Napsal: Martin Kratochvíl

Na následujících řádcích bych se rád zabýval pozitivy italského státu za Mussoliniho éry. Nechci zde propagovat fašismus, nicméně každý rozumně uvažující člověk pochopí, že vše má své světlé a tmavé stránky. Když mohou komunisté slibovat svůj návrat do čela našeho státu, mohu snad alespoň napsat krátký a nikomu neškodící článek s historickými fakty, které, ať se to někomu líbí nebo ne, se prostě udály. Snad může čtenář namítat, proč píši právě o pozitivech italského fašismu a ne negativech, to je však tím, že dnes se lidé dozvídají spíše ta negativa (mnohdy i nepravdivá) a právě tato negativa jsou nám omílána pořád dokola tak jako osobnost „obrovského“ Lenina za rudé totality. Proto jsem se rozhodl sepsat pozitiva, aby čtenáři mohli tuto éru posoudit také z druhé strany. Věci je totiž dobré vidět vždy pokud možno z více pohledů.

Tak jaké pozitivum mohl přinést italský fašismus svému národu? Co takhle začít Lateránskými dohodami. Lateránské dohody byly podepsány 11. února 1929 v den výročí nastoupení papeže Pia XI. (Celestino Ratti) v sále lateránského paláce. Oč vlastně šlo? Jednalo se o to, že při podpisu těchto historicky důležitých a významných smluv vzniká v samotném Římě nejmenší stát světa Vatikán a katolické náboženství se stává oficiální státní vírou. Vedle toho náleží papeži vrchní právo nad některými římskými objekty, jako jsou Laterán, katakomby, v okolí Říma pak Castel Gandolfo. U papežského stolce bylo následně zřízeno italské vyslanectví a stejně tak i k italskému dvoru byl vyslán papežský nuncius. Itálie se také zavázala vyplatit papeži 750 milionů lir v hotovosti a jednu miliardu ve státních papírech. Mussolini přistoupil k podpisu těchto smluv, protože chápal, že náboženství bylo velkým tmelem mnoha Italů. Když se stal prvním mužem Itálie po králi, postaral se o to, aby se krucifix vrátil do škol, soudů a dalších institucí, ze kterých byl liberály a socialisty odstraněn. Duce chápal existenci církve jako nutnost pro zachování společnosti a morálky, na což žádný rozumný člověk nemůže nikdy říci ne – vezměme si, v jakém rozkladu je dnešní morálka.
Fašistický režim dbal na rozvoj a blaho národa. Omezoval emigraci, protože tak Itálie ztrácela potřebné síly. V květnu v roce 1927 Mussolini vyzval Italy, aby se více množili. Do roku 1950 měl podle jeho úvah stoupnout počet obyvatel Itálie z osmatřiceti na šedesát milionů. Zmého pohledu to nebyl špatný nápad. Kdyby se podobná idea realizovala i v ČR, nemusel by náš slovanský národ vymírat a být nahrazovaný přistěhovalci z třetího světa a dálného východu. V průběhu let 1928-29 nechal duce uzákonit řadu sociálních výhod pro rodiny s velkým počtem dětí. Svobodným a bezdětným mužům byla naopak uložena větší daň. Stát zároveň posílil péči o pracující jako celek. Životní úroveň Italů stoupala – většina Italů byla již s fašismem smířena.
Už v roce 1925 bylo možné konstatovat výrazné zlepšení. Zdvojnásobil se průměrný národní příjem na hlavu – z 1.375 lir z roku 1920 na 2.786. Nezaměstnanost, která v roce 1921 byla na hranici 540.000 osob, klesla o čtyři roky později na 122.000 lidí. I během krize vzniklé roku 1929 v den „černého pátku“ se Mussolini snažil postarat o svůj národ. Sociálně nejslabším rodinám se rozdělovala bezplatně rýže, mléko, mouka, zelenina. I když to bylo jen jako kapka vody na rozpálenou plotnu, nelze mu upřít jeho snahu pomoci národu ve chvílích nejtěžších.
Jak známo (no pro většinu lidí spíše neznámo), jedním ze základních rysů a nosných pilířů fašistické ideologie je tvorba korporativního státu. V červenci 1925 byl schválen monopol fašistických odborů. Byla rozpuštěna Všeobecná konfederace a zřízena Národní rada korporací, která rozhodovala o otázkách průmyslu. V roce 1934 bylo zformováno 22 korporací zastupujících hlavní odvětví. Mussolini o korporativismu říká: „Korporativismus je disciplinovaným hospodářstvím, protože nelze uvažovat o disciplíně, která by nebyla doprovázena kontrolou.
Korporativismus překonává jak liberalismus, tak socialismus, vytváří nové spojení ekonomiky a státu.“ Dovršením italského korporativistického státu byl rok 1938, kdy Mussolini rozpouští poslaneckou sněmovnu a nahrazuje ji Komorou svazů a korporací – Kamera dei Fasci e delle Corporazioni. Tím se splnil starý požadavek fašistů, aby politická sněmovna byla nahrazena hospodářským parlamentem.
