Napsal: Milan Křesadlo

„Umlčený zvon“, román Karla Dachovského z doby komunistického omámení/pomatení a původně napsaný v letech 1985-86, vychází odvážně v nakladatelství Řád po páté. V předmluvě sám autor uvádí obavy svých přátel, že thematika je už pasé a že už nikoho nebude osud řádového bratra františkána zajímat. Je jistě pravdou, že doba komunistického temna u nás byla světově překryta utrpeními celých národů i náboženských skupin. Jen si připomeňme utrpení Iráčanů, Palestinců či muslimských zajatců v americkém Campu Delta na Quantanamo Bay, ale to je jaksi mimo náš dosah.

„Nehas co tě nepálí“, doporučuje české přísloví, ale reverenda Dachovského zřejmě stále udivují a jitří děje okolo kdysi řádového spolubratra Jana Baptisty Bárty, jak byl překřtěn Josef Bárta u františkánů. Možná, že ho přitahuje postava samotná, která odvahou, svým osobním dynamismem a úpěnlivou pílí práce na lánech učení Ježíše není nepodobná nátuře Dachovského.

Životní příběh Jana Bárty, rebelanta pro Krista ve františkánské kutně, je jistě zajímavý. Život píše romány, jak všichni zakoušíme. U Bárty, přetlumočeného Dachovským, je ale škoda, že nejde o zachycení hlubší autenticity dějů s přesnými jmény místy i časy událostí. Nebo hrozí ještě po létech nebezpečí pro hlavní aktéry? Jak to, že se současník a protagonista Dachovský nepokusil o životopis? Autenticita nám vyvstává jen v některých částech knihy, jako je na příklad u předložení Pastýřského listu kardinála Josefa Berana ze dne 15. června 1949 veřejnosti. Byla to vlastně rukavice hozená komunistům do tváře. A tedy pro děje knihy událost kardinální.

V knize, dle neurčitého vyjádření jiných, veřejné čtení Listu sám kardinál odvolal! Odvolal? A to je právě informační nedostatek. Kniha neříká, nepotvrzuje, nevyvrací. Jsme ve vzduchoprázdnu. Chybí nám žulové skutečnosti, právě tam odkud se odvíjí drama persekuce jak církve, tak františkánů, i Bárty samotného. Vždyť Jan ještě s jedním spolubratrem byl řádem vyslán k „farářům v okolí“, aby List z kazatelen zveřejnili.

Trochu mi událost připomíná odvahu mého exilového přítele Milo Komínka, kdy on, jako kapitán Miko, zahájil v roce 1948 proti komunistům partizánský boj s puškou v ruce.

Ač je samotným Dachovským v úvodu dvakrát zdůrazněno, že jeho vyprávění je román, touha po přesnosti faktu mne donutila nahlédnout do „Velké mše“, poměrně rozsáhlého životopisu kardinála Berana (vydala Křesťanská akademie v Římě roku 1970 – autor není uveden).

Dachovským presentovaný Pastýřský list Beranův není ve „Velké mši“ ani zmíněn, natož pak uveden v plném znění v přílohách, což zvídavého čtenáře uvádí v neurčitost. Proč se tak nestalo, kde je pravda? Nebo zde jde o pastýřský list jiného biskupa (biskupa Trochty)? Jak tuto klíčovou událost z Umlčeného zvonu posuzovat? Zde bychom zcela určitě viděli rádi prohloubení, oproti dřívějším vydáním. Náznak či lakonický výraz může být zajímavý u básně, ale je jistě na škodu tomuto Dachovského dílu, katolické skutečnosti éry, i aféry s Pastýřským listem samotné, byť by šlo jen o román. Ani v detektivce nemáme rádi bílá místa.

Nejsilnějšími dojmy na nás bezesporu působí část knihy „Umlčený zvon“ popisující příběhy internovaného Bárty a vše, co se v komunistickém vězení okolo něho dělo. To je vyprávění plynulé a tolik výmluvné. Popis doslova kontrastuje s ostatními letmými obrazy, „úsečkovitými“ kapitolami knihy. Je to snad tím, že jde o přepis (či rovnou zápis?) přímého vyprávění františkána Bárty, kdy s ním Dachovský (v letech 1974-79) pracoval v „církevních katakombách“? Možná.

Strohost, odsekávání, „úsečkovitost“ podání drobných kapitol nám připomíná techniku Dachovského básní, tam syroba má své místo. Takhle psaná „básnická prosa“ ale může být náročná pro dobu jako je naše a dnešního čtenáře vůbec

Kniha na mne působí dojmem, že jde spíše o román o katolickém náboženství ve speciální situaci persekuce a víře representované jedním z oddaných františkánů. Kniha zcela otevřeně, i když možná nechtěně, doznává ideál křesťanského mučednictví. Je to protiobraz vystupňovaného mučednictví dnešních muslimů? Je mučednictví pro nás dnes zajímavé, či dokonce přitažlivé a užitečné?

Po přečtení se nám vyrojí plno podobných otázek a tedy soudím, že by kniha měla být povinnou četbou pro každého budoucího klerika či adepta/adeptku řehole.

Postavili jste se někdy dovnitř skutečného zvonu? Mně se zdálo, když jsem kdysi dávno stál ve Svatovítské věži vedl srdce mohutného bronzu Zikmunda, že zvonovina vydává šelesty dávných dějů. I vlny vzduchu, vítr může zvony lehce rozechvívat, není tedy existence zvonů nadarmo.

U Jana Baptisty Bárty jde ale o ryzí člověčinu. Jakkoliv cholerického, jakkoliv nerozvážného, i moderní technologii okouzleného člověka, který na vzdor své náboženské orientaci si přál umřít za volantem! Je bosonohé františkánství pasé? V tom všem jsou rozpory dnešní doby, a tedy i osobností.