Redakce AM přináší ve spolupráci s hudebním blogem Fanfares of Europe článek o historii hudebního projevu identitárního hnutí v Itálii. Na první pohled je zřejmé, ze se nejedná o žádný špatně zahraný tříakordový Oi! s teatrálními texty, jak se nám snaží vsugerovat různí pokrokoví a moderní ‘znalci scény’ (kteří mají často v oblibě obdobně teatrální politické texty, avšak ve dvoudobém rytmu) . Navíc může být i inspirací pro identitární hnutí u nás, protože nabízí rozmanité podněty, kudy by se mohla ubírat naše domácí hudební scéna.

Umělecké transfigurace patriotismu, pout k mateřské zemi, historie, jednotlivých tradic, či věnování známým osobnostem, ať už státníkům, umělcům, nebo tvůrcům myšlenek, se neobjevují pouze v tvorbě rozličných neofolkových, ambientních, či temných a tvrdě industrialových, skutečně avantgardních a elitářských hudebních formací. Nalezneme je i v tvorbě kapel, pohybujících se v rámci stylů, které jsou širším masám podstatně přístupnější. Tím samozřejmě nechci nijak snižovat bezmála světovost takových hudebníků, jakými jsou třeba slovinští Laibach, nebo britští Death in June, či rakouští Der Blutharsch. Takzvaná „identity scéna“, často nazývaná prostě „hudbou identity“, je polem, který na rozdíl od neofolku často vyjadřuje zřetelnější politické ambice a názory, i když to samozřejmě nelze generalizovat.

Představuje unikátní pokus o vyjádření určitého hodnotového a ideového systému ve vztahu k dědictví západní civilizace, zároveň však myslí na potřebu zpětné vazby mezi sebou a publikem, takže se orientuje především na mládež a širší spektrum společnosti, než obvyklé „nacionalistické“ kapely, hrající pro úzké subkultury, často také obskurní organizace a participující někde na hranici (a často i za) politické únosnosti.

Identity scénu můžeme najít v Kanadě, kde narazíme na malou, ale zajímavou scénu zejména ve frankofonních oblastech kolem Quebecu, dále Polsko, tam se pro zajímavost zřetelně prosazují zejména velice oblíbené balady, často s vyloženě kontrarevolučními a nábožensky zaměřenými texty, pak také Španělsko, z něhož přicházejí skutečně hudebně zajímavé výtvory, tradicionalistické a jak jinak, také silně antikomunistické, silnou základnou je dnes Francie, Německo a proniká i do zemí střední a východní Evropy.

Identitní scénu již nelze spojovat se subkulturami (i když návštěvám ze stran „holých lebek“ se čas od času tyto kapely, stejně jako například již zmínění Laibach, nebo Der Blutharsch nevyhnou), nacionálním socialismem či dalšími podobně kontraproduktivními jevy.

Každý umělecký styl, každá umělecká tvorba na světě má ale nějaký původ a kořeny, od nichž se odvíjí jejich další vývoj. Hudba je mezinárodní, slova textů jednotlivých písní jsou často v různých jazycích. Umělci hledají inspiraci a nacházejí ji často v tvorbě svých předchůdců. K nejvýznamnějším scénám hudby identity patří právě ta italská, jejíž počátky sahají hodně dozadu a jež vždy byla z těch, co kráčely v avantgardě patriotické a hudby identity.

Bylo to v polovině 70. let, kdy se italská politická strana MSI rozhodla začít pořádat víkendové srazy svých příznivců, kteří se z celé země sjížděli, aby si mohli vyměňovat zkušenosti z politického boje, vzájemně se od sebe učit a poznávat nové způsoby jak oslovovat veřejnost. Nová pravice v Evropě právě v té době šířila svou progresivní teorii metapolitiky, v níž doufala nalézt účinný způsob, jak obejít zaběhnuté stereotypy, jež šířila o pravici více či méně rudá levice. V Itálii bylo této metodě souzeno, aby došla svého naplnění v hudbě. S pozoruhodnou rychlostí se začaly objevovat hudební projekty, jimž byl povětšinou společný baladický styl, akustická kytara, hlas zpěváka. K textům těžko něco dodávat: byly to písně o životě vlasteneckých aktivistů, antikomunistické, často zesměšňující represe vlády vůči nacionalistům.

