Napsal: Jakub Malinovský

Není žádným tajemstvím, že Česká republika již není suverénním státem a drtivá většina legislativy je nám diktována z Bruselu. V sousedním Německu došlo Spolkové ministerstvo spravedlnosti ke zjištění, že v letech 1998 až 2004 celých 84 procent přijímané legislativy mělo původ v rozhodnutích Evropské unie a pouhých 16 procent mělo původ domácí. U nás je situace podobná a národní parlament tak velice často slouží spíše jako nástroj implementace unijních směrnic.

Snad nikdy se od našeho vstupu do Evropské unie se v České republice tak jasně neukázalo rozložení politických sil jako při projednávání tzv. antidiskriminačního zákona. Ve stručnosti řečeno, část poslanců ve Sněmovně by byla při praktické realizaci neomarxistických dogmat raději ještě papežštější než samotný papež, další část s touto jednotlivostí více či méně nesouhlasila, ale jelikož všichni čeští poslanci dnes musí mít na paměti skutečnost, že pokud nebudou hlasovat tak, jak se po nich ze strany EU požaduje, může být jejich hlasování důvodem pro vysokou finanční pokutu vůči České republice, a hlasovat proti by právě znamenalo vzepřít se přání Evropské unie, tak se podvolila a svou roli lokaje, byť s brbláním, poslušně hlasováním pro antidiskriminační zákon splnila. Snad nejlépe tuto pozici ve své řeči, která bude možná někdy považována za památnou, vyjádřil Marek Benda.

V současnosti se chystá v podobě tzv. Evropské ústavy, která se však vzhledem ke krachu toho v podstatě stejného dokumentu v minulosti, raději veřejně nezve ústavou, další omezení naší již tak fakticky minimální možnosti rozhodovat o podobě Unie. Od levice lze očekávat nadšený souhlas tlumený maximálně tak skutečností, že některé formulace nevyjadřují její tužby explicitně. A česká parlamentní „pravice“? Lidovce nikdy v podstatě nezajímalo, že Unie reprezentuje hodnoty jdoucí proti hodnotám křesťanské civilizace a i takový konzervativec, jakým je bývalý poslanec Karas patřil mezi její nadšené propagátory. Od Občanské demokratické strany, která ústy předsedy Senátu říkala „měkké ano“ ústavě již při minulém pokusu o její prosazení, lze až na příležitostné nesouhlasné projevy jejích několika málo představitelů, jen stěží očekávat, že se rezolutně postaví proti.

Suma sumárum, v Poslanecké sněmovně i Senátu Parlamentu České republiky jsou krom nadšených příznivců prohlubování unijní integrace také poslanci a senátoři, kterým je Evropská unie v něčem sympatická v něčem nikoliv, ale pokud dojde na lámání chleba, posadí se většinou na zadek. Naskýtá se jen otázka, zda za pár let při další reformě Unie nenapadne nějaké příznivce hlubší integrace národní parlamenty jako v podstatě zbytečné zrušit. K tomu však, pokud se dramaticky nezmění situace, asi jen tak nedojde, protože v současnosti tyto parlamenty svou činností dávají mnohým lidem zdání legitimity unijní moci.

web autora: http://jakub-malinovsky.blogspot.com/