Ministr vnitra Bublan v nedělních Otázkách Václava Moravce nepřímo naznačil, že za současným nepříliš uspokojivým stavem v řadách policie stojí destrukční práce opozice, jež se snaží narušit dozajista nezměrné úsilí strážců zákona na dosažení spravedlnosti ve všech dílčích případech. Vše zřejmě odněkud ze zákrytu řídí protřelí intrikánští opozičníci nasazující své vycvičené sabotéry přímo do centra dění. Věk, v němž jsem věřil v reálnou existenci pohádkových hastrmanů a bludiček, již čas odvál kamsi v dál, raději se držím faktů, která se snažím dávat do souvislostí a z nich generovat závěry. Ty pak mnohdy nezahalují stávající české poměry do růžového nádechu.
Ministerstvo vnitra se snaží před očima veřejnosti napravit svou pošramocenou reputaci, realizovalo brainstorming mozkových trustů, jehož výsledkem zřejmě bude vyslání několika specialistů na Seychely, odkud mají přivláčet uprchlého českého miliardáře Radovana Krejčíře, pokud možno heroicky po vzoru bájného Bivoje. Nikdo kompetentní se již samozřejmě neobtěžoval dodat, že celá tato pseudosnaha bude zřejmě tak úspěšná jako zoufalé volání po loňském sněhu. Pokud to alespoň oni vyslaní experti myslí upřímně, jsou na nejlepší cestě napodobit jinou bájnou postavu - Sisyfa. Seychelly jsou totiž známé tím, že uprchlé podezřelé jedince domovským státům nevydávají, nota bene za situace, kdy tito disponují občanstvím tohoto ráje v Indickém oceánu. Podle právních rozborů totiž čeští policisté nemohou na území cizího státu provádět žádné úkony ani komunikovat s justičními orgány, což je možno pouze formou mezinárodní právní pomoci. „Pojedou tam na výlet, maximálně si popovídají s místními policisty, ale smysl to nemá žádný,“ sdělil serveru novinky.cz právník, jež si nepřál být jmenován. Zřejmě ministerstvo vnitra podobné právní experty nemá v rukávu. A pokud snad ano, svědčí to o jednom: celá tato snaha je pouhým nakašírovaným pozlátkem a pozdním honění bycha, ať již z nedbalosti či něčí zlé vůle. V hlavě mi vyvstává otázka, jestli k předpokládanému seychellskému vyústění vůbec muselo dojít.
Mohu se ovšem touto formou jen ptát, kupříkladu jestli české ministerstvo vnitra navázalo kontakty se svými slovenskými protějšky ohledně spekulovaného Krejčířova napojení na Tarika Besharu, libanonského podnikatele fakticky vlastnícího několik firem na Slovensku, v ČR taktéž obviněného ze závažné trestné činnosti. Proběhly vůbec nějaké pokusy rozkrýt tyto vazby? Byly již skutečně z policejních řad odstraněny skutečně všechny elementy, které například zapříčinily únik interních materiálů z BIS a protikorupční služby do Krejčířových rukou? Zřejmě bych byl nehorázným naivou, kdybych na některou z otázek odpověděl kladně, zvláště když v současné době zřejmě v rámci policie neexistuje útvar korupcí neposkvrněný jako pověstná lilie. Leda že bych věřil v pernou policejní práci v totálním utajení ústící v grandiózní finále spočívající v odhalení všech nebo alespoň většiny chapadel jedné z mnoha chobotnic, jak se velice sarkasticky pokusil předejmout ve svém sloupku pro LN Josef Klíma. Trestnímu stíhání tak unikla i Krejčířova manželka Kateřina obviněná podle § 252a tr.z. z legalizace výnosů z trestné činnosti, v případech úmyslných trestných činů s horní sazbou menší dvou let je možno uvalit vazbu na obviněného pouze v taxativně stanovených případech. Pokud by ovšem byla obviněna z naplnění kvalifikované skutkové podstaty odstavce druhého (pokud by tímto trestným činem získala značný prospěch), útěková vazba by zde asi byla bývala na místě.
Svůj recept na úspěch neopomenul prezentovat ani ministr spravedlnosti Němec, jemuž možná neustále tančí před očima petrodolary, a proto v polozasnění opakuje jako kolovrátek jméno jednoho arabského emirátu. Prý svou iniciativou v cause Hamída Abdala Sáního znemožnil, aby se Krejčíř uchýlil do Kataru. Nevím, jak je na tom pan ministr s příčetností, osobně ovšem fatálně nechápu jednu podstatnou věc: proč by měl proboha Krejčíř utíkat do Kataru? Který hlupec by se vydal do země, v níž mu potenciálně hrozí nebezpečí vydání, když existují lokality nepoměrně bezpečnější, o jejichž krásách nám může povyprávět i sám pirát z Prahy Viktor Kožený? Chce snad básník říci, že máme vyhovět všem státům na světě v otázkách vydávání a čekat, že nám to oplatí mírou vrchovatou? Kolik tak rodilých obyvatel Baham či Seychell páchá trestnou činnost na našem území, aby ministr Němec mohl komplexně uplatnit politiku „něco za něco“? I tyto mé otázky zatím zřejmě zůstanou nezodpovězeny, zvláště když, jak vidno, finální rozhodnutí v cause katarského prince učinil nikoli ministr spravedlnosti suverénního státu, nýbrž ve svém řemesle nepříliš zběhlý koňský handlíř. Stranou teď ponechme problematiku legality samotného vydání, jíž jsem se zaobíral v jedné ze svých předchozích statí (pro pořádek dodám, že můj právní názor se ztotožňuje s úhlem pohledu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Křikavové) a zaostřeme na výsledek: Sání běhá po svobodě ve své rodné zemi, jelikož byl propuštěn na kauci. Vypracované právní rozbory katarského práva státním zastupitelstvím a ministerstvem spravedlnosti se diametrálně rozcházejí, není tedy vůbec jisté, zdali spravedlnost dojde naplnění.
Čelní představitelé klíčových resortů mají spánek klidný, vždyť politika je přece jenom taková velká hra, kde zájem země a jejích obyvatel jsou jen nezbytnými kulisami.

Josef Klas