Napsal: Radomír Malý

Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání.

Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno. Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T.G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.
Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo.

Více… »

Napsal: Andrej Draganov

Tuto sobotu proběhla v hlavním zpravodajství TV Nova neuvěřitelná zpráva hodící se oprávněně do hlavního vysílacího času. Na pultech českých hračkářstvích se podle této zprávy objevily prstýnky s hákovými kříži. Zkrátka zásadní událost, o které musejí vědět všichni. To, že je centrum Prahy plné stánků s vražednou bolševickou symbolikou, nikomu nevadí, ale prstýnek se svastikou, kterou mimo jiné používali například i pohanští Slované, se tolerovat prostě nedá.
To má TV Nova takový strach z prastarých symbolů? Symbolů, které nemají své kořeny v pár let trvajícím nacistickém Německu? Svastika (jak zní název v sanskrtu, což je nejstarší indo-evropský jazyk s dokumentovanou historií 3.500 roků a honosící se bohatou tradicí poezie, literatury apod.) byla známa již před 10.000 lety. Byla používána i v Africe či Jižní Americe.

Více… »

Učebnice pátrací taktiky

Napsal Rudolf Košťák, major četnictva

Schváleno výnosem ministerstva vnitra ze dne 1. prosince 1934 čís. 69.475/1934-13 jako učební pomůcka pro četnictvo

Tiskem státní tiskárny v Praze 1935

Zákonem ze dne 14. července 1927, čís. 117 Sb. zák. a nař., jest porozuměti pod pojmem „cikán“ nejen osobu, náležející k cikánskému plemeni, nýbrž i tu osobu, která žije po způsobu cikánů. Pojem „žije po způsobu cikánském“ je velmi široký a proto hned po vydání, resp. při provádění cikánského zákona objevily se mnohé nesrovnalosti, takže centrální úřady byly nuceny vydati pokyny o tom, které kočovné osoby nesmějí býti považovány za cikány. „Po způsobu cikánském“ žije ten, kdo se potuluje v tlupách od místa k místu, bydlí v přírodě (třeba ve vozech) a živí se žebrotou, krádežemi nebo jinými trestnými činy, bez ohledu na to, zda provozuje nějakou živnosti čili nic, ježto tato živnost jest jen rouškou. Za „cikány“ by měli býti pokládáni i tak zv. bačkoráři, papučáři, brusiči, ba i potulní kejklíři. Jak je však známo, jsou zvláštním nařízením vyňaty všechny tlupy, které, třeba že se potulují od místa k místu, mají řádné živnostenské oprávnění a platí daně. Brusiči, majitelé houpaček, střelnic, kolotočů, cirkusů a jiných podobných atrakcí nejsou tedy cikány.

Cikáni žijí v tlupách. Tlupa prochází krajinou od místa k místu, vyhýbajíc se zpravidla vesnicím a městům (nemá-li vozů). Je zajímavé, že jedna a táž tlupa se pohybuje vždy jen v určitých krajinách a jen velmi zřídka zabloudí do jiné krajiny. „Své“ kraje znají velmi podrobně. Zpravidla táhnou vždy po stejných cestách. Táboří blíže obydlených míst, domů, poblíže vody a to na místech, kde by nebyli viděni. Proto nejraději táboří v lesech. V krajích bezlesých se s nimi zřídka setkáváme a když, tedy jen jsou-li „na tahu“.

Více… »

Napsal: Adam Kovář

Před devadesáti lety, 2. července 1917, se u ukrajinského městečka Zborov odehrála jedna z mnoha bitev velké války, později nazvané první světová. Z vojenského hlediska se jednalo spíše o střet méně významný, ovšem z pohledu tehdejšího československého zahraničního odboje a pozvednutí jeho ducha i mezinárodního významu to byla událost opravdu zásadní. Československé zahraniční jednotky tam poprvé v Rusku vystoupily jako bojový celek a přes početní i materiální převahu nepřítele dobyly značný úspěch. Po Zborovu již bylo zcela zjevné, že tzv. československé legie jsou svébytným celkem s jasným cílem a vojenskou hodnotou.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

