Napsal: Ladislav Malý

A hned také si odpovězme, kdože ti satanisté jsou: především zednáři, potom sionisté a judaisté, kterým asistují bolševici, liberálové a socialisté.
Po té, kdy jsem letos v únoru napsal úvahu „Svobodní zednáři jako inspirátoři levice“, pociťoval jsem nutnost poukázat také na vzdálenější cíle zednářů a tím úvahu dokončit. Tím hlavním operačním cílem zednářů je bezpochyby likvidace katolické církve, což se jim za pomoci „užitečných idiotů“, tj. katolických liberálů v samotné církvi úspěšně daří plnit. Vzdáleným operačním cílem zednářů, sionistů a judaistů je – po té, kdy vojensky, ekonomicky a politicky ovládnou celý svět – uskutečnění jejich utopických představ tzv. nové doby v celosvětovém měřítku, anglicky New Age.
K tomu, abychom aspoň tušili, jaká že to ta nová doba bude, čím se bude vyznačovat, co v ní bude největší prioritou a zda-li v ní budou vůbec lidé šťastni, k tomu nám stačí si uvědomit ona známá Kristova slova o stromu a ovoci. Sionisté, judaisté a zednáři tvrdí, že když nebude existovat katolické náboženství, jež prý člověka svazuje svými středověkými poučkami a názory, bude lidstvo šťastné. Je tomu opravdu tak?

Mám před sebou jeden málo známý dokument, jakési Vyznání Emila Zoly, které napsal v roce 1896 a adresoval arcibiskupovi v Chalcedonu. Emil Zola totiž po zázračném uzdravení trojnásobné fraktury nohy, kterou lékaři tenkrát chtěli amputovat, prožil obrácení. Známý spisovatel Zola psal své romány v duchu naturalismu, např. román Zabiják, Nana a jiné. Také se literárně věnoval sociální problematice liberálního kapitalismu v 19. století. Třicet let, jak píše, byl členem zednářské lóže a ke stáru byl Bohem osvícen a z řádu vystoupil. Doufejme, že byl Bohem i omilostněn a spasen. Zemřel v roce 1902. Vyznání E.Zoly je o to vzácnější, že skutečně patří k ojedinělým dokumentům svého druhu, neboť každý zednář ví, že uveřejňovat závažné informace o lóžích je sankcionováno trestem smrti.
Začtěme se tedy do vzácného vyznání zednáře a nechme si před očima promítat jako film všechno to, co jsme si o praktikách zednářů a jejich cílů zatím na základě dostupných informací řekli.

Já podepsaný – píše Emil Zola - kdysi velmistr Stolce a současně někdejší velekněz (hierophant), velmistr a „Super-Compthur“ a zakladatel zednářské lóže v Egyptě, prohlašuji tímto listem, že jsem byl 30 let členem zednářské sekty, dvanáct let velmistrem tohoto řádu a měl jsem dosti času, abych od základu poznal přesně záměry a názory řádu.
Svobodní zednáři se vydávají za čistě filantropickou, filosofickou a liberální instituci, které jde údajně o pravdu a pokrok morálky a jejímž předmětem pozornosti je věda, umění a dobročinnost.
Předstírá jistotu, že se chová se stejnou tolerancí vůči rozličným náboženským vyznáním a že o otázkách náboženství a politiky se na jejich zasedáních nediskutuje.
Mimoto řád předstírá, že svobodné zednářství není náboženskou sektou, nýbrž chrámem spravedlnosti, milosrdenství a blíženecké lásky.
V protikladu k tomu prohlašuji, že svobodné zednářství vůbec není tím, za co se vydává. Nic z toho, co se v jeho zákonech a rituálech vyskytuje jako dobro, nesouhlasí se skutečností. Řeč o zdánlivě praktikovaných ctnostech jako milosrdenství, spravedlnost a láska jak v lóžích, tak v srdcích svobodných zednářů je pouhý žvást, neboť tyto ctnosti zde nejsou k nalezení, naopak, tyto ctnosti jsou zednářům zcela cizí – až na určité výjimky – a vůbec se neuvádějí do praxe. Pravda nemá ve svobodném zednářství vůbec místo, je bratřím lóží zcela cizí. V řádu svobodných zednářů panuje lež, která se ničeho nezalekne. Pod zdánlivým pláštíkem pravdy panuje podvod a zlovolnost, která spoutává lehkověrný a povrchní lid.
