Začátkem února 2005 bylo v Londýně jako připomínka šedesátého výročí vítězného konce II. světové války otevřeno ,,Churchill Museum”. Navazuje prostorově i významově na ,,Cabinet War Rooms” - podzemní sídlo britské vlády a letecké kryty, situované přibližně mezi úřadovnami ministerstva zahraničí. Odtud Sir Winston řídil všechny operace. Expozice je poměrně rozsáhlá, graficky příkladně zvládnutá a zahrnuje důležité fáze života rozeného stratéga, kontroverzního politika a válečného ministerského předsedy.
Je ovšem jako všechna muzea tohoto druhu věnováno především úspěchům hrdiny. O jiných méně snadných úsecích jeho života se musíme dozvědět jinde, jako například v knize německého publicisty Sebastiana Haffnera ,,Churchill”. Mladý Winston měl totiž, pro svoji nezkrotnou povahu, potíže ve školách všude. V Harrow, kde se vychovávají převážně synáčci anglické aristokracie především k nadřazenosti a ušlechtilé aroganci, byl repetentem… Jako synu Lorda Randolpha, vlivné osobnosti, mu bylo ale dáno nakonec někam projít. I na anglickou vojenskou akademii Sandhurst dělal zkoušky třikrát, a také jen tam jen tak tak uspěl. Skončil u husarů, kde byly nároky na vzdělání nejnižší.
Dosáhl hodnosti subalterního poručíka a od té doby jeho osobní a válečnická a později politická hvězda stoupala, ale také klesala.
Pro nás Čechoslováky v muzeu může být nejzajímavějším exponátem dopis Jana Masaryka, čs. velvyslance ve Velké Británii, Churchillovi z 27. září 1938. Tři dny před Mnichovem varuje a přikládá dokumenty, že jednání min. předsedy Chamberleina s Hitlerem povede k ,,výprodeji” Československa. Hned vedle je umístěna kopie dopisu z 30. září podepsaného Chamberlainem spolu s Hitlerem o postoupení našeho pohraničí jako ,,německy mluvící části” Československa německé Třetí říši. Překvapuje podpis Hitlera. Grafologovi prozradí osobnost depresivního maniaka(!), ač právě zvítězil! Podpis Chamberlaina naopak svědčí o až školně úzkostlivém byrokratovi.
Churchill byl ovšem proti Chamberlainovi a jeho politice usmiřování, proto je tato část tak významně nasvětlena. Jsou tam také Winstonova slova uznání diplomatických schopností Dr. Eduarda Beneše a fotografie obou společně.
Bohužel na velmi dobře exponovaných světelných panelech, které si návštěvník může libovolně nastavovat, není nic o našem Pražském povstání 5. - 9. května 1945 a o slibovaném svržení zbraní pro barikádníky, ani o tom, jak byli Churchillem ,,opomenuti” Poláci a zejména polská vláda v exilu atd. Prostě historie se manipuluje k manipulaci generací příštích tak, aby oslavovaný vynikl. Také skutečnost, že země střední a východní Evropy byly ponechány rozpínavému generalissimovi, není nikterak zdůrazněna. Inu, Churchill byl válkou vyčerpán a Roosevelt byl už vážně nemocný, oproti nim byl báťuška Stalin štramák.
Proto snad ve vitríně s vyznamenáními, kterými byla široká Churchillova hruď dekorována, chybí jakákoliv vyznamenání československá, natož Řád bílého lva. Bylo to opomenutí vystavovatelů nebo Benešovy vlády?

Eur. Ing. Dr. Bohumil Kobliha, Londýn

Nakladatelství Petr Kovařík - Modrý stůl vydalo knihu Blanky Frajerové a Petra Kovaříka „Tajemství testamentů“ s podtitulem Závěti slavných, mocných i nemocných. Kniha má 312 stran a doporučená cena je 283 Kč.
V knize naleznete závěti 27 českých a zahraničních osobností dosud většinou v celku nepublikované. První je závěť starozákonního Jakoba, pak závěti římských vládců či poslední vůle Ludvíka XVI. napsaná před popravou za Francouzské revoluce. V knize je i závěť Williama Shakespeara či všechny tři testamenty Adolfa Hitlera. Z českých osobností jsou v knize zastoupeni např. knihovník Národního muzea Václav Hanka, filosof Ladislav Klíma, Jan Hus, Jan Amos Komenský či František Palacký.
V posledních vůlích jsou pochopitelně řešeny otázky majetkové, také však různé duchovní odkazy či poslední slova. Například otec národa Palacký varuje potomky před nebezpečím komunismu. Jeho slova jsou bohužel aktuální dodnes, proto jistě nebude na škodu, když si je připomeneme.
František Palacký píše: „Komunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by v krátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti, obracením Darwinovy smyšlenky zrovna naruby. Socialismus jen potud se dá chváliti, pokud se rozumí a provozuje ve smyslu pravověrné církve křesťanské aneb někdejší Jednoty bratří českých, kdežto bohatí a chudí věrně ctili solidárnost svou a dobrovolně ochotni byli pomáhati sobě ve spolek.“ Tato část Palackého ideové závěti vyšla poprvé v roce 1912.
My již dnes víme, že jakýkoliv jiný pohled na komunismus ve všech jeho odrůdách než jako na krvavou hrozbu lidstvu je naivní, nesprávný, ne-li škodlivý. Přesto však ke cti otce národa slouží, že si již v roce 1872 byl nebezpečí marxismu vědom a varoval před ním. Jiní čeští představitelé prokázali k otázce bolševismu více než naivitu, spíše hloupost, slabost nebo přímo zaprodanost. Příklad nad jiné zářivý - Edvard Beneš, který nás svou zahraniční politikou za války a domácí politikou po válce doslova vecpal Stalinovi do náručí.

David Macháček

Neholduji příliš modernímu výtvarnému umění a nehodlám výtvarným kritikům takříkajíc fušovat do řemesla, přesto mi to nedá, abych nezareagoval na poslední „dílo” výtvarnické skupiny nazývající sami sebe „Rafany”. Mladí výtvarníci se viditelně inspirovali názorem letošního vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého Jána Mančušky (ten mimochodem tuto cenu získal za zakrytí obrazových děl nejznámějších českých modernistů popsaným plechem), že umělecké vyjádření výtvarníka nemusí nutně rezultovat v obraz nebo sochu, a podpořeni vyjádřením poroty letošní soutěže (odůvodňující právě vítězství Mančušky způsobem užívání každodenního materiálu se silnou reflexí sociálního kontextu) vytvořili dílo vpravdě monumentální a nehynoucí. Údajně na protest proti vedení Národní galerie Milanem Knížákem navštívili právě budovu této instituce a celá jejich návštěva byla korunována zanecháním každodenního materiálu na podlaze: po lopatě řečeno, nakáleli na podlahu.
Rafani již na sebe strhli pozornost veřejnosti vícekrát, nejmarkantněji zřejmě spálením české vlajky pod koněm na Václavském náměstí v předvečer 28. října 2002, otazníky v očích konzumentů jejich „umění” i obecných adresátů masmediálních informací vyvolalo též roční členství skupiny v KSČM, jež mělo být zřejmě jakousi performancí. Když pominu vynesení zákulisních informací nepříliš závažného charakteru na denní světlo, nebyli roční přítomností podivných výtvarníků ochuzeni ani samotní komunisté, jejichž organizační budovu na Praze 6 zřejmě dodnes zdobí Rafany ztvárněný portrét Marxe v nadživotní velikosti.
Jak jsem již výše zmínil, taje moderního umění mi převážně zůstávají utajeny, přesto však se nemohu nevyjádřit k jakémusi záměrnému matení pojmů ze strany nonkonformních umělců a jejich zastánců. Dokáži ještě pochopit vyjádření o umění, že ne vždy musí být zhmotněno v obecně akceptovaných podobách, pokud je výsledkem tvůrcova úsilí cokoliv smysluplného nepostrádajícího pointu, tak se mi ale někdy jeví, že druhá strana může být snadno vmanipulována do role hlupců oblafnutých Andersenovským císařem. Začalo to různými pisoáry ve výtvarných síních, jež měly symbolizovat právě pokryteckost nadšených recenzentů hodlajících vždy obhajovat nové trendy bez ohledu na nepřítomnost obsahu a hlubší myšlenky, skončit to ale může stejnými pisoáry prezentovanými coby úchvatný výplod něčího důvtipu. Výtvarné umění se tak snadno může stát oblastí, kde si kdejaký s prominutím nýmand může sklízet hrozny obdivu i za naprosté nic, pokud to nic zabalí do určitého myšlenkového hávu a bude o něm hluboce filozofovat, i když při tvorbě produktu neměl ani páru o tom, co chce vlastně svým kouskem světu sdělit.
Samozřejmě nemáme právo tyto umělce nikterak umlčovat a bránit jim v jejich aktivitách, je však smutnou realitou, že namísto jmen mladých nadějných tvůrců běžný smrtelník zná spíše persóny typu Opočenského, který prý i v chládku vesele tvoří (jeho posledním dílem, o němž jsem slyšel, je jakýsi provrtaný kmen), Černého a Rafanů. Spálená maketa české vlajky, dehonestace Svatého Václava, onanující mužíček na střeše Národního divadla, proděravěný kvádr a lejno v Národní galerii: takto zmínění tvůrci přispívají české kultuře. Onen odpadní produkt lidského trávení skutečně cosi symbolizuje, v prvé řadě úroveň dotyčných estétů, v neposlední řadě též i stav kulturních institucí v zemi vydržujících si a sponzorujících podobné exoty ignorujíce heslo „z hovna bič neupleteš”.
Nevolám zde po drakonických a bolestivých trestech středověké a feudální éry, nabývám nicméně čím dál tím většího dojmu, že pár ran bičem reálným na pozadí zmíněných individuí by nebylo zase až tak špatným nápadem.