Josef Mašín se narodil v roce 1896 v Lošanech u Kolína na rodinném statku. Byl od mládí velmi bystrý a národně uvědomělý. Po studiu základní školy vystudoval i gymnázium. V roce 1915, po maturitě, narukoval v rámci mobilizace v hodnosti desátníka do rakousko – uherské armády. Při první příležitosti přeběhl na druhou stranu, stejně jako mnoho jiných, k Rusům do zajetí. Ze zajetí se dostal brzy do tvořící se české jednotky v ruské armádě, kde konečně mohl bojovat pod českým praporem v rámci 1. československého střeleckého pluku za svobodu svého národa a jeho budoucnost. Několikrát byl v bojích raněn, několikrát vyznamenán. Zúčastnil se mnoha slavných bitev československých legií v Rusku. V rámci 1. střeleckého pluku byl velmi oblíben a byl považován za jednoho z jeho nejudatnějších příslušníků. Účastnil se mnoha významných rozvědek, proslavil se jak v bojích u Zborova a Bachmače, tak i v bojích na sibiřské magistrále.
Domů se vrátil s hodností štábní kapitán a se čtyřmi stupni ceněného ruského vyznamenání kříže sv. Jiří, čímž získal pocty tzv. Svatojiřského rytíře. Sloužil v Českých Budějovicích, v Olomouci (zde se oženil se Zdeňkou Novákovou, s níž měl nakonec tři děti: Ctirada [1930], Josefa [1932] a Zdeňku [1933]) a v roce 1929 byl přeložen do Ruzyně. Zde zůstal u dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova až do okupace. Josef Mašín nemohl odpustit politikům, že nechaly bohatou československou výzbroj na pospas nacistům. Měl na poslání těchto zbraní zcela odlišný názor.
„Vydali republiku bez výstřelu, já svoje kasárna nevydám“, řekl Mašín v předvečer kapitulace. Chtěl se postavit se svým plukem na odpor. Chtěl aspoň v Ruzyni okupantům dokázat, že tenhle pochod se neobejde bez výstřelů. Mašína suspendovali v noci ze 14. na 15. března a s okamžitou platností mu zakázali vstup do kasáren.

Více… »

Napsal: Vlastimil Podracký

V květnu 2007 byla odhalena za přítomnosti primátorky a představitelů města, sdělovacích prostředků a velkého počtu občanů ve Zlíně socha Jana Bati (na fotografii), asi nejvýznamnějšího z řady zlínských podnikatelů rodiny Baťů. Tak se dostalo Janovi Baťovi první satisfakce, kterou si tak výrazně zaslouží. Tím ovšem rehabilitace nekončí, v prosinci 2006 podali potomci Jana Bati, brazilští občané, podnět k obnově trestního řízení z roku 1947. Řízení o obnovení procesu bylo započato 25.6.2007 před Městským soudem v Praze.

O co šlo tenkrát, těsně před Únorem? Stoprocentním akcionářem podniku Baťa a. s. Zlín byl Jan Baťa, v té době brazilský občan. Soud jej odsoudil na 15 let žaláře a následné ztrátě nároku na odškodnění za znárodnění majetku proto, že „jako československý občan v době od poloviny roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé tím, že odmítl připojiti se otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou“. Nikdy ovšem nebyl odsouzen za kolaboraci s nacisty, jak se dodnes někdy tvrdí. Brazilská vláda byla vyzvána k vydání zločince. Brazilský velvyslanec, který sledoval soudní proces osobně, označil jej za zmanipulovaný. Byl to opravdu divný proces. Obžaloba měla jen domněnky: Baťa prý měl během své schůzky s Goeringem v listopadu 1938 nabídnout vystěhování Čechů do Patagonie a prý bránil svým zaměstnancům ke vstupu do československé zahraniční armády. Nikde nebyly žádné důkazy.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

