Napsal: Petr Pavel

Politici nám, a zvláště před volbami, slibují skvělou budoucnost, žádnou práci (pro ty, kdož pracovat nechtějí), spoustu práce (pro ty, kdož pracovat chtějí), téměř žádné daně (těm, co je platit musí) a obrovské sociální vymoženosti pro ty ostatní. Pokud zvolíme je, tedy ty pravé. Pokud ovšem zvolíme ty nepravé (tedy ty ostatní), tak nás na oplátku čeká budoucnost temná. Daně, které nepůjde zaplatit, zhroucené zdravotnictví i sociální systém, ekologická katastrofa, 120% nezaměstnanost a podobně.
Myslím si, že celkem bez ohledu na zvolené představitele nás čeká budoucnost, která se již dnes dá celkem dobře předpovědět. Několik zajímavých předpovědí jsem již našel, jedna, které mne velmi zaujala, je na adrese http://www.blisty.cz/2006/6/13/art28944.html
Přesto bych si na základě existujících údajů dovolil jakousi předpověď vlastní a úvahy se budou točit hlavně kolem peněz.

Finanční stabilita

Trocha historie: od doby, kdy člověk vynalezl peníze, snaží se o finanční stabilitu. Když odečetl příjmy a výdaje, zůstaly mu úspory nebo dluhy. Se státy to bylo podobné. Dokud byly měny kryty drahými kovy, pokud měl panovník zlato a stříbro, mohl razit mince a krýt jimi své závazky. V okamžiku, kdy je neměl, byl v háji a musel zastavovat královský majetek (oblíbená činnost například Jana Lucemburského). Krásné, čisté a přehledné. Pokud se panovník pokusil podvádět a emitoval minci s menším obsahem kovu, lidé mu na to ihned přišli (kazí minci) a mince prostě nebyla plnohodnotná. Takto to fungovalo až do osmnáctého století, kdy byly vynalezeny peníze papírové (teda v Evropě, v Číně je znali už dávno). Téměř zároveň s papírovými penězi byla objevena inflace, když totiž těch peněz vytisknul nadšený panovník (nebo tiskař francouzské revoluce) trochu víc, než byl schopen krýt zbožím.
O inflaci něco víme, o té astronomické my v Čechách naštěstí jenom teoreticky.
Stát funguje z daní neboli berní obyvatelstva. Tak to bylo, je a bude a není na tom nic tak špatného. Pokud to ovšem stát nepřežene. Hodně dlouhou dobu stát bral okolo 10 – 20% (desátek panstvu, desátek církvi). Za války se berně zvyšovaly, v době míru zase klesaly. Takto to fungovalo až do první světové války, při které stouply daně zhruba na třetinu příjmu a po ukončení války už neklesly.
Vůbec tehdy se děly s daněmi zvláštní věci. Do parlamentů mnoha států pronikla levice v síle do té doby nevídané a výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Labouristé v Anglii zdanili majetek tak, že velcí majetkoví vlastníci byli zcela zruinováni prostě proto, že daně byly větší než výnos z majetku samého (což by ještě pár let před tím bylo považováno za zcela zrůdné a nemorální). V Kanadě se začala platit daň na likvidaci škod ze světové války, která se dle mých informací platí dodnes.
Druhá světová válka přinesla opětovné zvýšení daní až na zhruba dnešních 50% a po jejím skončení daně opět neklesly. Nakonec to bylo pochopitelné, začala studená válka. Evropské státy měly příjmy jako nikdy před tím a vynalezly sociální systém. Na svém počátku to vypadalo jako dobrá myšlenka, která měla své kořeny v krizi let třicátých a měla chránit nezaměstnané a staré před upadnutím do bezvýchodných situací. Ten problém vznikl až tím, že postupem času se ze sociálního systému stalo nereformovatelné politikum. Náklady na systém pohltily drtivou většinu státních příjmů již v době, kdy státy měly mladou a produktivní populaci a velký hospodářský růst při enormním válečném zdanění.

