Na jedné z mých oblíbených stránek českého internetu – Gentlemanův deníček – jsem 18. září objevil následující citát týdne: „Je vědecky doloženo, že chlapi se nikdy neptají na cestu. To je biologická záležitost. Proto taky několika milionům chlapských spermií, které se plazí každá svým směrem, v pevném přesvědčení, že ví, kam směřuje, trvá tak dlouho, než najdou ženské vajíčko.“ Dave Barry – Rukověť správného chlapa (Talpress 1998).

Přes to se mne minulý čtvrtek osoba evidentně mužského pohlaví zeptala na cestu. Stalo se to pozdě večer na stanici Můstek pražského metra a podle všeho se jednalo o cizince. Tím „podle všeho“ nemám na mysli ani tak zjev, jako spíše tu skutečnost, že se mne anglicky dotázal, kde je „Invalidovna“, což bylo vysloveno poměrně zdařile česky. Přestože jsem se ještě neseznámil s výše uvedeným citátem, ihned mě zarazilo, že se právě muž ptá na cestu. Snad proto mi hlavou bleskly informace o tisících zejména zahraničních návštěvníků pražského festivalu gayů (tedy homosexuálů) zvaného Mr. Circuit 2004, který měl ke konci toho týdne probíhat a kterému podle tehdejších novinových článků hrozila mezinárodní ostuda, jelikož úředníci údajně odmítli povolit závěrečnou taneční párty gayů na Jungmannově náměstí.

Považuji se za poměrně kulturního a moderního člověka, takže jsem se neznámého nevyptával, zda se náhodou tohoto festivalu nehodlá účastnit, ani jsem mu nevysvětloval, že podle mého názoru by muži v podobné situaci měli nejdříve zapátrat alespoň ve svém blízkém okolí, zdali se tam někde nevyskytuje nápis „Invalidovna“ na nějakém ukazateli nebo orientační tabuli, nemluvě o dřímajícím badatelském a objevitelském nadšení, které by se v takové chvíli mohlo v mužích probouzet. Nezačal jsem vykládat ani o tom, že i ty miliony chlapských spermií se oproti úvodnímu citátu podle mých biologických znalostí orientují podle různých fyzikálních či chemických veličin, podle nichž určují správný směr a rozhodně se nikoho neptají na správnou cestu. Namísto toho všeho jsem neznámému odpověděl. „You can see it on the table over there, it is this way…“ a ukázal jsem nejprve na orientační tabuli visící několik metrů od nás a poté směrem k nástupišti, ze kterého jezdí vlaky směrem na Invalidovnu. Na té orientační tabuli byl totiž uveden soupis stanic trasy „B“, včetně „Můstku“ a „Invalidovny“ a poměrně logicky byl naznačen i směr (nástupiště), kterým se má cestující vydat.

Několik vteřin poté jsem s hrůzou sledoval jak současně přijíždí metro mým směrem a zároveň turista ještě s dalším mladším kolegou stoupá po schodech směrem na přestup na trasu „A“, které se nacházely bohužel zhruba ve stejném směru od naší původní pozice na nástupišti, jako ona orientační tabule. Volil jsem mezi možností dohonit cizince a pokusit se vysvětlit jeho omyl (doprovázeno rizikem ztráty vlastní důstojnosti při dalším nepochopení mých dobrých úmyslů ze strany cizinců, jistotou dalšího mnohaminutového čekání na metro mým směrem a pravděpodobnost, že provedu dobrý skutek) a možností nastoupit do metra. Nastoupil jsem do metra.

Nějakou chvíli – asi dvě stanice – jsem trpěl výčitkami, že jsem se nerozeběhl za dvěma ztracenci a také přemýšlením, jak mohlo k takovému omylu dojít (Ztratili snad dioptrické brýle? Jsou snad ze země, kde nejsou orientační plánky a tabule? Stydí se některý z cizinců za své brýle a nenosí, takže nic moc nevidí, jako jsem to dělal v jistém období svého dospívání já? Je třicetiletý člověk dospělý?).

Věřím, že cizinci nakonec cestu na Invalidovnu našli. V pohádce by jistě stálo: „.. a když nenašli, tak na Můstku spokojeně přestupují z „áčka“ na „béčko“ dodnes.“, což napsat nemohu, jelikož se pražské metro k nelibosti všech flamendrů v noci na pár hodin zavírá a udržuje, z čehož plyne ponaučení, že život není žádná pohádka. Mezinárodní festival homosexuálů v Praze se nakonec také konat nebude, alespoň v té oficiálně plánované podobě. Americká společnost Egayworld, jejíž německá pobočka byla údajně jedním z hlavních pořadatelů pražské akce, prý zkrachovala, díky čemuž zůstalo patrně v Praze několik tisíc zklamaných homosexuálů se zakoupenou vstupenkou za několik tisíc a také několik firem s fakturami a smlouvami na provedené práce či dodané služby za několik milionů, které nikdy nebudou proplaceny a vyplněny. Ti všichni se mohou zkusit pozeptat například Ronalda Laudera, jak žalovat USA nebo Německo na základě mezinárodní dohody o ochraně investic a v mezinárodní arbitráži získat nějaké peníze alespoň na amerických daňových poplatnících. Fungující státy přeci zajistí, aby krachující firmy ohlásily bankrot dostatečně brzy a nestahují s sebou do propasti další subjekty. Nezní to logicky? Nevím, ale na ČR jsou obdobně logické požadavky kladeny, často s podporou našich milovaných vlád.

Nevím, jak zklamané firmy naloží se svými dluhy, ale kdo by se v dnešní době staral o firmy? Hlavní přece je, že lze předpokládat, že zklamaní homosexuálové se nakonec nějak svého zklamání zbaví.

Jen nevím, jak se svého zklamání zbaví ty miliony chlapských spermií z úvodního citátu.

Jiří Hojer
zdroj: Národní myšlenka