Napsal: Robert Kotzian

„Je suverenita České republiky hodnota, kterou je třeba, alespoň v nějaké míře, hájit?“ Česká ústava hned ze začátku říká, že „Česká republika je svrchovaný…stát“. Svrchovaný, neboli suverénní v rozhodování o svých záležitostech. Ústava současně deklaruje dodržování závazků plynoucích z mezinárodního práva, dodržování mezinárodních smluv a připouští možnost přesunu některých pravomocí na mezinárodní organizaci. To se stalo především vstupem ČR do EU v roce 2004. Ve prospěch EU jsme se vzdali některých pravomocí a tedy části suverenity. Ratifikujeme-li tzv. Lisabonskou smlouvu, vzdáme se další velké části národní suverenity. Jaké je přitom zastoupení občanů ČR v institucích EU – v Evropském parlamentu, v Evropské komisi a v Radě ministrů?

Evropský parlament

Má 785 poslanců, z toho českých je 24, tj. 3 %. Ve skutečnosti nelze hovořit o plnohodnotném parlamentu, protože europoslanci nemají důležité pravomoci – zejména pravomoc navrhnout právní předpis, pravomoc navrhnout změnu nebo zrušení předpisu. Politologové navíc upozorňují, že toto těleso je parlamentu pouze podobné, protože nereprezentuje lid sdílející tutéž identitu. Nelze opomenout ani, diplomaticky řečeno, poněkud svérázný jev – při většině hlasování se v Evropském parlamentu nepočítají hlasy. Jediná osoba (předsedající) letmým pohledem na les téměř osmi set rukou během vteřiny odhaduje, zda návrh prošel či nikoliv. Při tomto stylu hlasování jsou 3 % (podíl hlasů ČR) méně než chyba odhadu. To nehovoře o tom, že pro schválení některých návrhů (byť nemnoha) souhlas Evropského parlamentu ani není vyžadován.

Evropská komise

ČR, jako každá členská země, má 1 komisaře. Je však otázkou, zda lze českého komisaře vůbec nazývat českým komisařem, když jeho úkolem není v Evropské komisi hájit zájmy ČR (dokonce se vyžaduje, aby je nehájil). Při hlasování sedmadvacetičlenné komise má jeden člen sílu 3,7 %. Není to mnoho, není to však méně, než je dopřáno ostatním zemím. Komise jako jediná má právo navrhovat právní předpisy (i jejich zrušení). Ovšem komisaři nejsou voleni a svým voličům odpovědní politici, nýbrž jen sami sobě odpovědní úředníci s aparátem 25.000 dalších úředníků. Komise jako celek je odpovědná Evropskému parlamentu.

Rada ministrů

Orgán složený z národních ministrů, jeden za každou zemi. Rada má konečné slovo při schvalování právních předpisů EU. Nejvíce věcí schvaluje tzv. kvalifikovanou většinou. ČR má k dispozici 12 hlasů z 345, což odpovídá síle 3,5 %. V některých případech Rada hlasuje jednomyslně. Je však příznačné, jak postupně ubývá oblastí politiky, ve kterých se v Radě takto rozhoduje. Od mezinárodní smlouvy Jednotný evropský akt z poloviny osmdesátých let byla jednomyslnost nahrazena kvalifikovanou většinou ve 112 oblastech. Hlasování kvalifikovanou většinou přitom znamená, že ČR může být přehlasována (což při naší síle 3,5 % není pro větší země velký problém). Rušení jednomyslnosti rozhodování v Radě bývá odůvodňováno potřebou odblokovat jednání, kdy některé země odmítají s určitými věcmi souhlasit a tím znemožňují přijetí návrhu. Otázkou však v takových případech mimo jiné zůstává, zda nemožnost dosažení dohody všech zemí na určitém řešení určitého problému není ve skutečnosti signál, že EU by se v dané oblasti neměla vůbec angažovat a měla by ji ponechat v pravomoci národních parlamentů?

Pokud by byla ratifikována tzv. Lisabonská smlouva, což je jen převlečená již odmítnutá evropská ústava, pak by moc institucí EU dále výrazně vzrostla. Hlasovací síla ČR by ještě více poklesla a EU by dokonce získala možnost si dále přisvojovat nové pravomoci bez nutnosti ratifikačního procesu v jednotlivých zemích. Hovoříme-li nyní v souvislosti s EU o demokratickém deficitu, o čem budeme hovořit v případě, že Lisabonská smlouva vstoupí v platnost? Přitom ratifikační proces se má odehrát pouze hlasováním v národních parlamentech, kde „neposlušné“ pravicové poslance ochotně nahradí ti levicoví, kteří nadšeně vítají každou těžkou ránu národnímu státu. A tou by Lisabonská smlouva bezpochyby byla.

Moc občany volených národních parlamentů je již mnoho let postupně umenšována, zatímco moc unijních institucí roste. Je na každém, zda mu to vadí či nikoliv. Rozhodně však je podstatné se ptát, jakou hodnotu má pro nás národní svrchovanost, v jaké míře a za jakou protihodnotu jsme ochotni se jí vzdávat? Této otázce se nesmíme vyhýbat.

zdroj: Národní tisková agentura