Napsal: Dan Richter

Všichni víme, že větší moc než celá armáda mrtvol, všechny atomové zbraně i nemoci dohromady mají – média. Co by jen dali římští imperátoři či středověcí vladaři za takovou „zbraň“ (zejména za televizi). A znovu se, abychom pochopili lépe to, co se děje nyní, podíváme se na začátek toho všeho a probereme trošku historii. Předem upozorňuji, že opět to hodně „zjednodušuji“ vzhledem k omezenému prostoru, protože téma je jistě na několik desítek stran. Děkuji za pochopení. A nyní tedy jdeme na to.

Začneme v USA v 19. století, kdy tam tehdy „úřadovala“ nastrčená klíštěcí figurka se jménem Weishaupt. Ten vedle pár jiných úkolů měl zajistit pro blaho „vyšších zájmů“ nejdůležitější věc - kontrolu nad tiskem (jak pokračoval pokrok, tak i nad dalšími médii, což už ale samosebou bylo prací jeho následovníků). Po Weishauptovi to tam „převzala“ další nastrčená figurka Schiff, který měl udržet pod kontrolou tisk, což se mu ale nakonec nepodařilo, protože onu kontrolu nad tiskem získal „jistý“ H.C.Lodge, potomek jižanských aristokratů, který díky tomu měl nejen důvěru celého Kongresu, ale i drtivé většiny americké veřejnosti.

Klíšťata se nevzdávala a tak poté přišlo založení CFR (Rada pro zahraniční události). Tento krycí název byl spolkem lidí, kteří byli přímými následovníky „klíštat“ v USA, posléze i v Evropě (jen namátkou některá jména – Dillon, Pouley, Rockeffeler, Blough, Roosevelt, Eisenhower, Hoover, Rusk, McNamara atd.). CFR samosebou měla plno menších pobočných organizací, které se na ní napojovaly a dělaly to, co nestíhala sama (např. ADA - Americans for democratian actions, FPA - foreign polixy agency, BAC - bussines advisory council atd.).

Postupně i v Evropě vznikaly pobočky CFR (Německo, Francie, Británie a jiné země) a to ne náhodou. Měly vznikat tak, aby se dobře vytvořily podmínky pro kooperaci v následujících desetiletích. A co bylo hlavním cílem této organizace? Především získat kontrolu nad médii.

To se v Evropě i v USA nakonec i podařilo (mimochodem, slavný Rockefeller s pomocí CFR postupně ovládnul nejčtenější deníky jako Life, Time, Fortune atd., ale pomohl také ke vzniku novým, stejně čteným Look, Washington Post, Newsweek, televizi s filmem a rádiem zase ovládli Lehnmann, Goldmann-Sachs, Warburg a Kuhn a Loeb).

Kdo by přece jen pochyboval, že jde o dávnou historii, která nemá se současností nic společného, tak ho odkáži na to, aby si zjistil, kdopak nyní financuje a stojí za největšími deníky, televizemi a rádií v USA či Evropě. Jen namátkou vyjmenuju pár „klíšťat“ – Conrad Black (bývalý tiskový magnát, Hollinger, Daily Telegraph atd.), Leo Kirsch a jeho poskoci Rignier s Trubem (údajně stojí za „počátky“ velkých českých novin po Sametu, Hospodářské noviny, Blesk, Lidové noviny, Reflex, Televize atd., samosebou byli činní i mimo ČR), tiskoví magnáti jako Maxwell, Murdoch, Hollick, Rothemer atd., těch jmen je opravdu hodně (a mimochodem jen taková perlička vlastníkem známé stanice NBC je společnost General Electric – známá zbrojírenská firma). Ale zpět k médiím, začínám téma stáčet k trošku jiným vodám.

Řekneme si i pár slov o literatuře, která úzce souvisí s médií. Ačkoliv v literatuře vládne údajně asbolutní svoboda a každý si může napsat, co chce, tak jen něco se vydá. O tom „něco“ rozhodují nakladatelství a vydavatelé, což jsou zas „překvapivě“ lidé pod kontrolou „Systému“.

