Napsal: Martin Kadlečík

Čeljabinský incident

Jsou události, které před sebe vrhají dlouhé stíny. Vyčíst z nich budoucnost však dokáží jen lidé z nejprozíravějších, kteří si dovedou představit ono pohádkové: Někdo někde vyplaší ptáka a kvůli tomu za nějaký čas vznikne na druhém konci světa království.

Byla první světová válka. Na nádraží v Čeljabinsku na Urale odpočíval hlouček československých legionářů. Okolo projížděl vlak odvážející maďarské a německé zajatce propuštěné Rusy na západ, kde měli znovu zasáhnout do bojů. Z vlaku s Maďary vylétl pořádný kus železa a jeden z legionářů se skácel zakrvavený na peron. Jeho rozběsnění druhové vlak zastavili, viníka vyvlekli a „samosoudem“ popravili.

Časy byly divoké a podobné věci se stávaly. Tenkrát však vládla zvláštní konstelace. Legionáři spěchali ze státu Sovětů, který uzavřel s Německem a Rakousko-Uherskem mír, do Vladivostoku, odkud měli odplout do Francie bojovat proti Němcům.Ve Francii by zhruba 70 tisíc legionářů ve válce miliónů tvořilo onu pověstnou kapku v moři. V revoluci zmítaném Rusku, kde se armáda rozutekla a skupiny vojáků bojovaly vzájemně proti sobě, představovalo československé vojsko, složené z ostřílených a ukázněných mužů, vlastně největší ozbrojenou sílu, byť špatně vyzbrojenou. Vůdce zahraničního odboje T. G. Masaryk totiž legiím přikázal a Sověti nařídili odevzdat zbraně, mají-li být na východ puštěny.

Čeljabinsk byl v rukou bolševiků. Těm běželi z nádraží levičáčtí neruští vojáci – tzv. internacionalisté – žalovat, co ti Češi provedli. Na nádraží přijeli rudoarmějci a vyzvali legionáře konající strážní službu, aby s nimi šli do budovy místního sovětu k výslechu. Tam je zavřeli. 6. pluk legií vyslal k rudým deputaci s žádostí o vysvětlení. Bolševici nic nevysvětlili, naopak jednoho z delegace zatkli. Poručík Čeček opakovaně žádal sovět o propuštění legionářů. Ten odpověděl zpupně: Ať si pro ně Čechoslováci přijdou, ale musí porazit 3.600 rudoarmějců. Pár stovek legionářů k budově sovětů zamířilo. Střelec 3. pluku Souček vzpomíná, jak „byla nařízena pohotovost a pluk došel si pro arestované, obsadiv město a příslušné úřady… Arsenál naši vybílili…“ Incident byl urovnán a komisař čeljabinského vojenského okruhu Trockému telegrafoval, že část zbraní byla vrácena. „Chtěli jsme Čechoslováky odzbrojit, ale nemáme dostatek sil… Ježto jsou neustále zdržováni, nedůvěřují zárukám, podle nichž mají být dopraveni do Vladivostoku…“

Čeljabinský sjezd

Právě v Čeljabinsku začal 18. května 1918 (tedy před devadesáti lety) sjezd československého vojska. Když se delegáti dozvěděli o chování bolševiků, rozhodli se, že jim už žádné zbraně neodevzdají, pojedou do Vladivostoku „vlastním pořádkem“ a cestu si prorazí i za použití síly. Dopoledne 20. května se zástupci obou divizí, přítomní členové odbočky Československé národní rady a velitelé vojenských vlaků stojících na čeljabinském nádraží dohodli, že odpolednímu shromáždění delegátů navrhnou zvolit Prozatímní výkonný výbor, jehož úkolem bude „pracovati všemi prostředky pro uvolnění další cesty“. Do tohoto výboru byli pak zvoleni čtyři členové odbočky, velitelé 3., 4. a 7. pluku a čtyři zástupci mužstva. V dalším jednání byla odbočka zbavena vedení transportu a třem důstojníkům z výkonného výboru byla svěřena všechna velitelská pravomoc nad jednotkami od Penzy až po Irkutsk. V evropské části Ruska, od oblasti Penzy po Syzraň, převzal velení nad československými jednotkami poručík Čeček. V pásmu od Čeljabinska po Petropavlovsk převzal velení ruský podplukovník Vojcechovskij (ruský důstojník v československých službách). Nad československými jednotkami, nacházejícími se východně od Omska, převzal velení kapitán Gajda.

