Přinášíme vám tři projevy ze sobotní demonstrace Vlastenecké Fronty v Praze. Jedná se vystoupení Františka Červenky z Národního sjednocení, Soni Vilingrové z Národního korporativismu a Jana Malouška za Národní myšlenku.

Projev Františka Červenky

Přátelé, dámy a pánové.
Dovolte mi několik slov k dnešnímu výročí jménem předsednictva politické strany Národní sjednocení.
28. říjen byl v nedávné minulosti vykládán různě: jako triumf republiky nad monarchií, jako výraz údajné geniality Edvarda Beneše, ba dokonce jako středoevropský ohlas bolševického převratu v Rusku (i to se ve školních škamnách české děti za rudých časů učily). Všechny tyto interpretace měly zakrýt prostou historickou pravdu, že 28. říjen nebyl ničím více a ničím méně, než obnovou starobylé, tisícileté české státnosti, naplněním prorockých slov Františka Palackého: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
Nebyli to Čechové, kdo rozboural staré mocnářství, byla to senilní rakouská byrokracie, kosmopolitní vídeňská vláda a zaslepený německo-maďarský šovinismus, kdo ho půl století boural a nakonec, zavlečením do světové války, také rozboural. Naši pradědové se jen ve chvíli ohrožení vlastní národní existence evakuovali z potápějící se lodi. Nebylo jejich vinou, že s nimi ve člunech cestovali narudlí pasažéři, kteří hodlali co nejdříve převzít vesla.
Když za první světové války vznikla nejstarší bojová formace československých legií, tzv. „Česká družina“, dala si na svůj prapor vyšít svatováclavskou korunu a jako svůj cíl deklamovala blaho národa a obnovu českého království, nikoli humanitu, volnost, rovnost, bratrství. Když Slováci vyjádřili za onoho času vůli žít s Čechy, chtěli od pražské vlády ochranu před Maďary, nikoli zbolševizovaného učitele do každé dědiny. Když davy Pražanů 28. října 1918 zaplavily Václavské náměstí, žádaly národní stát a pevnou vládu, nikoli vládu pimprlat připravených opustit vlastní lid ve chvílích nejtěžších zkoušek v letech 1938 a 1948.
Náš národ byl a je dodnes klamán, manipulován a zrazován politickými vůdci dosazenými a řízenými bůhví odkud a bůhvíkým. Poznáme je snadno: jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, českým národem pohrdají a stále jen sčítají jeho chyby, nesnáší poctivě pracující občany a fungující rodiny, mají však nekonečné pochopení pro vrahy a asociály a sexuální devianty všeho typu.
Takoví jsou a takoví vždycky byli: už tehdy, kdy národu ukradli 28. říjen! Sugerují nám svou vlastní malost, trapnost a slabost. Plánovitě z nás vyrábějí národ neschopných plebejů. Měl by už ale přijít čas, a Bůh dej, že už přichází, kdy národ pochopí, kdy my všichni pochopíme, každý z nás, že není žádný důvod, abychom právě my nemohli být sebevědomí, svobodní a šťastní! Stačí k tomu málo: nenechat se dál vodit na drátkách. Nejít tam, kde nás chtějí mít. Nenechat se rozeštvat vzájemnými spory, nenechat se infikovat tupou nenávistí a nedat se vyprovokovat k neuváženým činům. Až toto dokážeme, budou dny zrádců definitivně sečteny a ohromný, osvobodivý význam 28. října v našich dějinách po desítkách let konečně naplněn!