Dnešní situace

Stát zcela opustil myšlenku „přiměřenosti daňové zátěže” a zcela bez rozpaků a jakéhokoli zakrývání svých cílů se chová k občanovi (daňovému poplatníku) stejným způsobem, jako se chová farmář k dojnicím. Programově hledá způsob, jak z občanů vydojit co největší daně. Toto je cíl, který je společný všem velkým politickým stranám na české i evropské politické scéně. Strany se pouze liší ve způsobech, jakým tento společný cíl co nejlépe dosáhnout.
Ultralevicové strany (komunisté a ČSSD) vycházejí z jednoduché myšlenky „zvýšit daně = bude větší daňový výnos”, zatímco ODS vychází ze zkušeností mnoha západoevropských států ale i USA, která říká, že existuje určitá míra zdanění, která přináší onen kýžený nejvyšší výnos. Protože pokud se to se zdaněním přežene, tak to tlumí hospodářství i aktivitu lidí něco vydělat a nakonec je celkový výnos nižší. Například v USA měli jednu dobu pro nejvíce vydělávající lidi zdanění až 90%. Nefungovalo to. Stejně tak to příliš dobře nefunguje ani v dnešní Evropě. Podniky i dobře vydělávající lidé se stěhují (fyzicky nebo alespoň papírově) do daňových rájů a stát aplikující vysoké daně je tím v konečném důsledku sám poškozen. V dnešní době platíme cca 50% ze svých příjmů formou všelijakých daní a povinných „pojištění”, více vydělávající lidé více, ostatní méně, jakási progrese zde je a je i dost veliká, přesně ji vyčíslit přes všechny ty položky, spotřební daně, odpočty a nepřímé daně je více než obtížné.
Co je dle mého názoru dost špatné je způsob, jakým se příjmy rozpočtu rozdělují. Pamatuji se na jeden pořad v televizi hned po tzv. sametové revoluci, kdy tehdy poměrně neznámý mladý ekonom jménem Václav Klaus říkal zhruba toto: „Komunisté státní rozpočet považovali za jeden velký pytel, do kterého házeli veškeré výnosy z daní, a potom je rozdělovali zcela dle svého uvážení bez ohledu na zdroje. Státní rozpočet je nutno zprůhlednit a vyjasnit, které daně a odvody jdou na které výdaje”. Velmi mne to ve své době zaujalo, nicméně od okamžiku, kdy se tento pán stal federálním ministrem financí a tento pytel dostal do ruky on, tak jsem od něj tuto myšlenku opakovat neslyšel (možná jsem pouze dost pozorně neposlouchal). Faktem je, že státní rozpočet funguje dnes přesně stejným způsobem jako za těch komunistů a myslím, že rozhodně to není dobře. Uvedu dva příklady, které mi přijdou mimořádně nevkusné.
a) Spotřební daně na alkohol a tabák. Oficiální zdůvodnění potřeby takovéto daně je v tom, že kuřáci a alkoholici (i když alkohol v malém množství a především víno je lék) si svými „zlozvyky” ničí zdraví a není důvod, aby na ně zdraví lidé dopláceli, ať si tedy na léčení svých neduhů prostřednictvím spotřebních daní připlatí. Nic proti tomuto zdůvodnění v dobách minulých, kdy zdravotnictví bylo placeno ze státního rozpočtu. Ovšem v dnešní době, kdy zdravotnictví je hrazeno z výnosů zdravotního pojištění a přitom výnosy z těchto daní směřují nadále do rozpočtu státu, není takovéto zdůvodnění nic než obyčejný výsměch. Zajímavé je, že, pokud vím, žádný z politiků a poslanců nenavrhl řešit tristní situaci českého zdravotnictví transferem výnosu těchto daní. Bylo by to řešení dlouhodobé, logické, systémové, rozumné a přitom snadno obhajitelné. Raději se však tyto problémy řeší případ od případu nějakou záplatou z rozpočtu ve vyhádané výši.
b) Spotřební daně a DPH na paliva. Asi každý ví, že více než 50% ceny paliva do aut (benzín, nafta) tvoří spotřební daně a DPH, přičemž DPH se počítá z ceny paliva včetně spotřební daně, takže se geniálně vlastně zdaňuje daň. Logiku a zdravý rozum v tom nehledejte, nejedná se o nic jiného než o neukojitelný hlad sociálního státu po penězích. V dobách dávno minulých (šedesátá léta) byla spotřební daň zavedena místo daně silniční a měla sloužit k opravě a údržbě silnic. Tehdy to dávalo smysl, protože auto, které více jezdí a tedy projezdí více paliva rovněž více přispěje na komunikace. Určitě to bylo spravedlivější než paušální silniční daň. Na tyto kořeny se však v průběhu let (úmyslně) zapomnělo a dneska při všech debatách politici (převážně zelení) velmi úporně trvají na tom, že tyto daně nemají se silnicemi nic společného a že je potřeba zavést mýtné, které pokryje 100% nákladů (nebo ještě mnohem více, aby bylo co ukrást a převést na „sociální” účely). V dnešní době je “fond dopravy” financován z výnosu dálničních známek (O.K.), z výnosů privatizace (proboha proč? Snad jenom aby ve financování silnic byl co možná největší chaos.) a tuším 9% výnosu spotřební daně za paliva (kdo ukradl těch zbývajících 91% a co ta DPH, kterou ta spotřební daň byla zdaněna? Asi šly na „sociální” účely). Potom dochází k neuvěřitelným nespravedlnostem a kuriozitám, kdy Praha, která zoufale potřebuje vyřešit dopravu, je nucena stavět neuvěřitelně nákladné stavby okruhu (tunel Mrázovka, dnes stavby 513 a 514) a na tyto účely si musí peníze půjčovat a nesmírně se zadlužovat. Přitom majitelé aut, kteří tyto stavby využívají, platí do státní pokladny desítky miliard korun ročně jenom na daních. Tyto peníze jsou ovšem sociálními inženýry okamžitě ukradeny a zpronevěřeny na účely, které nemají s motorizmem nic společného.