Dne 4. června 1942 v půl osmé ráno Reinhard Heydrich zemřel. Němečtí profesoři Hamperl a Werich podepsali následující text úřední zprávy: „Smrt nastala následkem poškození životně důležitých parenchymatických orgánů bakteriemi, případně jedy, které vnikly s výbušnou střepinou a které se usadily v pohrudnici, v bránici a v okolí sleziny, nahromadily se a poškodily…“. O půlnoci z 6. na 7. června 1942 byla jeho rakev převezena za svitu pochodní na Pražský hrad.
Jeden z nejpečlivěji připravený pohřební ceremoniál, který kdy zinscenovala Třetí říše, se konal 9. června v Berlíně. Berlínské ulice se zahalily do černého sukna a v celém Německu byly všechny vlajky staženy na půl žerdi. Závěrečný obřad začal tóny Wagnerova smutečního pochodu z opery Soumrak bohů. Na pohřbu promluvil H. Himmler, který pronesl elegii o Heydrichově životě, a po něm vystoupil s krátkým projevem neskrývaně dojatý Hitler. Celé představení se odehrálo pod pečlivou taktovkou komise vedené ministrem propagandy J. Goebbelsem. Okázalost státního pohřbu nicméně nemohla zcela zakrýt skutečnost, že jen několik málo osob v Třetí říši Heydrichův odchod skutečně zarmoutil.
V době krutých represálií rozpoutaných nacisty bezprostředně po atentátu nalezli parašutisté, díky představitelům pravoslavné církve, bezpečné útočiště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Pod tlakem razií se v budově kostela postupně shromáždilo všech sedm parašutistů pobývajících v Praze: Josef Bublík (výsadek BIOSCOP), Josef Gabčík, Jan Hrubý (výsadek BIOSCOP), Jan Kubiš, Adolf Opálka (výsadek OUT DISTANCE), Jaroslav Švarc (výsadek TIN) a Josef Valčík (výsadek SILVER A).

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

V Berlíně ještě nedozněly smuteční projevy nad Heydrichovou rakví, když bylo „k usmíření jeho smrti“ rozhodnuto o krvavém konci malé české obce. Obce, jejíž jméno a s ní spojený zločin vejdou do dějin.
LIDICE. Ves ležící nedaleko Kladna měla v ranních hodinách 10. června 1942 celkem 483 obyvatel. Centrum obce vévodil barokní kostel sv. Martina. Nejvíce domů tvořila ve vsi malá dělnická stavení. Jejich majitelé pracovali většinou v kladenských dolech a hutích. Několik větších statků bylo spíše výjimkou. V obci působil čtenářský spolek „Vlast“ s veřejnou obecní knihovnou, sportovní klub a sbor dobrovolných hasičů.
Týden před lidickou tragédií (3. června 1942) se v odpolední poště v továrně na baterie „Palaba“ ve Slaném objevil dopis adresovaný dělnici Anně Maryščákové. Protože se právě nalézala ve stavu nemocných, otevřel ho osobně továrník Jaroslav Pála. Text dopisu zněl: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak se již neuvidíme. Milan.“ Obsah dopisu se zdál továrníku Pálovi podezřelý, a tak na něj upozornil bezpečnostní složky. Ještě téhož dne byla v Holousích zatčena Anna Maruščáková a o den později i autor dopisu Václav Říha, jenž se snažil vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti ukončit mimomanželský poměr s Maruščákovou. Výslechy mladé dvojice zavedly gestapo „na stopu“ lidických rodáků, poručíků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, kteří působili v našem letectvu ve Velké Británii. Gestapo se domnívalo, že by mohli mít přímou souvislost s atentátem. V noci z 3. na 4. června 1942 zatkli v Lidicích příslušníky rodin Horákových a Stříbrných. Přestože se krátce poté ukázalo, že jde o falešnou stopu, rozhodla tato skutečnost o osudu Lidic. Anna Maruščáková a Václav Říha byli jako nepohodlní svědci zavražděni 24. října 1942 v Mauthausenu.

Více… »

Napsal: Pavel Jaroš

Kulaté výročí, které si dnes připomínáme, nepatří k těm veselým. V oficiálních médiích libujících si v podružných zprávičkách ve stylu černé kroniky bychom jej však hledali marně. A to i přesto, nebo spíše právě proto, že se jedná o událost symbolickou pro dějiny všech evropských národů.
Událostí, kterou mám na mysli, je věrolomný útok na plavidlo Spojených států amerických Liberty (na fotografii), k němuž došlo právě před 40 lety. Tento zločin je učebnicovým příkladem motivu, který se v historii objevuje už po dva tisíce let. Zákeřný útok vedený přesilou Židů na slabou, nic netušící oběť, zbabělý útěk před přesilou a pak už jen lži, překrucování a zapírání.