V roce 1976 se však v Římě zrodila skupina, jež dala alternativní nacionalistické hudbě docela nový impuls a směr. Byla to rocková skupina Janus, jež přišla s progresivním stylem, v němž spojila hard rock s baladou a folkem a vytvořila zcela unikátní zvuk. Vrcholem tvorby této skupiny, jež se stala inspirací přetrvávající dodnes, byla deska Al Maestrale.

Hledání nových hudebních výrazů bylo správnou cestou, mělo pozoruhodný ohlas mezi zainteresovanou veřejností a podobné skupiny začaly pronikat do alternativních rádií. Nejoblíbenější skupinou doby konce 70. let byla Compagnia dell’Anello (Společenstvo prstenu), na jejímž příkladě lze výborně poznat nezřídkavé osudy politicky zainteresovaných hudebníků, kteří se pouštějí často do práce z čirého entuziasmu a bez patřičných vědomostí a dovedností: šlo původně o jakýsi spolek neumětelů, jenž nahrával podomácku demokazety s dvěma kytarami a dvěma hlasy, aby se později postupně proměnil ve skupinu profesionálních hudebníků, hrajících promyšlenou a komplikovanou hudbu a pro svou oblibu zvaných po celé Itálii na mítinky MSI. Vraceli se často do hluboké minulosti a nacházeli inspiraci ve středověkých baladách. Vrcholnou tvorbu charakterizuje temná, snivá a mystická atmosféra, jejíž inspirace středověkem je zřejmá.

Další skupinou z té doby byli Amici del Vento (Přátelé větru) z Milána. Za zmínku stojí, že Milán byl tehdy městem ovládaným rudými gangy, jejichž členové neváhali usměrňovat neposlušné politické odpůrce železnými tyčemi. Tak byl v dubnu 1975 mladými komunisty při návratu domů těžce zraněn Sergio Ramelli. Trvalo celých 47 dní, než svůj boj se smrtí prohrál. Amici del Vento zhudebnili v jedné ze svých slavných písní obecný vztek, jenž zřetelně zazníval z okruhu nacionalistů poté, co vláda komunistickým vrahům zaručila beztrestnost, a také smutek matky, jež půldruhého měsíce doufala, že její syn zůstane naživu – a přitom ani nenabyl vědomí, aby se s ním mohla rozloučit.

Z této doby nelze opominout Massima Morsella, autora píšícího pozoruhodné texty, jež zhudebňoval ve folkovém stylu. Jeho doba ale teprve měla teprve přijít. Roku 1980 došlo za děsivých událostí k prudkému zlomu, slibně se rozvíjející nacionalistická scéna byla doslova smetena, mnoho aktivistů pozatýkáno a odsouzeno, dalším nezbylo než opustit zemi a žít v exilu. Kdosi neznámý totiž tehdy nastražil nálož na nádraží v Bologni, v důsledku čehož zahynulo mnoho desítek nevinných lidí. Kdo byl pachatelem je těžké určit: hovořilo se v této souvislosti zejména o zednářské lóži P-2 (Propaganda 2), jejíž korupčnické struktury prorůstaly veřejnou správou až do nejvyšších míst a na níž se právě v té době provalila řada finančních machinací. Nejprve docházelo k podivným sebevraždám svědků, jejichž těla byla nacházena s kapsami plnými cihel, když ani to nestačilo, rozhodli se prý zednáři zorganizovat zmiňovaný masakr, aby od sebe odvrátili pozornost a zaměstnali policii významnějším soustem.

Ať už to bylo jakkoli, vláda využila incidentu k rozbití rozrůstajících se nacionalistických struktur, takže mnozí pamětníci těch dob se dodnes domnívají, že šlo o záměrnou provokaci, promyšlené obětování nevinných životů, a že jediným účelem měla být likvidace nepohodlných politických oponentů; dodnes nahrávají italské vlastenecké skupiny písně o tomto činu s výmluvnými názvy jako třeba Státní služba. Záměr se povedl: trvalo léta, než se podařilo dát scénu opět natolik dohromady, aby mohla vůbec začít smysluplně fungovat. V té době, po celých pět let, se nic pozoruhodného nedělo, nepočítáme-li snahu několika lidí reprodukovat pro své přátele staré skladby známých umělců.

