Mnohem horší než protektorátní film Jan Cimbura je nyní vysílaný seriál Synové a dcery Jakuba Skláře. Cimbura je vyjádřením českého tradicionalismu, vztahu k domovu a zemi, ale i k židovským šejdířům. Seriál o rodině Cirklů předstírá, že této zemi byly vlastní hodnoty osvícenství a socialismu, jež se líbí i mnoha liberálům. Podsouvá nám určité názory a vzorce chování. Pokud jste jen trochu znalí skutečnosti, pak při sledování nevyjdete z úžasu, co zde komunistická propaganda ukazuje. Z hlediska účelu to dělá rafinovaně, přesto je to seriál od začátku až do konce zlý a nenávistný (k bohatým, kulakům, k Němcům, duchovenstvu aj.). Předstírá nepodjatost, avšak nikdy nepopře komunistická dogmata, byť naznačuje, že neexistuje černobílé vidění světa či kolektivní vina. Chyby protěžovaného systému vydává jen za selhání lidského faktoru.
Seriál ukazuje z komunisticky správného pohledu zlomové události dvacátého století podané tak, aby je divák pochopil správně - socialisticky. Dodnes tu mnoho lidí takto smýšlí a tyto filmy je v tom jen udržují.
Selku například hraje Stella Zázvorková a to v protikladu k Daniele Kolářové, která se na statek přivdá. Zázvorková by nedala hrudku másla lidem z rodiny a Kolářová by se pro ně roztrhala. Odvést mléko je pro jednu přednější, než nechat přivést porodní bábu pro snachu. To, že ta hodnější bude po nucené kolektivisaci předsedkyní zemědělského družstva, diváka asi nepřekvapí. Koneckonců žádný nový argument, už před šedesáti lety byli okrádali jiní ne proto, že byli schopnější a vydřeli si víc než jiní, ale proto, že byli označeni za kolaboranty či za ty, jež se v dobách nouze odmítli dělit s ostatními. Prostě proto, že si svůj majetek tzv. „nezasloužili“.
Existenci dědičné ne-lidskosti se seriál snaží ukázat na sedláckém synku Vinckovi (Petr Čepek), který jde v stopách své matky (Zázvorkové).
Pro svůj úspěch propaganda naznačuje, že ne každý komunista byl ideální člověk a ne vše se komunistům povedlo. Tato selhání je současně třeba na někoho svést. Odpovědnost za ně v seriálu nesou prospěcháři, kteří se vetřeli mezi komunisty. To oni prý pokazili jinak čisté úmysly, nebyli v straně z přesvědčení a navíc měli i lidské nedostatky. V seriálu je takovým Petr Haničinec ztvárňující prospěcháře Boška, práskače a později vůdce rudých gard.
Naproti tomu od dětství dobrý komunista, který si zasluhuje pomník, je Skopalem hraný Cirklův syn Toník. Tomu nechybí empatie ani sebeobětování! Divák má uvěřit, že v komunismu nejde o osobní prospěch, ale o blaho lidu.
Komunisté i v tomto seriálu mají vyznít když ne jako ti jediní, tak alespoň jako ti hlavní odpůrci nacionálního socialismu. Což není pravda. Nacismus se první postavil proti komunismu a komunisté to jen opětovali! Na tom nic nezmění ani komunisticky podbarvené filmy! Netřeba snad dodávat, kolik měli obě ideologie společného.
Zlo tohoto seriálu je v tom, že je jakoby jen o životě, o láskách, o vztazích, o rodičovství či o těžkostech minulosti. Spolu s tím je zde však ukazováno, že ten kdo má skutečně silný vztah k své rodině či blízkým, je zároveň i člověk dobře politicky smýšlející. I v tomto seriálu jen komunisté dokáží rozlišit dobro od zla a jejich činy by tedy měli být vždy přijímány jako správné.

Milan Tobiáš