Napsal: Michal Solar

V letošním roce oslavíme tři kulatá či půlkulatá výročí naší „zlaté kapličky“. 16. května uplyne 140 let od položení základního kamene Národního divadla v Praze, 8. listopadu 125 let od slavnostního otevření a 18. listopadu 25 let od jeho znovuotevření po rekonstrukci.

Historie českého divadla je však starší. Již v roce 1845 podala skupina českých vlastenců zemskému sněmu žádost o zřízení českého stálého, „kamenného“, divadla. A 12. září 1850 se sešel Sbor pro zřízení národního divadla, který začal organizovat první finanční sbírky.

Pozemek na stavbu byl vybrán z devíti možností a 12. května 1862 již byla započata stavba tzv. prozatímního divadla. Již 18. listopadu téhož roku (!) divadlo zahájilo činnost, která trvala až do roku 1883.

Mezitím byl v roce 1866 vybrán návrh architekta Zítka a 16. května 1868 byl slavnostně položen základní kámen stálého divadla. Při této příležitosti se konal obrovský slavnostní průvod, koncertoval spolek Hlahol a přítomno bylo mnoho známých osobností, mezi jinými například František Palacký.

Více… »

Napsal: Milan Nakonečný

Pan Pavel Baloun se na konci své kritiky mé knihy o českém fašismu (viz zde) dušuje: „Věřte nebo nevěřte, ale k dílu jsem se snažil přistupovat s nezaujatým pohledem spíše jako laický badatel a nikoli jako historik-profesionál…“. Tak tedy nevěřte, pokusím se dále ukázat, že pravdou je jen druhá část tohoto jeho výroku, totiž že v jeho recenzi skutečně nelze spatřovat historika-profesionála. Nicméně mu děkuji, že upozornil na několik věcných chyb, které se v knize vyskytly.

Nepochybuji o jeho rozsáhlých znalostech, pochybuji jen o objektivitě jeho kritiky mé knihy a pokusím se dále prokázat, že to tak je. K „faktografickým chybám“ v mé knize počítá také v knize uvedené soudy, což znamená, že nerozlišuje mezi fakty a jejich hodnocením a hypotézami a že moje „omyly“ jsou jeho „pravdy“ podle předem dané šablony pro ideové hodnocení historických událostí. Takže elaborát p. Balouna není nezaujatá kritika v pravém slova smyslu, ale spíše kádrový posudek a jeho výroky, že jsem „poskytl texty i několika zcela zřejmě nacionalistickým skupinám“, jakož i náznak, že mé texty mohou sloužit extrémním politickým organizacím, to už je téměř na úrovni udavačství. Současně toto jeho zjištění, uvedené již jako třetí věta na začátku jeho „recenze“, svědčí o tom, z jakých pozic je jeho „kritika“ vedena – je to pozice důsledného odpůrce českého nacionalismu, dřívějšího i novodobého, na což má nepochybně právo.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

„Osvědčená chrabrost vložila Albrechtovi z Valdštejna do rukou hodnost generála: pochybnost o jeho věrnosti mu ji však s hanbou odňala…Valdštejn bývá opěvován jak pro neštěstí, které ho potkalo, tak pro svou statečnost: někomu se možná znelíbí kvůli podezření z věrolomnosti, jež se o něm šířilo, a bude jím pohrdat, nechť si však přečte výčet jeho ostatních činů, možná z něj vytěží lecjaké nevšední poučení.“
Galeazzo Gualdo Priorato

Včera jsem navštívil výstavu Albrecht z Valdštejna a jeho doba, kterou pořádá Senát PČR ve spolupráci s mnoha dalšími institucemi ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Výstava připomíná nejen rozporuplný život tohoto schopného vojevůdce, ale i další Valdštejnovu stránku, jeho stavby, mecenášství a vztah k umění a astrologii. Vedle zbraní jsou na výstavě k vidění například i umělecká díla a další předměty, které dokumentují jeho dobu. Výstava je rozdělena do čtyř částí, kdy každá část má svůj podtitul.

Více… »

Napsal: Milan Křesadlo

„Umlčený zvon“, román Karla Dachovského z doby komunistického omámení/pomatení a původně napsaný v letech 1985-86, vychází odvážně v nakladatelství Řád po páté. V předmluvě sám autor uvádí obavy svých přátel, že thematika je už pasé a že už nikoho nebude osud řádového bratra františkána zajímat. Je jistě pravdou, že doba komunistického temna u nás byla světově překryta utrpeními celých národů i náboženských skupin. Jen si připomeňme utrpení Iráčanů, Palestinců či muslimských zajatců v americkém Campu Delta na Quantanamo Bay, ale to je jaksi mimo náš dosah.

