbouřit proti železné logice přírody, dostanou se do konfliktu s těmi samými principy, kterým jsou vděčni za svou existenci jako lidské bytosti. Jejich činy proti přírodě musí nutně vést k jejich vlastnímu konci.“ Ve straně později existovala skupina, která byla nazývána jejím zeleným křídlem a kterou vedl Rudolf Hess, jenž byl až do svého letu do Anglie v roce 1941 zárukou, že ekologické aktivity v nacistickém Německu mají posvícení z těch nejvyšších míst.

Po druhé světové válce byly ekologické myšlenky často diskreditovány, když byli jejich nositelé spojováni s nacismem. Někteří významní ekologové pak byli dokonce nazýváni ekofašisty, když skutečně jako nacisté spojovali ochranu přírody s ochranou lidí, respektive evropských lidí, před destruktivními vlivy kapitalistické společnosti. Díky přízraku pronásledování všeho nacistického a fašistického se enviromentální hnutí dostalo více do vlivu lidí z ultralevicového spektra a přibližně od 70. let minulého století široká veřejnost ochranu přírody vnímá jako součást ultralevicových světonázorů.
S tím, jak se zhoršuje životní prostředí a jeho dopady postihují stále větší množství lidí, roste i ekologické hnutí. A protože ekologie a kapitalismus si spolu nerozumějí a ekologické organizace byly skutečně dobře podchyceny ultralevicovými elementy, došlo ke zneužití tématu ochrany přírody jako politického nástroje. Lidé, kteří jsou v ideologické opozici vůči ultralevici, jsou z ekologických skupin vytěsňováni a cejchováni jako ekofašisté. Ochrana přírody je tak dnes z drtivé většiny levicovým tématem. A to je chyba. Ochrana přírody totiž s politikou nemá nic společného, protože je věcí nás všech a my všichni bychom se měli zapojit.
Jaká je tedy alternativa pro nás, kteří jsme nazýváni zelenými nacisty či ekofašisty a v zelených organizacích pro nás není místo? A jaký je vlastně náš postoj?
Ačkoliv můžeme vycházet z některých myšlenek našich předchůdců a být dokonce ovlivněni i levicovým proudem v ekologickém hnutí, je třeba vycházet ze současnosti, současných problémů světa a své názory nepodřizovat žádným ideologickým dogmatům. Protože na prvním místě je příroda a pak vše ostatní. Na následujících řádcích proto shrnu to, co je podle mě příčinou současného stavu, a pokusím se nabídnout určitá řešení.
Jsem přesvědčen, že tzv. trvale udržitelný rozvoj není za současných podmínek možný. Počet lidí na zemi neustále roste a jejich požadavky po vyšší životní úrovni rovněž. Příroda musí člověku ustupovat v každém směru. Mnoho zvířecích druhů je na pokraji vyhynutí nebo už z naší planety nenávratně zmizelo. Znečišťování ovzduší vede k neustálému rozšiřování tzv. ozonové díry, která způsobuje závažné změny klimatu a především globální oteplování, kdy zcela reálně hrozí, že po roztátí ledovců dojde k zatopení veliké části naší planety. Tento stav je ještě více zhoršován odlesňováním obrovských ploch země, především Amazonie, která bývá nazývána plícemi Země. Odlesňování způsobuje erozi půdy a tím, že půda není schopná vsakovat déšť, dochází k stále větším záplavám. Se vzrůstající spotřebou masa roste opotřebovanost zemědělské plochy, která není nevyčerpatelná, a například ve Spojených státech dojde v několika letech k naprostému vyčerpání její kapacity. Ropa, která je zdrojem energie na celém světě, má při současném stavu kapacitu maximálně na dalších 50 let, ale realistické odhady jsou ještě mnohem varovnější.
Proč při znalosti těchto faktů je reakce světa stále tak pomalá a v mnoha případech naprosto opačná té, jaká by měla být?