Více… »

Napsal: Hubert Veverka

Píše se rok 1939, na stránkách německých novin se objevuje propagandistická fotografie s popiskem „Ideální německý voják“ (viz fotografie). Modrooký člen Wehrmachtu rozechvívá zasněným pohledem romantické struny v árijských duších čtenářů a pro mnohé z nich je důkazem, že potomci Parsifala stále žijí a tibetský led, který skrývá starou říši, roztává. Nic naplat, panská rasa je prostě panská rasa.

Dvacetiletý muž na fotografii se jmenoval Werner Goldberg a byl, jak se tehdy říkalo, Mischling, neboť měl za otce Žida. Nutno podotknout, že kariéra „ideálního německého vojáka“ skončila ve Wehrmachtu v dubnu 1940, kdy přestal být tak ideální. Poté začal pracovat pro Deutsche Arbeitsfront. Nakonec po válce podnikl aliju do Izraele, kde také nedávno zemřel. Šalom und auf Wiedersehen in Walhalla, Werner.

Napsal: Martin Kadlečík

Je ráno 27. května 1942. Černý Mercedes 320 C řízený SS-Oberscharführerem Johanesem Kleinem sjíždí z Kobylis Kirchmayerovou ulicí. Červená standarta říšského protektora na pravém blatníku a poznávací značka na voze SS-3 prozrazují, kdo sedí na předním sedadle vedle řidiče. SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich jede ze svého letního sídla v Panenských Břežanech. Má před sebou důležitou cestu. Již dlouho se mu nedostalo osobního pozvání k Adolfu Hitlerovi. O tom, že do cíle své cesty již nikdy nedorazí, rozhodují dva muži. Je 10:35 hodin a vůz zpomaluje v ostré zatáčce do ulice V Holešovičkách. Josef Gabčík skáče před automobil a v rukou se mu objevuje samopal STEN, který má v následující vteřině zasypat Heydricha smrtonosnou dávkou. V kritickém okamžiku samopal selhává.
Na rozdíl od překvapeného řidiče reagoval R. Heydrich téměř okamžitě. Napřímil se a sáhl po pistoli. Zároveň udělil Kleinovi své příkazy. V tu chvíli Jan Kubiš vytahuje z aktovky jednu z připravených speciálních bomb a hází jí naučeným spodním obloukem směrem k vozu. Bomba exploduje nad stupátkem před pravým zadním kolem (kdyby explodovala uvnitř vozu, nemohl by Heydrich vyváznout živý). Výbuch proráží karosérii, vyvrací pravé dveře a jinak zdánlivě nic (kromě vyražených oken tramvaje a okolních domů díky tlakové vlně). Oba prchající parašutisté již neví, že malý kus karosérie prorazil pravé přední sedadlo a spolu s částmi čalounění učiní z 27. května 1942 jeden z nejvýznamnějších dní v našich novodobých dějinách.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

V sobotu 12. května se u Slivice odehrála rekonstrukce bitvy, která tu proběhla 11. a 12. května roku 1945. Samotná akce začala již v 10 hodin, kdy si návštěvníci mohli zblízka prohlédnout výzbroj a výstroj jednotlivých armád, které se tehdy u Slivice střetly. Kromě techniky z období 2. světové války byla zde i výstava soudobé techniky, výzbroje a výstroje AČR, Policie ČR a Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje. Ve 13 hodin se konal pietní akt u Památníku vítězství (na fotografii), kdy k tomuto památníku byly položeny věnce. Samotná rekonstrukce bitvy, která začala ve 14 hodin a zúčastnilo se jí přibližně 150 nadšenců v dobových uniformách a s dobovou technikou včetně tanku T–34 a jednoho letadla, trvala hodinu a půl. Poté se ještě konala dynamická ukázka soudobé protiletadlové vojenské techniky, včetně způsobů vedení boje AČR – 25. protiletadlová raketová brigáda (palebné prostředky KUB a S-10) a ukázka činnosti Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje – vyprošťování osob z havarovaného vozidla a hašení hořícího automobilu.
Mně osobně se akce velice líbila a nebýt nevlídného počasí, kdy účastníky, kterých v době rekonstrukce bitvy mohlo být okolo 5.000, přepadlo i několika minutové krupobití, tak by byl zážitek ještě určitě větší. Nezbývá mi nic jiného než-li všem, kteří se na sobotní akci podíleli, poděkovat a doufám, že příští rok se opět sejdeme na další rekonstrukci bitvy z roku 1945.
A jak to tenkrát vlastně vůbec bylo?

