Napsal: Dan Richter

Inspiraci pro tento krok jsem našel snadno, v mých zkušenostech s lidmi a nejen v nich, o těchto zkušenostech mluví i ostatní. S jakými lidmi? Rozhodně zvláštními a mým pohledem trošku zdegenerovanými, a snad i nemocnými (ač oni se na mě dívají taky tak).

V tomto případě jde o takový bizarní pohled dvou stran, kdy jedna se staví jako ta správná, zastupující prý morální dobro a lepší část populace a snaží se mít svou pravdu, kterou místy až fanaticky prosazuje, zatímco ta druhá nikomu nic nevnucuje, jen konstatuje a snaží se vést konstruktivní dialog či debatu, hlavně pak si zachovat soudný rozum a objektivní pohled. Ovšem zkuste vést s paranoidními fanatiky a štváči konstruktivní debatu a být objektivními s chladnou hlavou…

Abychom si trošku ulehčili orientaci v tom, kdo je kdo, použijeme praktiku „Systému“ a obě strany si nějak označíme a pojmenujeme, aby to každý měl jednodušší se zařazením a s představivostí. Skupinu prvních si pojmenujme „fanatici“, skupinu druhou „kacíři“.

Když se tak podíváme do historie, tato dualita byla nejednou k vidění. Nejznámější a nejvíc pozorovatelné to bylo jistě v případě náboženství, kdy prakticky vše, co nebylo v souladu s danou vírou, bylo ihned ocejchováno znakem kacíře a společensky i nábožensky exkomunikováno, což například v době středověku často znamenalo smrt. Základním rysem této „exkomunikace“ bylo to, že „fanatici“ se nedívali na argumenty „kacířů“, málokdy studovali jejich materiály, nesnažili se zamyslet nad mnohdy logickými a opodstatněnými argumenty „kacířů“, nevěnovali pozornost charakteru a duševním hodnotám „viníků“. Jediné, co vždy „fanatici“ viděli, byla vášeň, krev a jejich pravda, mnohdy slepá a bezduchá.

Samosebou v případě náboženské víry mají právo „věřící“ si hájit to „své“ a stavět se negativně vůči všemu, co jim jejich přesvědčení vyvrací anebo kritizují. Je to jednou jejich víra, tak by se měla respektovat, tolerovat a ne kritizovat a vyvracet. Na tom jistě není nic špatného.
Špatné ovšem je, když jejich víra se snaží druhým vnutit svou pravdu a přimět je, aby ji přijali a věřili v její dogmata. Špatně je to hlavně proto, že stejně jako každý má právo na svou víru, tak má každý právo na to věřit své pravdě, svému výkladu některých věcí a zákonitostí ve světě, svým hodnotám. Sice mu to můžeme zazlívat, rozhodně mu to ale nemůžeme zakazovat, či dokonce třeba i násilím vyvracet.
Ale řekněme, že v rámci náboženství se to dá chápat, věřící jsou prostě věřící, mají svou vlastní jedinečnost, nadřazenost a díky své víře pak jsou těmi „lepšími“, a tak mají právo vymezovat se vůči těm, kteří nevěří a jsou „kacíři“. Ale co když nejde o víru v Boha?!

V posledních desetiletích se objevil a posléze vykrystalizoval nový druh náboženství, který vytvořil zvláštní dualitu „fanatici“ vs. „kacíři“. V ní už nejde o žádnou víru v Boha či vyšší síly, jde v ní o postoje ke společnosti a sociologickým problémům, o postoje k morálním a etickým hodnotám, kterým často „fanatici“ dávají politický a šovinistický nádech, ačkoli jde ve své podstatě čistě o přirozené hodnoty a obyčejné věci. A jaký že to je ten nový druh náboženství?

Vše se točí kolem postoje člověka k sobě samému. Soudobý moderní člověk věří, že je něco víc než jen inteligentní zvíře A na tom je založena ona novodobá náboženská víra - HUMANITA. Ta totiž odsuzuje každého, kdo se jen zmíní o tom, že by člověk byl jen obyčejné inteligentní zvíře stojící na dvou končetinách. Protože kdyby to tehdy tito lidé přijali, museli by přijmout fakt, že jsou součástí přirody a podléhají všem zákonům biologie a evoluce a musí tím pádem respektovat všechny patříčné zákonitosti, včetně zákonů síly, rasové rozdíly a charaktery a plno dalších věcí.

Věřící v Boha mohou udělat tlustou čáru mezi lidmi a ostatními živočichy (což také samolibě činí), protože Bůh stvořil člověka jako něco zvláštního a tedy vše, co je nad touto tlustou čárou, se může nazývat člověkem, a to je netknuté, svaté. Ovšem ti, kdo věří v HUMANITU, toto udělat nemohou, nemají žádného Boha, který by jim to „ospravedlňoval“. Věří, že vše je šedé a není černá a bílá, že nejsou mezi věcmi žádné rozdíly.

Je to vše absurdní. Stejně jako ve středověku i dnes všichni věří v pověry a nejen to, snaží se je fanaticky prosazovat ve společnosti a dělat z nich pravdu. Vždy tomu tak bylo, že lidé s odlišným názorem museli bojovat a mnohdy i zbytečně umírat jen proto, že lidé byli hloupí a trpěli předsudky.

