Neholduji příliš modernímu výtvarnému umění a nehodlám výtvarným kritikům takříkajíc fušovat do řemesla, přesto mi to nedá, abych nezareagoval na poslední „dílo” výtvarnické skupiny nazývající sami sebe „Rafany”. Mladí výtvarníci se viditelně inspirovali názorem letošního vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého Jána Mančušky (ten mimochodem tuto cenu získal za zakrytí obrazových děl nejznámějších českých modernistů popsaným plechem), že umělecké vyjádření výtvarníka nemusí nutně rezultovat v obraz nebo sochu, a podpořeni vyjádřením poroty letošní soutěže (odůvodňující právě vítězství Mančušky způsobem užívání každodenního materiálu se silnou reflexí sociálního kontextu) vytvořili dílo vpravdě monumentální a nehynoucí. Údajně na protest proti vedení Národní galerie Milanem Knížákem navštívili právě budovu této instituce a celá jejich návštěva byla korunována zanecháním každodenního materiálu na podlaze: po lopatě řečeno, nakáleli na podlahu.
Rafani již na sebe strhli pozornost veřejnosti vícekrát, nejmarkantněji zřejmě spálením české vlajky pod koněm na Václavském náměstí v předvečer 28. října 2002, otazníky v očích konzumentů jejich „umění” i obecných adresátů masmediálních informací vyvolalo též roční členství skupiny v KSČM, jež mělo být zřejmě jakousi performancí. Když pominu vynesení zákulisních informací nepříliš závažného charakteru na denní světlo, nebyli roční přítomností podivných výtvarníků ochuzeni ani samotní komunisté, jejichž organizační budovu na Praze 6 zřejmě dodnes zdobí Rafany ztvárněný portrét Marxe v nadživotní velikosti.
Jak jsem již výše zmínil, taje moderního umění mi převážně zůstávají utajeny, přesto však se nemohu nevyjádřit k jakémusi záměrnému matení pojmů ze strany nonkonformních umělců a jejich zastánců. Dokáži ještě pochopit vyjádření o umění, že ne vždy musí být zhmotněno v obecně akceptovaných podobách, pokud je výsledkem tvůrcova úsilí cokoliv smysluplného nepostrádajícího pointu, tak se mi ale někdy jeví, že druhá strana může být snadno vmanipulována do role hlupců oblafnutých Andersenovským císařem. Začalo to různými pisoáry ve výtvarných síních, jež měly symbolizovat právě pokryteckost nadšených recenzentů hodlajících vždy obhajovat nové trendy bez ohledu na nepřítomnost obsahu a hlubší myšlenky, skončit to ale může stejnými pisoáry prezentovanými coby úchvatný výplod něčího důvtipu. Výtvarné umění se tak snadno může stát oblastí, kde si kdejaký s prominutím nýmand může sklízet hrozny obdivu i za naprosté nic, pokud to nic zabalí do určitého myšlenkového hávu a bude o něm hluboce filozofovat, i když při tvorbě produktu neměl ani páru o tom, co chce vlastně svým kouskem světu sdělit.
Samozřejmě nemáme právo tyto umělce nikterak umlčovat a bránit jim v jejich aktivitách, je však smutnou realitou, že namísto jmen mladých nadějných tvůrců běžný smrtelník zná spíše persóny typu Opočenského, který prý i v chládku vesele tvoří (jeho posledním dílem, o němž jsem slyšel, je jakýsi provrtaný kmen), Černého a Rafanů. Spálená maketa české vlajky, dehonestace Svatého Václava, onanující mužíček na střeše Národního divadla, proděravěný kvádr a lejno v Národní galerii: takto zmínění tvůrci přispívají české kultuře. Onen odpadní produkt lidského trávení skutečně cosi symbolizuje, v prvé řadě úroveň dotyčných estétů, v neposlední řadě též i stav kulturních institucí v zemi vydržujících si a sponzorujících podobné exoty ignorujíce heslo „z hovna bič neupleteš”.
Nevolám zde po drakonických a bolestivých trestech středověké a feudální éry, nabývám nicméně čím dál tím většího dojmu, že pár ran bičem reálným na pozadí zmíněných individuí by nebylo zase až tak špatným nápadem.

Josef Klas