Více… »

„Po ovoci jejich poznáte je. Každý strom dobrý nese ovoce dobré, špatný strom ovoce špatné přináší. Nuže tedy, po ovoci jejich poznáte je“ (Matouš 7, 16-20).

Napsal: Jaroslav Voříšek

V tyrolské obci Rinn-Judenstein byl s církevním schválením po pět století uctíván jako mučedník blahoslavený Andreas Oxner, věřícími nazývaný Andrýsek z Rinnu. Narodil se 16. listopadu 1459 a již 12. července 1462 byl ani ne jako tříletý skupinou projíždějících Židů bestiálně zavražděn na balvanu v blízkém lesíku způsobem, který byl hrůznou parodií na ukřižování Krista. Pachatelé byli vypátráni, ale nepodařile se je dopadnout, protože se na vraždu přišlo příliš pozdě.
Veřejné uctívání blahoslaveného Andrýska je doloženo od roku 1475 a 1620 bylo obnoveno. Na žádost diecézního biskupa a premonstrátského opata z Wiltenu papež Benedikt XIV. po velice podrobném prozkoumání případu povolil 25. 12. 1753 zvláštní officium i mešní formuli. V Rakousku i jižním Německu byla pouť k Andrýskovi z Rinnu už po staletí velice oblíbená.
Od nějaké doby začaly najednou nejrůznější židovské organizace - zjevně pod vedením řádu B’nai B’rith - pranýřovat uctívání blahoslaveného Andrease z Rinnu jako „antisemitský kult“ a naléhaly především na innsbruckého biskupa, aby kult zakázal, resp. zrušil. Pokoncilní „biskup“ Reinhold Stecher se hanebné práce urážky blahoslaveného Andrýska i zpochybnění věrohodnosti katolické církve ochotně ujal. Přes mimořádný odpor katolického obyvatelstva Tyrol biskup po prvním pokusu roku 1985 skutečně v létě 1989 kult blahoslaveného Andrýska násilně skoncoval.

Více… »

Napsal: Pavel Jaroš

Dnes je tomu na den přesně 46 let, co splnilo přání velkého českého básníka Jana Nerudy přemoci zemskou přitažlivost, vyjádřené v básni „Jak lvové bijem´ o mříže“. Těžko můžeme dnes soudit, zda by měl radost z úspěšného letu majora J. A. Gagarina, nicméně jeho víra v ducha rostoucího výš zní jako hořká ironie, pokud si uvědomíme, že úspěchu dosáhla říše rudého zla pošlapávající lidskou důstojnost a svobodné myšlení.
Popravdě řečeno soudruzi Nerudovy verše ani nepotřebovali. V euforii nad dosaženým úspěchem byla složena údajně zcela spontánně píseň „Dobrý den, majore Gagarine“, podle níž celý svět poté, kdy uslyšel tu zprávu TASS, vyskočil od rozhlasu, zdvihl pohledy nahoru a následně si připil rudým vínem. Z této skladby se záhy stala klasická budovatelská odrhovačka, s jejíž pomocí rudí mocipáni ujařmenému národu pravidelně otravovali volné chvíle všech svátků. A na tom, že zdaleka ne všichni lidé mohli zvednout pohledy nahoru, aniž by spatřili trámy v uranových dolech či plesnivý strop přeplněné cely, pramálo záleželo. Tím spíš, že právě tito novodobí otroci pomáhali vybudovat průmysl Sovětského svazu, který jen díky nim dosáhl tohoto krví vykoupeného prvenství.

Více… »