V rámci mládežnické organizace MSI vznikla metapolitická skupina Dart, jež začala spolupracovat s dalšími organizacemi na propagaci pravicové kultury, navazovala kontakty, pořádala výlety, organizovala koncerty. Proslulou se stala zejména aktivita Rock proti drogám, označovaná programově za apolitickou. Koncert pořádaný Dart tehdy přes výhružky rudých podpořilo i známé Radio Rock, zúčastnilo se jej mimo nacionalistů také mnoho apolitických vyznavačů různých hudebních stylů, vystoupily na něm také dvě heavymetalové kapely, jež za to zaplatily natolik otevřeným nepřátelstvím ze strany “alternativní scény”, že se jedna z nich musela přejmenovat a začít úplně znovu.

Rodily se konečně také nové skupiny, nijak nesvázané se skinheady. V první fázi to byly Sopra le Rovine (Nad troskami) a zejména Hyperborea, jež v poslední době zaujala především nápaditými cover verzemi starých nacionalistických písní známých italských umělců na desce La Isla de la Memoria (Ostrov paměti). Pozoruhodné přitom je, že jde vlastně o desku mezinárodní, neboť se na ní svým vokálem podílel kytarista známé španělské skupiny División 250 a k dovršení všeho je dokonce věnována rumunským dobrovolníkům padlým za občanské války ve Španělsku – samozřejmě na té správné nacionalistické straně generála Franca. Výsledkem projektu byl raketový nárůst obliby skupiny ve Španělsku.

Tím se dostáváme prakticky k současnosti. Připomeňme si jen nejvýznamnější umělce. V roce 1996 vydal svou poslední desku Punto di non Ritorno (Bod bez návratu) před několika lety předčasně zesnulý Massimo Morsello. Byl to vynikající úspěch a prodej předčil všechna očekávání. Jsou zde ale i další. 270bis, jež kombinuje rock, folk a ska v syntézu pozoruhodného zvuku. Londinum SPQR, odvozující název od svého dobrovolného odchodu do Londýna, kde se připojili k tamějším umělcům, tvořícím ve vyhnanství. Terre di Mezzo ovlivnění keltským folkem, jižansky melodický rock zase produkuje Hobbit, klasický alternativní bigbít nabízí Aurora.

Nelze také opomenout progresivní kapelu Zetazeroalfa, její repertoár plný kombinací ostrého punku, melodického patriotického roku, elektronického zvuku (mimochodem také split s Der Blutharsch), recesistických a vtipných pasáží. ZZA výmluvně odráží hledání nových forem hudebního vyjadřování. Právě onu jsou v současnosti jedním z nejpopulárnějších italských hudebních projektů vůbec.

Za absolutní špičku potom lze považovat folk-rockového interpreta Skoll, který se například na albu Lune Feroci věnuje rozličným hrdinům, kteří obětovali svůj život svobodě, ať již jde o Jana Palacha, afgánského velitele Massúda, nebo také Siouxe u Wounded Knee v roce 1890. A dále můžeme zmínit třeba Calle della Morte, pohybující se na hranicích identity/neo-folku, Delenda Carthago, nebo projekt Contea.

Právě italská hudební scéna vždy hledala nové neotřelé hudební nápady, neboť nacionalisté v této zemi pochopili, že jen úspěšný nápad jim dokáže přinést žádanou pozornost médií a následný úspěch při šíření myšlenek. Klasickým příkladem je dnes skupina Sotto Fascia Semplice, jež se postupným vývojem dostala v roce 2007 až ke své zatím poslední desce Filospinato, na níž fascinujícím způsobem smísila nově nalézané zvuky elektro, rocku a monumentální symfonie.

Tak právě takhle vypadá cesta jak oslovit možné příznivce – je lemována hledáním, poznáváním a odhozeným strachem ze zkoušení něčeho nového. Od zaujetí nápaditou hudbou k přijetí názorů obsažených v textech je jen kousíček. Jen to rozpoznat a zařídit se podle toho.

Převzato z blogu Fanfares of Europe: Historie identitární hudby v Itálii.