Zdůrazňuji, že svobodné zednářství je náboženská sekta, jejímž cílem je zničit všechna existující náboženství, aby sama zaujala jejich místo a vrhla svět do antického modlářství.
Dnes, když jsem 30 let žil v tomto bludu, jsem o tom dokonale přesvědčen, neboť jsem poznal, k čemu byl systém svobodného zednářství vytvořen, protože sám jsem toto učení šířil a přiváděl jsem druhé k tomu, aby je rovněž šířili, a tak mě velké řady lidí následovaly na cestu bludu, čehož upřímně lituji.
Když mě nyní Bůh osvítil, uvědomuji si celé toto zlo, které jsem způsobil. Proto se zříkám svobodného zednářství a ruším svou solidaritu s ním a před církví s lítostí odvolávám své bludy. Prosím Boha o odpuštění za všechno zlo, které jsem způsobil svým příkladem v době, kdy jsem patřil k řádu svobodných zednářů, a prosím za odpuštění našeho nejvyššího pastýře Lva XIII. i všechny ty, které jsem zatáhl do bludu.
V Římě 18. dubna 1896. Emil Zola

Pro naši úvahu je důležité Zolovo sdělení, že svobodní zednáři jsou vlastně náboženskou sektou a že mají snahu všechny ostatní náboženství co existují zlikvidovat a sami se na jejich místo postavit. To prosím Zola napsal v roce 1896!
Svobodné zednářství je náboženství sui generis: zednáři uznávají sice Boha jako Stvořitele země a všeho, co na ní včetně lidí existuje, více se však prý o nás Bůh nestará; lidé jsou jakýmisi zástupci Boha na zemi, záleží pouze na nich, jak se jejich život a svět bude utvářet. V podání zednářů jsou to vlastně lidé, kteří na zemi hrají úlohu Boha. Zde vidíme příkrý protiklad ke křesťanství, které hlásá lidskou pokoru a lásku k trojjedinému Bohu: Otci Stvořiteli, Jeho Synu a našemu Pánu Ježíši Kristu a Duchu svatému. Zároveň nás křesťanství učí trpělivé práci jak na sobě, tak v přírodě a k permanentní adoraci Bohu; zatímco zednáři naproti tomu vyzdvihují lidský rozum a lidskou nadřazenost všemu zde na zemi, pýchu a lásku k sobě. Obrazně řečeno: člověk z piedestalu svrhl Boha a na Jeho místo se sám postavil. To je v kostce zednářské vidění světa.
V předchozí únorové úvaze o zednářích jsme si řekli, že to byly obě světové války, které dramatickým způsobem v Evropě zasáhly do života lidí a celých národů, jejich duchovna a hodnotových paradigmat, jež jsou ve značné míře příčinou jejich eliminace náboženského vnímání, zejména katolického náboženství. Svou jakousi vnitřní ochablostí, jež po druhé světové válce zachvátila všechny církevní instituce a řády, přispěla k tomuto neblahému stavu i samotná katolická církev, zejména vysoký klérus; nehledě na protestantské denominace nacházející se na severní části Evropy, kde situace byla ještě tragičtější.
Zednáři využili čas a kuli železo, pokud bylo žhavé: všemožně se snažili o využití stávajících euforických poválečných podmínek ve světě a v církvi ke svolání církevního koncilu, na kterém by do samotného těla církve vkomponovali svoje vidění nového katolicismu a tím by provedli jakýsi koperníkovský obrat v církvi. Zároveň by tím uskutečnili svůj nejbližší operační plán na likvidaci katolicismu, jež má svoje momentální modifikace. Prvotním úkolem je zatím církev protestantisovat a to zejména změnou církevní pastorace, liturgií a tzv. ekumenismem. Zatím nesahat na katolická dogmata, stačí o nich zarytě mlčet a lidé - i věřící - se o ně přestanou zajímat. V katolické církvi se více méně změnil i slovník: slova jako láska k Bohu, pokora, nebo dokonce Mariánská úcta, nahradila slova jako tolerance, humanita; slovo exorcismus zmizelo vůbec, rovněž tak ve vysokém kléru byla zapomenuta modlitba k sv.Michaelu Archandělu, ochránci katolické církve. Jeden francouzský teolog prohlásil, že prý druhý vatikánský koncil, jehož tragédie pro katolickou církev se odehrála v šedesátých letech dvacátého století, byl obdobou velké francouzské revoluce. A ono to opravdu sedí: katolická církev po tomto koncilu má sice stále stejné jméno, dokonce i její struktura zůstala, leč obsah je už jiný.