Kdo by nevěřil, opět odkáži na něco, co se dělo před dávnými lety. Co třeba období po Bílé hoře, kdy byla naše literatura pod dohledem jezuitů: závadné knihy páleny nebo uschovávány do klášterních knihoven. V 19. století a za první republiky sice cenzura byla méně přísná, ale pořád byla, za protektorátu opět přitvrdilo, a to nemluvě o tom, co se dělo s literaturou za bolševika. Jak vidno, v minulosti byla cenzura velmi běžnou věcí, stejně jako záměrné manipulování veřejnosti pomocí lieratury (později novin). A myslíte, že když se tak dělo před tolika lety, že nyní to bude jiné?

Jen si všimněte, jak jsou si podobné trendy v moderní literatuře, co se haní a co vynáší do nebes. Vesměs jde o pacifisty a nahlodávače morálky, o šiřitele idejí humanity, liberalismu, tolerance, solidarity a všeobjímající lásky.

Pak tu máme autory, kteří svou tvorbou nikterak neformují společnost, ale ani nic neříkají, to jsou ti básníci, kteří píší o loukách, o lásce, o prachu na hodinách, to jsou ti spisovatelé, kteří píší příběhy o životě v domácnosti, v nemocnicích, píší detektivky, červenou knihovnu a jinou lacinou beletrii, kterou odvádí čtenáře od pochybností o světě a uvádějí ve falešné mámení a v názorový a pocitový chaos.

Nakonec tu je skupina autorů, kteří píší o válkách, proti fašismu, nacismu, rasismu a projevům šovinismu, samosebou jim nejde ani tak tolik o pravdu, jako o podání co nejvíce senzačních informací i za cenu lží.

Nejvíce jsou pak cenění takoví autoři, kteří se vydávají za vědce a vysílají do světa nebetyčné lži o všem, co zrovna v daném okamžiku hýbe světem nebo je problémem. Tyto lži pak vydávají v knižní podobě a díky tomu, že „System“ tomu zajistí patřičnou propagaci a píše to „věděc“, tak lidé tomu věří a ještě to fanaticky hájí.

Jsou i autoři, kteří píšou „na zakázku“. Prostě systém něco potřebuje a tak nabídnou autorovi, že bude psát to či ono, za oplátku bude mít peníze, eventuálně slávu, respekt a uznání.
No a pak jsou také autoři, kteří sice nepíší na zakázku, ale přesto velmi otevřeně prosazují myšlenky a názory Systému, ať už proto, že jsou sami zmanipulováni a tomu všemu skálopevně věří, anebo jsou záměrně nasazeni, aby tak činili. Tolik k literatuře.

Od knih není daleko k sedmé velmoci světa – k tisku. Noviny a časopisy, to je teď to, co čtou nejvíce lidé. Každý je dychtivý po zprávách, drbech, novinkách či různých informacích. Pramení to z lidské zvědavosti, touhy vše vědět a taky o všem rozhodovat. Ovšem jen největší naivkové můžou věřit tomu, že co je psáno, to je dáno. Odjakživa tomu bylo, že lidé, co se doslechli, trošku překroutili, něco tomu přidali a tak mnohdy z červeného jablka se stávalo jalbko prohnilé nebo zelené. A to samé platí i u tisku.

Co je ovšem nejhorší a největší zhoubou, že novináři a ti, kdo se pohybují kolem tisku, záměrně překrucují fakta a přidávají či naopak ubírají z té události, které se věnují. Dělají to buď pro větší čtenost či sledovanost, anebo pro „nevhodnost“ či naopak „vhodnost“ konkrétní události. A nikdo nepochybuje, jednak lidé odjakživa věřili psanému slovu (posléze i tomu, co vidí v televizi), a jednak každého napadne myšlenka, proč by média účelově podávala informace a překrucovala je?

Nyní je vytvořená všeobecná představa, že novináři jsou lidé, kteří se pídí po pravdě a tu pak také zveřejňují bez bázně a hany. Jenže novinářům je v drtivé většině případů pravda lhostejná, důležité je, aby dané články plnily svůj účel a jestli si v nich bude každý vykládat fakta po svém anebo tomu, co píšou, nebudou daní novináři věřit, to už je vedlejší věcí. Samotné novináře pak zajímá jen osobní profit a úspěch, respektive úspěch novin, kde působí. Jestli se najde nějaký idealista, který opravdu chce psát pravdu a fakta, bývá brzo umlčen a umravněn tak, aby plnil to, co má.

