Napsal: Michal Semín

Vpád izraelské armády do Libanonu a probíhající operace proti Hizballáhu se setkal, jak jinak, s pochopením i odporem. Viděno očima médií, konzervativní pravice akci Izraele vítá, zatímco mírumilovná a multikulturně orientovaná levice volá po okamžitém ukončení invaze. Toto černobílé spektrum, domnívám se, je spíše dalším z prefabrikátů moderních metod propagandy než reálným uchopením problému. Před nedávnem pochodovala skupina křesťanů na podporu Izraele, tu a tam se i v tisku objeví křesťanský hlas, volající po likvidaci antisionistických hnutí, pocházejících z lůna islámu a utvoření jakéhosi pax israelica na území Blízkého a Středního Východu.
Jako křesťan proti tomuto postoji důrazně protestuji. Nechci se pouštět do téměř neřešitelného sporu, kdo je původcem současného konfliktu. Jsou jím arabské státy a hnutí, protestující proti státu Izrael, nebo židovský stát, jehož vznik doprovázelo vyhnání desetitisíců domorodců a jehož současná politika vůči Palestincům a Arabům obecně, která jako by se inspirovala nechvalně známou teorií nadčlověka? Blízkovýchodní spor je také obtížně řešitelný z toho důvodu, že proti sobě stojí dva náboženské systémy, kterým chybí étos Ježíšova milosrdenství. Talmud má totiž ve své povýšenosti vůči nežidům mnohem blíže islámu než křesťanství.

Ovšem zpět k současnému konfliktu v Libanonu a na palestinských územích. Zvykli jsme si kvalifikovat protiizraelské bojové operace jako akty terorismu a mnohdy tak tomu opravdu je. Záměrný útok na civilisty ze strany Hamásu či Hizballáhu je neospravedlnitelný a žádné takticko-strategické okolnosti na tomto morálním hodnocení nic nemění. Je však namístě hodnotit politiku Izraele stejným metrem. Je-li terčem jeho útoku infrastruktura, zdroje energie a pitné vody či civilní domy, jedná se rovněž o akty terorismu. Stejný metr je třeba uplatňovat i v případě odvolávání se na rezoluce OSN. Požadují-li Izrael a USA splnění rezoluce o odzbrojení Hizballáhu, činí tak neoprávněně přinejmenším do té doby, do které odmítají uznat závaznost těch rezolucí OSN, jež Izrael vybízejí k vyklizení okupovaného území.
Záměrná destrukce jižní části Libanonu bez ohledu na to, zda je cílem vojenských operací Hizballáh nebo civilní obyvatelstvo, je nemravná a není možné ji hájit jako nutné zlo, podmiňující likvidaci Izraeli nepřátelských hnutí. Zaznívá-li takové stanovisko od křesťanů, je to o to povážlivější. Je také s podivem, že jsou tyto křesťanské skupiny více méně lhostejné k osudu křesťanských Arabů, ať už na území, které Izrael okupuje, nebo nyní v případě Libanonu. Jaký vojenský či strategický význam mělo bombardování křesťanské části Bejrútu, na jehož území se žádná infrastruktura terorismu nevyskytuje? Politika Izraele nakonec vede k tomu, že se křesťanská část libanonských obyvatel, dříve více nakloněná Izraeli jako spojenci proti islamizaci země, přiklání na stranu šíitů. Libanonu opět hrozí, kromě obrovské humanitární katastrofy, vypuknutí občanské války, svržení vlády vzešlé za podpory Západu z loňské „cedrové revoluce“ a další islamizace země po vzoru hlavního mecenáše Hizballáhu Íránu. Vedení války ze strany Izraele je tedy nejen nemorální, ale z hlediska strategie i kontraproduktivní. Plošná destrukce jižní části Libanonu je sice úchvatnou demonstrací síly, k nastolení míru však rozhodně nepřispěje.
Že jsou arabské státy schopné žít v příměří se židovským státem, vidíme na příkladu Egypta či Jordánska. Snad by to bylo možné i s ostatními arabskými sousedy, předpokládá to však, kromě odzbrojení militantních islámských skupin, spravedlivou politiku Izraele vůči Palestincům a odchod Izraele z okupovaných území, včetně vytvoření reálných podmínek pro vytvoření dvou samostatných homogenních států. K tomu je však nutná i změna politiky USA v daném regionu, jejíž dnešní realizace nevede ke snížení stavu napětí ve světě, ani k zamýšlené „demokratizaci“, ale jen k větší radikalizaci islámu, k růstu anarchie a následnému pádu režimů udržujících radikální složky arabských společností na uzdě. Dokud budou mít na zahraniční politiku USA největší vliv američtí, většinou židovští „neokonzervativci“, jejichž snem není konzervativní, tj. tradiční společnost, ale její odstranění a pokrok, poháněný ideou tzv. tvořivé destrukce (výraz předního nekonzervativního myslitele Michaela Ledeena), není ani změna izraelské politiky nejspíš možná.
Bývalý kandidát americké konzervativní pravice na úřad prezidenta Patrick Buchanan se bohužel nemýlil, když označil americký Kongres za další Izraelem okupované území. Na americkou zahraniční politiku však má vliv také početná část tzv. evangelikálních křesťanů, jenž považují stát Izrael za nástroj Boží politiky zde na zemi, jejíž vyvrcholení má spočívat v apokalyptickém zápase mezi židovským státem a jeho nepřáteli, po kterém bude následovat vytržení křesťanů do prostor mezi nebem a zemí a druhý Kristův příchod. Tato bizarní eschatologie, vzniklá v 19. století bez opory v Bibli či tradici, dnes žene blízkovýchodní konflikt do stadia, ze kterého nebude možné najít východisko ven.
Daleko rozumnější hlas z křesťanských kruhů zazněl z Říma, z úst papeže Benedikta XVI., který si je vědom nejen nebezpečí, pramenícího z radikalizujícího se islámu, ale i morálně nepřijatelné politiky státu Izrael v řešení sporů se svými sousedy.

zdroj: Národní tisková agentura