„Nehas co tě nepálí“, doporučuje české přísloví, ale reverenda Dachovského zřejmě stále udivují a jitří děje okolo kdysi řádového spolubratra Jana Baptisty Bárty, jak byl překřtěn Josef Bárta u františkánů. Možná, že ho přitahuje postava samotná, která odvahou, svým osobním dynamismem a úpěnlivou pílí práce na lánech učení Ježíše není nepodobná nátuře Dachovského.

Více… »

Pierre Vial je členem vedení Front National a krajský rada za FN pro oblast Rhône-Alpes. Rovněž je i radním na zastupitelstvu města Villeurbanne, které se nachází v bezprostředním sousedství města Lyon, kde je univerzitním profesorem vyučujícím středověkou historii.

Profesor Vial nemá žádné iluze o univerzálním všelidském bratrství: “Když cestuji po Evropě, cítím se jako doma. Evropa je mojí rozšířenou rodinou. Jinými slovy, Asie nebo Afrika mají jiné povahy oproti Evropě a povaha je něco, co musíme respektovat”.

Více… »

Napsal: Milan Smiljanić

„Úplně na začátku byl článek v magazínu MF DNES a Matějův nápad, že o téhle ženě, zarputilé jak šavlozubý tygr a objektu nenávisti několika vlád, mafií a prezidentů, chce udělat představení. Takže více než o konfliktu v Jugoslávii a soudních procesech v Haagu je Carla del Ponte dramatem odhodlání angažovat se, být spravedlivý až sebevražedně, stát na straně, která vítězí často jen morálně,” říká v sobotním vydání MF DNES Vendula Borůvková, dramaturgyně brněnského Divadla v 7 a půl. Spolu s další dramaturgyní, Simonou Polanskou, a zmíněným režisérem Matějem T. Růžičkou nesou největší podíl viny na tom, že se v pražském Divadle v Celetné, kde tento povedený soubor v těchto dnech hostuje, veřejnost může zajít pokochat divadelním představením, ve kterém je Del Ponte zobrazena jako zosobnění principu a spravedlivosti.To ostatně její postava naznačuje ihned v úvodu, kde říká: „Vždycky jsem stála na straně bitých a utlačovaných. Nebylo to racionální rozhodnutí - byly to sny a na ty nemáme žádný vliv. Stála jsem na správné straně, protože je to má přirozenost. Nikdy se nesnížím k zločinu, nikdy se nepřidám na stranu zla.“

Více… »

Napsal: Ondřej Holoubek

Rozhodl jsme se, že pozvu svou dívku do kina.Zrovna dávali film Gympl, tak jsem si řekl, že se na sebe půjdeme podívat. Očekával jsem teenagerskou komedii ve stylu ve stylu Snowboarďáků nebo Rafťáků. To, co jsem viděl, mě ale šokovalo.

Film pojednává o sprejerovi (Honza Vorel) a klukovi, který chce být jako on (Jirka Mádl). První z jmenovaných pochází z rozvrácené a chudé rodiny, drze odsekává matce, nectí morální ani etické zákony, je naprosto lhostejný ke všemu, k matce, škole, všem pravidlům. Jediné, co ho zajímá, je jak nejlépe posprejovat vlak nebo zeď. Druhý je ze snobské rodiny, všechno mu projde díky „fotrovy“, který vše zařídí.Také nectí nic, vše mu je „ukradené“, vše povyšuje na egoistický zájem, prostě jenom JÁ. Dvě postavy, které měly hodnoty naprosto jiné než já. Ve filmu vystupují samozřejmě i další postavičky, povětšinou zfetovanci, hip hopeři, sprejeři a podobné existence, zkrátka naše dnešní mládež.

Více… »

Napsal: Milan Smiljanić

Slavný americký herec Richard Gere nedávno dotočil nový hollywoodský snímek – „The Hunting Party“. Hraje v něm novináře Simona Hunta, který v bosenských horách pořádá hon na „válečného zločince“ Radovana Karadžiće a, věřte nevěřte, nakonec ho úspěšně dopadne.

Jedná se o vpravdě komickou zápletku i rozuzlení (ostatně je to prý akční komedie), ale aby se člověk mohl v kině ze srdce nasmát, musel by překousnout krajně propagandistický charakter tohoto filmu, ve kterém jsou Srbové, jak už je zvykem, zobrazováni jako banda odporných a špinavých zločinců a hrdlořezů. Někteří mají dokonce na čele vytetováno „Zemřel dříve, než se narodil“. Jelikož se Gere v Chorvatsku a Bosně, kde se film natáčel, bál o svůj život (?!) štáb musel zrychlit natáčení, a tak místo plánovaných tří týdnů tato hvězda na Balkáně strávila pouze 10 dní.

Více… »

Včera se v Památníku národního písemnictví v Praze (Strahovské nádvoří 1, Praha 1) konala vernisáž výstavy s názvem „Lví srdce: Rudolf Medek – spisovatel.“ Jedná se o volné pokračování výstavy „Rudolf Medek – voják“, která se konala ve Vojenském muzeu na Žižkově, o které jsme také informovali.