Včera byla v Armádním muzeu na Žižkově zahájena výstava o zejména vojenské kariéře Rudolfa Medka. Na slavnostní vernisáži hovořil o významu osobnosti Rudolfa Medka nejprve ředitel Vojenského historického ústavu, který výstavu pořádá, plk. Mgr. Aleš Knížek. Po něm krátce vystoupili i autoři výstavy samé, Mgr. Tomáš Jakl a Mgr. Zdeněk Polčák. Jako poslední pak dostala slovo PhDr. Eva Wolfová, ředitelka Památníku národního písemnictví, který se na pořádání výstavy také podílel. Pod záštitou Památníku národního písemnictví také bude od června probíhat volné pokračování expozice o Rudolfu Medkovi, tentokrát o jeho literární tvorbě. Vernisáži dále byli přítomni zástupci Vojenské kanceláře prezidenta republiky, Ředitelství personální podpory a výcviku Armády ČR, Vojenského ústředního archívu či Národního archivu stejně jako několik Medkových příbuzných.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně. Po absolvování základní školní docházky a gymnázia v Kolíně, kde maturoval v roce 1923, zahájil studium Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Ve 30. letech byl s hodností štábního kapitána velitelem dělostřelecké baterie v Olomouci.
Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 a následné demobilizaci československé armády byl štábní kapitán Václav Morávek přidělen jako úředník k pracovnímu úřadu v Kolíně. Vlastenecké cítění přivedlo Václava Morávka záhy do řad protinacistického odboje. Zapojil se do celoprotektorátní vojenské odbojové organizace Obrana národa, kde spolu s podplukovníky Josefem Balabánem a Josefem Mašínem vytvořili zpravodajskou a diverzní skupinu, kterou samotné gestapo pojmenovalo Tři králové.

Více… »

Napsal: Andrej Draganov

V posledních dnech se na internetových stránkách ČT24, České noviny a Romea objevily články o naší organizaci Národní čest. Články informovaly o dnešní akci, která proběhne v Blansku, kde se uskuteční veřejné shromáždění upozorňující na tamější násilnou kriminalitu, na které se velkou měrou podílejí Mongolové. V článcích bylo několik podstatných, řekněme, nepravd.

Více… »

Napsal: Martin Kadlečík

V poslední době jsem zejména na internetu zaregistroval několik historicky neopodstatněných útoků na tzv. československé legionáře z dob první světové války. Téma československých legií není dnes příliš známo ani popularizováno. Tento nedostatek se snažím svým článek alespoň částečně napravit.

Již od počátku první světové války se ve státech tzv. Dohody (Rusko, Francie, Anglie) formovaly jednotky českých dobrovolníků. Mnozí Češi totiž viděli v této válce možnost, jak vojenským vystoupením na straně nepřátel Rakouska-Uherska zajistit samostatnost pro země Koruny české. Kromě dobrovolníků ve Francii (pozdější Rota Nazdar), v Anglii, Srbsku či USA vznikla již 28. září 1914 v carském Rusku tzv. Česká družina (do poloviny září se přihlásilo více než 700 Čechů a 16 Slováků). První bojové zkušenosti získávali legionáři v nebezpečných průzkumných akcích na frontě i v rakouském týlu. Tato činnost českých „rozvědčíků“ byla velitelstvími jednotlivých ruských divizí vysoce hodnocena a to vedlo k rozhodnutí doplňovat jejich řídnoucí řady z rychle rostoucího počtu českých zajatců.

Více… »

Napsal: Michal Trausch

Nedávno byl kousek od Příbrami otevřen nový památník. Je to muzeum komunismu – Památník Vojna. Tak jako se dlouho mluví o nacistických koncentrácích, se v poslední době začíná mluvit o tom, že i za komunismu měl režim podobné tábory.

Více… »

Napsal: Nidal Saleh

Mnoho českých a slovenských známých se mě ptá, co se to děje v Libanonu a proč se opozice postavila proti legitimní vládě, která vzešla z demokratických voleb? Abychom pochopili, oč dnes v Libanonu jde, musíme jít trochu dále do nedávné historie a podívat se i na mechanismus vzniku tohoto státu.
Libanon je zemí muslimů a křesťanů, šitů a sunnitů, maronitských, ortodoxních a katolických křesťanů. Libanon je zemí Arabů, Arménů, Kurdů a Drůzů. A podle tohoto rozdělení je rozdělená i moc ve státě. Prezident republiky musí byt křesťan maronita, předseda vlády muslim sunnita, předseda parlamentu pak šíitský muslim. Vláda též musí reprezentovat celou mozaiku společnosti a členové vlády musí pocházet ze všech etnických a náboženských skupin podle předem dohodnutého procentuálního zastoupení. Parlament je též rozdělen, každá víra a etnikum má určen počet poslanců. Všechno v statním aparátu je rozděleno podle etnika a víry. O to se postarali již Francouzi.

Více… »