Důchody a sociální dávky jsou další dnešní velikou causou. Jistě už nikomu neuniklo, že důchody je nutno reformovat a to ať je u vlády kdokoli, třeba i komunisté. Mandatorní (tedy předem dané a povinné) výdaje, což je zhruba totéž (o něco víc položek, ale důchody mají lví podíl) dosahují v dnešní době již kolem 100% příjmu státu a aby měl stát (tedy vláda a parlament) vůbec něco na normální výdaje (třeba onu zmiňovanou výstavbu a údržbu silnic), tak si na to musí půjčovat, neboli hospodařit s deficitem.
V ČR v dnešní době funguje systém průběžného financování důchodů. Minulost, kdy důchodové fondy byly použity na úhradu staveb socialismu v padesátých a šedesátých letech, nemá smysl řešit, zaplaťpánbůh máme za to alespoň ty přehrady a nebylo to tedy úplně prožráno. Dle vládních demografických prognóz jsou dnes zhruba dva pracující lidé na jednoho důchodce, perspektiva několika nejbližších desetiletí je pokles až na dva důchodce na jednoho pracujícího člověka. Tyto prognózy navíc nezohledňují etnicitu a demografický vývoj podle jednotlivých skupin obyvatelstva. Více o tom viz můj článek Statistika, imigrace a vývoj počtu obyvatelstva.

Vládní řešení nadcházející krize je:
a) Řízenou imigrací ze zemí třetího světa zvýšit počet „mladých perspektivních pracujících a plátců daní a sociálního zabezpečení”.
b) Vyvodit tlak na stávající pracující v mladším a středním věku, aby si začali na důchod „spořit” v některém ze soukromých důchodových fondů.