Vernisáž uvedla ředitelka Památníku PhDr. Eva Wolfová, která uvítala přítomné. Pak promluvil hlavní autor výstavy Jan Kašpar, který jmenovitě poděkoval všem těm, kteří se na zorganizování výstavy podíleli, a přečetl pozdrav od syna Rudolfa Medka Ivana. Po něm vystoupili dva ze spoluautorů: anglická novinářka a historička českého původu Katya Kocourek a Jan Maloušek.

Výstava samotná, která se koná v Malé výstavní síni Památníku národního písemnictví až do 28. října 2007, kompletně pokrývá Medkovu literární činnost a to od symbolisticko – dekadentních počátků před první světovou válkou, dále publicistickou a spisovatelskou činnost během služby v československých legiích a samozřejmě i období poválečné, kdy byl nejvýznamnějších představitelem tzv. legionářské literatury. Vzpomenuty jsou i společenské kontroverze s jeho dílem spojené, a to ať už se jedná o spor o jeho drama Plukovník Švec či útoky umělecké i politické levice na jeho osobu zejména ve třicátých letech minulého století. Závěrečná část expozice dokumentuje úmrtí a pohřeb Rudolfa Medka a zároveň připomíná osud, který po roce 1940 potkal jeho literární dílo – nacisté i komunisté je dali na index a nepříliš vlídného přijetí se dočkalo i v době současné.

Napsal: Pavel Jaroš

Na podzim tohoto roku by měl přijít do kin dlouho očekávaný film Juraje Jakubiska, pracovně nazvaný Love story Bathory. Podle oficiálních sdělení by se mělo jednat o jeden z nejdražších projektů ve střední Evropě a jeho tvůrci doufají ve velký mezinárodní úspěch.Jak by také ne, propadák za 300 milionů by si nikdo z nich za rámeček asi nedal. Jenže pokud budou jejich přání vyslyšena, nebude to všemohoucím Bohem, ale daleko spíše silami z opačného konce křesťanské věrouky.
Hlavním tématem filmu bude, jak ostatně napovídá název, životní dráha nechvalně proslulé šlechtičny maďarského původu Alžběty Báthoryové. Během čtyř set let, které uplynuly od její smrti, se okolo ní nahromadilo množství legend nebo vyložených nesmyslů, například o Vladu Tepesovi alias Drákulovi jakožto jejím otci. Mezi nepopiratelná fakta však patří její bestiální vraždy, přičemž nejnižší mnou zjištěný počet obětí dosahoval děsivé cifry 300, dále skutečnost, že její oběti tvořily ženy, a v neposlední řadě i odsouzení těchto zvěrstev při řádném procesu. Z prvních dvou zjištění vzdělaní odborníci dovodili homosexuální orientaci hraběnky Báthoryové kombinovanou s extrémně agresivní formou sadismu. Spravedlivý soud, při němž vypovídaly desítky svědků, nám zase ukazuje lepší doby, kdy se nemudrovalo nad sociálními příčinami zločinů a vrazi se nedočkali podpory levicově liberálních křiklounů dobrovolně povinně zastoupených ve všech médiích.

Více… »

Napsal: David Macháček

Na mezinárodní výstavě neosymbolismu v olomoucké galerii počátkem ledna tohoto roku představila výtvarnice Jitka Petřeková soubor originálních šperků z kolekce „Holocaust ve šperku 2005.“ Tato její originální kolekce již dříve byla oceněna mj. na mezinárodní veletrhu Styl v Brně. Autorka dle svých slov chtěla tímto dílem vzdát poctu lidem odvlečeným nacisty do koncentračních táborů za druhé světové války.

Více… »

Napsal: Filip Fidelité

Když jsem před několika dny mluvil se svou kamarádkou o nových filmech, které viděla, dostali jsme se ke snímku, který je právě v našich kinech a vypráví příběh jednoho z letadel, jež byly 11. září 2001 v USA uneseny arabskými teroristy. Znám její liberální názory na svět, a tak mě překvapilo, že ještě několik dní po představení byla plná emocí a vážně mluvila o tom, že by vyvraždila všechny Araby. Na jednu stranu mě potěšilo, že její rasová duše ještě není úplně mrtvá, ale na druhou jsem si uvědomil, jak emočně silný ten film musel být, že jí tolik ovlivnil. A ačkoliv jsem původně tento americký propagandistický snímek nechtěl vůbec vidět, po rozhovoru s ní jsem změnil názor.