Josef Klas

V Praze v kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí byl dne 15. listopadu představen sborník s názvem „Viktor Dyk - básník a politik“, který je shrnutím stejnojmenné konference konané v květnu 2001 u 70. výročí Dykova úmrtí.
Prezentaci započal dr. Josef Tomeš, předseda Společnosti Viktora Dyka a editor sborníku, a představil knihu a její obsah. Zvláště upozornil na příspěvky týkající se první světové války a příspěvek o vstupu Viktora Dyka do politiky. Jako zvláště cenné ohodnotil dr. Tomeš životopisné údaje a dále bibliografii od Dyka a o Dykovi z let 1990 - 2001. Sborník obsahuje i vybrané básně či fotografie přímo z Dykovi pozůstalosti. Josef Tomeš na závěr upozornil na Dykovo vnímání nacionalismu a na jeho potřebnost zejména dnes, kdy je prakticky vše národní negováno.
Po recitaci několika básní vystoupil docent Jiří Brabec, který představil Dyka jako autora vzdoru. Jako někoho, kdo odmítá Masarykův styl odpovědí pro každého, protože odpověď pro každého je dle Dyka odpovědí falešnou. Nemůže být odpověď jasná a vhodná pro všechny, vždy každý hledá odpověď právě pro sebe. V tomto vidí doc. Brabec sílu díla Viktora Dyka, ve snaze pomoci čtenářům svoji odpověď najít, v popisu místa, kde hledat hodnoty jako být sám k sobě kritický a přitom odvážný. Pro kvalitu kolektivu se nacionalista Dyk snaží o kvalitu a vyspělost jednotlivce v jeho jedinečnosti.
Myslím si, že tento sborník o osobě Viktora Dyka nacionalisty a ideového inspirátora prvorepublikového národního hnutí má co přinést i nám. Jeho cena v maloobchodě by měla být 225 Kč a bližší informace či přímé objednávky můžete realizovat na adrese www.kosmas.cz nebo přímo na adrese vydavatelství www.akropolis.cz.

David Macháček

Jak se zdá, tak se naši slovenští sousedé v brzké době dočkají nového televizního seriálu. Jeho hlavními hrdiny bude fiktivní cikánská rodina Balážovců, která žije v bytě na panelákovém sídlišti. Záměrem autorů seriálu je odlehčenou formou ukázat slovenské (zatím) většinové populaci, že ne všichni Cikáni žijí ve smradlavých osadách na okrajích slovenských vesnic a měst, že ne všichni Cikáni parazitují na sociálních dávkách, kradou a všemožným způsobem obtěžují své okolí. Zkrátka filmová rodinka budou ti hodní a bezproblémoví, kteří se čas od času musí vypořádat s netolerancí ze strany svého předsudky zaslepeného okolí. Nic bych za to nedal, že pokud bude myšlenka tohoto seriálu zrealizována, tak se v něm objeví i nějaké to smíšené manželství. Podporu takovémuto seriálu vyjádřilo již několik čelních politiků a pochopitelně i řada “nestátních neziskových organizací”, které jsou kupodivu, stejně jako v naší vlasti, financovány z peněz státního rozpočtu. Jediný problém bude asi s personálním obsazením. Nemám teď na mysli kvalitu hereckého projevu, tu stejně nelze tak jako tak u televizního seriálu očekávat, ale spíše to, aby herci nediskreditovali seriál svým kriminálním jednáním. Stačí zabrousit do našich luhů a hájů a vzpomenout si na jistého, do České televize positivně vydiskriminovaného, redaktora Giňu a na jeho spojení s podvody jeho otce.
Dříve prodejní či nadšení komunističtí umělci točili Ženu za pultem, Muže na radnici, Třicet případů majora Zemana a jiné skvosty, dnes prodejní či pro multikulturu nadšení umělci točí zase skvosty jiné. Věřím, že obojí propaganda a záměrná manipulace skutečnosti vyvolá u všech slušných lidí stejný odsudek. Vytváření takovýchto fikcí totiž nikomu, ani samotným Cikánům, v konečném důsledku nikterak neprospěje a problémy s nimi ani náhodou neodstraní.

Libor Václavík

Karol Efraim Sidon má tu a tam tendenci se prosazovat jako aspirant na Nobelovu cenu za literaturu. Protože se považuji za tvora kulturního, apriori neodmítám literární počiny i člověka, s jehož politickými postoji nesouhlasím. Otevřel jsem si proto jeho prvotinu „Sen o mém otci“ z roku 1968.
V Sidonově stylu se velmi často objevuje sklon k používání vulgarismů, až to poškozuje estetický dojem: „Ale strejček byl necuda a nebral ohled na mé rozpaky a mluvil o mých kamarádkách ze školy … a jedna měla podle něho krásný kozy, jiná nohy, a třetí - ta se mu nelíbila - měla třeba nízký chcaní. A na stěně se roztáčela chlípná selka a dupala ve svých holinkách do nakreslené podlahy a sukně se jí zvedaly nad boky. Strejda na ni ukázal a povídá: To je prdel, co? Karole?“ (11) Karolovo hodnocení ovšem chybí.
Strýček (z křesťanské strany) měl zvláštní zálibu v nahlížení do sousedových oken. Když se mu přihodilo zahlédnout soulož u sousedů, s oblibou, jak Sidon vzpomíná, následně sousedce halekal: „Chachachacha! Co tomu říkáte? Jeníčkovi neujde jediný šoustnutí!“
Většina nepříliš podařené Sidonovy prvotiny spočívá na autorově vypravování, jak falšoval školní známky a pak po odhalení se bál předložit žákovskou své matce. Tato patálie zabírá více než polovinu ze sto třiceti devíti stran textu.
Synek se snaží lživě tvrdit, že jeho žákovskou ztratila učitelka. „A něco z toho sprosťáctví, z toho svalování viny ze sebe na druhé a na okolí a na okolnosti, to ve mně zůstalo a přetrvává dodnes. A já vlastně ani nevím, je-li to sprosťáctví, a někdy si myslím, že je to sprosťáctví, a jindy zase, že ne.“ (61)
Ve své snaze se vyhnout odpovědnosti pokračuje ve svých úvahách falzifikátor žákovské následujícím způsobem: „Vždyť je docela možné, hájil jsem se před závany svědomí, vždyť je docela možné, abych byl nevinen - a v tom případě jsou vinni všichni ti, kdo mi nevěří.“ (65) Jistě zajímavá disputace.
Je až zvláštní, jaký má Sidon sklon k používání falických symbolů. „A oba moji otcové, do půl těla nazí, sedí v křeslech naproti sobě, mlčky si hledí do očí. A za pasem jako dýky, ale kolmo, mají zaraženy vykloubené, ztopořené pyje.“ (134)
Nevím, nevím. Ale Sidonovo literární bouření ve mně vzbuzuje určité rozpaky…

Petr Kalinovský

Nedávno jsem v jedné trafice více méně náhodou zakoupil první číslo časopisu Obzor, který má v podtitulu označení Národní geografický magazín. Časopis se věnuje převážně přírodě kolem nás. V tomto prvním čísle jsou články například vlcích, o národním parku České Švýcarsko, něco obecně o počasí, ale i články o dalších součástech fauny a flory. Většina z nich je opatřena velmi kvalitními fotografiemi.
Co mě však zaujalo nejvíce, je deklarovaný cíl tohoto časopisu. V úvodním slově vydavatele se doslova píše: „Jen se někam vytratilo národní cítění a hrdost na to, co dokázaly generace předků, ale i na to, co umíme a dokážeme my současníci, kteří již dnes pracujeme na odkazu pro ty, kteří přijdou pro nás. Náš časopis si klade za cíl ukazovat Vám všem, kdo jste v srdci zůstali pravověrnými a hrdými občany České republiky, že se máme čím chlubit a máme co představit těm, kteří v míru přicházejí navštívit naši vlast.“
Časopis má vycházet měsíčně, cena prvního čísla je 39 Kč a adresa na vydavatelství je: MARRA, Janáčkova 204, Česká Kamenice, 407 21 či email marra@tiscali.cz. Pokud vás zajímá příroda kolem nás a chcete se o ní něco dozvědět bez více či méně viditelných projevů levicového smýšlení (jak jsme toho svědky u různých hnutí duha či stran zelených), zkuste tento časopis. Doufejme, že vydrží a bude naplňovat ušlechtilý úmysl, který stál u jeho vzniku.