Předpověď situace na nejbližší desetiletí

Ozdravění státních financí nelze rozumně předpokládat. Státní finance všech evropských států, USA i Kanady jsou v krizi a zlepšení situace nepředpokládají ani ti největší optimisté.
Omezení vládních výdajů je naprosto nereálné, každý příjemce peněz ze zdrojů státního rozpočtu si své příjmy pečlivě hlídá. I kosmetické změny, které se pokusily realizovat vlády Německa a Francie, naprosto zkrachovaly. Nelze předpokládat, že by se ve státním rozpočtu našly položky, které by příslušný ministr neuhájil před razantními škrty. Sociální sféra je nedotknutelná stejně jako počet státních úředníků a jejich platy. Na obranu, státní výstavbu, zemědělství, kulturu, ekologii, školství a vědu již opravdu nelze dávat méně.
Zvýšení státních příjmů je prioritou všech politiků bez ohledu na stranu, za kterou zrovna kopou. Jaké mají možnosti?
Zvýšení daní podnikové sféře dnes není reálné. Nadnárodnímu kapitálu se dnes podařilo to, že je v zásadě silnější než národní státy. Takže situace je taková, že kapitál se nesnaží splnit pravidla, která státy nastaví, ale nechává státy v podstatě soutěžit o svou investici. Jakákoli samostatná akce národního státu vedoucí ke zvýšení korporačních daní by pro něj měla zničující účinek. Z tohoto pohledu je zcela logická snaha velkých evropských států unifikovat podnikové daně v rámci EU. To by umožnilo tyto daně razantně zvýšit a investoři, kteří chtějí podnikat v evropském prostoru, by tyto daně museli zaplatit. V podstatě by se jednalo o kartelovou dohodu. Ta je sice v malém nelegální (od toho je zde Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), ale ve velkém se dělá běžně a nezakrytě. Kdyby to, co dělá OPEC s kvótami a cenami ropy, udělala menší společnost, tak členy vedení uvězní a společnost pokutují. Něco podobného určitě udělá EU, až se jí podaří překonat odpor států jako je ČR, které dnes z poměrně nízkých daní profitují a získávají investice. Takováto dohoda vynese mnohem více peněz celkově a pak bude hádka o rozdělení. Nakonec to velké státy (pro které bude nejvýhodnější) jistě prosadí. Zvýšené daně firmám se pochopitelně promítnou do cen výrobků, které budou pro konečného spotřebitele dražší, takže tyto daně se „skrytě” přičtou k DPH (a zvýší inflaci).
Zvýšení přímých daní a zejména zvýšení jejich progrese je cestou, kterou prosazuje ultralevice (komunisté a ČSSD). Odmítají pochopit, že daňová zátěž zvláště dobře vydělávajících lidí je dnes již příliš vysoká. Již dnes se společnosti i lidé brání vysokému zdanění systémem různých úlev a obcházení daňových pravidel. Samozřejmostí je, že střední a vyšší zaměstnanec ve firmě má firemní auto a firemní mobil (autem „načerno” jezdí i soukromně a zaměstnavateli to nevadí, protože to jsou čistě náklady, mobilem volá, kam se mu zlíbí, a zaměstnavateli to rovněž „nevadí”). Zaměstnanec se odstěhuje do státu, kde jsou minimální daně, pracuje jako expert v zahraničí a podobně. Pokud jako Čech pracujete pro německou firmu v Číně a firma vás platí ze své Sanfranciské pobočky na vaše konto, které máte na Bahamách, tak finanční úřad Horní Lhoty z vašich peněz moc nevidí. Aby se zamezilo tomuto konání, státy EU se intenzivně snažily a snaží navázat spolupráci na odhalování „daňových úniků” s ostatními státy světa a zvláště prolomit bankovní tajemství všech bank. V Evropě jsou velmi úspěšní, Švýcarské banky 100% spolupracují, pokud je mi známo v Evropě zatím odolávají jenom banky na ostrově Jersey, všechny ostatní banky již se státy spolupracují.
Progrese může být jenom taková, aby se lidem ještě pracovat vyplatilo. Není to jenom o celkové sumě peněz, je to i o pracovním nasazení a životní úrovni, kterou si může člověk za svou práci koupit. Jaký je reálný rozdíl mezi životní úrovní nezaměstnaného horníka na Moravě či v severních Čechách a dobře placeného zaměstnance v Praze? Horník má byt, dobře placený člověk (dejme tomu 50 tisíc hrubého manžel, 35 tisíc manželka) si může dovolit na hypotéku domek na předměstí. Horník má felicii, Pražák octavii, horník jede na dovolenou do Bulharska, Pražák Chorvatsko nebo Řecko. Na druhé straně pražská rodina je v zaměstnání takříkajíc „od nevidím do nevidím“ (za takové platy se obvykle nepracuje 8 hodin denně), děti skoro nezná, jsou trvale ve stresu. Horník se v poklidu vyspí, jde na levné pivo do hospody, když je hezky tak do lesa na houby a občas si zajde na pracák nebo do nějaké firmy pro potvrzení, že jej nechtějí. Kolik by ještě museli vzít našemu Pražákovi na daních, aby se na ten stres a práci taky vykašlal? A pokud bude chtít pracovat, jak dlouho mu to potrvá, než jej napadne, že jinde jej zaplatí více a seberou méně (USA ale i jiné státy)? Tomuto se říká „brain drain” a pro stát, který to postihne, je to vražedné. Odchod malé a statisticky téměř neviditelné části populace vzdělaných lékařů, inženýrů, technologů apod. má pro ekonomiku katastrofální následky. Někteří politici si to sice uvědomují, ale nepřiznají, protože by to narušilo hýčkanou ideu o „rovnosti lidí” (a jejich žaludků). Ne, zdá se že přes zvýšení přímých daní cesta k ozdravění veřejných financí nevede.
Zvýšení DPH. Nedávno to učinilo Německo. Je to krok, který státy dělají až jako poslední zoufalou možnost. Prodraží zboží všem. Nejvíce křičí především proletariát a nezaměstnaní, které si levicové vlády chtějí co nejvíce předcházet. Tento krok navíc zhorší odbyt zboží a i platební bilanci (lidé v blízkosti hranic budou nakupovat ve státě s nižším zdaněním – nákupní turistika Německo – Polsko – ČR – Slovensko je většině lidí dobře známá a není potřeba rozebírat). Obchodníci samozřejmě zvýší ceny a to obvykle o víc než činí nárůst daně. A hlavně, JE TO STRAŠNĚ VIDĚT.
Zvýšení spotřebních daní je volání, které vlády a parlamenty rády poslouchají. Vláda každým rokem znovu a znovu bilancuje, zda nemůže tyto daně zvýšit. Alkohol a tabák navyšuje pravidelně, u paliv to tak jednoduché není. Pokud palivo má zrovna vysokou cenu kvůli kurzu dolaru či ceně ropy, zvýšení daně je neprůchozí. Zvýšení těchto daní je aktuální v okamžiku, kdy cena paliv u benzínových pump stagnuje a začíná klesat. Tehdy stát může zvýšit daň a nevyvolá to přílišné protesty. Tlak na zvýšení daní z paliv můžeme čekat především ze strany Zelených. Cena se ale bude zvyšovat natolik pomalu, aby lidé neomezili používání vlastních automobilů, protože pokud by k tomu došlo (a krátkodobě se to v minulosti již stalo), tak bude propad výběru daně kvůli nízké spotřebě uhlovodíkových paliv. Druhá věc je, že perspektivně nás čeká „oil peak” neboli nedostatek ropy na světovém trhu. Lze očekávat, že cena ropy bude rychle stoupat a že opravdu dojde k omezení spotřeby. Toto nepochybně povede k velkému propadu příjmů do státní kasy. Náhradní paliva (bioetanol) mají relativně vysoké výrobní náklady, a proto je nelze zdanit v takové míře jako ropné produkty, jinak by se vůbec nepoužívaly. Zdá se tedy, že můžeme očekávat v budoucnu spíše propad příjmů do státní pokladny ze zdroje zdanění uhlovodíkových paliv. V rámci současného jednání o sestavení vlády již přišly na přetřes zcela nové „ekologické” spotřební daně a to na elektřinu a uhlí. Koaliční partneři se ani moc nebránili.
Zvýšení jiných daní (zdanění podstaty) je cestou, kterou vlády chtějí jít. Jedna z možností, nad kterou vláda zjevně a zatím dost potichu uvažuje, jsou majetkové daně a daně z nemovitostí. Toto je cesta, která zde již byla zmíněna v souvislosti s Velkou Británií po první světové válce. Myšlenka je celkem jednoduchá: nebudou se zdaňovat příjmy, ale podstata. Nesmí totiž dojít k tomu, aby majetek vynášel a svého majitele živil (jak to bylo v podstatě v celé minulosti až do onoho počátku dvacátého století v Anglii). Pokud jste něco získal, lhostejno zda vlastní usilovnou prací nebo jste to zdědil po předcích, tak výnos tohoto majetku je potřeba ukrást ve prospěch státu – jak socialistické! Výsledkem je, že musíte mít hodně velký příjem z jiných zdrojů, abyste si mohli DOVOLIT mít majetek. Již dnes pokud máte v bance nějaké peníze, tak úroky jsou nižší než inflace a navíc ty úroky jsou zdaněny. Stát vám zdaňuje ztrátu! Odlišná politika je dnes jenom u bytové výstavby. Pokud nejste pod ochranou regulovaného nájmu, tak máte možnost bydlet za „ekonomické” nájemné anebo si vzít hypotéku pro pořízení „vlastnického bydlení”. Filozofie je taková, že místo nájmu budete po omezenou dobu splácet hypotéku, ale potom budete ve vlastním a nebudete muset nájem platit vůbec. Omyl! Daně z nemovitosti jsou dnes tak nízké, že se v podstatě zanedbávají. Jenomže jak dlouho ještě tak nízké daně zůstanou? Již jsem slyšel odcházejícího ministra financí pana Sobotku, jak říká, že to s daněmi z nemovitosti takto dál nejde, jak je tato daň nízká, že v Británii je mnohem vyšší, i u nás by měla být minimálně 1% ceny, ale možná i dvě až tři procenta ročně. Zatím se čeká, až si lidé na hypotéky to svoje vlastnické bydlení získají. Ale jestli se domnívají, že potom nebudou platit nájem, tak se hluboce mýlí. Nájem platit budou, budou jej platit státu a bude se mu říkat daň z nemovitosti. Jedno procento z pěti milionů (celkem normální rodinný domek) je 50.000,- Kč. To je docela slušné ne?