Více… »

Napsal: Filip Fidelité

Silná kritika ze strany židovských aktivistů a některých veřejně činných oso, se snesla na adresu města Schwerin ve východním Německu, ve kterém má zítra začít výstava věnovaná životu a dílu německého sochaře Arnolda Brekera.
Breker, který zemřel v roce 1991, totiž patřil k nejvýznamnějším umělcům Třetí říše a jeho sochařské práce se ve své době staly jejím symbolem. Jeho dílo způsobilo rozruch i poměrně nedávno, před zahájením MS ve fotbale v Německu, kdy někteří, jako Ley Roshová, iniciátorka památníku Holocaustu v Berlíně, požadovala alespoň zakrytí jeho soch, které jsou umístěny na berlínském Olympijském stadionu. Jiní, třeba spisovatel Ralph Giordano, šli ještě dál, když požadovali, aby sochy byly odstraněny a zničeny.
Celá retrospektivní výstava má však podporu kurátora místní výstavní síně, Rudolfa Conradese, který tvrdí, že Brekerovo dílo tak konečně může být vystaveno kritické diskusi. Jedná se totiž o první výstavu Brekerova umění od konce druhé světové války a má obsahovat celkem 70 soch ze soukromé sbírky jeho ženy.
Kdo byl Arno Breker a proč jeho dílo stále vzbuzuje emoce?

Více… »

Napsal: Milan Tobiáš

V těchto dnech uplynulo již 140 let od doby, kdy se na našem území uskutečnily boje mezi Pruskem a Rakouskem rozhodnuvší o budoucnosti německého spolku i našem dalším směřování. V pruském království byl v té době ministerským předsedou a ministrem zahraničí Otto von Bismarck. Nejprve vůči Rakousku posiloval vliv Pruska v německém spolku a když měli Rakušáci pocit, že jim přerůstá přes hlavu a chtěli zabránit převaze Pruska, skončila jednání nakonec na bitevním poli. Jak známo, válka je totiž jen pokračováním politiky jinými prostředky a naopak.
Bismarck byl naším dobovým tiskem zesměšňován, nakonec se však mohl smát on. Byl prozřetelný a pro budoucnost chtěl za souseda silné, nepokořené a neukřivděné Rakousko, jako vítěz nepožadoval více, než kolik považoval za nutné. Válka Němců s Němci jak to tehdy nazval náš tehdejší císař František Josef, neměla mít poražených, ale jen vítězů.
V rámci připomínek těchto událostí vydal jsem se do východních Čech shlédnout k tomu připravený kulturněhistorický program.

Více… »

Napsal: Michal Solar

Nejsem z těch, kteří věčně vysedávají u televize a pak druhý den v práci rozebírají, co nového v Rodinných poutech, Ordinaci v růžové zahradě nebo v Dallasu. K pravidelné dávce emocí nepotřebuji obdobné skvosty, stačí mi se občas podívat na zprávy.
O jednom seriálu, kterým nás zanedlouho bude oblažovat Česká, tedy naše, televize, bych se však přece jenom chtěl zmínit. Jde o cyklus „Na lavici obžalovaných justice.“ Při její premiéře na obrazovkách ČT jsem několik dílů viděl a zaujal mě zejména ten, který „umělecky“ ztvárnil známé utonutí cikánského feťáka v Písku.

Více… »

Nedávno jsem byl v Národním muzeu na výstavě s názvem „Zlaté časy médií“, jejíž součástí byla i expozice věnovaná karikaturám. Zde jsem mezi mnoha jinými zaregistroval i tuto zajímavou kresbu od známého autora, Josefa Lady, a z Českého slova z 18.7.1927.
Na karikatuře nazvané „Vzestup komunistické strany“ není zajímavé jenom to, jaké komunisty rudoarmějec z komunistického balonu vyhazuje jako přítěž, velmi zajímavá je zástava, která je z bolševického balonu vyvěšena. Ano, vidíte správně, hvězdy nejsou klasické komunistické s pěti cípy, mají o jeden cíp více. Ono spojení bolševismu a židovstva bylo v roce 1927 zřejmě tak evidentní, že i autor kocoura Mikeše pro větší přehlednost v této dobové karikatuře použil židovský symbol jako ozdobu a symbol komunistické strany.
Historie nás jistě může o mnohém poučit. Tato Ladova kresba nás například může poučit o tom, že židobolševismus nebyl žádným propagandistickým a vylhaným termínem nacistů, ale že provázanost komunistické ideologie a jejich nositelů s Židy byla běžně vnímána i víceméně apolitickou veřejností.
Jenom bych byl opravdu nerad, aby po zveřejnění tohoto obrázku byl Josef Lada označen za nacistu, antisemitu a zpochybňovače holocaustu a aby jeho knihy byly staženy ze škol a knihoven. Kocoura Mikeše či Bubáků a hastrmanů by opravdu byla škoda a ani příběhy jako Čarující rabín nebo Vychytralý obchodník Mojše by je, podle mého skromného názoru, plně nenahradily.

David Macháček

V tomto roce si připomínáme jedno z mnoha významných výročí, výročí spjaté s kulturními dějinami národa českého. Dne 18. května uplyne 115 let od slavnostního otevření budovy Národního muzea v roce 1891.