František Nonnemann

Po úspěšném vtěsnání menšinových moderátorů na obrazovky pro nás Česká televize připravila další lahůdku. Jelikož dlouhodobá propaganda musí svůj cíl zasáhnout v co nejrannějším věku, mnohé nepřekvapilo zařazení večerníčku s cikánskými motivy.
Jen na okraj bych si dovolil upozornit, že nejsem zinfantilnělým čučínkem, který se z neschopnosti jiného časového vyžití vrhá i na pořady určené pro děti. Pouze předtím, než jsem se chtěl pobavit nad normalizačním zpravodajstvím na druhém kanálu, jsem zaslechl pozvánku sličné Ivety Kováčové ke sledování prvního „romského večerníčku“. Opravdu se jednalo o důstojného konkurenta Miloše Frýby.
Nejprve jsme se mohli dovědět, že jacísi Pracikáni odlétli z Indie v podobě svobodných ptáků (ve skutečnosti se jednalo o tamní zapuzovanou kastu), aby hledali lepší zemi v Evropě. Pak se ocitli v jihoevropském ráji plném měděných výrobků. A v oboru mědi vynikali - údajně jako její zpracovatelé.
Loutky pak vysvětlují, jak Cikáni vzhledem k rasistickému chování zdejších bělochů vždy považovali českou zem za „tmavý důl“, zatímco třeba ve Francii pociťovali spíše blízkost slunce, jehož jsou prý pravými potomky. Pohádka už nedoplňuje fakt, že kvůli cikánské migraci se pro starou Francii stalo jméno odvozené od latinského názvu naší vlasti čímsi hanlivým.
V prvním dílu tvůrci ještě neměli prostor rozjet ty nejlepší lahůdky. Ale po nedávném zveřejnění knihy cikánských pohádek, kdy zlatým hřebem byla polévka z dětských hlaviček, se, myslím, máme na co těšit.
Koneckonců buďme tolerantní. Poté, co levicoví intelektuálové demaskovali Krakonoše co sémě našeho šovinismu, je potřeba obohatit i ty naše české - pro odrodilé kosmopolity zřejmě chudé - pohádky. Ale dobře, i masy mají alespoň teoretickou svobodu televizi vypnout a jít trávit volný čas ušlechtilejším způsobem.
Nechme tedy Cikánům jejich pořady. Stejně tak ani židovské menšině neupírejme právo na natočení vlastních večerníčků, bude-li o to stát. Jenom bych potom vedení veřejnoprávní instituce požádal, aby dramaturgie nebyla svěřena zrovna Leo Pavlátovi, který si již teď brousí husí brk. Byla by to nuda. Dítě by dlouho předem dokázalo odhadnout závěr libovolné epizody….

Petr Kalinovský

V éře komunistické totality byl takřka každý natočený film, seriál a dokument nějak poznamenaný panujícím systémem. Záleželo na odvaze tvůrců, do jaké míry své dílo poznamenají. Ale alespoň drobnou rudou šmouhou byla pošpiněna snad celá tehdejší filmová a televizní tvorba.
Ovšem ti, kteří si mysleli, že s pádem otevřeného bolševismu zmizí i ideologie z obrazovek televizí, se velmi přepočítali. Holt i nová doba má své požadavky. Samozřejmě netvrdím, že od roku 1990 nevzniklo několik kvalitních filmů či televizních inscenací, nicméně ideologická přání nových pánů se začala brzy realizovat a v současné době jsme již někde těsně pod vrcholem.
Několik příkladů z poslední doby: seriál Černí baroni. Vím, že sice není dělám přesně podle Švandrlíkových knih, ale alespoň jeho hrdinové mohli mít stejnou identitu. Například vojenský lékař je v knihách líčen jako absolutní cynik a ironik, který je v armádě proti své vůli a má silnou averzi vůči „zelenosti“ a stupidnosti dalších důstojníků. V podání herce Tomáše Töpffera (věčného Žida českého filmu) je vojenský lékař židovského původu a měl si brát jakousi Sáru Steinovou, neustále vypráví židovské anekdoty a radí veliteli, jak oklikou dostát ideovým závazkům. „Žádoucí“ proměnou prošel i cikán Kotlár. Zatímco v literární předloze se tato postava jen mihla, nyní se stal jedním z hlavních hrdinů. Zatímco v knize věděl jen to, že se jmenuje Laco, nyní již hovoří asi pěti jazyky. Asi to má býti pozitivní příklad pro integrující se cikánskou menšinu.
Příklad druhý: seriál Nemocnice na kraji města po 20 letech. Do nemocnice přichází nová sestra, cikánka. Vrchní sestra ji zkouší, ona však uspěje. Její rodina podniká ve stavebnictví, platí daně atd. Sestra je nakonec přijata a jediný, kdo proti její přítomnosti protestuje, je senilní stará žena, která neudrží moč a stolici. Ostatní zaměstnanci se však také občas zapomenou a barvu kůže připomenou. Cikánská sestra má vztah se synem vrchní sestry - trocha módní rasové bastardizace, asi ne náhodou syna hraje blonďák.
Zatímco uzrává jejich vztah, dojde k přiznání jednoho z lékařů (špičkového odborníka a budoucího primáře) k tomu, že je homosexuál a že musí pryč z nemocnice, aby mohl zůstat se svým přítelem, kterého moc miluje a který se stěhuje.
Vztah cikánky a syna vrchní sestry nezůstává pozadu za dramatickým vývojem a na svět se blíží malý míšenec. A následuje cikánská svatba. A mladý muž je přijat do rodiny se slovy, že až na tu slámu na hlavě (asi cikánský termín pro blond vlasy) je jejich. Smíšená rodina bydlí u rodiny vrchní sestry, kde se však schyluje k dramatu. Její manžel zkrachuje a po té, kdy opilý a zbitý přijde domů, strhne se hádka mezi ním a cikánkou. Uvědomělý (nyní již ne třídně, ale multirasově) syn se svou ženou raději odejdou k cikánům na statek, kde se on učí házet lopatou a kopat krumpáčem, aby jim byl něco platný. Nakonec však maminka - vrchní sestra zařídí usmíření a celá široká rodina s radostí čeká na míšence.
Tolik k nemocnici po 20 letech. Nám nezbývá než čekat na další díly. V těch by třeba mohla figurovat nervózní stará žena sekýrující veškerý personál, kterou by nikdo neměl rád, ale u které by si při operaci lékař všiml vytetovaného čísla na zápěstí. Je to přeživší oběť holocaustu! Všichni k ní jsou najednou vlídní a ona je najednou také na všechny milá, našla pochopení a úctu, a tak vypravuje prožité hrůzy a předává varování.
Ne, opravdu jsem se nedíval scénáristovi přes rameno, jen uvažuji o tom, jakým směrem se bude propaganda ubírat.
To, co však pokládám za vrchol ideového hnusu v české televizní tvorbě, je třídílný film „I ve smrti sami“, který Česká televize vysílala do této neděle vždy ve 20:00. Viděl jsem první dva díly a byl to opravdu silný kulturní zážitek.
Takže o čem to vlastně je: za Druhé světové války v jednom domě v Německu bydlí stará Židovka, manželka obchodníka, který je ve vězení za zatajování zisku. Židovka si pořád hebrejsky zpívá, rozdává recepty na šoulet a nechápe, proč ji Němci nemají tolik rádi, jako dřív. Dalšími nájemníky jsou původně neteční němečtí manželé, kteří se po té, kdy jim na frontě zemře syn, rozhodnou vyrábět a vylepovat letáky proti nacistickému režimu. Pak je tu starý vládní rada, který ve svém bytě skrývá Židovku v době, kdy kriminálnicko hitlerovská lůza rabuje na přání gestapa její byt. V domě žije i pošťačka, jež se však jednou dozví, že její syn, který je členem SS, v Polsku vraždí židovské děti a ještě se tím chlubí. Potom se odstěhuje na venkov a vystoupí z NSDAP. No a nakonec jsou zde tři příslušníci HitlerJugend se svým věčně opilým otcem, kteří pořád sní o tom, jak si díky straně vydělají, když okradou starou Židovku. No a na závěr invalida s nevychovanými dětmi, který pase svoji ženu a sám je placeným udavačem gestapa. Prostě klasická německá společnost v klasickém německém domě v klasickém německém městě.
Dále už jen upozorním na několik největších nechutností. Židovka v azylu u státního rady se rozhodne, že otevře svůj bývalý obchod. Přijde k němu a chce z výlohy odstranit nápisy Jude raus. Tak tedy rukama škrábe a škrábe, až si prsty rozškrábe do krve (o hladké sklo). Dále detailní záběr na běsnící Židovku, její ruce a krvavé fleky na skle. Celá scéna trvá asi dvě minuty. Židovka je hlídkou vojska odvedena k sobě domů a zde vyslýchána. Přitom skočí z okna a zabije se.
V opuštěném bytě se komisař gestapa maluje rtěnkou, pouští gramofon a slibuje jednomu ze tří členů Hitlerjugend z domu, že si bude moci z bytu odnést věci mrtvé ženy, když mu bude po vůli. Ten s ním tančí a dalších detailů jsme naštěstí ušetřeni.
Druhý díl začíná záběrem na pochod označených Židů s vojenským doprovodem. Malé holčičce upadne hadrová panenka, ona ji chce zvednou, ale voják ji pažbou pušky zatlačí zpátky do kolony. Skupina Židů dojde na nádraží, nasedá do vlaku a odjíždí. Následuje záběr na osamocenou hadrovou panenku na smutné ulici.