Víme, že využívání přírodních zdrojů stejně jako míra znečištění je v západním světě mnohokrát vyšší, než v rozvojových zemích Asie a v zemích Třetího světa. Naše společnost se dostala zcela do vlivu velikých korporací, jejichž zisky a přežití jsou na plundrování přírody závislé. Jejich zisky jsou také závislé na pravidelné a zvyšující se spotřebě, proto jsme ovládáni závislostí na módě a konzumu a v zájmu našeho pohodlí a snahy „být in“, jsme přírodu dovedli na pokraj jejích sil. A nejen přírodu. Mocné korporace ovládají i vlády a tisk a pro zajištění jejich zisků se vedou tzv. války proti terorismu, ve kterých se především USA postupně snaží ekonomicky ovládnout strategické části světa. Dobře myšlené ekologické iniciativy jsou USA a některými dalšími zeměmi bojkotovány a tyto země, které místo zájmů svých občanů hají zájmy velikých korporací, jsou tak velikou překážkou na cestě za nápravou našich chyb.
Další obrovský problém, který většina ekologických organizací sice zmiňuje, ale nesprávně interpretuje, je přelidnění planety. Ve svém nedávném článku jsem upozorňoval na to, že za posledních padesát let se počet obyvatel Země více než zdvojnásobil. Ale zatímco počet Evropanů spíše stagnuje, největší růst zaznamenala Afrika, kde se počet jejích obyvatel zečtyřnásobil, a Asie, kde počet obyvatel vzrostl třikrát. Tyto čísla mají prudce vzestupnou tendenci a pokud se nic nezmění, do roku 2050 bude na Zemi 9,2 miliardy lidí, z nichž jen necelou miliardu budou tvořit Evropané a jejich soukmenovci v USA a Austrálii.
Levicové zelené organizace životy Afričanů a Asiatů často upřednostňují nad životy Evropanů. Nás správně upozorňují, že naše města jsou přelidněná a svým vysokým počtem přírodu příliš zatěžujeme. Tyto výtky však do Afriky nemíří. Do padesátých let minulého století byl počet Afričanů udržován přirozenou cestou. Za posledních padesát let, kdy do Afriky směřují tisíce tun hospodářské pomoci, léků a (deseti)tisíce evropských specialistů, se Afričané přemnožili a ačkoliv nejsou schopni sami sebe uživit, přivádějí na svět stále víc potomků. Tento stav už dávno dospěl ke katastrofě a to, že tisíce Afričanů podstupují zoufalou cestu do již přelidněné Evropy, je toho důkazem. Podobná katastrofa brzy hrozí i přelidněné Asii, protože, jak již bylo řečeno, zemědělské plochy jsou vyčerpávány a Asii reálně hrozí hladomor.
Jaká je teda idea nás, kteří se můžeme nazývat neo-enviromentalisté?
Dnes už dávno nestačí jen vyrazit do lesa a sbírat odpadky. Problém narostl do tak obrovských rozměrů, že nejdůležitější je dnes osvěta, aby byly pozitivní změny vykonávány co největším počtem lidí. Naším úkolem je v lidech probouzet ekologické myšlení a chápání skutečných problémů a souvislostí. Musí si uvědomit, že naše planeta má jen velmi málo času, pokud se všichni radikálně neomezíme a nebudeme většinu své energie věnovat ekologicky prospěšným projektům.
Je třeba si uvědomit, že současná vláda Spojených států je k přírodě nepřátelská a odpor k její politice, který by snad mohl vést k očistě a výměně jejích elit, je v zájmu nás všech.
A konečně, je třeba chápat pouto člověka k jeho půdě a přírodě. Jsme svázáni s lesy Šumavy stejně jako je norský rybář svázán se svými fjordy či ukrajinský farmář s nekonečnými dálkami jeho obilných polí a Španěl se sluncem zalívajícím pobřeží Středozemního moře. Musíme chápat toto pouto a respektovat a ctít ho. Pokud si toto uvědomí i lidé z Asie a Afriky, ještě máme naději. Pokud ne, musíme udělat, co je v našich silách, protože příroda volá o pomoc, a pokud zahyne, zahyneme i my.