Je ostatně velmi zajímavé, jak se levičáci, ti “vysokoškolští studenti”, “vzdělanější vrstva mládeže” apod. projevují v internetových diskusích

Něco jiného je okamžitá potravinová pomoc v zemích, které jsou zasaženy přírodní katastrofou, nebo krátkodobým válečným konfliktem. Není však možné poskytovat rozvojovou pomoc zemi, kde s ní bude nedobře naloženo, nebo “okamžitou” potravinovou pomoc více než deset let (Somálsko).

Svého času jsem chtěl studovat humanitární pomoc na CMTF UP v Olomouci, nakonec jsem se rozhodl raději pro učitelství, tak snad vím, o čem mluvím. Je třeba pomáhat těm, kteří trpí zaviněním druhých (děti zemřelých vojáků NAŠÍ armády, rodiny obětí trestných činů, nespravedlivě stíhaní) nebo bez vlastního či cizího zavinění (nemocní, postižení). A to nejen u nás, ale i v cizině, zvláště jde-li o země, které jsou sice chudé, ale jejich vlády alespoň z části konají, co mají konat.

Vím, že se to může zdát kruté, ale hladomory hrozily, a často nejen hrozily, i v naší vlasti, až do osmnáctého století. My (nejen Češi, ale i Němci a další menšiny; a ne jedna, ale všechny společenské vrstvy) jsme se dokázali hladomorům bránit, a díky tomu jsou hladomory snad již navždy za námi. Některé národy mimo Evropu to také dokázaly, jiné ne. Jistě je i mezi Afričany dost rozumných lidí, kteří to dokážou. Není povinností Evropanů Afriku vydržovat, naš(a nejen naši, ale také bohatých černochů a asiatů) pomoc si zaslouží pouze Ti, kteří projeví skutečnou snahu.