Důvodem, proč si toto výročí zaslouží zmínku, je i neutěšený stav budovy muzea, který vyžaduje komplexní rekonstrukci. Na tu ovšem není dostatek finančních prostředků. I když to na první pohled není patrné, je v muzeu mnoho prostor v žalostném stavu. Inu za 115 let se zub času podepíše a na původní význam se rádo zapomíná…Tak si teda znovu připomeňme alespoň nejzákladnější fakta z historie.

Národní muzeum bylo založeno jako „Vlastenecké muzeum“ roku 1818. Prvním stálým sídlem se stal Šternbernský palác na Hradčanech. Roku 1840 vypracoval František Palacký návrh na zbudování stavby muzea na dnešním Smetanově nábřeží. Palackého stavební návrh požadoval nejen výstavní sály, knihovnu, archív, sbírky grafiky ale i lapidárium a depozitáře. Ke stavbě však nedošlo, a tak se muzeum stěhovalo v roce 1846 do Nostického paláce.

Až roku 1876, po návrhu F.L.Riegra, darovala městská rada pro nové muzeum pozemek na horním konci Václavského náměstí o ploše 13.598 m2. Stavební program byl vypracován 14. listopadu1883 a charakterizoval účely a rysy budovy. Požadoval cca 4.100 m2 pro přírodní sbírky, 2180 m2 pro kulturněhistorické sbírky a asi 350 m2 pro knihovnu.

Dne 15.listopadu 1883 byl vypsán konkurs na novou stavbu. Porota udělila první cenu návrhu Josefa Schulze. Jeho projekt zaujal a hlavně zvítězil proto, že stavbu obohatil o slavnostní Panteon. 27. června bylo místodržitelstvím vydáno povolení ke stavbě, již 20. července byla zahájena stavba a koncem roku byl hotov suterén muzea. Následujícího roku dosáhla stavba ke korunní římse a v roce následném byla dokončena stavba střechy. Roku 1888 bylo stavební úsilí završeno dokončením hlavní kopule a schodiště a počalo se s rozmístěním soch. Dokončovací práce trvaly až do počátku roku 1890. Dne 18. května roku 1891 byla budova slavnostně otevřena Českou akademií v Panteonu Národního muzea.

Muzejní novostavbu bylo třeba dále vybavit mobiliářem a doplnit uměleckou výzdobou. Vybavení sálů vitrínami se protáhlo až do roku 1901.Taktéž byla dokončena i umělecká výzdoba. Není bez zajímavosti, že jezdecká socha sv. Václava měla původně stát na muzejní rampě. Celkové tehdejší náklady činily cca 2 mil. zlatých na stavbu a 400 tisíc na mobiliář.

U zajímavých čísel ještě chvíli zůstaneme: půdorys tvoří pravidelný obdélník o stranách 104 x 74 m, nejvyšší bod budovy je 70 m nad rampou. Od fontány do věže vede 338 schodů. V objektu je více než 3.500 dveří a 562 oken. Na stavbu bylo spotřebováno 10 milionů cihel, 1.250 tun železa a 15.000 kubíků písku. Budova má 39 výstavních sálů a celkem 235 místností.

Celková výzdoba muzea byla dokončena v roce 1903, ale fontána pod vstupním schodištěm je již z roku 1892. Na pozadí kašny jsou alegorické sochy Čechie se svatováclavskou korunou, Vltava a Labe po stranách, opodál Morava a Slezsko od Antonína Wagnera. U hlavního vchodu do budovy našly umístění sochy Historie a literatura a Přírodní vědy od Josefa Maudera. Reliéfní desky pod nápisem Museum regni bohemiae na průčelí znázorňují založení Zbraslavského kláštera Václavem II., Karlovy univerzity Karlem IV. a Rudolfa II. v kruhu učenců. Alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti jsou od Bohuslava Schnircha. Vstupní halu dotváří plastiky Libuše, Přemysla Oráče, sv. Václava a Přemysla Otakara II od Ludvíka Schwanthalera. Další jeho díla Eliška Přemyslovna, Jiří z Poděbrad, Arnošt z Pardubic a Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic našla své umístění v prostoru schodiště. Výzdoba chodby byla zároveň doplněna i řadu 16 bust mužů, kteří mají zásluhy o muzeum a medailony 32 českých králů od Antonína Poppa. Stěny schodiště zdobí obrazy českých hradů a památných míst od Julia Mařáka a Bohuslava Dvořáka. Panteon o rozloze 400 m2, krytý skleněnou kopulí je reprezentační místností budovy. Na stěnách jsou rozmístěny obrazy významných dějinných událostí: Libušino poselství a Sv. Metoděj překládá Písmo od Františka Ženíška, Založení Karlovy university a J.A. Komenský v Amsterodamu od Václava Brožíka, Alegorie Vědy, Pokroku, Umění a Inspirace malované Vojtěchem Hynaisem. Kromě soch Komenského, Palackého, hraběte Clam-Martinice a Kašpara ze Šternberka je tu i 31 bust českých národních velikánů od předních sochařů.

