Vždy jsem bral spíše s úsměškem a rezervou všechna tvrzení o židozednářském spiknutí, jehož cílem je ovládnout svět. Hlavně mi přišlo absurdní, že by takovéto aktivity mohly v současném světě téměř nekontrolovaného toku informací zůstat utajeny. Poslední dobou se však stále častěji setkávám s mnoha do různé míry ověřitelnými informacemi, jež začínají trochu nahlodávat můj skepticismus ohledně vlivu těchto utajených struktur a děsí mě skutečnost, že se touto reálnou hrozbou pro demokracii téměř nikdo seriózně nezabývá. Tak třeba Reflex č. 32 přinesl článek I. Brože „Ukaž mi svou lebku”, v němž autor poukazuje na fakt, že jak republikánský obhájce prezidentské funkce, tak jeho demokratický konkurent jsou členy téže tajné organizace. Je s podivem, že světovou veřejnost a zejména vlivné politiky nechává víceméně v klidu, že o funkci prezidenta nejmocnější země světa soupeří (?) dva členové téhož utajeného klubu (sekty). Kde brát záruku, že jejich politická činnost je skutečně nezávislá a probíhá ve shodě s programy transparentních politických stran, jež je nominují a není podřízena vůli utajeného společenstva? Není v případě takovéhoto duelu možnost zákulisní manipulace až příliš velká?
Pro srovnání lze použít situaci ve světě závodních automobilů - je pravda, že v závodě jezdí dva jezdci od každé stáje a bezpochyby všichni chtějí vyhrát, ale kolikrát se už v historii závodů stalo, že jeden dostal pokyn ze stáje a musel nechat vyhrát druhého. Lze samozřejmě namítnout, že pokyn nechat vyhrát druhého lze stěží při prezidentských volbách očekávat, na druhé straně nelze přehlédnout fakt, že situace v F1 je stále korektnější než poměry provázející volbu „ředitele zeměkoule” ze stáje Iluminátů, neboť u F1 alespoň známe jméno šéfa stáje a jeho rozhodování probíhá transparentně. Členství obou pretendentů v Iluminátech zpochybňuje samu podstatu demokratického systému a vyvolává potřebu diskuse o možnostech postupů, jak zákulisní vliv takovýchto uskupení eliminovat na co nejnižší úroveň.
Další otázka, jež se přímo v této souvislosti vnucuje, je: „A jak je tomu u nás?”. Vždyť za první republiky byl vliv zejména svobodných zednářů na naše politické dění velice silný. Doporučuji v této souvislosti pozorně si přečíst vynikající dvoudílnou publikaci profesora Antonína Klimka „Boj o hrad”. Zajímavý je zejména popis postupů a možností tehdejšího ministra zahraničí dr. Edvarda Beneše v souvislosti s jeho vstupem (sám vstup byl doprovázen značnou finanční sumou ve prospěch řádu z fondů ministerstva zahraničí) mezi svobodné zednáře. Nedlouho po vstupu obdržel Beneš seznam všech kolegů napříč politickým spektrem, na něž se může s důvěrou obrátit s žádostí o pomoc.
Kde vzít garance, že je dnes situace na naší politické scéně jiná? Když se jednou za čas naše „nezávislá” média pokusí o zednářích informovat, připomíná to zpravodajství o návštěvě Gustáva Husáka v mateřské školce. Organizace se prý věnuje téměř výlučně dobročinné aktivitě a chce napomáhat porozumění a toleranci mezi národy. Není však v tom případě nesmyslné vykonávat aktivity takovéhoto druhu v utajení? Proč kvůli dobročinnosti vydávat nemalé peníze za to, že se budu moci navlékat do hábitu s kápí? To přece vůbec nemá logiku, spíše vše nasvědčuje tomu, že i v daném případě je skutečnosti bližší osvědčené lidové moudro, že „co je šeptem, to je čertem” a proklamované bohulibé záměry jsou spíše zástěrkou takových cílů, které by celospolečensky nebyly akceptovány.
Čas od času proniknou na veřejnost i některá jména „bratří” s loučemi. Samozřejmě jsou to ta, jež nevyvolávají kontroverze, jako třeba jméno herce a publicisty Martina Štěpánka či teologa Ivana Odillo Štampacha. Oč rozporněji by znělo jméno Václava Havla, o němž někteří tvrdí, že i on je členem tohoto bratrstva a mnohé jeho postupy při výkonu prezidentské funkce měly snahu být spíše utajené než transparentní.
Nevím, co je na všem, co je spojeno s touto tajnou organizací pravdy, jisté je však to, že by mělo být celospolečenským zájmem její konání a vliv nejen zpravodajsky monitorovat, ale pokud možno i omezit (za pozornost jistě stojí i financování podobných organizací - pochybuji například, že třeba svobodní zednáři nebo mnohé náboženské sekty vedou průhledné účetnictví a odvádějí ze svých zisků daně). Nechceme se snad dočkat situace, že by se o důležitých rozhodnutích pro osud země rozhodovalo na sezeních neznámých zakuklenců. Jako nejjednodušší způsob pak připadá povinnost každého prezidenta, senátora, poslance či člena vlády (může být rozšířeno i na jiné) pod sankcí přísahat, že není členem žádného tajného spolku.
Miroslav Červenka

zdroj: Národní myšlenka