Jsou mi k smíchu hlasy novinářů, kteří lační po tiskové svobodě, nezávislosti a kteří se ohánějí slovy jako pravda, čest, poctivost a svoboda. Paradoxně totiž přispívají k prohlubování otroctví každého, kdo si koupí jejich plátek, právě oni nejvíce zkreslují fakta, právě oni neznají bratra, když jde o zveřejnění nějaké senzace. A nejvíce smutné je, že většina novinářů, si uvědomuje, že manipulují a účelově zkresluji události, ovšem je jim to jedno. Ještě více je pak smutné, když jsou mezi novináři lidé, kteří uvěřili tomu, že to, co je zkreslené, jsou fakta a až fanaticky to pak prosazují a obhajují.

Jen si stačí otevřít noviny či časopisy a každý článek rozebrat a podívat se, co se píše mezi řádky. Vesměs tam najdete něco v tomto smyslu: - „Jen si to čti, blbej, důvěřivej kreténe, ať máme zisk i splněnej účel!“ A lidi to dál čtou, věří všemu a nesledují, že každý článek má svůj podtext, účel, záměr.

V časopisech to je podobné. Jsou samosebou neškodně zaměřené časopisy třeba o rybách, autech, fitness či časopisy dětské, ale i tam se skrytě či průběžně dostane nějaká ta vložená propaganda či manipulace. Jsou pak i časopisy, kterou jsou přímo vytvořené k tomu, aby manipulovaly. Od ženských, feministických až po ty „bussinesmanské“ či společenské. Prostě síla tisku je velká a veřejnost to dost podceňuje.

Ale to je tisk, což teprv televize (hypnotizér moderního člověka), díky které prakticky můžeme vidět všechno - zprávy z celého světa, reklamy, diskuzní pořady i informace, samosebou i filmy a seriály či zabávné show apod.? Ale opravdu se to, co tam vidíme, shoduje se skutečností a je realitou?

To, co jsem psal o novinách a žurnalistech, se naprosto shoduje i s televizními zprávami a reportéry. Pod diktátem Systému a sledovanosti se honí za každou událostí, která by se jen hodila do konceptu. I zde nejde o pravdu, ale o odvysílání nějaké „bomby“, respektive účelově prezentovaného faktu, události, informace či myšlenky.

Rozdíl od tisku je u televize v tom, že díky kamerám je lidem umožněn vizuální pohled na celou událost, a tak se jen málokdy stane, že divák neuvěří. Ovšem jak minulost ukázala a vlastně jak se i nyní ukazuje, i zde se manipuluje a v mnohem větším měřítku, než v tisku.

Ještě si heslovitě řekneme něco o některých základních rysech mediálních složek v současné době. Jen bych ještě dodal maličkost, původně jsem zamýšlel uvést i jednotlivé příklady níže vypsaných „novinářských triků“, ale to by daný článek byl „sakra-dlouhý“ , a tak to udělám šalamounsky, nechám jen ony charakteristiky a klidně ať každý nějakým tím příspěvkem dá příklad, pokud si bude myslet, že jsem zrovna o tom mluvil. A já třeba pak přidám taky nějaké ty příklady v diskusi. Děkuji za pochopení.

1) Informace jsou prodejným zbožím
- jinými slovy lidé řeší v prvé řadě problémy fotogenické, i kdyby byly nepodstatné (lidi zajímá uher na tváři princezny, jaké spodky má zpěvák, co řekl politik atd.), zatímco nefotogenické se přehlíží , byť by byly sebezávažnější (např. globální oteplování, genocidy v zemích třetího světa, lobby nadnárodních koncernů atd.)

-důvod je jasný, jednak sledovanost a tím i prodejnost, jednak „vyšší zájmy“, média jsou prostě zkorumpovaná a prohnilá až na kost, a to nemluvě o tom, jak nás denně manipulují

2) Důraz na city

-televize vychází z jednoduchého pravidla: když je pravdivá emoce, kterou cítíte při sledování zpráv, je pravdivá také informace

-není náhoda, že jsou zprávy plné nehod, požárů, katastrof a skandálů doprovázených střihy na „očité svědky“ , nejlépe v šoku či afektu, zpráva má totiž zachytit emoce, tolik potřebné pro „prodejnost“

-kdysi byla největší hodnotou zprávy její pravdivost, ale nyní je hlavní zajímavost (zvyšuje zisky), ta se nejlépe získá tzv. ohromením diváka (typickým příkladem jsou předpovědi počasí, kdy údajné obavy z dlouhých a krutých mrazů střídají obavy z údajných povodní, které vzápětí nahrazuje údajná obava ze sucha, neúrody, bouřek, posléze z neúrody, bouřek atd., že mnohdy tyto obavy jsou zcestné, není podstatné.)