Zkrátka česká televizní tvorba poslední doby vskutku stojí za sledování, dovíte se, jak to všechno vlastně bylo, má být a bude. Jen jedno drobné varování na závěr: při sledování nových pořadů se raději zdržte konzumace jídla, mohlo by vám být moc špatně.

David Macháček

Dokončení ukázky z nové knihy dr. Nidala Saleha “Nedotknutelní?”. Knihu si můžete objednat na adrese nakladatelství http://www.superreality.sk/KONZULT/konzult.html

Článek pana Franeka, jak vyšel na internetové stránce www.chaverim.sk
Nidal Saleh, Proč se vraždí v Izraeli - Palestinské memento
Vyd. Eko-konzult, 2002, 159 stran, ISBN 80-89044-36-0
Podle obchodního registru na internetu je vydavatelství Eko-konzult založené jen před několika měsíci (26. 6. 2002). Jeho jednatelka je Bratislavanka Žaneta Habalová. Teoreticky je možné, že přes krátkou dobu existence vydavatelstva bude proti němu vedené trestní stíhání pro podezření z více trestných činů, které vydavatelství spáchalo vydáním knihy palestinského autora RNDr. Nidala Saleha, CSc. Nidalova kniha má další podtituly, které plně vystihují celý její obsah: O co ve skutečnosti jde v Izraeli?”, “Sionismus legendy ve službách koloniální politiky”, “Kdo jsou oběti a kdo teroristé”.
Kniha se “zviditelnila” po protestech Centra Simona Wiesenthala v Paříži, o kterém informovala slovenská média v polovině října. Za zmínku stojí i skutečnost, že je psaná v češtině, i když autor vzpomíná svůj slovenský pas a trvalý pobyt na Slovensku.
Samotnou knihu je možné charakterizovat jako partikulární antisemitské kompendium. Nejsou v něm shrnuty všechny antisemitské předsudky. Můžu potvrdit, že autor vůbec neargumentuje některými staršími stereotypy, např. o potřebě křesťanské krve pro výrobu macesů anebo o zodpovědnosti židů za šíření cholery. To je však asi všechno, co se dá ve prospěch Nidalovy knihy napsat.
První kapitola knihy má název: Starý zákon - legenda nebo historie? V ní vysvětluje autor primitivnost Starého zákona. Podle Nidala židé celou Bibli opsali od starších národů, nic v ní není originální. Jediní původní obyvatelé Palestiny jsou Palestinci. Jedna z nejdůležitějších postav z Bible je Abrahám, typický beduínský šejk. Nidal popisuje Abrahámův život, přičemž přidává vlastní komentáře. Např.:
Zde Abrahám svému sluhovi povídá: Polož svoji ruku pod moje bedra. (Poznámka: židé přisahali držením svých genitálií), aby jsem se zapřísahal před panem bohem nebe i země…
Přesto, podle Nidala, je celý Starý zákon popisem smilnění, falše a vraždění jeho hlavních postav. Samotný Mojžíš je zřejmý Egypťan, dá se však připustit, že vůbec neexistoval. Popis prvních devíti z deseti egyptských ran se končí krátkým resumé, cituji:
Všechna ta hrůza autora Bible a jejich krvelačného boha nestačila. Svoji nenávist proto obrátili taky na děti. O půlnoci Pán zabil všechny prvorozené v egyptských zemích…
Podobnými urážkami by se dalo zaplnit mnoho stran, ale všechno směřuje jen k jednomu: židé nemají nárok na Palestinu, která patří původnímu palestinskému lidu, třeba dodat, že pod Palestinou myslí i Izrael.
Svoji “nestrannost” a “objektivnost” naplno rozvinul Nidal ve druhé kapitole, kde je kromě množství jiných pokladů ducha napsané:
Talmud obsahuje pasáže, které otevřeně urážejí Krista a křesťanskou víru. Je v něm mnoho neslušných nadávek a ošklivých přívlastků adresovaných Kristovi. Pokaždé, když se připomíná jeho jméno, se přidá “nechť jméno ohavného zmizí na věky”, nebo “jeho trest v pekle bude utopení ve vařících výkalech.” V překladu do angličtiny a jiných jazyků byly tyto pasáže vyškrtnuty… (str. 67)
Židovské hnutí Habbad je velmi rozšířené. V Izraeli patří k šovinistickému hnutí Hassidu. To vydalo knihu s názvem Hatánie, která byla rozšířená v Izraeli a ve velkém šířena. Nežidy popisuje jako satanské tvory, kteří v sobě nemají nic dobrého. Podle ní se nežidovské embryo výrazně liší od židovského. Existence nežidů není potřebná. Všechno, co je na Zemi, má jen jeden cíl, sloužit židům. (str. 68)
Ruský car Nikolaj I. byl označený za diktátora a antisemitu, protože vydal několik tzv. antižidovských zákonů. Které? Nepřítelem rabínů se stal právě proto, že vydal zákony, které zakazovaly židy potrestat a popravit na rozkaz rabínů. (str. 66)
V dalším se opakuje středověké antisemitské obviňování o tom, že vražda nežida není pro žida hříchem, že nežidům je možné ubližovat a že zabít Araba je přímo povinností žida. Když žid znásilní nežidovskou ženu, tak trest si zasluhuje ona a ne ten, kdo ji znásilnil, taková je Nidalova interpretace Talmudu a jiných židovských zdrojů. Citací podobně šílených výroků by se dalo zaplnit několik stran a rád bych ujistil čtenáře této recenze, že jsem ani zdaleka “nevyčerpal” seznam šílených Nidalových výroků a citací.
Na závěr zůstala otázka legislativních postihů. Podle laického přesvědčení autora recenze kniha S. Nidala splnila podmínky žalovatelnosti vydavatele. Avšak cesta od podání podmětu k trestnímu stíhání až k vynesení spravedlivého rozsudku je na Slovensku velmi dlouhá, místy dokonce slepá.
V teto souvislosti není možné nevzpomenout fakt, že antisemitské vydavatelství Agres (kromě jiného vydalo i Protokoly sionských mudrců), respektive jednatel Agresu Martin Šavel je již 12 roků trestně stíhaný (proces začal ještě během existence společného státu) a i přes enormní délku procesu nejsou nejmenší vyhlídky na jeho ukončení. Ve světle předcházející skutečnosti je těžké předpokládat, že by v případě Nidalovy knihy mohl nastat jiný vývoj.
Před čtyřmi roky informovala delegace ÚZŽNO (Ústředního svazu židovských náboženských obcí v SR) tehdy nastupujícího ministra spravedlnosti SR Jána Čarnogurského o nemožnosti dovolat se spravedlnosti v případě procesu s vydavatelstvím Agres. Dnes je na místě ministra spravedlnosti nejmladší člen slovenského vládního kabinetu Daniel Lipšič. Ministra Lipšiče budeme v dohledném čase informovat o neukončeném procese s vydavatelstvím Agres i o nedávno vydané knize vydavatelství Eko-konzult.
Jaro Franek, 26. října 2002