Dnes existuje zjevně velký tlak na to, aby se věci, které se dříve platily ze státního rozpočtu, začaly platit přímo. Typickým příkladem tohoto trendu je ono zmiňované silniční mýtné. Nejdříve pro kamiony, pak i pro osobní auta. Dnes stát platí výstavbu a údržbu komunikací ze svého rozpočtu. V okamžiku, kdy se zavede mýtné, tyto výdaje z rozpočtu zmizí, ale příjmy zůstanou stejné. Náklady na mýto se rozpustí do ceny přepravovaného zboží. Výsledkem bude, že opticky a ve všech statistikách zůstane daňové zatížení stejné, ale ve skutečnosti se vládě uvolní značné rozpočtové prostředky, které by jinak musela použít na silnice a které teď bude moci použít na jiné účely. Cena zboží stoupne o dražší dopravu. Takže systém mýtného není ve své podstatě nic jiného než další skrytá daň a opět zde bude tlak na inflaci.
Okradení vlastního obyvatelstva prostřednictvím inflace je velmi oblíbeným způsobem, jak vyrovnat státní finance. V podstatě se jedná o ono Paroubkovo „stát své dluhy obvykle neplatí”. V tomto okamžiku ale narážíme na problém. Kdykoli v minulosti se stát dostal do problémů se svými vlastními dluhy, mohl je poměrně snadno vyřešit zvýšenou emisí peněz a inflací znehodnotit úspory obyvatelstva. Zdá se ale, že lidé již pochopili, že peníze nejsou v zásadě nic jiného než potištěný papír a zadlužují se rovněž. Obrovské množství lidí je zadluženo až na hranice možnosti splácení při stávající úrokové míře. Pokud by se státu vymkla inflace zpod kontroly a úroky stoupnou třeba jenom o jedno procento (a to je při stávajících rozpočtových deficitech velmi pravděpodobné), tak se velké množství lidí dostane do velmi vážných problémů se splácením hypoték a jiných úvěrů. Pokud by úroková míra stoupla o tři procenta (což se v dohledné době rovněž může stát), tak zkolabuje tolik osobních a finančních plánů splátek rodinných domů a bytů, že to neustojí rezervy hypotečních bank a trh nebude schopen absorbovat takové množství propadlých (a ještě k tomu obydlených) nemovitostí. Prostě výrazná inflace by v současnosti pro stát znamenala opravdu velký problém, určitě větší, než by pro ni byl zisk z poklesu reálného státního dluhu.