Od roku 1922 nese muzeum své dnešní jméno. Majitelem muzea byla do roku 1934 Společnost Vlasteneckého muzea v Čechách. Následně přešlo muzeum do vlastnictví a správy Země české a od roku 1949 je majetkem československého a následně českého státu.

Obě světové války výrazně zasáhly do zmíněné výzdoby muzea. Výsledkem nového státního uspořádání v roce 1918 bylo odstranění bust Františka Josefa I a císařovny Alžběty z Panteonu. V období okupace za druhé světové války bylo z Panteonu zkonfiskováno 10 bronzových soch. Naštěstí nebyly zničeny a po válce byly vráceny zpět. Za Pražského povstání 7. 5. 1945 byla budova zasažena bombou, která poničila její střední trakt. Ani další léta nebyly k Národnímu muzeu právě milosrdná. Po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ byly na podmět tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého odstraněny některé sochy z Panteonu muzea. Naopak cenným doplňkem budovy bylo zřízení slavnostního venkovního nočního osvětlení v roce 1960. V roce 1962 byla budova Národního muzea zařazena mezi 33 národních kulturních památek. Ani toto však nezabránilo jejímu postupnému chátrání a devastaci.

Okupace Československa v roce 1968 měla další tragické následky. Sovětští vojáci záměrně těžce poškodili průčelí budovy střelbou z kulometů a samopalů. Toto jejich počínání na „obranu míru a socialismu“, jak se tehdy hlásalo, si v letech 1970 a 1972 vyžádalo generální opravu fasády, ale plomby ve staré pískovci jsou patrné dodnes.

V těchto letech zároveň započala výstavba pražského metra. Tato „páteř“ městské hromadné dopravy, ač potřebná, výrazně zasáhla do řady míst v celé Praze. I když to na první pohled není zřejmé, i na Národním muzeu si vyžádala svou daň. Před hlavním průčelím muzea se budoval vestibul stejnojmenné stanice. Budování padly za oběť oba litinové, umělecky zdobené vlajkové stožáry umístěné po stranách fontány.Při stavbě trasy metra A v roce 1978 se v důsledku podzemních odstřelů uvolnil přední levý nárožní rizalit, který bylo třeba odříznout od základů, hydraulicky nadzvednout a stabilizovat betonovým základovým věncem. Pověstnou „třešničkou na dortu“ bylo vybudování tzv. Severojižní magistrály. Budova byla spodním pruhem dálnice odříznuta od Václavského náměstí.

Přesto že to není při letmém pohledu na budovu vidět a při vstupu do foyeru, haly schodiště a Pantheonu vše působí dojmem dobrého stavu, v žádném případě tomu tak není. Současný stav budovy je kritický. Sbírky uložené v depozitářích a umístěné v expozicích jsou uchovávány převážně v nevyhovujících podmínkách, které přispívají k jejich degradaci. I přes průběžně realizovanou údržbu a dílčí restaurování vykazuje budova narušení způsobené zejména v důsledku enormního provozu magistrály, Hlavního nádraží, metra a vlivem agresivního ovzduší. Nízký rozpočet limituje i rozsah restaurátorských zásahů.

Nedávno byl v sobotní Mladé frontě Dnes uveřejněn článek o neutěšeném stavu našeho Národního muzea a rozhovor s jeho ředitelem. Ten mimo jiné poukázal na velmi špatní stav fasády budovy, kvůli čemuž bylo třeba „dočasně“ odstranit sousoší Andělů od Antonína Poppa, neboť hrozilo jeho zřícení. Všichni víme, kolik finančních prostředků plyne ze státního rozpočtu na kulturu a následně na historické památky. Je to spíše důvod ke smutku a pláči, ale také k zamyšlení. O to více si lze cenit přístupu ministra kultury Vítězslava Jandáka, který snaží danou situaci řešit přesunutím sbírek do vedlejší budovy bývalého Federálního shromáždění a následně zajistit dostatek finančních prostředků na celkovou rekonstrukci. Podaří se? Člověk se neubrání dojmu, když si vzpomene na nepředstavitelné sumy a finanční ujmy utržené různými obchodními intrikami, nevýhodnými obchody a tunelováním spojené pod jedno často skloňované nové „české“ slovo privatizace, že to opravdu není vůbec jisté.