Obávaná Čeka zatkla 21. května v Moskvě civilní představitele vedení československého odboje. Sovětská vláda potom do Čeljabinska poslala našemu vojsku rozkaz (podepsaný i jménem představitele Masarykova odboje) vydat sovětům všechny zbraně. Čeljabinský sjezd legionářů odpověděl jednomyslně, že nevěří v záruky sovětské vlády, proto že zbraně neodevzdá, dokud nebude zajištěn svobodný průjezd a bezpečnost jednotek sboru.

Přesvědčení, že vyjednávat se sovětskou vládou ztratilo smysl, vyvrcholilo 23. května, kdy byl v Čeljabinsku zachycen další moskevský telegram, vyzývající sověty „k zadržení, odzbrojení a rozformování všech ešelonů a částí Čs. armádního zboru“. Poslední pokus zastavit pohyb Čechoslováků na Vladivostok učinil 24. května francouzský major A. Guinet, přidělený k té části sboru, která měla být dopravena do Archangelska. „Buď ta část poslechne, nebo… Buď válka, nebo avantýra…“, prohlásil důstojník, pro něhož bylo nepochopitelné, že jakýsi sjezd vojáků může změnit jasný rozkaz. Ještě 25. května přinesl Československý deník rozhovor s Guinetem, ale toho dne už propukly na několika místech magistrály rozhořčené boje.

Legionářům padl 25. května do rukou telegram s rozkazem komisaře vojenských věcí Lva Trockého místním sovětům, že musí legionáře odzbrojit. „Každý Čechoslovák, který bude zastižen se zbraní v ruce, budiž na místě zastřelen. Každý oddíl, ve kterém bude nalezen třeba jen jediný ozbrojený, nechť je internován.“ To se rovnalo vypovězení války Čechoslovákům. Přišla tak nejslavnější část historie čs. vojska v Rusku - sibiřská anabáze…

Důsledky

Kdekoliv se bolševici pokusili jednat podle Trockého instrukcí, tam se legie postavily na odpor a k úžasu světa odsadily sibiřskou magistrálu, čímž znemožnily přesun desetitisíců německých zajatců na západ, kde Němci ohrožovali Paříž.

Nepočetné legie nabyly v Rusku cenu klíčové armády. Masaryk vyhověl naléhání západních velmocí, aby tam dočasně zůstaly. Československý odboj ale žádal, aby Západ uznal legionáře, z nichž většina přešla z rakousko-uherské armády, takže hrozilo, že v případě zajetí Němci či Maďary budou jako zběhové zastřeleni, za spojeneckou armádu. A armáda musí mít přece politické vedení – vládu – a být vojskem nějakého státu, byť ten dosud nevnikl. Na konci května 1918 uznala odbojovou zahraniční Národní radu a legie za spojence Francie, 3. června Velká Británie, 2. září USA a následovaly další státy.

V polovině října 1918 žádala habsburská monarchie prezidenta USA Woodrowa Wilsona o mír na základě jím v lednu 1918 vytyčených cílů války. Ty mluvily jen o autonomii pro Čechy. Ve Wilsonově odpovědi z 16. října čteme, že jeho vláda uznala zahraniční československé vojsko a Národní radu jako spojenecké, proto „prezident nemůže přijmout pouhou autonomii za podklad míru“ a Čechoslováci, ne on, musí být „soudci, jaká akce rakousko-uherské vlády bude uspokojovat jejich aspirace“. Vídeň volky nevolky kývla. Když se to Češi dozvěděli, 28. října manifestovaly v jejich městech nadšené davy a v Praze byl vyhlášen československý stát.

Dne 14. května 1918 na Urale, prahu Asie, hodil z vlaku maďarský voják kus železa. 28. října 1918 vzniklo ve středu Evropy Československo. Ač to zní neuvěřitelně, mezi oběma událostmi existuje jasná souvislost.