Ihned na začátku bych chtěl ukázat na několik lží, kterých se pan Franek dopustil:
Vydavatelství Eko-konzult existuje na Slovensku už několik roků a ne několik měsíců.
To, co tvrdí pan Franek, že “kniha N. Saleha vyšla jako jediný produkt vydavatelství Eko-konzult”, je čistá lež, protože vydavatelství Eko-konzult vydalo před touto knihou desítky knih.
Vydavatelství Eko-konzult nezná žádnou paní Habalovou, kterou pan Franek uvedl jako jednatelku Eko-konzultu.
Každý, kdo četl mojí knihu ví, že výroky z Talmudu, které jsem uvedl, nejsou mojí osobní interpretací, ani jsem nečerpal Rohlinga, ale od váženého židovského a izraelského občana, profesora Shahaka.
Kniha profesora Shahaka, ze které jsem čerpal, je každému přístupná, protože byla vydaná v mnohých světových jazycích, i v angličtině. Byla vydaná v Londýně i USA a ani v jednom státě nebyla zakázána.
Je to zarážející, že páni od Wiesenthala a pan Franek tuto skutečnost zatajili, neboť velmi dobře vědí, že nikdo na světě nemůže vinit profesora Shahaka, žida a izraelského občana, z antisemitismu. Profesor Israel Shahak nebyl jen tak někdo, byl profesorem university a předseda izraelské komise pro lidská práva.
Každý, kdo četl mojí knihu ví, že jsem nikde nezpochybňoval holocaust.
Nejsem historik evropských dějin a nejsem expert na holocaust. Ve svojí knize jsem uvedl citát amerického žida a váženého historika dr. Lilienthala, že sionisté zneužili holocaustu pro svoje politické záměry.
Nemůže mne nikdo osobně vinit z antisemitismu, a to z jednoduchého důvodu, neboť já sám jsem pravý a čistý Semita a nejsem nnesemitského chazarského původu jako ti, kteří mě obvinili.
Jsem plnoprávný slovenský občan palestinského původu a nejsem Palestinec žijící na Slovensku, jak uvedl pan Franek. Poznámka pana Franka o šíření palestinské intifády na Slovensku je podlá a zákeřná.
Člověka napadá legitimní otázka:
Proč se sionistické kruhy tak bojí jedné knihy a proč ji za každou cenu chtějí umlčet?
Co skrývají a co se bojí odhalit?
Co je v knize rozhněvalo, že se odvážili tak nešikovně lhát a předstírat?
Podle mého skromného názoru se sionistické kruhy bojí a obávají:
1. Odkrýt skutečnost, že byla z politických a teologických důvodů zfalšována historie.
2. Odkrýt chazarský, nesemitský původ východoevropských židů.
3. Odkrýt rasistickou ideologii židovského fundamentalismu. Na jejím základě totiž stojí sionistická a izraelská politika.
4. Odkrýt pravou šovinistickou tvář izraelského státu.
5. Odkrýt skutečnost, že sionisté obchodují se životy židovských obětí a zneužívají holocaust pro svoje politické zájmy.
6. Odkrýt skutečnost, že přes jejich ekonomický, politický a mediální vliv manipulují politikou USA, aby sloužila jejich zájmům židovského státu Izraele.

Dr. Nidal Saleh

Se svolením autora, dr. Nidala Saleha, vám přinášíme druhou část ukázky z jeho nové knihy.
První část jsme publikovali 9. 2.