-základem u televize je zobrazení dramatu (zachycení patosu, afektu, žalu, utrpení, smrti, občas i naopak radosti a štěstí), naopak informace, které nejsou viditelné, jsou bezcenné a nevýznamné

-i tisk více hraje na city, obrací se víc k emocím, než na rozum a inteligenci čtenáře, váha slov se totiž nevyrovná šokující síle obrazů

3) Živý přenos

-televize má moc cokoliv proměnit v obrovskou věc, kde není hlavní důležitost, ale možnost vysílat „živě“, k čemuž dost napomáhají i tzv „očití svědci“, kteří všemu dávají dojem autentičnosti (nejen obyčejní lidé, ale třeba právě novináři, kteří jsou posílání do zemí či míst, aniž by něco znali o tom, co se tam děje).

-důvěryhodnost zpráv nahrazuje „popularita“ hlasatele, který se nám dívá do očí (ve skutečnosti čte promítaný komentář) a divák proto podléhá dojmu, že mu snad ani nemůže lhát

4) Bezcharakternost

-už dávno neplatí, že jsou novináři hlídacími psy demokracie, protože média už nehlásají pravdu, nedávají informace, jen baví

-nyní podléhá i politická moc médiím, a tak novináři zůstávají hlídacími psy, ale nikoliv pro demokracii, ale pro „mocenská uskupení, vyšší zájmy, systém“ (či kdo ví, jak to mám pojmenovat)

-novinář nesmí kritizovat praktiky kolegů (asi proto nikdy nebudu novinářem :o)…), aby byl úspěch, musí média podávat dobrý obrázek sama sebe a vytvářet pocit vlastní nestrannosti

4) „Nikdy nedovolte, aby vás pravda připravila o dobrý příběh“ (tiskový magnát Hearst)

- nyní platí „vidět = rozumět“, ovšem smysly klamou, mozek je spolehlivější, a tak jestliže média říkají, že je něco pravda, vnucuje se to jako pravda, i když je to lež

-o poctivosti novinářů vše jasně řekne tento příklad (jistý americký novinář Chris Jones napsal v roce 1981 pro New York Times seriál srdceryvných a brilantních reportáží z bojů mezi Vietnamem a Rudými Khméry v Kambodži - přímo „z terénu“; jak se později prokázalo, novinář si vše vymýšlel u svého bazénu ve španělské Marbelle)

-podobné je to v televizi, kdy redakce tlačí novináře k přehánění (což je ale přece jedno, hlavně když roste zisk vlastníka), dokonce to zachází tak daleko, že se falšují fota (často nesouvisí s článkem) i záběry v televizi či že mnozí „očití svědci“ nehod jsou placení herci.

5) Další charakteristiky

-pravda je těžko filmovatelná a dává se přednost proto falešnému a zinscenovanému, které působí více „hezky“

-dojem nade vše (záběry z mnoha pohledů kamer při různých událostech, detaily v pozadí záběrů atd.)

-důraz na živý přenos („reportér se nám hlásí z místa události“; není důležité, co řeknou, důležité je, aby byli na místě, fakt, že nikdy předtím o té události neslyšeli, ani si nic o ní dopředu nenastudovali, není podstatný)

-skrz média politika není střetem idejí, ale střetem osobností. (Paroubek - Topolánek, Klaus – Zeman atd.), ideje totiž nelze nafilmovat (lepší je „přesvědčivost“ než argumenty), kde je cílem říkat krásná, ale falešná slova

-novináři za každou cenu hledají „bomby“, kde jde hlavně o to být prvním a ukázat tzv „silný obraz“, a pokud se právě nic neděje, vždy se užije osvědčené „hrozby“ počasí, povodní, nemocí atd., kterým velká část populace věří