A jak si Mussolini vedl v zemědělství? Tak např. území Maccarese, kde bylo vybudováno vzorové hospodářství zahrnující 12 tisíc hektarů půdy, leží v bývalém močálovitém údolí řeky Arrone zhruba 30 km západně od Říma. V roce 1925 došlo k účinnému vysoušení bažinaté krajiny, výstavbě průplavů, cest a domů. Meliorace byla obtížná. Nejdříve se musela půda vysušit a pak zase zavodnit, neboť za velmi horkých měsíců není možné žádné polní a zelinářské hospodářství provádět. Přitom velká část země leží 80 cm pod hladinou moře. Systém elektrických přečerpávacích stanic, které vedly vodu do výše několika metrů, musel být vybudován proto, aby voda mohla odtékat samospádem do moře. Na druhé straně se musela pro zavodnění čistou vodou zvednout voda v Tiberu o několik metrů až do místa velkého zavodňovacího příkopu, který zavlažuje celý statek. Italové se stali mistry v zavlažování půdy a jejím zúrodňování. Na písčitých půdách se daří vínu, rýži a kukuřici. Kácením lesů v minulém století se krajina devastovala, proto za Mussoliniho režimu docházelo k programovému zalesňování a výsadbě školek, aby se trvale zabránilo vymílání půdy.
Italové také vybudovali v Bressanone největší podzemní elektrárnu své doby na světě.
Dále bych se rád zmínil, jak fašisté řešili rasovou otázku, která mimochodem ve fašistické ideologii (ne nacistické) hraje pramalou roli. Fašismus totiž není a nebyl postaven na rasových základech. Fašismus plně respektuje existenci jakéhokoliv národa a nemá ani potřebu likvidovat žádnou etnickou či rasovou skupinu. Ovšem na druhou stranu je třeba říci, že Mussolini v roce 1938, ač nerad, přijímá obdobné rasové zákony, jaké platí v Německu. Ale po převzetí moci fašisty v Itálii byla židovská otázka vyřešena velkoryse. Kde Židé prokazatelně bojovali za svobodu Itálie a podíleli se blahodárně na italském národním životě, tam jim bylo umožněno zůstat v Itálii. Těchto Židů byla však menšina. Ostatním byl umožněn odjezd i s movitým majetkem, nemovitý majetek byl proplacen státem.
V roce 1922 mnoho Židů obdivovalo fašismus, někteří bohatí Židé v Turíně byli známí svými fašistickými postoji a i mezi vedoucími fašistickými prominenty bylo několik Židů. Jejich nadšení pro duceho přežilo i fakt, že Mussolini převzal od Hitlera r. 1938 zmiňované rasové zákony. Ale ještě o rok dříve nechtěl italský tisk recenzovat vydání Protokolů sionských mudrců a knihkupectví je odmítala vzít do prodeje.
Během války se Židé, kteří padli do rukou německé armády, skoro bez výjimky dostali do koncentračních táborů. To se však nestalo Židům, kteří před příměřím ze září 1943 byli zadrženi italskou armádou. Italští důstojníci (fašističtí) zachraňovali Židy proto, že se jim zdálo nemorální a „nečestné“ posílat je do táborů smrti, a často při tom riskovali při svém postavení vůči Němcům.
Dokonce i po vstoupení zákonů z roku 1938 v platnost turínský židovský koncil veřejně potvrdil svou důvěru v Mussoliniho (převahou při hlasování). Jeho prezident generál Gudio Luizzi sdělil shromáždění, že Mussolini ho ujistil, že nebudou „podniknuta žádná přísnější opatření“. Bohatý bankéř Ettore Ovazza prohlásil, že za nynější vlnu antisemitismu jsou zodpovědné antifašistické a sionistické skupiny uvnitř židovstva. Někteří florentští Židé rovněž potvrdili svoji loajalitu k fašismu a v několika případech zaútočili proti sionismu. Mussolini začal rozlišovat mezi fašistickými a antifašistickými Židy, takže někteří židovští fašisté se stali discriminati, měli určité výsady. Snad tím chtěl dát najevo, že mezi ním a Hitlerem je ve vztahu k Židům přece jen rozdíl.
V Turíně bankéř Ovazza, duceho osobní přítel, vydával židovský fašistický deník La Nostra Bandiera, který byl tak tvrdě protisionistický, že sám Mussolini ho požádal o umírněnost. Ani v republice Saló Mussolini nechystal žádné opatření proti Židům. Kdyby byl Mussolini dal nacistům volnou ruku, bylo by zlikvidováno mnohem více Židů žijících na italské půdě. Jedním ze základních rysů republiky Saló byla její snaha oponovat nacistickému úsilí o likvidaci italských Židů.
Na závěr chci pro jistotu zopakovat jedno upozornění, aby nedošlo k nějaké zbytečné konfrontaci s justicí. Tímto článkem opravdu nechci propagovat fašistickou Itálii, ale pouze poukázat na její klady. A fašistický režim v Itálii samozřejmě měla mnoho záporů i kladů, stejně jako každý jiný systém na světě.

Použitá literatura:
Protokoly sionských mudrců, Janusz Tazbir
Válka v Itálii 1943-45, Richard Lamb
Český fašismus a kolaborace, Tomáš Pasák
Duce – anatomie jedné kariéry, Luboš Taraba
Kapitola z italské historie 1919-39, Mudr. J. Lhotka
Italské impérium v roce 1940, Mudr. J. Lhotka