Je opravdu až s podivem, jaký objem finančních prostředků plyne na různé pochybné účely, pro nevládní organizace a nadace zabývající se podporou naprosto bezvýznamných záležitostí, lidí z okraje společnosti a pochybných existencí. Návratnost těchto vynaložených prostředků je v řadě případů přinejmenším pochybná. Vzpomeňme řadu prohraných arbitráží nejznámějších kauz TV Nova nebo IPB. Proč některé významné společnosti v České republice raději sponzorují politiky a sportovce a ne jiné méně lukrativní oblasti např. právě kulturu a přesto se nestydí od nás běžných občanů vybírat stále větší částky za služby i zboží? Dost možná, že nás ještě čekají další výdaje na podporu chudých zemí neboť výsledkem práce našich politiků byla naše země zařazena mezi „ekonomicky“ vyspělé státy Evropy pod vládu mocipánů z Bruselu. Přispěje nám EU v rámci Evropské pomoci? Nejspíše ne, české Národní muzeum asi není dosti evropské a pokrokové.

Co dodat na závěr? Peníze byly, nejsou a snad budou. Nádherná novorenesanční budova Národního muzea, dominanta Václavského náměstí, a odkaz našich předků s ní spojený, by si jistě zasloužily více pozornosti, úcty a hlavně dostatečné finanční prostředky na celkovou rekonstrukci. Snad nebudeme čekat dalších 115 let a dalším generacím předávat odkaz historie se slovy: „Tady bylo, ale už není české Národní muzeum…“

Michal Solar a Roman Filcík

Mnohem horší než protektorátní film Jan Cimbura je nyní vysílaný seriál Synové a dcery Jakuba Skláře. Cimbura je vyjádřením českého tradicionalismu, vztahu k domovu a zemi, ale i k židovským šejdířům. Seriál o rodině Cirklů předstírá, že této zemi byly vlastní hodnoty osvícenství a socialismu, jež se líbí i mnoha liberálům. Podsouvá nám určité názory a vzorce chování. Pokud jste jen trochu znalí skutečnosti, pak při sledování nevyjdete z úžasu, co zde komunistická propaganda ukazuje. Z hlediska účelu to dělá rafinovaně, přesto je to seriál od začátku až do konce zlý a nenávistný (k bohatým, kulakům, k Němcům, duchovenstvu aj.). Předstírá nepodjatost, avšak nikdy nepopře komunistická dogmata, byť naznačuje, že neexistuje černobílé vidění světa či kolektivní vina. Chyby protěžovaného systému vydává jen za selhání lidského faktoru.
Seriál ukazuje z komunisticky správného pohledu zlomové události dvacátého století podané tak, aby je divák pochopil správně - socialisticky. Dodnes tu mnoho lidí takto smýšlí a tyto filmy je v tom jen udržují.
Selku například hraje Stella Zázvorková a to v protikladu k Daniele Kolářové, která se na statek přivdá. Zázvorková by nedala hrudku másla lidem z rodiny a Kolářová by se pro ně roztrhala. Odvést mléko je pro jednu přednější, než nechat přivést porodní bábu pro snachu. To, že ta hodnější bude po nucené kolektivisaci předsedkyní zemědělského družstva, diváka asi nepřekvapí. Koneckonců žádný nový argument, už před šedesáti lety byli okrádali jiní ne proto, že byli schopnější a vydřeli si víc než jiní, ale proto, že byli označeni za kolaboranty či za ty, jež se v dobách nouze odmítli dělit s ostatními. Prostě proto, že si svůj majetek tzv. „nezasloužili“.
Existenci dědičné ne-lidskosti se seriál snaží ukázat na sedláckém synku Vinckovi (Petr Čepek), který jde v stopách své matky (Zázvorkové).
Pro svůj úspěch propaganda naznačuje, že ne každý komunista byl ideální člověk a ne vše se komunistům povedlo. Tato selhání je současně třeba na někoho svést. Odpovědnost za ně v seriálu nesou prospěcháři, kteří se vetřeli mezi komunisty. To oni prý pokazili jinak čisté úmysly, nebyli v straně z přesvědčení a navíc měli i lidské nedostatky. V seriálu je takovým Petr Haničinec ztvárňující prospěcháře Boška, práskače a později vůdce rudých gard.
Naproti tomu od dětství dobrý komunista, který si zasluhuje pomník, je Skopalem hraný Cirklův syn Toník. Tomu nechybí empatie ani sebeobětování! Divák má uvěřit, že v komunismu nejde o osobní prospěch, ale o blaho lidu.
Komunisté i v tomto seriálu mají vyznít když ne jako ti jediní, tak alespoň jako ti hlavní odpůrci nacionálního socialismu. Což není pravda. Nacismus se první postavil proti komunismu a komunisté to jen opětovali! Na tom nic nezmění ani komunisticky podbarvené filmy! Netřeba snad dodávat, kolik měli obě ideologie společného.
Zlo tohoto seriálu je v tom, že je jakoby jen o životě, o láskách, o vztazích, o rodičovství či o těžkostech minulosti. Spolu s tím je zde však ukazováno, že ten kdo má skutečně silný vztah k své rodině či blízkým, je zároveň i člověk dobře politicky smýšlející. I v tomto seriálu jen komunisté dokáží rozlišit dobro od zla a jejich činy by tedy měli být vždy přijímány jako správné.