Děkuji Vám za pozornost

Projev Soni Vilingrové

Dobrý den, dámy a pánové.
Dnes jsme se tu sešli, abychom si připomněli založení Československé republiky. Samostatné a nezávislé země, za kterou musely v minulosti bojovat a umírat tisíce našich lidí. A stejně jako v první světové válce bojovali legionáři za naši vlast, je teď na nás, abychom v jejich odkazu pokračovali.
Doba je pro nás zlá. Nepřátel máme nepočítaně a národní opozice je tvrdě potlačována všemi prostředky. Proto jsem ráda, že tu dnes stojím mezi vámi, mezi lidmi, pro které je boj za národní hodnoty něčím důležitým a vznešeným.
Česká republika přestává být naší zemi z mnoha různých důvodů. Tyranská unie, do které jsme po mediální masáži vstoupili, stále více připomíná bolševický totalitní superstát, který rozhoduje o tom, co je pro nás správné a co nikoli. Stát nevytváří vhodné prostředí pro to, aby mohly mít mladé páry bez obav děti. Češi vymírají, zatímco některé parazitující menšiny vesele plodí další nepřizpůsobivé generace. Tito lidé poté jen zvětšují tlak na již tak přetížený sociální systém, ve kterém už dávno nemá nikdo jistotu, že ve staří nezemře hlady. Vše je zdárně doplňováno přílivem cizinců, kteří využívají výhod plynoucích jim z naší humanistické politiky. Stát se stará o každého, s výjimkou svých vlastních občanů. Není tajemstvím, že nás předchozí vlády stačily rekordně zadlužit.
Komunisté se na nás přezíravě dívají z radnic i poslaneckých lavic. Jejich zločinná politika už dávno nikoho nevzrušuje. Antikomunismus je dnes brán jako něco nenormálního a scestného. A zatímco se rudí vrazi baví, policie zatýká vlastenecké aktivisty za propagování pravdivých a správných myšlenek. V boji proti nám se stát neštítí použít jakýchkoli lží. Například v den voleb vyšel na serveru idnes lživý článek o kandidátech politického hnutí Právo a spravedlnost.
Nepřátel tedy máme víc než dost. To, čeho však máme také dost, je naděje. Možná jste si všimli, že se za poslední rok začíná naše hnutí opět probouzet. Zvýšil se počet nacionalistických uskupení, demonstrací i dalších akcí. Zkvalitnily se internetové zpravodajské servery a vypadá to, že se některé věci obracejí k lepšímu. Politické strany s národoveckým programem pravidelně kandidovaly ve volbách a sklidily i své první úspěchy. Připomeňme si například několik zvolených zastupitelů v komunálních volbách.
Tyto úspěchy jsou dílem mnoha obětavých lidí z různých uskupení, kteří neváhají věnovat svůj čas a úsilí a snaží se budovat naše hnutí. Já bych chtěla apelovat na Vás, kteří jste nás dnes přišli podpořit, ale nepatříte k žádné skupině: vyberte si a připojte se k organizaci, nebo politické straně, která Vám bude podle Vašeho přesvědčení nejlépe vyhovovat. Podpořte národní hnutí. Možnosti jedinců, či malých skupinek aktivistů jsou velmi omezené. Jen společně můžeme být silní.

Projev místopředsedy občanského sdružení Národní myšlenka Jana Malouška

Vážení přátelé,
dnes si připomínáme obnovení neodvislosti zemí Koruny české. Naše nezávislost nejprve formálně zanikla v době první světové války, aby se na jejím konci oddělil český stát od tehdy již velkoněmecky smýšlející říše.
Po té jsme se mohli těšit dvaceti letům samostatnosti, při které jsme si dopřáli i luxusu zaslepené zahraniční politiky vedené Edvardem Benešem. Po tomto dvacetiletí následovala nejprve okupace historického českého pohraničí, pak okupace zbytku země provedená nacistickým Německem. Po osvobození jsme zase upadli do područí sovětského, následně rovněž stvrzeného vojenskou okupací. V uplynulých patnácti letech jsme si mohli užívat relativní svobody. Byla to ovšem svoboda značně podmíněná a postupně jsme svou nezávislost opět začali ztrácet.
Dnešní situace v mnohém již připomíná období socialismu či nacistické okupace – jsme zařazeni mezi státy a občany druhé kategorie. Naše samostatná zahraniční politika přestává existovat i v podružnostech, v hlavních věcech již není. Hospodářská samostatnost je neustále podvazována, posledním krokem má být podřízení se jednotné evropské měně.
Politické svobody jsou omezovány potichu, když se nepodařilo prosadit tzv. evropskou ústavu najednou. Naši noví uchvatitelé chtějí vyvěsit svoji vlajku i nad královský hrad, který zatím ještě vzdoruje.
Pohleďme kolem sebe! Co vidíme? Kdo dnes slaví státní svátek? Národ propadl do apatie, jako v době reálného socialismu. Nic z věcí veřejných jej nezajímá, ničemu již nevěří. Do práce a na chalupu, to je vše, co jej zajímá.
A naše občanská svoboda a národní neodvislost pomalu mizí. 28. říjen není jen vzpomínka, my totiž potřebujeme další! Potřebujeme si znovu získat samostatnost!