Sionistům, zednářům a judaistům se povedl nebývalý kousek - dílo satana - na kterém pracovali bez mála dva tisíce let. S trpělivostí šelem na lovu vytvořili podmínky a vskrytu číhali na příhodný čas, aby bleskově církev zasáhli a infikovali jedem modernismu (s kterým úspěšně bojoval papež Pius X), a těžce zraněnou ji teď cynickým úsměvem pozorují, jak se zmítá v křečích.
Rozčarování prostých věřících z výsledků koncilu bylo veliké, leč pomoc nebyla a není žádná: zůstává nám jen modlitba – a to není zase tak málo! Památná jsou v té souvislosti také slova papeže Pavla VI., která pronesl v roce 1972 u příležitosti svátku Petra a Pavla o „satanově kouři v katolické církvi“. Zpětně mu asi došla celá tragika vatikánského spektáklu.
Pak jsme byli svědky pádu bolševismu v Evropě, k čemuž přispěla do značné míry katolická církev spolu se zednáři a sionisty, a zejména její papež Jan Pavel II., jakož i známé události v Polsku; ale i samotná situace v bolševismu, jež jako experiment se ukázalo neživotné a bez budoucnosti. Vytvořivší se geopolitické vakuum v Evropě okamžitě zaplnily zednáři a sionisté a pomocí liberálního kapitalismu a tzv. pluralitní demokracie úspěšně ovládají mlčící zhlouplé davy – lehkověrný a povrchní lid: jak píše shora E.Zola.
Na svém vrcholu moci byli zednáři a sionisté v polovině devadesátých let, kdy rozdělovali Balkán a kdy později si dovolili se souhlasem celého tzv.civilizovaného světa provádět – jak sami cynicky prohlašovali – humanitární bombardování Bělehradu. Za tohle jim jednou zaplatí Pán Bůh!
Není náhodou, že právě v té době se v zednářském tisku a vůbec jejích médiích objevovali články o tzv. New Age.
Jsou známy utopie bolševické: vzpomeňme, jak do nás hučeli, že není daleká doba, kdy bude všechno zboží v obchodech zdarma, kdy člověk bude ve fabrice u stroje s radostí pracovat pro svou potřebu, nikoliv z donucení a peníze žádné nebudou. A byla legrace vidět, jak oni sami hlasatelé těchto nesmyslů si pakovali svoje kapsy!
Známá je také utopie nacistická: Germánští árijští nadlidé ovládají celý svět a méněcenné rasy na ně pracují. Evropa, zejména ta střední, je určena za domov Germánů – slovanští podlidé zde nemají co pohledávat. Katolická církev a její učení jsou vymyšlené bludy Židů na ovládnutí světa; křesťanství je slabošská nauka Židů vštípená gójům, Ježíš byl jenom židovský prorok. Jak dopadli „árijci“, k tomu není třeba komentáře.
Utopie New Age je jako z říše fantasmagorie: nebude žádné státní náboženství, velká náboženství jako katolicismus, křesťanství vůbec, islám, hinduismus, buddhismus a jiná sami přestanou existovat, lépe řečeno: všechny na základě humanity a tolerance splynou do jednoho světového náboženství a jejich synergií se vytvoří náboženský amalgám jménem Humanita, čímž také nastane nový věk pro lidi všech kontinentů; ti už konečně budou žít šťastným a harmonickým životem v naprosté jednotě. Zednáři a sionisté určeni k tomu, aby tyto bludy veřejně hlásali (a byli za to slušně placeni), také prý na základě astrologie vypočítali, že se Ježíš Kristus narodil prý v období Ryb, a teď – přesné datum jim tady kolísá – máme už období Vodnáře. A to je prý také o důvod víc, proč je třeba provést toto zcelení náboženství do jednoho kadlubu. Ne náhodou se i tady neustále šermuje se slovy jako tolerance a humanita – jak známá jsou to pro nás slova, a jak známí jsou jejich hlasatelé!
Je zajímavé, že se o judaistech ve výčtu náboženství, jež mají být hozeni do kadlubu zatracení, mlčí. To svědčí o tom, že těch by se náboženský holocaust netýkal, ti by stáli „nad věcí“. Lépe řečeno: cynickým úsměvem by pozorovali likvidaci těch druhých, sami by vládli a hrabivými prsty shrabovali zisky.