Sionistickým kruhům se zřejmě nelíbilo, že v mojí knize se nenašlo nic protizákonného, a proto se obrátily i na ministra kultury slovenské republiky, aby přímo a rázně vystoupil proti knize a proti autorovi knihy.
Jaro Franek z Ústředního svazu židovských náboženských obcí v SR, vysokoškolský učitel a někdejší šéf Rady STV, psal „apel na ministra kultury“ a ten stejný obsah vyšel jako článek v týdeníku Domino fórum 2/2003, pod názvem „Antisemitismus za státní peníze“. Protože článek obsahuje tolik lží a výmyslů, uvádíme ho celý, jak vyšel na židovské internetové stránce www.chaverim.sk . Taky uvedeme článek pana Franeka, který vyšel na této stránce jako komentář k mojí knize, abychom ukázali, s jakou arogancí se sionisti staví k druhým, kteří se odváží mít odlišný názor než oni. Meč „antisemitismu“ směle vytasí proti protivníkovi a čekají, že jim vládní moc vyjde vstříc jako věrný služebník a pomůže zlikvidovat protivníka. Pod záštitou „antisemitismu“ dali sami sobě právo beztrestně dělat a říkat cokoliv a kdykoliv, protože si myslí, že jsou nedotknutelní.
Apel Pana Franeka na ministra kultury:
„Vydávání antisemitské literatury na Slovensku má svoji novodobou historii. Antisemitské články se v menší míře objevovaly již před rokem 1989, jejich výrazný nárůst nastal po něžné revoluci. Je to pochopitelné, svoboda psaní se dá, tak jako mnoho jiných věcí, i zneužít. Zvykl jsem si na bulvárně antisemitskou Zmenu, kterou jsem sice několik roků nečetl, ale věřím, že zůstala věrná svému zaměření. Na co si však stále nemůžu zvyknout je vždy znovu se opakující antisemitismus na stránkách Literárneho týždeníka. Zlomyslnost redakce Literárného týždeníka hraničí s podlostí. Je to silné slovo, které v předcházející větě s plným vědomím jeho významu používám. Impulsem k napsaní tohoto článku je krátká recenze knihy palestinského autora RNDr. Nidala Saleha, CSc. Proč se vraždí v Izraeli. Autor recenze (LT č. 43/2002) je Andrej Strýcek. Rád bych čtenářům představil nejdřív samotné dílo Nidala Saleha.
Kniha N. Saleha vyšla jako jediný produkt vydavatelství Eko - konzult. Na Slovensku se stala známou po protestech Centra Simona Wiesenthala v Paříži, o kterém informovala slovenská média v půlce října. Za zmínku stojí i skutečnost, že kniha je psaná v češtině, i když autor vzpomíná svůj slovenský pas a trvalý pobyt na Slovensku. Co je obsahem Salehovy knihy?
Je to příručka, případně sbírka antisemitských předsudků, pověr a šílených výroků. Částečně pocházejí ze středověku, částečně jsou novějšího data. Sbírka není kompletní, chybí např. zmínky o potřebě křesťanské krve na přípravu macesů a nebo zmínka o zodpovědnosti Židů za šíření cholery. Přesto se v celé knize nese duch středověkých pověr. Několik krátkých ukázek:
Talmud obsahuje pasáže, které otevřeně urážejí Krista a křesťanskou víru. Je v něm mnoho neslušných nadávek a ošklivých přívlastků adresovaných Kristovi. Za každým zmíněním jeho jména se přidá „nechť jméno ohavného zmizí navěky“, a nebo „jeho trest v pekle bude utopení ve vařících výkalech.“ V překladech do angličtiny a jiných jazyků byly tyto pasáže vyškrtnuty… (str. 67)
Židovské hnutí Habbad je velmi rozšířené. V Izraeli patří k šovinistickému hnutí Hassidu. To vydalo knihu s názvem Hatánie, která byla rozmnožená v Izraeli a ve velkém distribuována. Nežidy popisuje jako satanské tvory, kteří v sobě nemají nic dobrého. Podle ní se nežidovské embryo výrazně liší od židovského. Existence nežidů není potřebná. Všechno, co je na Zemi, má jen jeden cíl, sloužit židům. (str. 68)
Ruský car Nikolaj I. byl označený za diktátora a antisemitu, protože vydal několik tzv. antižidovských zákonů. Které? Nepřítelem rabínů se stal právě proto, že vydal zákony, které zakazovaly židy potrestat a popravit na rozkaz rabínů. (str. 66)
Nidal opakuje i středověké osočování o tom, že vražda nežida není pro židy hříchem, že je nežidům možno ubližovat, třeba je klamat, podvádět a že zabít Araba je přímo povinností žida. Když žid znásilní nežidovskou ženu, tak trest si zasluhuje ona a ne ten, kdo ji znásilnil, taková je Nidalova interpretace Talmudu a jiných židovských zdrojů. Citací podobně šílených zdrojů by se dalo zaplnit několik stran a rád bych ujistil čtenáře, že jsem ani zdaleka „nevyčerpal“ repertoár.
Myslím, že dějiny antisemitismu by mohly být aspoň v hrubých rysech průměrně vzdělanému člověku známé. Jistě ne každý ví o procesech, které v minulosti vedli Židé na obranu Talmudu před podobnými nesmyslnými pomluvami. Snad jen málo lidí ví o procesu rabína Josefa Samuela Blocha (1850 - 1923), který vedl proti známému pražskému antisemitovi, profesorovi Augustovi Rohlingovi. Jen několik stručných faktů k tomuto procesu:
Rohling v druhé polovině 19. století tvrdil něco podobného jako Nidal dnes, dokonce je důvod domnívat se, že Nidal z Rohlinga čerpá. Rabi Bloch (říšský poslanec za obvod Florisdorf u Vídně) veřejně obvinil Rohlinga ze lží a z toho, že v životě nepřečetl ani jednu stránku Talmudu. Rohling se v postavení profesora musel bránit, jinak by ho suspendovali. Zažaloval Blocha. Tak se začal dlouhý a dramatický soudní proces mezi Rohlingem a Blochem. V jeho průběhu se několik soudních znalců naučilo hebrejsky a pročetlo množství kompletních traktátů babylonského i jeruzalémského Talmudu. Bloch dbal o to, aby soudní znalci byli křesťané. I vlastního advokáta si vybral křesťana, kolegu z poslanecké sněmovny Dr. Josefa Koppa. Dr. Kopp byl sice politický odpůrce Dr. Blocha, avšak byl známý jako mimořádně charakterní člověk a to bylo pro Blocha podstatné. Kopp se ukázal být skvělým, inteligentním, ale krajně nedůvěřivým žákem. Výsledkem bylo, že Kopp pod Blochovým vedením studoval 2 roky pět hodin denně (!) Talmud a během letních měsíců obcházel německé univerzity, kde kontrolovat Blochovy překlady a závěry s pomocí křesťanských znalců Talmudu. Po dvou letech procesu (za monarchie to bylo velmi dlouhá doba) v červenci 1885 dodávají soudní znalci (Bloch prosadil kompletně křesťanský sbor znalců) překlad 400 pasáží Talmudu v rozsahu 190 stran. Z překladu bylo jasné, že Rohling chybně překládá, chybně interpretuje, neúplně cituje a nebo otevřeně klame. Zasedání soudu bylo stanovené na 19. listopadu 1885. 21. října se Rohling nečekaně obrací na ministerstvo školství a žádá roční studijní volno. Ministerstvo trvá na tom, aby nejdříve ukončil svůj proces. Rohlingovi advokáti náhle nabízejí Blochovi smír. Bloch odmítá. Koncem října Rohling jednostranně stahuje svojí žalobu a tím de facto vyslovuje sám nad sebou rozsudek. Soud mu uložil náhradu všech soudních výdajů a ministerstvo školství ho vyzvalo, aby opustil místo univerzitního profesora. Byl by to všechno pěkný happy end před 120 roky, kdyby se mezičasem historie víckrát neopakovala. Množství antisemitistické literatury vycházelo za éry nacismu a jeden z nejpublikovanějších autorů byl, kdo jiný, profesor židovských starožitností, katolický kněz Augustin Rohling. Vycházel i u nás během éry Slovenského státu 1939 - 45.
Na podobnou literaturu navazuje nejnovější kniha na Slovensku trvale žijícího palestinského autora Nidala Saleha. Nechci na tomto místě diskutovat o otázce chování Palestinců žijících u nás, jejich příspěvků k spolužití s místním židovským obyvatelstvem. Jaký důvod měli napadnout nás, zdejší židy? Má být intifáda rozšířená i na území Slovenska, případně v České republice?
Osobně se domnívám, že kniha, která vyšla v češtině, je určena pro sousední Českou republiku, ale vydavatelé knihy jsou si vědomi toho, že v České republice by jim hrozil trestní postih, zatím co na Slovensku je šíření antisemitismu trestní jen podle litery zákona, v praxi vůbec ne.
Není v mojí moci zastavit vydávání a propagování štvavých antisemitistických hanopisů. Mám jen možnost apelu. Využívám ho, abych apeloval na pana Rudolfa Chmela, ministra kultury Slovenské republiky:
Vážený pane ministře, nedávejte podporu Literárnému týždeníku, to je jediné, co se lidí v této redakci dotkne. Všechno ostatní cynicky odmítnou, všemu ostatnímu se vysmějí. Měl jsem možnost s nimi diskutovat o antisemitských článcích uveřejňovaných v LT v minulosti. Zastavením podpory pro Literárný týždeník můžete vyjádřit svůj odmítavý postoj k článkům, jako byla naposledy (?) recenze Andrea Strýčka, čtení ze Saleha: „…Podstata sionismu spočívá v židovské náboženské nauce - v Talmudu, který jednoznačně rozčleňuje lidskou společnost na Židy a nežidy, tedy goje.“…
Jaro Franek, 2. leden 2003

Dokončení, včetně reakce napadaného RNDr. Saleha na „nepřesnosti“ pana Franeka, přineseme v pátek 13. 2.

Již jsme vás informovali, že vychází nová kniha dr. Nidala Saleha s názvem „Nedotknutelní?“ Nyní vám z ní se svolením autora přinášíme několik ukázek.