Milan Tobiáš

…zdá se značně podivným. A skutečně, letošní Nobelovu cenu za literaturu nezískal nikdo jiný než známý britský dramatik, scénárista a básník Harold Pinter (1930), člověk proslulý zejména svou plamennou kritikou „kapitalistického vykořisťování“ a například války v Iráku. Je též velkým přítelem Elfriede Jelinekové, poblázněné rakouské levičačky a feministky a (bohužel) také nositelky loňské Nobelovy ceny za literaturu. Dotyčná na adresu jeho ocenění dokonce prohlásila : „To je skvělé, že znovu vybrali levičáka!“. Pinter se také dočkal pogratulování od jistého českého kolegy, hádáte správně, samozřejmě že to byl Václav Havel.
Osobně do současné literatury zas tak podrobně nevidím a tak mi v tuto chvíli nepřísluší hodnotit Panterovy kvality či nekvality, celé mi to však připadá, jako by toto ocenění získávalo blíže nespecifikovaný politický nádech. Dobrým autorem samozřejmě může být i člověk levicově orientovaný, jenomže pokud jsou takoví dvakrát vyznamenáni za sebou, navíc když nás napadají i další jména literárních guru, jako Umberta Eca či nedávno zesnulého Artura Haileyho, dosud nedoceněných, pak si člověk může domýšlet leccos.

Ondřej Šlechta

Již před nedávnem jsem psal o filmu Vzestup zla. Bohužel článek, kde popisuji zjednodušenost pohledu na Adolfa Hitlera, neměl moc prostoru oslovit občany.
Film Vzestup zla v rámci výročí konce 2. světové války nyní uvede Česká televize (1. díl již v úterý 3. května). Při jeho sledování bude mít divák možnost shlédnout strhující životní příběh Adolfa Hitlera, od jeho ranného dětství až po úplné uchopení moci.
Hitler zde dokonale naplňuje sen mnohého člověka. Z venkovana se stane vůdce Velkoněmecké říše a nejmocnější muž Evropy. Takový ideálně naplněný americký sen, jak se díky vlastní snaze a píli vypracovat až na vrchol.
Při sledování tohoto filmu glorifikace Hitlera opravdu nezná hranic. Hitler je zde vylíčen jako vesměs slušný člověk, který se vypracoval do nejvyšších částí společnosti díky své odvaze a neúnavnosti. Film názorně ukazuje každému diváku, jak je nutné mít svůj cíl a za tím si jít. A to vždy a za všech okolností, vzdor všem, kteří by jej od něj mohli odrazovat. Hitler v tomto filmu může působit jako osvícený člověk, který neposlouchá a nevychází z názorů jiných osob proto, že jejich názory jsou příliš dětinské a naprosto nepoužitelné, neboť nepoznali stejně jako on skutečnost a ani nejsou mířeny ku prospěchu německého lidu. Hitler je pak v těchto případech nucen převzít plně na svá bedra veškerou tíhu a odpovědnost za rozhodování a vedení.
Film presentuje Hitlera jako magickou osobu s zvláštním osobitým projevem, která lidem poskytuje naději. Svůj sen o lepším světě, o světě skutečné svobody, kde nebude nikdo vykořisťován ani omezován Židy, plutokraty, marxisty atp. umí přenést i na jiné. Sen o světě vytvořeném na základech starogermánské mytologie umí vtělit nakonec i svému lidu. V určitých oblastech se může jevit jako velmi pokrokový člověk, který v mnohém předstihl svou dobu. Působí, jakoby ani neměl předsudky proti žádné menšině, jeho spolupracovníky jsou homosexuálové. Všímá si, že dívky dospívají stále dříve, jak ukazuje jeho vztah k Geli Roubalové (a posléze k Evě Braunové).
Tento film není dokumentem. Je to film zábavný či případně zábavně-faktický. Pro pochopení nacionálního socialismu, jeho úlohy a vlivu na lidské dějiny to samozřejmě nestačí. Žádný takovýto film nevysvětlí, proč se to tak dělo. Snad ani nelze vyjádřit, že to bylo vyústění dějin. Adolf Hitler neobjevil nic nového, to vše už tu bylo před ním a nacistický režim to přejal. Ať už antisemitismus, rasismus jako boj o přežití viz Malthus, Gobineau, Darwin, Chamberlain ad. Dále koncentrační, soustředné tábory viz burské války, nebo totální vyhlazovací válka, tu lze spatřovat již v občanské válce v USA a posléze v první světové válce či vlastenecké válce v SSSR.
Mám li to tedy shrnout. Tento film nedokáže nic víc, než jen přitáhnout pozornost k postavě Adolfa Hitlera.

Milan Tobiáš