-špinavosti a pokleslosti mají boom v médiích, budu citovat P.Virilia, který to celé řekl výstižně: „Po reklamě a politické propagandě otevřely pornografie a mediální hypernásilí cestu konformismu nízkosti.“

- celebrity na jedno použití (systém je potřebuje hned, stejně tak rychle se jich ale zbavuje a nahrazuje novými)

-tisk, aby se udržel vedle televize, jí začíná být podobný, včetně užívání stejných metod (např. přechod na barevné vydání, stále větší fotografie, kratší články, šokující titulky, titulní strana koncipovaná jako obrazovka, denní informování o televizních reality show, „rozbory“ toho, co bylo předchozí den v televizi atd.)

-už dávno neplatí, že tisk informoval, snažil se nejen o co nejpřesnější (a ověřený!) popis události, ale také o poskytování kontextu, který měl čtenáři pomáhat pochopit její význam, kde se daná událost rozebírala (něco jako na AM :o))…), nyní je hlavním cílem dívat se na události, ne je pochopit

- tisk je pod vlivem televizních živých přenosů donucen vydávat své informace s důsledkem na aktuálnost bez možnosti dané informace řádně ověřit, a tak namísto aby dané informace byly přezkoumány, jsou tak dlouho opakovány, až jsou tím „ověřeny“ (prostor pro lži)

-lidé podléhají klamu, že jsou dobře informováni, když pohodlně sedí na kanapi a sledují televizní záběry; klam je to z několika důvodů – jednak mediím nejde o to informovat, ale bavit, zprávy jsou přilíš krátké a roztrhané a jsou moc rychle po sobě, než aby se dalo o nich uvažovat a pamatovat, a v neposlední řadě chtít informace bez nějaké snahy je tou největší hloupostí („zbožnuji“ rádoby intelektuály, kteří denně vysedávají u BBC, CNN, National Geographic atd., a pak dělají chytráky, jak všemu rozumí a všechno ví)

Tak a to by stačilo. Co říci závěrem? V médiích jde o moc, peníze a zisky, a tak kde vládne zlato a moc, city musí pryč. Bohužel v současnosti je pravda nevýnosným artiklem, ze kterého nemá nikdo nic, většinou jen nepříjemnosti.

Vliv médií je nepopiratelný a dost velký, a když si k tomu vezmeme, že se v nich točí 10 % kapitálu ze světové ekonomiky, nemá vliv jen na společnost, ale poměrný slušný vliv i na hospodářství (a to nemluvě o politice).

Cílem médií je ale především stát se jediným „kamarádem“ lidí, který mu opatří jak zprávy, tak data i zábavu, odborné služby, informace a propojí jej všemi komunikačními systémy (telefon, internet, televize, radio).

Je mi až na zvracení ze všech těch lidí, kteří se v médiích pohybují, stejně jako se mi hnusí tiskoviny (od reklam až po ty tzv. seriozní plátky), už dávno je nečtu, jen občas nějaké ženské časopisy z recese, abych se pobavil nad tím, co tam pod vlivem emancipace píšou za kraviny, respektive nějaké komiksy či humoristické časopisy (ale i sem se již dostala propaganda a manipulace). O televizi ani nemluvě, vyjma pár sportovních přenosů a občasných pořadů už totálně ignoruji, co se tam vysílá po několik let, a vůbec toho nelituji. Na filmy a hudbu mám internet, stejně jako i na informace a to mě stačí ke štěstí.

A právě internetem se nyní dá celkem uspěšně čelit médiím, i díky tomu, že je dost obtížně cenzurovatelný a kontrolovatelný a hlavně díky tomu, že tam je prakticky vše, co nabízejí televize a tisk, a to navíc s tou výhodou, že na internetu máte možnost najít informace nezkreslené a můžete si danou informaci či událost pořádně ověřit, probádat, prodiskutovat.

Otázkou je, na jak dlouho si udrží i internet svou nezávislost, systém se jistě všemožně snaží dostat pod kontrolu i tuto poslední relativně svobodnou sféru médií. A až ji jednoho dne pod kontrolu definitivně dostane, potom už nic nezabrání tomu, aby se lidstvu totálně vymyl mozek. Já jen doufám, že už se toho nedožiju….