ÚVOD
V dubnu roku 2002 mi vyšla kniha pod titulem „Proč se vraždí v Izraeli - palestinské memento“. Knihu vydalo v českém jazyce slovenské vydavatelství „Eko-konzult“ a byla distribuována ve Slovenské a České republice. Kniha vypráví o arabsko - izraelském konfliktu na středním východě, protože mnoho slovenských a českých čtenářů nezná pozadí tohoto konfliktu a hlavně podstatu židovské ideologie, ze které čerpá sionistická a izraelská politika. Kniha je rešeršního typu a opírá se o světové známé a vážené zdroje, včetně židovských a izraelských autorů a dokumentů.
11. října 2002 se udály dvě významné události, které nějakým způsobem navzájem souvisely.
První se stala v městě Nábuluse, v Izraelem okupované Palestině. Bylo to v pátek po obědě, moje sestra Šaden seděla s manželem a synem ve skleněné lodžii svého domu, vyšívala svatební kroj pro synovu nevěstu jako svatební dar a její manžel MUDr. Jamal Abu Hižle se synem, univerzitním profesorem Saedom, pili čaj. Venku na ulici zastavil před domem izraelský vojenský vůz a z vozu vystoupili dva izraelští vojáci a nad domovním plotem namířili svoje automatické pušky na rodinu sestry a vypálili sérii kulek. Sestru trefili do hrudě a byla na místě mrtvá, manžel a syn byli raněni a jen zázrakem unikli smrti. Podle děr ve skleněné lodžii izraelští vojáci vypálili víc jak 15 ran, ale nenašla se v bytě ani jedna kulka, protože vojáci použili mezinárodně zakázané náboje známé pod jménem dumdum, které po zasažení cíle znovu vybuchnou a rozdrtí se na malé kousky. Ani v těle mé sestry se nenašla celá kulka, jen desítky malých kovových kousků rozmístněné po celém hrudníku, které roztrhaly vnitřní orgány sestry. Bylo nade všechno jasné, že izraelští vojáci stříleli, aby zabili. Moje sestra měla ve vzpomínaném čase nedožitých 62 roků, měla tři dospělé syny, jednu dospělou dceru a tři vnučky. Nebyla teroristka a nepatřila k žádné vojenské skupině a nikdy nedržela v rukou zbraň ani neházela na izraelské vojáky kameny. Byla obyčejná babička, jako tisíce babiček na světě, seděla doma a vyšívala kroj pro synovou nevěstu, ale nedokončila ho a zůstal zkrvaveným svědkem brutality a zločinnosti izraelských vojáků.
O vraždě mojí sestry napsalo a odsoudilo ji mnoho světových novin, včetně amerických. Protože tři děti sestry jsou americkými občany, o případ se zajímal i americký prezident Bush a dokonce zavolal izraelskému předsedovi Šaronovi a žádal ho o důkladné prošetření případu, což se dodnes přirozeně nestalo. I Pan Kofi Annan, předseda OSN, se zajímal o případ vraždy sestry, protože její dcera Lena je významnou pracovnicí organizace UNDP, jedné ze složek OSN a tak i oni zavolali Šaronovi a žádali o důkladné prošetření případu, ale marně.
Slovenská masmédia se o vraždě mojí sestry nezmínila ani jedním slovem.
To je přirozené, protože moje sestra je jen jednou z palestinských žen, které skoro každý den v Palestině padnou jako oběti izraelských kulek a stávají se bezvýznamnými čísly. Ale o druhé události, která se stala v den vraždy mojí sestry, slovenské deníky a slovenská komerční televize Markíza psaly a vykládaly.
V tom stejném čase, v den vraždy mé sestry, 11. října 2002, židovské centrum Simona Wiesenthala vyzvalo ministra spravedlnosti Jána Čarnogurského, aby zakázal mojí knihu „Proč se vraždí v Izraeli?“ jako dílo popírající holocaust a šířící antisemitské předsudky ve stylu nacistického deníku Sturmer.
Vedoucí střediska Simon Samuels ve svém protestu píše, že ospravedlňování a šíření rasismu ve vzpomínané knize odporuje hodnotám Evropské Unie, kam chce Slovensko v roce 2004 vstoupit. Centrum Simona Wiesenthala dále apelovalo na slovenské úřady, aby demonstrovaly připravenost Slovenska ke vstupu do EU tím, že se otevřeně distancují od obsahu knihy, vyšetří aktivity autora knihy, kterou centrum Wiesenthala popisuje jako „nástroj nenávisti.“
Podle deníku SME ze 14. října 2002: „Ministr Čarnogurský, jak řekla Andrea Krajniaková z ministerstva spravedlnosti, však list z Wiesenthalova střediska zatím nedostal a o vzpomenuté knize ještě nemá žádné informace. Jen co list doručí ministerstvu, které není podle slovenského právního řádu orgánem činným v trestním řízení, nezbude nic jiného, než ho jen odevzdat generální prokuratuře, která může podnět vyšetřit. V tomto čase ani předseda Ústředního svazu židovských náboženských obcí František Alexander o knize nevěděl „nic bližšího“. „Antisemitismus, jak dále denník SME uvádí, či popírání holocaustu je na Slovensku trestným činem.“
Komerční televizní stanice Markíza se také zapojila do případu a ve svých zprávách, informovala veřejnost o Wiesenthalově protestním dopisu. Reportérka Markízy navštívila vydavatele pana B. doma a mezi dveřmi žádala kopii knihy. Když ji pan B. pozval do bytu, odmítla s tím, že nemá čas, ale nebránilo jí prohlásit v televizi, že vydavatel se odmítl do kamery vyjádřit. Dále Markíza udělala rozhovor se slovenským generálním prokurátorem a žádala ho o vyjádření k tomuto případu. Nedá mi to nevzpomenout, že ta stejná Markíza nedávno z úst své pražské reportérky Lenky Tiché popisovala Araby žijící v Evropě takto: „90% Arabů žijících v Evropě jsou obchodníci s drogami a zbytek jsou veksláci“, což prakticky znamená, že všichni Arabové, ženy, děti, muži, ať jsou doktoři nebo inženýři, podnikatelé a nebo velvyslanci, žijící v Evropě, patří do jedné z těchto dvou skupin. Jestli toto není rasismus a antisemitismus, potom co to je? Markíza se odmítla za tento nehorázný výrok ospravedlnit. „Sobě růží a druhým kamenem“, to je moderní nástroj demokracie.
Knihu „Proč se vraždí v Izraeli?“ četlo několik tisíc slovenských a českých občanů, právníků, policistů, historiků, novinářů i obyčejných lidí a našla u nich velký ohlas a přes tuto knihu jsem si vytvořil velmi široký okruh slovenských a českých přátel. Všeobecná reakce byla: „konečně jsme četli něco z druhé strany“.

Pokračování přineseme ve středu 11. 2.

Představitelé dvou židovský skupin, kteří navštívili předpremiérové vysílání nového filmu Mela Gibsona „Pašije”, prohlásili ve čtvrtek 15.10., že film obsahuje nepřátelské stereotypy o židovské roli při ukřižování Krista. Americký židovský výbor, který poslal své náboženské experty na vysílání filmu na Floridě a v Illinois, prohlásil, že film obsahuje „zbytečný a nepřátelský obraz Židů” a „znamená rušivý zvrat” ve vztazích mezi Židy a křesťany.
Abraham Foxman, státní ředitel Anti-Defamation League (ADL - Liga proti pomluvám, židovská nátlaková skupina - pozn. překl.), který nařkl Gibsona ze zastávání antisemitských názorů, viděl film poprvé ve středu (14.1.04) na Floridě. Řekl, že to je „jednoznačný obraz Židů jako těch, kdo jsou odpovědni za úmrtí Ježíše.” Gibson, který film režíroval, financoval a spolupodílel se na scénáři, opětovně odmítá názory, že jeho film pomlouvá Židy.
Židovské skupiny měly strach z toho, že Gibsonův scénář by mohl ignorovat moderní vyučování římsko katolické církve a mnoha jiných vyznání týkající se toho, že Židé nebyli obecně odpovědni za Kristovo úmrtí. Představa o židovské vině prý podporovala antisemitismus po celá staletí. Článek o tomto filmu v magazínu novin New Yorker loni v září naznačoval, že Gibson se bude držet biblického verše, který vadí Židům proto, že je prý užíván pro ospravedlňování antisemitismu: „Jeho krev je na nás a na našich dětech!” (Matouš 27:25). Tento verš nebyl ve verzi filmu, který byl promítán pro organizaci The Associated Press minulý měsíc.
Ale rabín James Rudin, dlouholetý expert pro víru Amerického židovského výboru, rabín David Elcott, organizační ředitel mezináboženských záležitostí této organizace, a Foxman (představitel ADL) říkají, že tento verš v poslední verzi filmu je. Podle plánu má být film veřejná premiéra na Popeleční středu 25. února. „Je to velmi rušivý bod, že tento verše je tam přidaný,” řekl Rudin. „To není jen další verš z evangelia. To je hrozný verš, protože já, stejně tak jako všichni ostatní,vím, že tento konkrétní verš je základem urážky mé krve.“
Elcott říká, že film není antisemitský, ale nazývá jej „pobuřující” . A dodává, že nepředpokládá jakékoliv násilí proti Židům jako následek tohoto filmu. Nicméně spolu s Rudinem a Foxmanem se obávají, že vytvoří špatný postoj směrem k Židům, zvláště v zámoří, kde antisemitismus je na vzestupu. „Film podkopává pocit sounáležitosti, který existuje mezi Židy a křesťany po desítky let,” dodává Elcott. „Důsledkem tohoto filmu bude, že Židé a stejně smýšlející křesťané budou muset znovu pracovat na potvrzení mezináboženské tolerance.“

zdroj: AlterMedia Kanada

Ve slovenském nakladatelství Eko-konzult vyšlo volné pokračování knihy Proč se vraždí v Izraeli autora Nidala Saleha, o které jsme vás již informovali. Nová kniha se jmenuje „Nedotknutelní?“ a pokouší se odpovědět na otázku, proč se nedaří vyřešit konflikt na Blízkém východě. Je ve slovenském jazyce a objednat si ji je možné na adrese superreality.sk/KONZULT/konzult.html

Nový ročník Vlastenecké stránky roku byl oproti minulým letům tentokrát časově o něco posunut; přihlášky naše redakce přijímala v průběhu měsíce listopadu a hodnocení samotné probíhalo po celý loňský prosinec. Důvodem byla snaha maximálně vzájemně přiblížit uzavření soutěže a plánované slavnostní vyhlášení výsledků. Minulá léta totiž ukázala, že mezera mezi oběma událostmi je zbytečně dlouhá.

Letošní počet účastníků se oproti minulým letům opět zvýšil a mezi soutěžícími se objevily všechny typy stránek, od velkých a pravidelně aktualizovaných zpravodajských serverů až po stránky jednotlivců. Porovnávat mezi sebou takto rozdílné weby není sice nic jednoduchého, ale hodnotící komise se s tím vyrovnává už od samého počátku naší soutěže. Pokoušíme se tak vyhnout nutnosti rozdělit soutěž do různých kategorií a tak ji zbytečně znepřehlednit.

Minulý rok se dá označit za rok nástupu skutečných zpravodajských serverů s dosud prakticky nevídanou denní aktualizací, využívajících hojně jiných webových stránek a těsné spolupráce se zahraničím. Znamená to výrazný pokrok vpřed a nezbývá než pevně doufat, že stávající nadšení autorům vydrží.

Celkové výsledky tak odrážejí poslední vývoj a současně napovídají, co dokáže pro svou propagaci udělat skupina schopných a pracovitých lidí v rozvinuté a funkční organizaci. Nemůže být žádná náhoda, když 2. a 3. místo za v poslední době nejvýraznějším informačním serverem obsadí stránky Vlasteneckého klubu.