Je skutečně s podivem, že se po všech těch dějinných otřesech ve dvacátém století, všech těch manipulacích s lidmi, satanisté neustále domnívají, že vytvoří nebo vychovají nového člověka – tedy člověka zase a opět se budou snažit zmanipulovat, tentokrát do „nové“ podoby. Lidé jim sami a s radostí - tak se domnívají - vlezou do chomoutu bezbožeckého otroctví, a odhodí Boha jako nějakou hadrovou panenku na hraní. Je jediná možná cesta, jak toho budou moci docílit, a to je cesta násilí.
Proč ale navzdory vší zednářské optimistické logice byl vloni na papežský Stolec zvolen do čela katolické církve, kde nejdůležitější posty zaujímají sionisticko-zednářské kruhy, člověk s pověstí konzervativce, kardinál Ratzinger? Proč se papežem nestal nějaký razantní zednář, který by už konečně lodičku Kristovu navedl na skálu, aby se o ni roztříštila?
Pro vysvětlení této skutečnosti je třeba sáhnout do historie, a sice do období druhé světové války. V době, kdy vítězné armády německého Wehrmachtu stály před Moskvou, pak se stočily na jih ke Stalingradu, otázka existence Ruska visela tak říkajíc na vlásku, Stalin udělal chytrý tah a vzal pravoslavnou církev na milost: povolil svému národu návštěvu kostelů, opět i v rozhlase bylo slyšet slova pravoslavných popů, báťuškové se objevili i v armádě, vojáci se mohli před útokem na nepřítele pokřižovat i pomodlit, aniž by byli za to zastřeleni politickým komisařem. Jinak řečeno: věřící na to Stalinovi skočili jako myši na špek – však také po pětačtyřicátém všichni ti báťuškové skončili v Gulagu… Tento zdánlivý obrat, jakýsi ústupek svému lidu a pravoslavné církvi, umožnil Stalinovi kromě jiného také zmást západní politiky v protihitlerovské koalici a přesvědčit je o své údajné demokratičnosti, a ruští mužici tím radostněji na frontě pro svého Stalina umírali.
A ještě jeden příklad, také z Ruska: zkraje dvacátých let, když v bolševickém Rusku panoval hlad a nad slunce jasněji se ukazovalo, že bolševická revoluce je cestou do slepé uličky, Nejvyšší sovět bolševiků v čele s Leninem (v naprosté většině se jednalo o lidi židovského původu) se rozhodl o změně ekonomické politiky na tzv.NEP – nová ekonomická politika. Když se vesměs levicoví západní novináři Lenina na toto ptali a vyčítali, že je to prohra revoluce, Lenin prohlásil: Ale soudruzi, bolševická revoluce se přece nedá dělat přímočaře, nýbrž dva kroky dopředu, a jeden krok zpět!
A právě při zvolení kardinála Ratzingera papežem jsem si uvědomil tuto starou židovskou moudrost a taktiku, tehdy v ruských poměrech s úspěchem použitou a současnými sionisticko-zednářskými kruhy oprášenou: zvolení kardinála Ratzingera je právě tím jedním krokem zpět!
Anebo je možné ještě jedno vysvětlení: dobrý Bůh všechno tak zařídil, abychom měli konzervativního papeže!
Situace není v Evropě příznivá pro další liberalistický protikatolický vývoj, zejména ne po New Yorku 2001, po Španělsku 2004, Londýně 2005 a také ne proto, že zde vyvstala do jisté míry nečekaná překážka v podobě krutého a zákeřného islámu, jež ohrožuje svět. Svět, konkrétně Evropa, se musí připravit na tvrdý boj s islámem; v Evropě hrozí další válečný konflikt, snad nejkrutější, jaký kdy tento kontinent zažil. A proto, aby zednáři zachovali status quo, zvolením konzervativního papeže uklidnili velkou část evropských národů a věřících laiků. Zároveň si tím ověřují, do jaké míry v církvi účinkuje jí podávaný údajný lék, tj. třísložkový smrtící koktejl – tolerance, humanita, ekumenismus - na prosté věřící i klérus, a do jaké míry mají ještě konzervativci v církvi vliv.
Tím samozřejmě možná o dobrou generaci oddálili – avšak neshodili ze stolu! – úmysl uskutečnit v reálném životě lidí a národů své fantasmagorické představy o New Age a o tzv. novém člověku.