Jak budou vypadat důchody?
Jak vyplývá z textu výše, šance státu na dosažení vyrovnaného rozpočtu jsou dnes mizivé. Rozpočet je v několikaprocentním deficitu a to i přes to, že ekonomika roste vysokým tempem. Možnosti státu snížit výdaje téměř neexistují, možnost zvýšení příjmu zvýšením otevřené i skryté daňové zátěže již bere z posledních rezerv. Co se stane, pokud se ekonomický růst zpomalí nebo zcela zastaví? Jen málokdo pochybuje, že v takovém případě velmi stoupne tlak na výdaje státního rozpočtu (rostoucí počet nezaměstnaných, sociální programy, rekvalifikace, dotace firmám „rodinného stříbra” na přežití) za současného hlubokého poklesu daňového výnosu. Není to tak dávno, kdy jsme model takovéhoto vývoje viděli v Argentině.
Zhoršování poměru pracujících k nepracujícím (nejen důchodcům) povede k tlaku na:
- snižování výše důchodů v poměru k průměrnému platu
- zvýšení věku odchodu do důchodu
- střední a mladší generaci k investicím do důchodového fondu

Snižování výše důchodů v poměru k průměrnému platu
Důchodci v dnešní době jsou zvyklí při určité hospodárnosti „vyjít” s důchodem. Jsou schopni z něj zaplatit náklady na bydlení, jídlo, někdy i kulturu nebo cestování. V dnešní době je však toto již na samé hraně. Náklady spojené s bydlením neustále rostou a reálná výše důchodů stagnuje a možná již začíná klesat. Přitom snižování příjmů patrně nepovede k chování z hlediska státu žádoucímu, jako například k tomu, že by důchodci uvolňovali své velké byty v centru Prahy a stěhovali se do levných garsonek na periferiích. Lze předpokládat, že při dalším poklesu příjmu a nárůstu nákladů tito lidé prostě přestanou platit nájmy a některé služby s bydlením spojené. Prostě se spolehnou na sociální stát, který neumožní jejich vystěhování anebo odpojení základních služeb (vody, tepla). Nakonec, jak víme, dnes existuje v ČR poměrně velká skupina obyvatel, kteří nájem a služby spojené s bydlením zásadně neplatí a přitom se je nikdo neodváží vystěhovat. Přitom každý ví, že tito lidé (na rozdíl od důchodců) mají dostatek financí na alkohol, cigarety, drogy a jejich ženy mají na sobě dostatek zlata, aby mohli konkurovat Tutanchámonovi. Když tito lidé mají a neplatí, proč by platili důchodci, kteří objektivně na to nemají a mít nebudou?