A tady máme první tři místa:
1. Altermedia 51 b.
2. Vlastenecký klub 49 b.
3. Vlastenecký klub Děčín 48 b.

Stránky Vlasteneckého klubu jsou kompletně precizním výsledkem práce tvůrců z VK, zatímco česká Altermedia využívají předpřipravený zahraniční „engine“. Můžeme se stejně jako vloni podívat na jednotlivá kritéria, která přesně dokazují, v čem jsou jednotlivé weby silné. Začněme s kategorií forma:
1.-2. Vlastenecký klub 25 b.
1.-2. Vlastenecký klub Děčín 25 b.
3.-4. Altermedia 22 b.
3.-4. Plzenští vlastenci 22 b.

Kategorie obsah přinesla téměř neuvěřitelné bodové ohodnocení pro Altermedia – 29 bodů z 30 možných. Kdyby si autoři nedali zcela pochopitelnou krátkou přestávku v aktualizaci během Vánoc, zřejmě by je plný počet bodů neminul. I přesto – takový výsledek se bude jen velice obtížně v budoucnu překonávat. Opět se dá říct, že o výsledku na předních místech rozhodovala četnost a kvalita aktualizace:

1. Altermedia 29 b.
2. Vlastenecký klub 24 b.
3.-4. Vlastenecký klub Děčín 23 b.
3.-4. Natia 23 b.

Vývoj na internetové scéně se posunul za poslední rok znovu vpřed směrem k propracovanější a účinnější formě; pokud půjde vše stejně tak dobře, můžeme se při dalším ročníku soutěže těšit na další příjemná překvapení.

Redakce Národní myšlenky

Na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha Nidala Saleha, kterou vydalo Vydavatelství Eko-konzult v Bratislavě v roce 2002. Autor se snaží o objektivní popis historie i současného stavu palestinsko - židovského konfliktu, přináší řadu cenných dokumentů a svědectví, která se k českému čtenáři dostávají jinak velmi těžko. Dle našich informací by tato kniha měla ještě býti k dostání na internetové adrese: http://superreality.sk/KONZULT/konzult.htm

Pro více informací o autorovi přebíráme jeho stručný životopis spolu s rozhovorem, které byly publikovány na internetových stránkách Rádia islám http://abbc.com/czech/index.htm

Nidal Saleh, farmaceut, spisovatel

Narodil se 15. července 1936 v palestinském Nábulusu, kde absolvoval základní školu a gymnázium. Po maturitě roce 1954 už jako jordánský občan nastoupil na dvouletou pedagogickou školu v Ammánu. Když ji absolvoval, odešel pracovat do Kuvajtu jako učitel. Za ostrou kritiku šejkovského totalitního režimu ho po třech letech vyhostili, a tak odešel studovat do Evropy. Několik měsíců prožil ve Vídni a koncem roku 1959 byl přijat na studium v Československu. Napřed studoval češtinu v Mariánských Lázních a po skončení jazykového kurzu byl přijat na Farmaceutickou fakultu UK v Bratislavě. V roce 1965 absolvoval studium a promoval s titulem magistr farmacie. Hned nato odešel se svojí manželkou a malým dítětem do Nábulusu, kde si otevřel lékárnu. V roce 1967 obsadila jeho město a celý zbytek Palestiny izraelská vojska. Jeho manželka se dvěma dětmi byla v té době v Československu na návštěvě u rodičů. Po několika měsících okupace odcestoval do Československa pro svoji rodinu. Izraelské úřady jim však odmítly povolit vstup do Palestiny. I s rodinou se vrátil zpět do Československa. Svůj pobyt využil k dalšímu vzdělávání: nastoupil na roční studijní pobyt v Ústavu vzdělávání lékařů a farmaceutů v Bratislavě, kde v 1971 absolvoval teoretické i praktické studium biochemických a mikrobiologických laboratorních metod. V tom stejném roce odešel do Libye, kde byl rok vedoucím ve státní lékárně v Misurate. Od roku 1972 do roku 1976 pracoval v Ústavu endokrinologie SAV v Bratislavě jako aspirant farmaceutické fakulty. Roku 1976 úspěšně obhájil svoji disertační práci a získal titul CSc. a RNDr. Od roku 1976 do roku 1989 žil ve Spojených arabských emirátech. Na začátku působil jako generální ředitel firmy Gulf Pharmaceutical v Dubaji, později jako ředitel a spolumajitel další farmaceutické firmy Sermar Export Import. Zároveň obchodně zastupoval některé československé firmy, například Chiranu. V roce 1989 se s rodinou vrátil na Slovensko, kde v roce 1993 získal slovenské občanství. Po pádu komunismu se stal soukromým podnikatelem. Podnikal až do roku 1996, kdy se musel začít věnovat svojí nemocné manželce. Od její smrti v říjnu 1997 se věnuje psaní knih. Dodnes vydal čtyři tituly - tři v arabském a jeden v českém jazyce. Žije v Dunajské Lužné u Bratislavy.

Většinu svého produktivního věku jste prožil mimo svou vlast. Cítíte se vyhnancem?
Byl jsem násilně vyhoštěný ze svého domova cizími lidmi, proto se cítím vyhnancem. Prarodiče bydleli v Ramlehu. V roce 1948 byli z města vyhoštěni židovskými komandy a do jejich domu se nastěhovali židovští vystěhovalci z východní Evropy. Tak se naše široká rodina nastěhovala do našeho domu v Nábulusu. Po vzniku nového židovského státu Izrael vyhostil z území tisíce Palestinců, a tak se k nám nastěhovaly další dvě rodiny. Otec se pro nesnesitelnou tlačenici rozhodl ponechat dům prarodičům a my jsme s jinými dvěma rodinami přesídlili na venkov. Po roce naše území připojili k západnímu Jordánsku.
Před šesti roky jste se začal věnovat psaní knih, především v rodném jazyku. O čem jsou?
Knihy psané v arabštině byly vydané v Bejrútu a Libanonu a zaměřují se na kritiku islámského fundamentalismu. Analyzují původ židovského a islámského extremismu, které vedou k terorismu. Obě vycházejí ze svévolné interpretace náboženského textu židovské Bible a muslimského koránu. Obě zneužívají náboženský text ve prospěch svých politických zájmů. Jen žel, muslimská strana se označuje za teroristickou a židovská za mírumilovnou. Moje knihy byly distribuovány ve většině arabských států a měly kladný ohlas.
Kniha napsaná v českém jazyce „Proč se vraždí v Izraeli“ vyšla v březnu minulého roku a stala se bestsellerem v Česku i na Slovensku…
Kniha vypráví o arabsko-izraelském konfliktu na Středním východě. Kromě toho popisuje náboženské a ideologické pozadí sionistických zájmů v Palestině. Bez poznání jejich ideologie je těžké rozumět jejich politice. Všechny informace v knize jsou přesně zdokumentované a vyňaté ze známých a věrohodných židovských zdrojů.
Proti vydání knihy protestovalo židovské Wiesenthalovo centrum, které na Vás a vydavatele podalo trestní oznámení. Podle nich prý kniha šíří rasismus a antisemitismus…
Předvolali mne na kriminální policii, ale sami policisté potvrdili, že v knize nenašli nic protizákonné - nehanobím žádný národ ani rasu. V knize jsou jen fakta vyňatá především z uznávaných židovských zdrojů. Tažení proti mně je práce sionistických kruhů, které chtějí potlačit svobodu projevu a zároveň zakrýt svoje kriminální činy v Palestině. Je to náhoda, že ten stejný den, co Wiesenthal poslal svůj protest, izraelští vojáci zaútočili na dům mojí sestry v Nábulusu, přičemž jí zákeřně zavraždili a těžko zranili jejího manžela a syna?
Byl vyvíjen tlak, aby se publikace stáhla z prodeje?
Oficiálně k tomu nedošlo, ale některá knihkupectví ji na jistý čas přestala prodávat z obavy před všemocnou židovskou lobby.
Agresi USA a Velké Británie v Iráku někteří publicisté nazvali válkou na objednávku Izraele. Myslíte si, že konflikt v Perském zálivu ještě zvětší propast mezi arabskými zeměmi a zbytkem světa?
Ano, souhlasím. Je to válka na objednávku Izraele a sionistických kruhů v Americe. Tato válka zvětšila propast mezi Araby a Amerikou a prohloubí nenávist vůči ní a proti její politice dvou metrů: jemně a laskavě vůči Izraeli, tvrdě vůči Arabům. Je to ve světě unikátní případ, kdy velmoc jde do války na objednávku maličkého státu.