A to je i ten největší rozdíl proti víře v Boha. Když se třeba v ranném období středověku v křesťanském světě věřilo, že země je placatá a je středem vesmíru, neškodilo to nijak vývoji společnosti a civilizace šla plynule dál kupředu, až časem se někdy prostě řeklo, že země není středem vesmíru, ale je kulatá, vzalo se to jako fakt a život šel dál.
Podobné tomu bylo i v islámu, budhismu atd, prostě mylně vytvořené teorie neměly vliv na společnost, která se dál plynule vyvíjela a rostla, a časem se ty omyly „napravily“.
Ale HUMANITA to má jinak. Nejde tu o změnu pověry k pravdě, ale od pravdy k pověře, kdy vše spěje nikoliv k pokroku, ale ke zkáze a úpadku nejen člověka, ale i společnosti.

Pojďme si trošku více popsat, kdo patří do skupiny „fanatiků“ a těch, kdo mluví o „kacířích“ a jejich „kacířství“ (samosebou ve zlém). Jsou tam vesměs méněcenní lidé, kteří nemají kapku soudnosti a hltají nadšeně cokoliv, co jim naservírují Systém a média. Je jim jedno, co to je, hlavně když se mohou před ostatními ukázat v tom dobrém, moderním světle a mohou být těmi „lepšími“, kteří mají pochopení, soucit, lásku ke všemu, toleranci a mohou o sobě říkat, že jsou těmi pokrokovými a moderními. Kdekoliv pak potkáme takové lidi, tam si můžeme být jisti, že se nacházíme ve společnosti slabých, závistivých lidí, kteří hledají důvody, jak druhé vysávat, vyvyšovat se a pokrytecky předvádět před ostatními, jak moudrými a vyspělými jedinci jsou, jen aby zakryli své mrzké a chabé ego a pokřivené morální hodnoty.
A dělají to velmi rafinovaně. Natolik hodnoty těch „druhých“ překroutí a poplivou, že ten „druhý“ jim mnohdy sám uvěří, a pokud neuvěří a dál bude stát za svým, oni „fanatici“ se pustí do rozebírání jeho samotného a začnou napadat jeho intelekt, duševní rovnováhu, charakter, aktivity a dokonce i jeho blízké lidi. A když ani toto nepomáhá, začnou se fanaticky a hystericky urážet, křičet jako malé děti a mnohdy pak neváhají sáhnout k projevům fyzickému násilí, a to i přesto, že jim je prý takové chování odporné a nechutné.

Je ironií, že tito lidé fanaticky vystupují proti každé nadřazenosti a celkově proti nadřazenému chování, ale není to právě pocit nadřazenosti, snaha být lepším než ti druzí, co motivuje tyto „humanisty - fanatiky“ k tomu, aby milovali všechno a to nesouhlasné snižovali na úroveň hlouposti?!

Je mnoho případů, kdy se člověk dostává do nepříjemné konfrontace s moderním fanatismem a kdy na sobě cítí onu nepříjemnou nálepku „kacíře“. Systém totiž už vytvořil tak velkou a dokonalou síť „přikázání“ (není třeba mnoho psát o tom, jaká to jsou), že jen málokdy se stane, aby se člověk nestal „kacířem a hříšníkem“. A díky „fanatickým humastickým věřícím“ toto absurdní „přikázání“ nabývá na síle a velikosti skrz vyvolávaný pocit viny a strachu z toho, že by se člověk přistihl při „hříchu“, anebo ještě hůře, že by ho přistihl někdo jiný.

Je více než zajímavé, že věci, které v člověku vyvolávají onen pocit viny a strachu ze spáchání hříchu, jsou v drtivé většině takové, které popírají fakta a nutí člověka přijmout mýty a nebetyčné bláboly. Toto má pak za následek jediné, že člověk trpí nejen faktem, že není tím lepším, jak by si přál, ale hlavně i pocitem viny, že jeho myšlenky a nápady jsou tak zlé. A co udělá takový člověk? Stane se fanatickým věřícím, aby už netrpěl a cítil se dobře a tím i poslušnou ovečkou Systému, což je taky jeden z hlavních důvodů, proč vůbec vzniklo ono moderní a novodobé náboženství - humanita.

Je zajímavé, že tímto „Syndromem pocitu viny“ trpí jen určitá část civilizace (jistě každý pozná, která to je). Ještě více je zajímavé, že vesměs ona „přikázání“ Systému, která mají onen pocit viny vytvořit, se vztahují čistě nejen na určitou část civilizace, ale i na přirozené jevy a logické zákonitosti. A úplně nejzajímavější je, že tato na první pohled vyspělá a inteligentní část populace tomu propadla, fanaticky věří mýtům a ještě víc fanaticky pak potírá ty, kteří poukazují na fakta.

Co se týče mě, tak denně porušují ona „přikázání“ Systému a humanity, ne proto, že bych byl nelida, ne proto, že bych byl nějaký krvežíznivý vrahoun či duševně chorý psychopat, ale proto, že mám zdravou a soudnou mysl a nehodlám přijmout jako fakta mýty, stějně jako se nehodlám sklonit před davem paranoidních méněcenných fanatiků. I proto mě možná nakonec stihne pořádně ohnivý „dýchanek na hranici“ za mé kacířství, ale jak se pravý v části husitského chorálu: „Blaze každému, kdož na pravdě sejde!“