Zvýšení věku odchodu do důchodu
Tato cesta není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Lidé jsou různí a mají různá povolání. Těžké dělnické profese opotřebují člověka již dlouho před dovršením 60 let. Dovedete si představit sedmdesátiletého horníka, jak pracuje se sbíječkou? Nebo účetní, jak v tomto věku je na školení o nových zákonech a instaluje si nový software do svého notebooku? Tito lidé většinou nic jiného neumí a ve věku přes 50 let již těžko budete někoho rekvalifikovat. A netýká se to jenom dělníků. Co takový chirurg, který má sice půl století zkušeností, ale prsty se mu třesou tak, že do nich opravdu ten skalpel vzít nemůže? Samozřejmě že existují povolání, kde jsou nejcennější zkušenosti a kde člověk má největší cenu jako expert ve věku po šedesátce. Jenomže těchto případů je spíše menšina. Tito lidé ovšem iritují stát, když mají souběh starobního důchodu i poměrně vysokých platů. Takže to je skupina, proti které je tento plán zaměřen. Ti lidé, kteří pro stáří nebo nemoci nebudou schopni dále pracovat až po nově určený důchodový věk, dostanou důchody invalidní, případně podpory v nezaměstnanosti. Toto se zároveň promítne do snížení starobních důchodů až požadovaného věku dosáhnou (budou mít menší vyměřovací základ). Zároveň stát ušetří na důchodech té menšiny, která bude schopna a ochotna pracovat a která díky mnohaletým zkušenostem bude mít i na trhu práce určitou cenu.

Investice do důchodových fondů
Tato cesta se teoreticky zdůvodňuje tím, že důchody v budoucnu budou malé (to budou) tak pokud si někdo chce zachovat slušnou životní úroveň, musí na důchod šetřit. Tato myšlenka má ovšem hned několik úskalí.
- Člověk, který šetří podstatnou část svých příjmů, musí mít důvěru v to, že:
a) Prostředky naakumulované v důchodových fondech nebudou rozkradeny a fond nebude vytunelován. Tuto důvěru většina lidí nemá a ani mít nemůže, neb stát odmítá převzít garanci se zdůvodněním, že v těchto fondech bude akumulováno tolik prostředků, že případný krach by stát neufinancoval. Jestliže v dlouhodobou stabilitu těchto fondů nevěří stát, který má v rukou kontrolní mechanizmy a může nastavovat pravidla, jak má mít v tento fond důvěru střadatel?
b) Prostředky uložené ve fondech nebudou znehodnoceny inflací. Úroková míra v dnešní době je minimální a každý ví, jak je rozdílná hodnota tisícikoruny dnes a v roce 1990. Takže výsledkem patrně bude, že po tvrdém šetření podstatné části příjmu zde za několik desítek let bude kapitál i renta, jejíž nominální hodnota bude v poměru k dnešním cenám slušná, nicméně v poměru k cenám za několik desetiletí patrně dost ubohá. A to i za předpokladu, že fond bude funkční a nevykradený dle bodu a)
c) Stát za nastávající finanční krize tyto prostředky prostě nezpronevěří (zatím zpronevěřil vždycky).
- Spoření do důchodových fondů již svou samotnou podstatou má charakter „odložené spotřeby”. Takže člověk za své vydělané a zdaněné peníze nechce žádnou protihodnotu ve formě spotřebního zboží. Toto umožní státu emitovat inflační peníze, aniž by došlo k inflaci (spotřební zboží se stejně prodá všechno, ale neutratí se za něj všechny peníze, protože ty zbylé jsou uloženy v důchodových fondech). To je velmi výhodné pro stát, protože zisk bere teď a platí za to sliby jakési renty někdy ve vzdálené budoucnosti. Co bude po několikerých volbách, je politikům úplně jedno.
- Samotné důchodové spoření vůbec neřeší ten základní problém, který je v poměru pracujících/nepracujících. Toto spoření řeší rozdělení toho, co ti pracující vyrobí tehdy ve vzdálené budoucnosti! Když to napíšu primitivně: dnes dva lidé vyrobí nějaké zboží a prostřednictvím daní a důchodů je toto zboží rozděleno mezi tři lidi. V budoucnu jeden člověk vyrobí nějaké zboží a toto se bude prostřednictvím daní a důchodů rozdělovat opět mezi tři lidi. Takže tomu, kdo pracoval, to bude připadat, že se mu bere hrozně moc a nebude chtít dát. To je jeden problém. Druhý je ten, jak se rozdělí ti dva, kteří nepracují. Dnes je to zhruba rovným dílem. Jenomže v budoucnu jeden z nich řekne: „Já mám nárok na víc, protože kromě důchodu mám i důchodové připojištění”. No a tomu poslednímu důchodci nezbude ani na jídlo. Takže v praxi to dopadne následovně: stát na slušné důchody mít prostě nebude, protože ať dře daňového poplatníka jakkoli, víc z něj prostě nedostane. Důchody budou natolik nízké, že lidem, kteří si na důchod nikdy nepřispívali a kteří jsou přesvědčeni, že stát se o ně vždycky postará, nezbude ani na alkohol a cigarety, o jídle nemluvě (náklady za bydlení neplatí už teď). S pravděpodobností hraničící s jistotou můžeme usoudit, že dojde k sociálním nepokojům a protestům a bude se poukazovat na „základní nespravedlnost”, protože důchody se vyplácí i těm „bohatým” (tedy těm, kteří si dokázali pořídit vlastnické bydlení a šetřili v oněch důchodových fondech, aby měli na stáří slušný život) a potom není dostatek pro ty „chudé” (kteří se od samotného počátku spoléhali na stát). Předpokládám, že stát ono volání vyslyší (nebude mít moc na výběr) a prohlásí důchod za sociální dávku a ne výnos ze státního sociálního pojištění, které si dnes platí každý pracující celý život. Počátky této filozofie můžeme vystopovat již v jednoznačných prohlášeních dnešních čelných představitelů politických stran (například Sobotka), kteří již dnes tvrdí, že z platby sociálního pojištění se platí důchody dnešních důchodců a tato platba nezakládá žádný nárok na příjem v budoucnu.

Stručné shrnutí
- Vlády v nejbližších letech budou zvyšovat tlak na růst příjmů státního rozpočtu. V daních z příjmu ani spotřeby již velké rezervy nenaleznou, budou se muset pustit do tunelování podstaty ve formě drastického zvýšení majetkových daní (především daní z nemovitostí). Zároveň se budou pokoušet přesouvat další a další položky, které byly financovány z rozpočtu, na přímou platbu a zvyšování daní tak skrývat (mýtné).
- Vlády se pokusí o reformu výdajů, výrazný úspěch není pravděpodobný. Dojde-li ke krizi důchodového systému, lze očekávat, že starobní důchody změní na sociální dávky, kde potenciální příjemce důchodu bude muset prokazovat nemajetnost a to, že je bez jiného příjmu. Tento vývoj lze ale očekávat až spíše ve střednědobém horizontu, až bude v důchodových fondech akumulováno dost prostředků.
- Nárůst cen a inflace způsobený zvýšeným přímým i skrytým zdaněním zvýší úrokovou míru a to dostane do krize velké množství zadlužených domácností, zvláště v kombinaci s předpokládaným velkým růstem daní z nemovitostí. Tato krize bude mít dopad na schopnost splácet závazky a nárůstem „špatných” hypoték u bank. Propadlé nemovitosti, které se budou banky pokoušet prodat na trhu, povedou k poklesu cen nemovitostí a to možná až pod stavební náklady. Pokles cen a zvýšení DPH u bytové výstavby by mohlo vést k poklesu stavební výroby a ke krachu stavebních firem, které jsou na trhu s výstavbou bydlení závislé.
- V každém případě lze očekávat, že obětí bude střední třída, která se u nás vlastně ani nestačila pořádně vytvořit a etablovat. Bohatí lidé mají možnosti, jak svůj majetek uchránit případně transferovat do zahraničí, chudí lidé nemají co dávat a chtějí brát. Jediný, kdo má víc než na prosté přežití a zároveň nemá dostatek moci a vlivu, aby svůj majetek dokázal před státem chránit, jsou slušně placení zaměstnanci a menší a střední podnikatelé vlastnící nemovitost k bydlení a jezdící vlastním autem. Asi i vláda si uvědomuje, že zničit střední třídu není nejlepší nápad, ale na výběr nemá. Šelma sociálního systému chce žrádlo a nikdo jiný už nemá.